ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.712.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 712/2021-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 55 To 232/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 143/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 55 To 232/2020, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 2 T 143/2019, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §146 odst. 1, §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 celých denních sazeb, kdy denní sazba byla určena na částku 500 Kč (tedy v celkové výši 25 000 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 1 603 Kč a poškozené M. H., nar. XY, částku 9 565,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla posledně jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené do výroků o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 55 To 232/2020, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody vysloveném ve vztahu k poškozené M. H. a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný při nezměněném výroku o vině nově odsouzen podle §146 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 celých denních sazeb, kdy denní sazba byla určena na částku 500 Kč (tedy v celkové výši 25 000 Kč). Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. H. na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 9 565,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na občanskoprávní řízení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 18. 7. 2019 v době kolem 20:30 hod. na adrese XY, ul. XY,
po vzájemné slovní rozepři s manželkou M. H. (roz. O.), nar. XY, a to na terase rodinného domku, když poškozená před obviněným ustoupila do obývacího pokoje a snažila se zavřít dveře na terasu, tak tyto dveře tlakem otevřel, chvíli se o ně přetlačovali, ale obviněný dveře přetlačil a poté uchopil poškozenou jednou rukou za župan, druhou za vlasy zezadu a tlačil ji před sebou přes obývací pokoj do kuchyně, ke zdi, na niž narazila hlavou a zády, a v důsledku toho poškozená utrpěla zranění, a to podvrtnutí krční páteře s dobou léčení nejméně do 5. 8. 2019.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 55 To 232/2020, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
5. Podle něj byl skutek nesprávně právně posouzen jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku . Vzhledem k tomu, že jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, měl být podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání, neboť se nejednalo o trestný čin. Nesouhlasil s argumentací soudů nižších stupňů učiněnou v reakci na jeho obhajobu. Zdůraznil, že iniciátorem předmětného konfliktu byla poškozená. On s ní odmítl dále vést slovní rozepři, chtěl jít dovnitř rodinného domu, přičemž poškozená před ním začala zavírat dveře terasy a snažila se mu ve vstupu do domu zabránit. Je nepochybné, že v této situaci se z její strany jednalo o útok ve smyslu §29 tr. zákoníku, poněvadž mu neoprávněné bránila v užívání osobní svobody, a to jak jeho uzavřením v místnosti (zasklená zimní terasa), ze které je možný únik jen za zcela ztížených podmínek (vypáčení dveří, rozbití venkovních skel), resp. pokusem jej v této místnosti uzavřít. Sama poškozená ostatně připustila, že její jednání bylo nedovolené a nebylo vyprovokováno jeho chováním. Druhým útokem poškozené ve smyslu §29 tr. zákoníku bylo opakované udeření těžkými terasovými dveřmi do jeho ruky, tj. útok na jeho zdraví, a to bez jakéhokoliv rozumně vysvětlitelného důvodu. I tuto skutečnost – vědomé udeření do jeho ruky - poškozená potvrdila. Dovolatel v této souvislosti doplnil, že rozsah zranění ruky po úderech dveřmi (svědčící o nikoliv bagatelním útoku) dokládá fotografie, kterou odvolací soud odmítl jako důkaz provést s odkazem na závěry nalézacího soudu, který se s tímto rozsahem údajně vypořádal.
6. Podle obviněného z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená k zamezení svobody jeho pohybu přistoupila i k razantnějšímu prostředku, tj. použila terasové dveře jako zbraň a těmito jej vědomě udeřila, aby jej zatlačila zpět na terasu. Intenzita násilí z její strany se tedy stupňovala a je otázkou, jaké zranění by byla schopna a ochotna mu způsobit. Fyzický střet v obývacím pokoji následoval bezprostředně po přetlačování o dveře a úderech dveřmi do ruky obviněného a byl tedy reakcí na útoky poškozené. Obviněný poté, co poškozenou odstrčil, ji dále nikterak fyzicky či slovně nenapadal, ani ji nijak nepronásledoval. Pakliže odvolací soud považoval jeho jednání od okamžiku, kdy poškozenou začal odstrkovat od dveří terasy, za překročení mezí nutné obrany, vykládal §29 tr. zákoníku zcela restriktivním způsobem a v jeho neprospěch. Dovolatel upozornil, že v případě posuzování jednání v nutné obraně je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, nikoliv obránce. Úvahy odvolacího soudu o nemožnosti pokračování útoku ze strany poškozené jsou pouhými spekulacemi, když s ohledem na předchozí zarputilost, s jakou jej chtěla udržet uzavřeného na terase, kdy za tímto účelem stupňovala násilí vůči jeho osobě, a jeho opakované uzavírání na terase, je evidentní, že bezprostřední hrozba opakování útoku trvala či nebyla vyloučena.
7. Dále akcentoval, že trpí dušností a vyžaduje užívání inhalátoru s obsahem léku Ventolin, který na terase v předmětnou dobu neměl k dispozici, v rozhodné době měl potřebu si lék aplikovat, přičemž u sebe neměl mobilní telefon, aby si mohl přivolat pomoc, a ve večerních hodinách, kdy k události došlo, byli v domě jen on, poškozená a malý syn. Za těchto okolností byl nucen vynaložit větší sílu k tomu, aby poškozenou, která se snažila držet dveře od terasy, přetlačil, odtlačil ji od dveří pryč, dostal se k léku a donutil ji přestat mu bránit ve svobodě pohybu. Podle jeho názoru bylo odstrčení poškozené od dveří závěrečnou částí jeho obranného jednání, kterým odvracel útok. Že způsob, jakým se bránil, nebyl zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku, dokládá zejména povaha zranění poškozené, mechanismus jeho vzniku a intenzita. Pakliže by skutečně chtěl poškozené její bezdůvodné útoky oplatit, zvolil by zcela jiné způsoby, např. facku či masivnější zásah (s výhradou toho, že není žádným násilníkem), ne však odstrčení od dveří. Pokud by přesto nebyly splněny všechny podmínky nutné obrany a bylo by konstatováno, že jednal v extenzivním excesu, mělo by být jeho jednání posouzeno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku.
8. Obviněný též vytkl, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly se subjektivní stránkou přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a toliko uvedly, že jednal v úmyslu nepřímém. Ten mu však nebyl spolehlivě prokázán. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplývá, že pokud došlo k nárazu na zeď, muselo se jednat o malou intenzitu. Soudy se přitom nevypořádaly se skutečností, že není zřejmé, jaká intenzita byla nutná k podvrtnutí krční páteře, když tato otázka nebyla nijak zodpovězena. Zodpovězeno bylo pouze to, že se tak mělo stát nepřímým násilím. K naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. V případě nepřímého úmyslu je srozumění nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu, tj. v případě ublížení na zdraví musí být srozumění spojováno přímo s tímto ublížením na zdraví. Právě intenzita útoku je tou skutečností, do níž se úmysl útočníka promítá a skrze kterou útočník svůj úmysl zpravidla demonstruje. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů stran subjektivní stránky působí dojmem, že došlo-li ke zranění a není dovozen přímý úmysl, je bez dalšího dovozen úmysl nepřímý.
9. Závěrem namítl extrémní rozpor a uvedl, že odvolací soud plně nedostál své přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř., když zásadní pochybení nalézacího soudu ve výroku o vině neodstranil.
10. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 2 T 143/2019, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 55 To 232/2020, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že zatímco výhrady obviněného týkající se nutné obrany
a extrémních vnitřních rozporů přezkoumávaných rozhodnutí nepovažuje
za důvodné, výtky vztahující se k nedostatku subjektivní stránky hodnotí jako opodstatněné. Vyložil, že zavinění se musí vztahovat v zásadě na veškeré okolnosti, které představují objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy v posuzované věci mj. i na znak ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 440/2014, poznamenal, že bude-li ponechána stranou vlastní výpověď pachatele, lze na existenci zavinění usuzovat v zásadě pouze nepřímo, a to na základě vnějších okolností případu, za nichž ke spáchání deliktu došlo.
12. Přitom ve věci činné soudy v tzv. skutkové větě a posléze ani v odůvodnění jejich rozhodnutí neuvádějí žádné jednoznačné objektivní okolnosti, které by svědčily o tom, že jednání obviněného bylo vedeno vůlí, byť ve formě srozumění, způsobit poškozené ublížení na zdraví. Podle státního zástupce dokonce na základě soudy zmíněných okolností nelze ani uzavřít, že obviněný si byl možnosti způsobení následku vůbec vědom. Chybí tedy nejen volní složka úmyslu, ale i jeho složka vědění. Pokud tzv. skutková věta pojednává pouze o tom, že obviněný „uchopil poškozenou jednou rukou za župan, druhou za vlasy zezadu a tlačil jí před sebou... ke zdi, na niž narazila hlavou a zády“, důsledkem čehož bylo podvrtnutí krční páteře coby ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, pak z takto konstruovaného skutku nevyplývá, že by zmíněná zdravotní újma byla kryta úmyslem obviněného. Uchopení za župan a vlasy, tlačení poškozené a její naražení na zeď nepochybně nesou znaky vědomě neurvalého, hrubého jednání, avšak ne každá neurvalost či hrubost implikuje též úmyslné zavinění k eventuální zdravotní újmě. Tahání za vlasy, oděv ani naražení na zeď nejsou samy o sobě prostředky pravidelně zraňujícími, bez dalšího způsobilými vyvolat poruchu zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku, zejména jsou-li nízké intenzity (jako v tomto případě). Jestliže k nim tedy pachatel přistoupí, nelze bez dalšího jen na jejich základě dovodit jeho úmyslné zavinění k předmětnému škodlivému následku. Způsob povedení činu proto podle názoru státního zástupce úmyslné zavinění nevykazuje, a to ani v nepřímé alternativě.
13. Nastíněnou nedostatečnost tzv. skutkové věty nijak nenapravuje odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Ta spíše naopak svědčí pro nedostatek úmyslu
na straně obviněného. Podle závěrů znalkyně MUDr. Olgy Císařové bylo poranění poškozené způsobeno „tupým násilím nepříliš velké intenzity“, což svědčí pro nedbalostní zavinění obviněného. Jeho způsob jednání spočívající v tahání za oděv a vlasy či v naražení na zeď sám o sobě úmysl neimplikuje. Zohlední-li se navíc nižší intenzita užitého násilí, to, že hrubé jednání obviněného vedoucí k újmě bylo zcela krátkodobé, omezilo se na tahání a strkání bez jakýchkoliv úderů, nebylo cíleno na zranitelné části těla poškozené, a to přesto, že obviněný mohl velice lehce volit vysokou intenzitu tahání nebo strkání, mohl útok opakovat, pokračovat v něm, či mohl útočit na zranitelná místa poškozené nebo mohl místo tahání a strkání zvolit údery pěstí, lokty či kopy, mohl použít nástroj intenzitu a nebezpečnost útoku zvyšující atd., avšak nic z toho neudělal, naopak užil násilí disponující objektivně nižší způsobilostí zranit, nutno uzavřít, že je dán nedostatek úmyslného zavinění ve vztahu ke znaku ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu se vztahuje nanejvýše nedbalost, a to spíše jen nevědomá, protože při nízké intenzitě užitého násilí, jde-li o strkání a tahání, pachatel často vůbec nebude vědět o možnosti vzniku zdravotní újmy vykazující znaky ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Podle státního zástupce proto došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Aniž by považoval za nutné vyjadřovat se detailně k dalším výtkám, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušil, aby zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §256 l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V projednávané věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto. Odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a tento poté podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody vysloveném ve vztahu k poškozené M. H. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Za této situace nelze považovat odkaz na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 4–5 , bod 3. jeho rozsudku), s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi jím učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. Je možno doplnit, že dovolatel své tvrzení o tzv. extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy vznesl toliko proklamativně v bodě IV. dovolání, aniž by však jakkoli konkrétně vymezil, v čem konkrétně a jaký rozpor je spatřován. Nejvyšší soud se tak k takové námitce nemohl blíže vyjádřit, neboť je podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. vázán obsahem podaného dovolání, který vymezuje i rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu.
22. Pokud jde o v dovolání uplatněné hmotněprávní výhrady, k opakovaně vznášené námitce nutné obrany je třeba uvést, že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, která odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, jenž by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. V posuzované trestní věci však Nejvyšší soud shledal, že žádný takový důrazný útok ze strany poškozené M. H., který by musel obviněný odvracet, nebyl prokázán a ani nehrozil. Poškozená se sice s obviněným přetlačovala o dveře na terasu, přičemž není vyloučeno, že při tomto přetlačování přivřela obviněnému do dveří ruku a způsobila mu tím zranění, dovolací soud se nicméně nedomnívá, že by takové přivření či ponechání obviněného na terase domu bylo možné označit za útok, který by jinak bylo možno kvalifikovat jako trestný čin páchaný vůči obviněnému a kterému by se mohl a měl obviněný bránit v režimu nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Je zcela zřejmé, že mezi oběma manželi panovala (lhostejno z jakých důvodů) aktuální vyhrocená situace, nicméně tuto lze kvalifikovat jako partnerský situační konflikt s prvky lehké vzájemné i fyzické agrese, v důsledku které není představa vzniku nahodilého úrazu (nerozhodné, zda na straně poškozené či obviněného) v důsledku naznačené manipulace s dveřmi nikterak nereálná. Vylíčení situace obviněným však bylo soudy správně vyhodnoceno jako neúměrně dramatizující, když z provedených důkazů nevyplynuly jím tvrzené skutečnosti o závažném poranění jeho ruky či dokonce poškození dveří opakovanými nárazy poškozenou do ruky obviněného, které by svědčily o závažném útoku na jeho zdraví. Pokud jde o namítané omezení svobody pohybu a potřebu řešit „dušnost“ aplikací léku, nutno ve shodě s odvolacím soudem připomenout, že obviněný o dýchacích obtížích hovořil poprvé až v rámci hlavního líčení dne 5. 2. 2020 (str. 8, bod 14. rozsudku odvolacího soudu), což logicky nesvědčí ve prospěch věrohodnosti uvedené argumentace. Nalézací soud pak v tomto kontextu relevantně poznamenal, že obviněný u sebe měl funkční notebook a svůj mobilní telefon, kterými si mohl, pokud by to bylo skutečně třeba, přivolat pomoc. Správně také upozornil na připojenou fotodokumentaci, z níž vyplynulo, že terasa není významným způsobem vyvýšena nad okolní terén, tudíž tvrzení obviněného, že byl na terase uzamčen, neodpovídá lokalizaci místa, kde se nacházel (srov. str. 5, bod 3. rozsudku nalézacího soudu). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že obviněný v daný okamžik neměl žádný důvod obávat se o svůj život či o své zdraví pouze na základě toho, že mu poškozená „bránila“ ve vstupu do domu či že mu případně přivřela ruku do dveří. Základní podmínka nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, tudíž nebyla v přezkoumávané věci naplněna, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný skutečně nemohl mít za dané situace strach z vážné újmy na svém zdraví ze strany poškozené. Nadto je třeba poukázat, že po překonání odporu poškozené mezi dveřmi ji obviněný v popsaném úchopu vlekl přes dvě obytné místnosti domu, kde nakonec došlo k naražení zadní částí těla o zeď v kuchyni, což by rozhodně nemohlo svědčit o adekvátním obranném mechanismu obviněného vůči úmyslu poškozené nepustit jej z terasy dovnitř domu. Předpoklady pro aplikaci ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku tedy nebyly splněny.
24. Soudy nižších stupňů nepochybily ani v tom, že nekvalifikovaly jednání obviněného jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Spáchání tohoto trestného činu je totiž podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele, anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. Ublížení na zdraví může být důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. (k tomu ŠÁMAL, P. a kol . : Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1554, dále např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 43/2013, č. 24/2016, přiměřeně č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).
25. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nevyplývá nic, z čeho by bylo možno učinit závěr o předchozím zavrženíhodném jednání poškozené, ani z čeho by mohlo být usuzováno na silné rozrušení obviněného ze strachu, úleku či zmatku, na jehož základě by obviněný jednal způsobem ve skutkové větě uvedeným. Za předchozí zavrženíhodné jednání nelze považovat každou potyčku doprovázenou nadávkami, provokací či strčením, jelikož se nejedná o podněty mimořádné intenzity a závažnosti, ale naopak o podněty spíše běžné. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se poškozená ve vztahu k obviněnému chovala zavrženíhodně, naopak z něj vyplynulo, že mezi ní a obviněným došlo ke vzájemné slovní rozepři nijak se nevymykající běžným partnerským sporům a k přetlačování o dveře. Okolnosti, které by v obviněném mohly vyvolat silné emotivní prožitky úleku, strachu či zmatku, nebyly v projednávané věci shledány. Je tedy zjevné, že s ohledem na konkrétní situaci a průběh konfliktu mezi obviněným a poškozenou aplikace ustanovení §146a tr. zákoníku nepřicházela v úvahu.
26. Pochybení soudů nižších stupňů však v projednávané věci přesto lze shledat. Na podkladě skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, doplněných v jeho odůvodnění, potažmo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nelze učinit závěr o správnosti přisouzené právní kvalifikace, resp. o naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Z hlediska subjektivní stránky je vyžadováno úmyslné zavinění. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.).
28. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
29. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
30. V daných souvislostech dovolací soud přihlédl též k relevantní ustálené judikatuře stran subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Z těchto skutečností s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu je pak třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 763/2015). Znakem trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je zavinění ve formě úmyslu. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení ublížení na zdraví. Zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, jmenovitě pro úmysl přivodit následek, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného a neuznat jej vinným tímto trestným činem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 696/2018). Protiprávní následek v podobě ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku musí mít svůj původ v takovém protiprávním jednáním, které dosahuje určitý minimální stupeň intenzity. Při výjimečně nízké intenzitě takového jednání, z něhož vzešel uvedený protiprávní následek, je třeba se zabývat i dalšími příčinami, které ho vyvolaly. Pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby, nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014).
31. V posuzovaném případě dospěly soudy k závěru, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém, poněvadž musel být přinejmenším srozuměn s tím, že při intenzitě napadení poškozené a způsobem, který použil, jí zranění v tomto rozsahu a tímto způsobem způsobit může, resp. že si z okolností musel být vědom toho, že je způsobit může (srov. str. 5, bod 3. rozsudku nalézacího soudu, str. 7, bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Blíže tento závěr soudy nižších stupňů odůvodněn skutkovými okolnostmi nebyl. Dovolací soud takový jejich názor nesdílí. Ve shodě se státním zástupcem má za to, že ve vztahu ke znaku ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku, o který tu jde, jsou na straně obviněného nejméně pochybnosti o existenci úmyslného zavinění. Podle skutkových zjištění soudů obviněný poté, co měl s poškozenou vzájemnou slovní rozepři týkající se jejich dalšího společného soužití, doprovázenou přetlačováním se o dveře na terasu, na níž se obviněný nacházel a kterou chtěl opustit, a poté, co se mu podařilo dveře přetlačit a dostat se z terasy dovnitř domu, uchopil poškozenou jednou rukou za župan, druhou za vlasy zezadu a tlačil ji před sebou přes obývací pokoj do kuchyně, ke zdi, na niž narazila hlavou a zády. V důsledku toho poškozená utrpěla zranění v podobě podvrtnutí krční páteře s dobou léčení přesahující dva týdny. Podle přesvědčení dovolacího soudu absentují v uvedeném popisu skutkového děje okolnosti svědčící závěru, že jednání obviněného bylo vedeno vůlí způsobit poškozené takové zranění, jež má charakter ublížení na zdraví. Dovolací soud je ve shodě s názorem státního zástupce, že v jednání obviněného chybí rovněž složka vědění, tedy vědomí možnosti vzniku uvedeného následku. Chování obviněného – uchopení poškozené za župan a vlasy, její tlačení před sebou a následné naražení na zeď – nutno bezesporu označit za nevhodné, hrubé či neurvalé. Nelze je považovat za jednání akceptovatelné a dovolené a nepochybně je nutno vůči němu míti výhrady. Přesto ale nelze konstatovat, že by takové jednání, zejména s přihlédnutím k míře a intenzitě užitého násilí, bylo bez dalšího způsobilé vyvolat poruchu zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, že by obviněný se způsobilostí jeho jednání vyvolat tuto poruchu byl srozuměn či že by o uvedené způsobilosti věděl.
32. Nelze totiž zejména přehlédnout, že znalkyně z oboru zdravotnictví MUDr. Olga Císařová stanovila jako mechanismus vzniku zranění poškozené – podvrtnutí krční páteře – přímé tupé násilí nepříliš velké intenzity. Podle ní mohlo být toto zranění způsobeno úderem hlavou o zeď, jedná se ovšem o poměrně časté poranění vyskytující se např. při dopravních nehodách, úderech do hlavy, ale také při cloumání či „cuknutí“ hlavou drženou za vlasy. Toto podvrtnutí páteře mohlo být způsobeno za situace, kdy obviněný držel poškozenou tváří v tvář levou rukou za pravý rukáv županu a druhou rukou zezadu za vlasy a tlačil ji před sebou ke zdi, na niž ji hlavou a zády narazil. Rozlišit, v které fázi tohoto děje k distorzi krční páteře došlo, však není možné. Se zřetelem na závěr znalkyně o násilí nepříliš velké intenzity a o tom, že k předmětnému poranění mohlo dojít (s výjimkou přetahování o dveře) kdykoli v průběhu ataku obviněného pouhým cloumáním, nikoli nutně jen finálním nárazem poškozené o zeď, je dovození úmyslného zavinění nepřesvědčivé. Obviněný necílil na hlavu poškozené, poškozenou před sebou „toliko“ strkal a následně ji evidentně nikterak výrazně či intenzivně na zeď nenarazil a během svého počínání nebyl zjištěn žádný agresivnější počin vůči tělu poškozené. Není tak dána existence žádných konkrétních okolností svědčících o tom, že byl nejméně srozuměn s tím, že svým jednáním vůči poškozené dojde či může dojít k podvrtnutí její krční páteře, eventuálně k jinému ublížení na zdraví. Státní zástupce v tomto kontextu relevantně podotkl, že způsob jednání obviněného úmysl směřující k účinku v podobě poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku sám o sobě neimplikuje. I dovolací soud považuje za významné, že zmíněné jednání obviněného vyvolané emočně vypjatou výměnou názorů a „bojem“ o vstup do domu netrvalo nijak dlouho, odehrálo se poměrně rychle a omezilo se na tahání a strkání, tedy na užití prostředků objektivně disponujících nižší způsobilostí druhého zranit, nebylo doprovázeno žádnými údery nebo kopy a nebylo při něm užito předmětů majících charakter zbraně. Jak výše uvedeno, závěr o úmyslném zavinění vzhledem k absenci relevantních hodnotících úvah soudů v návaznosti na skutková zjištění vzbuzuje pochybnosti a právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. tr. zákoníku je z tohoto důvodu i z důvodu dosavadní absence hodnocení společenské škodlivosti činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nesprávná.
33. Napadenému rozhodnutí lze tedy vytknout, že se dosud nedostatečně zabývalo otázkou, zda úmyslné jednání obviněného, které vykazovalo obecně nízkou míru užitého násilí a nijak razantní útok vůči tělesné integritě poškozené, zahrnovalo též potřebnou formu úmyslného zavinění ve vztahu k účinku, který objektivně nastal v podobě újmy na zdraví poškozené, tedy zda obviněný byl skutečně nejméně srozuměn s takovým následkem. Nelze totiž přehlédnout ani charakter poranění poškozené, který i znalkyně z oboru zdravotnictví charakterizovala nijak závažným omezením v obvyklém způsobu života a tím, že k popsanému zranění běžně dochází již i při nešetrném třesení tělem zraněných apod. Soudy tedy dosud vycházely toliko ze zjištění, že dané poranění bylo poškozené způsobeno a z toho, že jednání obviněného bylo obecně úmyslné, ačkoli je třeba na základě provedeného dokazování též vyhodnotit, zda způsob vedení útoku a okolnosti, za nichž byl proveden, umožňují též závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k účinku jeho jednání. Jak již bylo výše zmíněno, k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno skutkovými okolnostmi bez důvodných pochybností, že jeho úmysl zahrnoval též přivození následku v podobě ublížení na zdraví. I pokud by soudy v tomto ohledu dospěly k pozitivnímu závěru, bylo nepochybně namístě s ohledem na způsob a okolnosti provedení činu zvážit, zda společenská škodlivost činu neumožňuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu [např. posouzení jednání obviněného jako přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, apod.] a zda je nutno vyvodit trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio ) s přihlédnutím ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovanému pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
34. Protože v projednávaném případě byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného rozhodl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 55 To 232/2020. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
35. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Na soudu druhého stupně proto bude, aby důsledně splnil svou povinnost plynoucí z hledisek a kritérií stanovených §254 odst. 1 tr. ř., neboť v již uplatněném odvolání obviněného byla subjektivní stránka projednávané trestné činnosti relevantně zpochybněna (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu), avšak na tuto námitku odvolací soud reagoval poměrně stroze odkazem na správnost závěrů nalézacího soudu (viz bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se tedy právním posouzením skutku bude znovu zabývat, aby v intencích tohoto rozhodnutí dovolacího soudu znovu posoudil otázku zavinění obviněného a možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe plynoucí z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto stadiu řízení se nejeví nezbytným doplňovat dokazování, avšak takový postup nelze a priori vyloučit, shledá-li jej odvolací soud vhodným a účelným pro rozhodnutí ve věci. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth