ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.75.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 75/2021-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2021 dovolání, které podala obviněná J. J. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 61 To 521/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 15/2019, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 61 To 521/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 1 T 15/2019, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 1 T 15/2019 (který je však vlivem zřejmé nesprávnosti písemného vyhotovení označen sp. zn. 1 T 15/201 8 ), byla obviněná J. J. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §67 odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzena k samostatnému peněžitému trestu v celkové výši 40 000 Kč (100 denních sazeb po 400 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
2. Proti označenému rozhodnutí podala obviněná v celém rozsahu odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 61 To 521/2020, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzena k samostatnému peněžitému trestu v celkové výši 40 000 Kč (100 denních sazeb po 400 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 13. 4. 2018 v XY, jako zaměstnankyně XY, prověřená organizací odborného shromáždění při příležitosti Světového dne bezpečnosti práce, který se konal dne 3. 5. 2018, zneužila svého pracovního postavení a prostřednictvím náměstka XY nechala zaslat řediteli hotelu D., v němž se konference konala, změnu objednávky, v níž mimo jiné nechala doobjednat salonek č. 4, kam nechala objednat občerstvení v podobě hotových jídel, zákusků, ovoce a nápojů pro údajně 25 vybraných účastníků uvedené konference, přičemž v den konání konference nikoho z účastníků konference o skutečnosti, že je k dispozici salonek č. 4, kde je připraveno pohoštění v takovém objemu, neinformovala a nezajistila ani přenos tohoto občerstvení do vedle ležícího sálu, kde pokračovala konference, přičemž již předem počítala s tím, že občerstvení po skončení konference použije výlučně pro účely oslavy svých narozenin a pro hosty, které ona na narozeniny pozvala, čímž uvedla v omyl jednak XY, jednak společnost C. P. (C.), IČO: XY, která konferenci pořádala a které náklady byly refundovány z fondů Evropské unie, čímž sebe obohatila o částku 12 586,50 Kč za spotřebované občerstvení a dále o částku ve výši 5 875,50 Kč, což představuje ušlou tržbu příspěvkové organizace Vojenská lázeňská rekreační zařízení, tedy o částku ve výši celkem 18 462 Kč.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Trestním příkazem samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 1 T 15/2019, byla obviněná uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr, ř., odsouzena k samostatnému peněžitému trestu v celkové výši 40 000 Kč (80 denních sazeb po 500 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Uvedený trestní příkaz nenabyl právní moci, neboť proti němu podala obviněná odpor. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 1 T 15/2019, byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spatřován. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 61 To 23/2020, byl uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 61 To 521/2020, podala obviněná J. J. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když výše údajně způsobené škody uvedená ve výroku o vině je vyčíslena v rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí, a že skutková zjištění soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. v nich nemají oporu, kdy jsou rovněž v nesouladu s provedenými důkazy právní závěry soudu, čímž došlo k zásahu do dovolatelčiných ústavně garantovaných základních lidských práv a svobod v podobě porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny (článek 36 odst. 1, článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
6. Předně vytkla, že odvolací soud své v pořadí první rozhodnutí ve věci, tj. své zrušující usnesení ze dne 23. 1. 2020, odůvodnil s odkazem na výpovědi svědků Z. S. a M. S. z přípravného řízení, které jsou absolutně nepoužitelnými důkazy. Nebýt uvedeného nezákonného postupu, k odsouzení obviněné by nemohlo dojít. Další výhrady vztáhla vůči popisu skutku. Podle jejího názoru výše škody uvedená ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí je v přímém rozporu s odůvodněním tohoto rozhodnutí. Zdůraznila, že od počátku trestního řízení rozporovala výši údajně způsobené škody, a to zejména v částce 4 000 Kč, neboť tato škoda nebyla v řízení před soudem prvního stupně nijak prokázána. Odvolací soud jí dal v napadeném rozhodnutí za pravdu, nicméně zřejmě v důsledku neznalosti spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně chybně vyslovil závěr, že tato částka nebyla součástí údajně způsobené škody. Státní zástupce i nalézací soud však částku ve výši 4 000 Kč, odpovídající nevyčerpanému kreditu na nápoje, do celkové škody započítali. Pokud odvolací soud tento kredit vyjmul, měl v popisu skutku údajně způsobenou škodu ponížit na částku 8 586,50 Kč. Ani zbývající škoda ve výši 14 462 Kč (celková škoda 18 462 Kč mínus kredit 4 000 Kč) nebyla určena správně. Tato částka má podle obžaloby představovat cenu občerstvení, kterou by hotel D. účtoval v případě soukromé akce. Ovšem vzhledem k tomu, že občerstvení bylo do salonku č. 4 prokazatelně objednáno pro účastníky konference, nikoliv pro soukromé účely, nemůže být cena za občerstvení dovolatelce takto účtována. Občerstvení připravené v salonku č. 4 bylo hrazeno z jednoho rozpočtu, který byl vyhrazen na zajištění konání celé konference. Výše tohoto rozpočtu se odvíjela od celkového počtu účastníků konference a společnost C. P. (C.),(nikoliv obviněná) pak za tento rozpočet objednala občerstvení do jednotlivých prostor, kde se konference konala, přičemž nabídkové listy dala obviněné na vědomí k případnému doplnění. Nezkonzumované jídlo se po konferenci mělo oficiálně vyhodit, neboť hygienické předpisy ani žádné jiné využití neumožňují. Rozpočet na konání konference tak byl stanoven bez ohledu na to, zda se jídlo zkonzumovalo či nikoliv, stejně jako prostory konference byly z rozpočtu objednány a zaplaceny bez ohledu na to, zda byly fakticky využity či nikoliv. I z toho důvodu nikdo z údajně poškozených škodu ani na výzvu policejního orgánu neuplatnil, jelikož žádná škoda fakticky nevznikla. Obviněná svou dovolací argumentaci opřela o výpověď svědkyně S. M., jednatelky C. P. (C.), která uvedla, že občerstvení bylo objednáno vzhledem ke zkušenostem z předchozích konferencí, vše z jejich pohledu proběhlo v pořádku, žádná škoda jim nevznikla. Svědkyně K. T. shodně se svědkyní S. M. vypověděla, že občerstvení se objednávalo na základě počtu osob a případně upravovalo podle počtu registrace. Stejně jako i další svědci uvedla, že nezkonzumované občerstvení se po konci konference nabídlo partnerům nebo si ho mohli odnést.
7. Dovolatelka akcentovala, že od počátku trestního řízení tvrdila, že salonek č. 4 neobjednala z vlastní iniciativy a už vůbec ne v úmyslu uspořádat si zde soukromou oslavu, kde by spolu se svými hosty zkonzumovala občerstvení určené pro účastníky konference. Toto nevyplývá ani z pozvánky, kterou doručila svým kolegům a přátelům. Ve zmíněné pozvánce není žádná zmínka o občerstvení, je v ní pouze uvedeno, že se jedná o pozvání na skleničku vína, přičemž toto víno si dovolatelka se souhlasem ředitele hotelu D. předem donesla. Ostatně napadený rozsudek její údajný úmysl nikterak neprokazuje, jeho závěry jsou postavené pouze na domněnkách a přesvědčení. Zopakovala, že předmětný salonek jí byl nabídnut ředitelem hotelu z důvodu nemožnosti vyhovět jejímu požadavku na rezervaci restaurace E. Salonek byl objednán za účelem jednání národní sítě XY (dále jen „XY“), které na místě organizovala svědkyně D. K., manažerka národní sítě XY. Odvolací soud klade obviněné za vinu, že rozsah objednaného jídla nesnížila, když byla přesvědčena o tom, že zbyde. Z argumentu soudu je bohužel zcela zřejmé, že soud nepochopil, jakým způsobem funguje příprava občerstvení pro akce typu předmětné konference. Do salonku č. 4 se připravovalo občerstvení pro 25 VIP účastníků jednání XY. Z toho důvodu do něj bylo objednáno množství hotového jídla, které účastníci nemohli reálně zkonzumovat. Je standardním postupem, že se připravují hotová jídla tak, aby si každý VIP účastník mohl vybrat kterékoliv z nabízených jídel a aby každé z těchto jídel bylo vždy k dispozici. Každému, kdo je obeznámen s organizací obdobných konferencí či kdo se jich účastní, je zřejmé, že jídla připravovaná pro VIP účastníky vždy zbydou, přičemž se nejedná o zbytky ve smyslu nedojedeného jídla na talíři, ale o netknuté porce jídla připravené v nádobách na stole, z nichž si účastníci odebírají jednotlivé porce. Ačkoli je takové nezkonzumované jídlo prakticky netknuté, po skončení konference se oficiálně musí vyhodit. Nedává smysl, aby obviněná VIP účastníkům konference vědomě bránila v konzumaci občerstvení. I kdyby se tito podle plánu přesunuli na jednání XY do salonku č. 4, je nepravděpodobné, že by během pár hodin trvajícího jednání snědli 75 porcí teplé večeře spolu se zákusky a ovocem. Nicméně pokud by k tomu přece jen došlo, což s ohledem na své zkušenosti z předchozích let nepředpokládala, byla připravena jídlo doobjednat. Ve světle těchto skutečností působí absurdně i představa odvolacího soudu, že by se snad částečně vyvinila, kdyby s sebou na konferenci přinesla například slané tyčinky. Navíc – jestliže se mohla vyvinit donesením slaných tyčinek, není logické, že se nevyvinila přinesením vína a slivovice, na něž své přátele v pozvánce zvala.
8. Odvolací soud obviněné podle jejího vyjádření vytkl, že svědkyni D. K. na salonek č. 4 neupozornila. Tato svědkyně však o salonku věděla, ostatně požadavek na objednání prostoru pro konání jednání XY vzešel z její strany minimálně 2 měsíce před konáním konference. Z výpovědi svědkyně vyplynulo, že jednání XY bylo oproti plánu započato již v klubové restauraci, VIP účastníci se tedy nikam nepřesunuli, ačkoliv jim v tom nikdo nebránil. Obviněná podotkla, že by svědkyni nejspíš zkusila přesvědčit, aby se s VIP účastníky přesunula do salonku č. 4, nebo že by nechala občerstvení donést do klubové restaurace, avšak v době jednání XY, které začalo oproti plánu již ve 14:00 hod, se nacházela v hlavním konferenčním sále v přízemí hotelu D., kde dohlížela na hladký průběh konference. Tento konferenční sál opustila až po skončení odborné části akce, tj. kolem 14:00 hod., nemohla proto ovlivnit místo konání jednání XY, které bylo čistě v režii svědkyně D. K. Odvolací soud považoval z hlediska subjektivní stránky přečinu za významné zejména to, že své hosty obviněná pozvala do salonku č. 4 na 17:00 hod., ačkoliv tento byl pro jednání XY rezervován až do 18:00 hod. Obviněná však s ohledem na zkušenosti z předchozích ročníků konference neočekávala, že by bylo jednání XY skončeno později než v 17:00 hod., přičemž tento její předpoklad se plně potvrdil, když jednání XY skončilo už v 16:30 hod. Dodala, že pro případ, že by se jednání XY skutečně protáhlo i po 17:00 hod., počítala s tím, že by se hosté její oslavy, kteří nebyli účastníky konference, uchýlili do veřejně přístupných částí hotelu. Poznamenala, že zavinění je nutné posuzovat optikou obviněného, nikoliv soudu. Je nepřípustné, aby odvolací soud prokazoval splnění skutkové podstaty trestného činu pouze svými domněnkami a přesvědčeními o tom, jak by se zachoval on na místě obviněné, aniž by měl její vědomosti a zkušenosti. Soud dezinterpretoval její pozvánku, pokud jde o pasáž, že hosté mají dary nechat doma, že ale – chtějí-li být štědří – mají přispět na vybavení bytu. Rovněž brojila proti tomu, že závěr o objednání salonku pro soukromé účely byl založen na již zmiňovaných výpovědích svědků Z. S. a M. S. Uvedené svědky označila za nedůvěryhodné. Podle ní jsou jejich výpovědi plné rozporů a stojí pouze na domněnkách, což je zřejmě způsobeno z velké části tím, že už si na většinu podstatných skutečností při hlavním líčení nevzpomínali. Odvolací soud nepochopitelně upřednostnil výpovědi těchto svědků - číšníků, kteří sdělili, že se „domnívají, že byl salonek č. 4 zamčen“, před pořízeným záznamem, z něhož je zjevné, že v 16:00 hod. ze salonku vychází číšník, aniž by ho odemykal či zamykal. Upozornila, že svědek M. S. si sám protiřečil, když na jednu stranu uvedl, že věděl, že je to soukromá akce, a že salonek připravoval na narozeniny, zároveň ovšem připustil, že si nepamatuje, jestli mu přišel pokyn, že je to akce služební či soukromá. Nejen s provedeným kamerovým záznamem je výpověď svědka v rozporu. Nekoresponduje ani s výpovědí svědka L. D., provozního, na jehož pokyn měl salonek údajně zamknout. Výpověď svědka L. D. je podle názoru obviněné zcela zásadní. Odvolací soud si z ní však vzal pouze to, co se mu hodilo k argumentaci o vině, aniž by se řádně zabýval tím, že svědek rozporoval výpovědi svých podřízených. Navíc tuto výpověď posoudil i nesprávně, když z ní dovodil, že byl salonek střežen zřejmě před účastníky konference, ačkoliv ve skutečnosti byl hlídán před cizími lidmi, tj. veřejností a hotelovými hosty, kteří se konference neúčastnili. Obviněná uzavřela, že provedené důkazy podporují její obhajobu spočívající v tom, že pouze pozvala své přátele do hotelu D. za účelem oslavy narozenin, rozloučení se se spolupracujícími kolegy, jelikož se chystala na mateřskou dovolenou, a případné konzumace nesnědeného občerstvení z konference, které by se jinak muselo vyhodit. Neměla v úmyslu se na ničí úkor obohatit, o čemž svědčí i skutečnost, že se obrátila na svědka R. M., ředitele hotelu D., zda má v souvislosti s využitím salonku č. 4 něco uhradit, přičemž svědek jí sdělil, že nikoliv. Zpochybnila též úvahu státního zástupce, který v odvolání proti zprošťujícímu rozsudku argumentoval tím, že již uplynula lhůta pro postoupení věci ke kárnému projednání, a zanikla tak kárná odpovědnost. Obviněná měla za to, že zánik kárné odpovědnosti nemůže mít vliv na skutečnost, zda jsou naplněny důvody pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe či nikoliv.
9. Ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a následně podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že ji obžaloby zprošťuje.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění (§265h odst. 2 tr. ř.) a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci shledal. Ztotožnil se s argumentací obsaženou v mimořádném opravném prostředku namítající tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Je toho názoru, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nemají v provedeném dokazování patřičnou oporu.
16. Podle této skutkové věty (stručně vyjádřeno) obviněná, prověřená organizací konference, zneužila svého pracovního postavení a nechala úmyslně pro ryze své potřeby oslavy narozenin doobjednat v hotelu salonek č. 4 včetně občerstvení, což ovšem bylo formálně vykazováno jako objednávka pro 25 vybraných účastníků konference, přičemž uvedený salonek s občerstvením účastníkům konference neposkytla, nezpřístupnila ani nezajistila možnost občerstvení užít, čímž uvedla v omyl jednak XY, jednak společnost C. P. (C.), která konferenci pořádala a které náklady byly refundovány z fondů Evropské unie, čímž sebe obohatila o částku 12 586,50 Kč za spotřebované občerstvení a dále o částku ve výši 5 875,50 Kč, což představuje ušlou tržbu příspěvkové organizace Vojenská lázeňská rekreační zařízení, tedy o částku ve výši celkem 18 462 Kč.
17. Soudem učiněný závěr, že do salonku č. 4 doobjednané občerstvení nebylo určeno pro 25 vybraných účastníků konference, že obviněná nikoho z účastníků konference o skutečnosti, že je k dispozici salonek č. 4, kde je připraveno pohoštění v takovém objemu, neinformovala, nezajistila ani přenos tohoto občerstvení do vedle ležícího sálu, kde pokračovala konference, a že předem počítala s tím, že občerstvení po skončení konference použije výlučně pro účely oslavy svých narozenin a své pozvané hosty, z obsahu předloženého trestního spisu nade vši pochybnost nevyplývá. V těchto souvislostech bylo zapotřebí v návaznosti na dovolací argumentaci obviněné zhodnotit důkazní situaci stran okolností objednávky salonku, rautu a jeho parametrů, organizace a konkrétní faktický průběh konference, otázku vzniku škody, jejího vyčíslení a učinit závěr, zda provedené důkazy nejsou v tzv. extrémním rozporu se závěrem soudů nižších stupňů, že obviněná měla od počátku v úmyslu na náklady pořádané akce financované z evropských zdrojů objednat salonek a občerstvení v něm umístěné pouze pro svoji oslavu narozenin (jejíž konání ani ona sama nerozporuje) a zda tedy byly splněny základní zákonné znaky projednávaného přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že jiného uvedla v omyl, sebe tím obohatila a způsobila na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
18. Z výpovědi zásadního významu svědkyně D. K. (č. l. 311), zástupkyně XY pro Českou republiku (dále jen „XY“), která (mimo to, že nemá jakékoli privátní vazby na osobu obviněné) se podílela na přípravě konference, se podává, že hotel D. na základě požadavku ohledně počtu osob poskytl prostory, jejichž součástí byl i předmětný salonek. Svědkyně uvedla, že jednání XY se skutečně mělo odehrávat v tomto salonku, že o salonek požádali, že se na něm z důvodu vhodnosti, zejména z kapacitních důvodů, dohodli, a to již cca 2 měsíce před konáním konference. Sdělila, že po semináři šla i s jeho účastníky do místnosti, kde se uskutečnil oběd, přičemž v tomto prostoru nakonec i zůstali, nepřesunuli se do salonku, neboť se rozběhla diskuze a nikdo neřešil, že by se měli někam přemisťovat. Svědkyně tedy plně podpořila verzi obviněné o důvodech a okolnostech objednávky salonku a zejména to, že obviněná žádným aktivním způsobem neobsazení objednaného salonku neovlivnila. Nadto je třeba zdůraznit, že i samotný písemný záznam z jednání XY svědkyně K. (č. l. 190) je vyhotoven s uvedením času 14:00 – 16:30 hod. a místa „salonek č. 4“ Hotelu D., tedy zjevně, ač realita byla nakonec jiná, se jednání mělo v salonku konat. I podle výpovědi svědka L. D. (č. l. 321 – 322), provozního hotelu D., se salonek č. 4 chystal v rámci služební akce – konference. Svědek uvedl, že pro konání akce, jíž se účastní 150 osob a jež probíhá formou rautu, je spíše doporučován předmětný salonek ve spojení s klubovou restaurací. Restaurace E. (která byla původně obviněnou objednávána a tato objednávka následně měněna na variantu se salonkem č. 4, což je kladeno obviněné výslovně za vinu – pozn. soudu) je pro tento účel nabízena výjimečně, neboť je primárně určena pro denní provoz. Svědek tak rovněž podpořil výpověď obviněné a svědkyně K., že objednávka salonku byla výsledkem předchozích jednání mj. i s vedením hotelu (byť ředitel R. M. s v tomto směru pro nedostatek vzpomínky relevantně vyjádřit nemohl) z hlediska vytipování prostor vhodných pro pořádání dotčené konference. Svědek se vyjádřil i k otázce dostupnosti salonku pro účastníky konference, kdy jednoznačně vyloučil, že by byl uvedený prostor uzamčen a bylo znemožněno, aby do něj hosté konference vstoupili. Svědek R. T. (č. l. 322 – 323), ředitel XY, nadřízený obviněné a současně osoba odpovědná za převzetí služby z objednávacího útvaru (viz č. l. 55), potvrdil, že ředitel hotelu, s nímž obviněná jednala, chtěl nechat restauraci E. otevřenou pro veřejnost, proto nabídl klubovou restauraci a salonek. Vypověděl, že celá záležitost byla pouhým nedorozuměním, neboť ačkoliv obviněná měla v plánu po skončení služební akce uspořádat v salonku svou soukromou oslavu, občerstvení bylo připraveno pro účastníky konference, přičemž pouhou shodou náhod „se do salonku nešlo“, kdy svědkyně D. K. zůstala s ostatními v klubové restauraci.
19. Závěry odsuzujícího rozsudku však svědčí o tom, že soud ke shora uvedeným důkazům v procesu jejich hodnocení dostatečně nepřihlédl a verdikt o vině obviněné byl vystavěn zejména na vyjádření dvou svědků – číšníků činných během konference a z valné části pak, jak nutno přisvědčit dovolatelce, na volných úvahách soudu stran toho, jak měla obviněná správně postupovat při objednávce občerstvení, jako organizátorka v průběhu konference apod. Svědci Z. S. a M. S. se ve svých výpovědích neshodli na tom, zda byl salonek pro hosty konference přístupný či nikoliv. Tato okolnost tedy (navíc ve světle výše uvedeného) zůstává spornou. Svědek M. S. (č. l. 318 – 319) tvrdil, že byl do příchodu obviněné a svědka R. T., salonek uzamčen. Na druhou stranu se vyjádřil, že do salonku připravoval občerstvení „co zbylo z rautu, z té služební akce“. Svědek Z. S. (č. l. 318) připustil, že si není jistý, zda byl salonek otevřen pro návštěvníky konference, ale „myslí si, že ne“. Ve zbytku výpovědi pak bylo vyjádření svědka pouze obecné k postupům, jakými obvykle s kolegou obdobnou akci chystají. Oba svědci pak potvrdili skutečnosti nerozporované, tedy že šlo v salonku v podvečerních hodinách o soukromou oslavu narozenin, jíž se účastnili kromě účastníků konference i osoby příchozí tzv. z ulice. Zmínit v těchto souvislostech je třeba i kamerový záznam, který sice teprve od času 16:00 inkriminovaného dne, leč nepotvrdil tezi o tom, že salonek byl uzamčen a zpřístupněn až pro hosty narozeninové oslavy obviněné.
20. Nejvyšší soud se ztotožnil též s námitkou dovolatelky, že zejména odvolací soud vlastním hodnocením organizace a objednávky občerstvení na konferenci obviněnou překlenul stěžejní a relevantní námitky obviněné. Je všeobecně známou skutečností, že zajištění takovéto masovější akce cca 150 osob vyžaduje adekvátní logistické řešení mj. po stránce občerstvení. Nijak nelogickým není tvrzení, že počet objednávaných porcí nemůže přesně kopírovat počet účastníků konference, nýbrž i z pohledu možnosti výběru jídla účastníky akce je třeba raut tzv. předimenzovat, čímž logicky vždy vzniknou přebytky. Občerstvení pak musí pokrýt adekvátním způsobem plánovaný počet osob účastníků konference i její časový rozsah. V důsledku toho je rovněž logické, že občerstvení, které nemá např. podobu oběda servírovaného přímo hostovi, je rovnoměrně rozloženo do všech prostor, s jejichž využitím plán akce počítá a které jsou součástí objednávky. Pokud samozřejmě určitý prostor není v konečném důsledku z jakýchkoli důvodů využit, nese tato situace s sebou vždy riziko, že tam umístěné občerstvení může zůstat rovněž nevyužito. Pokud bylo obviněné vytýkáno, že do salonku na odpolední část konference objednala nepřiměřené množství jídla krátce po obědě, lze komparovat i s podklady o objednávce obědů (viz č. l. 173, 200), kdy pro 150 účastníků bylo objednáno 7 druhů jídel po 40 nebo 60 porcích, tedy ve svém souhrnu více než 280 porcí. Těžko pak lze akceptovat i úvahu o tom, že obviněná úmyslně navýšila objednávku občerstvení o jídlo zamýšlené ke konzumaci na její ryze soukromé akci v salonku (a zamezila použití těchto prostor a jídla zde umístěného pro účely konference). Veškeré objednávky směrem k Hotelu D. byly činěny na základě nabídky hotelu samotného, na základě zkušeností hotelu i pořadatelů s akcí podobného typu v předchozích letech a byly předem konzultovány se svědkyněmi M., J. [obě za agenturu C. P. (C.)] i K. (zástupce XY). Ze všech těchto svědeckých výpovědí i z písemných vyjádření dotčených subjektů (hotel, pořádající agentura, italská společnost Pomilio Blumm v konečném důsledku hradící náklady akce z prostředků EU) vyplynulo, že občerstvení bylo s ohledem na plánovaný počet účastníků objednáno v přiměřeném rozsahu, který nikdo nikdy nerozporoval, naopak nabídkový rozpočet plně vyhovoval rámci vymezenému pořadatelskými subjekty, a pokud došlo k tomu, že občerstvení bylo zkonzumováno po skončení akce jinými osobami, než účastníky konference, nevnímá tuto skutečnost žádný z oslovených subjektů jako majetkovou škodu (což se projevilo i absencí jakéhokoli připojení se s takovým nárokem na její náhradu v trestním řízení). Pro úplnost pak zbývá dodat, že je důvodnou (rovněž s ohledem na související důkazy a z nich vyplývající kalkulaci) i námitka obviněné stran vadného výpočtu škody, a to v části zakomponování částky 4 000 Kč za převod nevyčerpaného nápojového kreditu z účtu konference na salonek č. 4. Tato částka sice pro nedostatek důkazů podle odůvodnění odsuzujícího rozsudku započtena být neměla, přesto se tak zřejmě stalo.
21. V kontextu všech těchto výpovědí i dalších důkazů podporujících obhajobu se jeví závěry soudů nižších stupňů o záměru obviněné zajistit si salonek s občerstvením výhradně pro soukromé účely a odepřít do něj přístup hostům konference (viz body 61. – 65. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 4. – 14. rozsudku odvolacího soudu) jako nemající dostatečnou oporu v provedeném dokazování, přičemž výše popsané důkazy nebyly adekvátně zohledněny v postupu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Na tomto závěru prozatím ničeho nemění ani úvahy odvolacího soudu o časové kolizi plánovaného obsazení salonku konferenčními účastníky (od 16:00 do 18:00 hod.) s počátkem narozeninové oslavy (podle písemné pozvánky od 17:00 hod.). V projednávaném případě je tedy dána existence zásadních pochybností o tom, že se skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině, stal, tedy zda si obviněná od počátku při objednávce salonku a občerstvení zde přichystaného počínala v úmyslu zneužít financování akce z evropských prostředků, neboť salonek neměla v úmyslu zpřístupnit a tomuto vyloženě zamezila, aby bylo možno jej využít výlučně k oslavě narozenin.
22. V návaznosti na tyto skutkové pochybnosti nutně nelze spolehlivě ani uzavřít, že byla naplněna samotná objektivní stránka projednávané podvodné trestné činnosti. Podle právní věty výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kterou podpořil právní kvalifikaci podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, se obviněná obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Pokud však skutková zjištění, jejichž problematičnost byla popsána výše, spočívala v tom, že obviněná doobjednala salonek č. 4 s občerstvením, přičemž předem počítala s tím, že občerstvení použije pro svou soukromou oslavu, neplyne z takového popisu události přesvědčivě, v čem vlastně ono zákonem vyžadované „uvedení v omyl jiného“ (popř. alternativně podle §209 odst. 1 tr. zákoníku „využití omylu jiného“ či „zamlčení podstatné skutečnosti“) mělo spočívat, byť je součástí popisu skutku uvedení obecné formulace, že obviněná svým jednáním „uvedla v omyl jednak Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednak společnost C. P. (C.)“. Pokud by se totiž u obviněné jednalo o pouhé „využití“ inkriminovaného dne již nevyužitých prostor salonku č. 4 a v něm již uhrazeného a nezkonzumovaného občerstvení (což nakonec obviněná sama připouští), které by podle všech svědeckých výpovědí i obecných hygienických pravidel mohlo být rozebráno účastníky konference, ale spíše by bylo bez užitku zlikvidováno (jak k tomuto závěru nakonec dospěl nalézací soud ve svém zprošťujícím rozsudku ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 1 T 15/2019), tedy by se jednalo o využití příležitosti, popř. přísněji pojato zneužití možnosti (jak uzavřel nalézací soud pod bodem 58. odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 1 T 15/2019), která se v souvislosti s pořádáním konference naskytla, neznamená toto jednání obviněné automaticky uvedení konkrétního subjektu v omyl, zneužití jeho omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti. Nad to je třeba zdůraznit, že při úvaze o naplnění zákonných znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku musí být mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, příčinná souvislost.
23. Nejvyšší soud nemohl výše uvedené skutečnosti ponechat bez povšimnutí pro jejich celkovou závažnost a význam při posuzování otázky viny obviněné, neboť by se tím zpronevěřil svému poslání, jímž je nepochybně i ochrana elementárních zásad spravedlivého procesu. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 61 To 521/2020, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 1 T 15/2019. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem bude náležitě se vypořádat s obhajobou obviněné a následně upřesnit dosavadní (ne zcela přesná a přesvědčivá) skutková zjištění. Své úvahy a popis procesu hodnocení důkazů pak vtělí do odůvodnění rozsudku, aby tyto splňovaly zákonné požadavky ustanovení §2 odst. 6 a §125 odst. 1 tr. ř. Byť strany ve věci nereklamovaly nedostatečnost provedeného dokazování a ani Nejvyšší soud v dané fázi řízení nevidí pro takový postup prostor, nelze vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci bude nezbytné provést ještě další důkazy, na které v tomto stadiu řízení nebylo možné pamatovat. V návaznosti na to bude na soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval právním posouzením skutku, zejména naplněním objektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže totiž podle nezanedbatelné části důkazů, které dosud nebyly dostatečně hodnoceny, měl být salonek č. 4, v němž měli mít vybraní účastníci konference nachystán raut, doobjednán z kapacitních důvodů, resp. jestliže byl nabídnut pořadatelům konference ze strany hotelu D., a nikoliv cíleně vyžádán obviněnou bez vztahu ke konané konferenci, nelze se spokojit se závěrem, že obviněná od počátku plánovala zajistit si salonek výhradně pro soukromé účely a v něm umístěné občerstvení využít výlučně pro hosty své oslavy. Pokud účastníkům konference salonek neznepřístupnila, nezamezila jim do něj vstoupit a tam umístěné občerstvení konzumovat, je pečlivá úvaha o uvedení v omyl obviněnou a o jejím úmyslu tak činit (se zaměřením na specifikaci oklamaného subjektu) nezbytná.
25. Je třeba též odstranit pochybnosti stran subjektu poškozeného trestnou činností, který nebyl ani ve výroku odsuzujícího rozsudku, ani v odůvodnění soudů nižších stupňů jednoznačně identifikován. Jak již bylo výše zmíněno, svědkyně S. M. (č. l. 308 – 309), jednatelka C. P. (C.), uvedla, že této společnosti nevznikla žádná škoda, že celou záležitost mají za uzavřenou, přičemž její sdělení koresponduje s písemným vyjádřením této společnosti (č. l. 201). Svědek R. M. (č. l. 309), ředitel hotelu D., sdělil, že prostory byly plně kryty objednavatelem, catering zaplacen a škoda příspěvkové organizaci, která je armádě celoročně k dispozici, nevznikla. Po obviněné, která se dotazovala, zda má něco uhradit, proto nic nepožadoval. Shodně se vyjádřili svědci M. Š. (č. l. 320), zástupce ředitele hotelu D., M. N. (č. l. 320 – 321), vedoucí hotelu D., a L. D., provozní hotelu. R. T., vysvětlil, že XY poskytlo pro konání konference prostory příspěvkové organizace, že poskytnutí prostor bylo v minulosti bezplatné, přičemž nové vedení zavedlo ceníky, které byly nejasné. Nicméně z dotace bylo hrazeno výhradně občerstvení a honoráře pro přednášející. Z jeho písemného vyjádření (č. l. 189) vyplynulo, že obviněná měla snahu o dodatečné uhrazení případných nákladů, nicméně svědek R. M., ředitel hotelu, platbu odmítl s tím, že ji nelze realizovat zpětně. Podle stanoviska Pomilio Blumm (č. l. 229), společnosti, která pověřila C. P. (C.), k tomu, aby v České republice zorganizovala předmětnou konferenci, „bylo-li občerstvení zaplaceno stravovací službě, fakt, že ke konci akce bylo zkonzumováno jinými lidmi, nepředstavuje z jejich pohledu ekonomickou škodu“. K případnému vzniku škody se vyjádřilo rovněž Ministerstvo práce a sociálních věcí (č. l. 214-216), které zajišťuje provoz XY, kdy uvedlo, že jemu žádná škoda nevznikla, poněvadž prostředky použité na akci byly finančními zdroji Evropské agentury pro BOZP, která je hradila přímo C. P. (C.).
26. Dospěje-li soud prvního stupně i navzdory výše uvedenému k závěru, že formální znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny (zejména tedy objektivní stránka i potřebná forma zavinění obviněné a upřesnění výše event. vzniklé škody), bude na něm, aby se důsledně zabýval tím, zda posuzovaný čin dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti stíhaného trestného činu, tedy aby zvážil, zda nejsou splněny podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ačkoliv není sporu o tom – a obviněná to v průběhu trestního řízení ani nepopírala – že chtěla využít situace, spojit oficiální událost se soukromou oslavou a upotřebit objednané občerstvení, které po skončení obdobné formální akce, jakou byla předmětná konference, vždycky zbyde, ve věci jsou dány konkrétní okolnosti, jež je z hlediska společenské škodlivosti nutno brát v potaz. Je to zejména skutečnost, že se nikdo necítil být jednáním obviněné poškozen (proto ani na její nabídku úhrady event. škody nebylo reagováno konkrétním požadavkem), nikomu v podstatě škoda fakticky nevznikla (viz výše). Dalšími významnými okolnostmi, jež je zapotřebí v kontextu úvah o společenské škodlivosti činu vnímat, jsou absence reálně vynaložených finančních prostředků na pronájem prostoru, který byl určen pro konání konference, tedy salonku č. 4 nevyjímaje, a „osud“ na konferenci nezkonzumovaného občerstvení. Jestliže byl prostor pro konání konference poskytnut s ohledem na slevu z nájemného ve výši 100 % bezplatně (viz ceník pronájmů na č. l. 176 ve spojení s vyjádřením svědka R. M., že odpovídá-li výše nájmu cateringu, nic se nedoúčtuje) a pokud by se nezkonzumované občerstvení buď vyhodilo/zlikvidovalo, anebo by se jednoduše rozebralo (viz výpověď svědků S. M., R. M., D. K., Z. S., M. N., R. T., a K. T.), je namístě zvažovat, zda obviněná svým jednáním, kdy na dobu následující v podstatě po ukončení oficiální části programu sezvala své kolegy účastnící se akce a rovněž své přátele na oslavu odehrávající se v uvedeném prostoru, v rámci níž bylo zmíněné nezkonzumované jídlo upotřebeno, překročila hranice činu pouze neetického či morálně problematického a je třeba její postup kvalifikovat jako čin trestný.
27. Nejvyšší soud závěrem toliko připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, tudíž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth