ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.819.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 819/2021-960
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze 8, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 13 Tmo 19/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, pod sp. zn. 38 Tm 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 38 Tm 3/2020, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též „mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (body 1. až 5. výroku o vině), proviněním vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem provinění ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5. výroku o vině). Za to byl podle §175 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §33 odst. 1 z. s. m. za současného vyslovení dohledu a podle §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku stanovení přiměřené povinnosti spočívající v povinnosti zúčastnit se probačního programu Proxima Sociale podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. H.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání mladistvý, který je zaměřil proti výroku o vině, a poškozený E. H., který se domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy. Krajský soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 13 Tmo 19/2020, podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil mladistvému AAAAA povinnost zaplatit poškozenému E. H. na náhradě nemajetkové újmy – bolestného částku 33 120 Kč a nemajetkové újmy –zadostiučinění částku 10 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o přiměřené povinnosti mladistvého účastnit se probačního programu Proxima Sociale.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý označených provinění dopustil tím, že
1. sám dne 13. 3. 2018 v 16:15 hodin, v obci XY, na komunikaci pro pěší známé jako F., vedoucí mezi obcí XY a podnikem A. V., v blízkosti přemostění dálnice D8, za přítomnosti dalších osob fyzicky napadl žáky Střední školy letecké a výpočetní techniky v XY, a to jednak poškozeného J. Š., narozeného XY, kterého nejprve kopnul do zad a následně jej třikrát udeřil sevřenou pěstí do oblasti pravého obočí, čímž mu způsobil úraz hlavy v čelní oblasti vpravo bez bezvědomí, s přechodnou lokalizovanou bolestí hlavy, zhmožděninu čela, tržně zhmožděnou ránu v oblasti pravého obočí o délce 13 mm, která byla ošetřena leukostehy, a zhmoždění zad v bederní oblasti, jednak poškozeného V. Š., narozeného XY, kterého udeřil dvakrát sevřenou pěstí do levé tváře, čímž mu způsobil zhmoždění levé dolní čelisti,
2. společně s obviněným D. H. dne 10. 4. 2018, v době od 17:00 do 18:00 hodin v obci XY, na komunikaci pro pěší známé jako F., vedoucí mezi obcí XY a podnikem A. V., v blízkosti přemostění dálnice D8, po předchozím slovním napadání, ke kterému docházelo na hřišti s umělým povrchem v blízkosti Základní školy V. H. a v blízkosti restaurace K. v XY, v souvislosti s vysvětlením, které podal poškozený policejnímu orgánu ke konfliktu ze dne 13. 3. 2018, za přítomnosti dalších osob společně fyzicky napadli poškozeného P. K., narozeného XY, studenta Střední školy letecké a výpočetní techniky v XY, a to tak, že jej na komunikaci doběhli, nejprve jej vyzývali, aby zaútočil první, a když tak poškozený P. K. neučinil, tak jej D. H. uchopil za oděv, obrátil jej tváří k sobě a zvedl ruku k úderu, který poškozený odvrátil ranou do obličeje útočníka, a bezprostředně poté poškozeného mladistvý AAAAA dvakrát udeřil sevřenou pěstí do oblasti levého spánku, v důsledku čehož byl poškozený ošetřen lékařem v Nemocnici Na Bulovce, oddělení dětské chirurgie a traumatologie, pro otok na levém spánku hlavy a nejméně tři dny trpěl bolestmi hlavy,
přičemž obviněný D. H. byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 5. 2017, sp. zn. 16 T 70/2017, jenž nabyl právní moci dne 16. 6. 2017, odsouzen za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců,
3. sám dne 10. 6. 2018, přibližně v době od 04:00 hodin do 04:20 hodin v obci XY, před diskotékou S. M. na XY č. p. XY, za přítomnosti dalších osob, bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného L. K., narozeného XY, tak, že mu nejprve zasadil tzv. „hlavičku“, tedy udeřil jej hlavou do horní části nosu, načež poškozený začal z nosu krvácet, poté jej sevřenou pěstí levé ruky udeřil do lícní kosti, následně mu přetáhl tričko přes hlavu a zasadil mu úder kolenem pravé nohy do obličeje, kopl jej do oblasti hrudníku, a když se poškozený snažil před ním utéct, pronásledoval jej a snažil se mu zasadit rány sevřenou pěstí do oblasti hlavy, čemuž se poškozený bránil rukama, přičemž v souvislosti s tímto napadením byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření v Nemocnici Na Bulovce, na oddělení dětské chirurgie a traumatologie, na očním oddělení a na klinice ORL, neboť utrpěl zhmoždění vlasové části hlavy, zhmoždění nosu s masivním otokem a zamodráním v oblasti kořenu nosu a otokem a zarudnutím pravé lícní kosti a zhmoždění očního bulbu a tkání očnice s mírným hematomem víček vpravo,
4. společně s mladistvým BBBBB (pseudonym), narozeným XY, blíže nezjištěného dne před datem 27. 1. 2019, vedle výstupu ze stanice metra XY na adrese XY, za přítomnosti dalších osob, údajně po předchozí vzájemné domluvě, fyzicky útočil po dobu cca dvou minut na BBBBB, kterého několikrát kopl do oblasti břicha a hrudníku, když jmenovaný upadl na zem, tak kopl ležícího do zad a lopatek a vyzýval jej, aby vstal, přičemž na jednání dvou procházejících žen reagoval opakovaně slovy „drž hubu a pokračuj“, následně poté, co BBBBB vstal ze země, zaútočil na něj sérií sedmi kopů směřujících proti trupu ustupujícího BBBBB, udeřil jej opakovaně pěstí do obličeje, až zůstal ležet na zemi na břiše, přičemž tuto potyčku si několik desítek přihlížejících mladistvých osob zaznamenávalo na své mobilní telefony, záznam byl získán TV Nova dne 27. 1. 2019 na základě upozornění diváků na službě YouTube a odvysílán v pořadu Televizní noviny ve dnech 29. 1. a 30. 1. 2019,
5. sám dne 17. 4. 2019 v blíže nezjištěné době od 15:00 do 23:59 hodin, nejprve v Obchodním centru P. na náměstí XY, vyzval k bitce poškozeného E. H., narozeného XY, čímž podmínil navrácení mobilního telefonu, který na jeho pokyn vzal předtím poškozenému A. K., jeden z přítomných, a když se poškozený odmítal bitky účastnit, dal mu facku, načež se poškozený jeho požadavku ze strachu podvolil a následoval jej se skupinou dalších přibližně třinácti osob na zatravněnou plochu mezi ulicí XY a parkovištěm XY, přičemž cestou na toto místo, v XY, mladistvý AAAAA donutil poškozeného, aby po něm opakoval prohlášení v tom smyslu, že bitky se zúčastní dobrovolně a souhlasí s ní, nebude nic hlásit na policii, jinak dopadne špatně, což další z přítomných zachytil na videozáznam, a následně na místě samotném mladistvý AAAAA, obstoupen v kruhu přihlížejícími osobami, fyzicky napadl poškozeného opakovanými údery pěstí do hlavy a obličeje, kopy do těla a do hlavy, a když poškozený nakonec zůstal ležet na zádech na zemi, šlápl mu na hrudník, až mu vyrazil dech, a do obličeje, v důsledku čehož musel poškozený E. H. vyhledat lékařské ošetření na klinice dětské chirurgie Fakultní nemocnice v XY, neboť utrpěl poranění měkkých tkání hlavy a zhmoždění hrudníku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 13 Tmo 19/2020, podal mladistvý AAAAA prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to v rozsahu výroku o vině pod bodem 5. rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazujícímu výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému E. H. v rozsudku odvolacího soudu. Odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení a že řízení je stiženo zásadní vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
5. Konkrétně vytkl, že odvolací soud rozhodl o náhradě škody (správně nemajetkové újmy) nezákonně. Soud prvního stupně o tomto nároku nerozhodl, neboť přes písemné uplatnění nároku poškozeného jeho nárok zmocněnkyně v hlavním líčení neuplatnila a soud jej ze spisu nepřečetl. Odvolací soud měl za to, že procesní nedůslednost ze strany soudu neodnímá účinky řádně uplatněného nároku, proto doplnil rozsudek soudu prvního stupně o výrok o náhradě nemajetkové újmy. Dovolatel zdůraznil, že uplatnění nároku v hlavním líčení poškozeným nebo jeho zmocněncem či přečtení dříve podaného nároku předsedou senátu je vyžadováno, aby se nárok stal předmětem řízení a došlo k zahájení adhezního řízení (viz §206 odst. 2 tr. ř.). K uvedenému rovněž poukázal na §207 odst. 1 tr. ř., podle kterého platí, že po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu obviněného k obsahu obžaloby, a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, též k tomuto nároku. Jelikož poškozený v nyní projednávané věci neuplatnil svůj nárok v hlavním líčení, soudkyně mladistvého ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy nevyslechla. Je přitom podle jeho názoru irelevantní, zda ke konstatování uplatnění nároku nedošlo z důvodu pasivity samotného poškozeného nebo pochybení na straně soudu. Nedošlo-li tedy ke konstatování uplatnění nároku poškozeného před započetím dokazování, nelze toto pochybení v průběhu dalšího řízení nijak zhojit a soud není oprávněn o nároku rozhodnout. Dodal, že pokud se odvolací soud s uvedeným závěrem neztotožnil, měl věc vrátit soudu prvního stupně s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl a vyslechl ohledně uplatněného nároku mladistvého. Tím, že odvolací soud rozhodl o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozeného sám, odepřel mladistvému možnost se k němu vyjádřit, podat proti němu odvolání a nechat tak jeho správnost a zákonnost přezkoumat. Uvedeným postupem podle mladistvého došlo k porušení zásady stanovené v §2 odst. 1 tr. ř., že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon, čímž došlo i k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Dále se dovolatel vyjadřoval k extrémnímu nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění, který v projednávané věci ve vztahu ke skutku pod bodem 5. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně spatřoval. Uvedl, že poškozený E. H. se ve své výpovědi v hlavním líčení v podstatných bodech odchyloval od své dřívější výpovědi v přípravném řízení. Připomněl, že poškozený v hlavním líčení uvedl, že v P. seděl jen on, svědek M. K. a třetí kamarád a že sice jméno Š. J. zná, ale že ohledně ní žádný konflikt s mladistvým neměl a neví, proč by ho chtěl zbít. Při svém výslechu v přípravném řízení však uvedl, že tam seděli celkem čtyři a že konflikt mezi ním a mladistvým nezačal v den předmětného skutku, ale o několik týdnů dříve, kdy poškozený psal Š. J., což se mladistvému nelíbilo a poškozenému psal, ať jí nepíše, nebo jej zbije. Obě tyto skutečnosti potvrdil do protokolu i svědek M. K. Z uvedeného podle mladistvého vyplývá, že pozdější výpověď poškozeného postrádá jakoukoli důvěryhodnost. Potyčka nebyla zapříčiněna bezdůvodnou provokací a nátlakem ze strany mladistvého, ale mezi mladistvým a poškozeným šlo o vyřizování jejich předchozích účtů, které se rozhodli vyřešit formou pouliční rvačky. Za takových okolností nemohly být naplněny podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy. Mladistvý tvrdil, že poškozenému nevzal telefon a nikomu nedal takový pokyn, že poškozenému ani nedal facku, a zevrubně rozebíral důkazní situaci, z níž se podle něj podává, že poškozený nebyl nucen k namluvení videa.
7. Konečně měl mladistvý za to, že poškozený nemůže těžit ze svého vlastního protiprávního jednání (viz §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Připomněl znění §2918 o. z., podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. V daném smyslu mladistvý uvedl, že poškozený se rvačky účastnil dobrovolně, a musel si tak být plně vědom toho, že mu budou zasazovány údery na tělo i hlavu a že může dojít ke zranění jedné či druhé strany. Protiprávní stav vedoucí ke způsobení nemajetkové újmy tak vyvolal spolu s mladistvým nebo nad ním měl přinejmenším kontrolu a v takovém případě se v souladu se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest nemůže domáhat náhrady újmy jen proto, že měl mladistvý v potyčce převahu a způsobil poškozenému zranění. V rovině nemajetkové újmy podle mladistvého vyvstává otázka, zda vůbec poškozenému nějaké útrapy vznikly, když ke rvačce nebyl přinucen, z místa činu bez přivolání policie odešel a celou událost nehodlal oznámit na policii, z čehož lze dovodit, že incident považoval za marginální, nezanechávající na jeho psychickém rozpoložení jakýchkoli dlouhodobějších následků. Neztotožnil-li by se dovolací soud s přednesenou argumentací, mladistvý odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019, v němž Nejvyšší soud rozváděl závěr, že pokud je újma vyvolána i samotným poškozeným, pak poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně, přičemž při stanovení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, které bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Uzavřel, že náhrada nemajetkové újmy neměla být poškozenému vůbec přiznána nebo měla být přiznána jen z části snížené o spoluúčast mladistvého na rvačce. Neaplikoval-li odvolací soud v rámci posouzení splnění podmínek pro přiznání náhrady nemajetkové újmy výše uvedená ustanovení občanského zákoníku, dopustil se nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Mladistvý navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 13 Tmo 2019/2020 (správně 13 Tmo 19/2020), v napadeném rozsahu zrušil.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání mladistvého předně připomněla, jaké námitky lze uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a uzavřela, že námitky mladistvého, jak je formuloval ve svém mimořádném opravném prostředku, nelze pod předmětný dovolací důvod subsumovat, neboť jde o námitky procesní. Uvedla, že podle stávající judikatury se za rozhodnutí spočívající na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice považuje i chybný výrok o náhradě škody, který však musí mít základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského nebo obchodního práva. Právě v uvedeném ohledu je podle jejího názoru třeba odmítnout námitky mladistvého, neboť ten v zásadě namítá, že soud druhého stupně rozhodl o nemajetkové újmě až v odvolacím řízení, a to i přesto, že o tomto nároku nemělo být rozhodováno, jelikož nebyl řádně uplatněn, a odňal mu tak právo opravného prostředku. Konstatovala, že pro posuzovanou trestní věc je určující, že poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy řádně a včas, a to již v přípravném řízení, tedy před zahájením dokazování v hlavním líčení. Soud prvního stupně pochybil, když podle §206 odst. 2 tr. ř. nepřečetl návrh poškozeného ze spisu, což však neodňalo účinky řádně uplatněného nároku. Zdůraznila, že procesní pochybení při prezentaci již řádně uplatněného nároku poškozeného nemůže mít vliv na povinnost soudu o uplatněném nároku řádně rozhodnout (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 93/2013). Uvedla, že jestliže poškozený uplatnil včas a řádně nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem a mladistvý měl možnost se s tímto nárokem seznámit, a neuložil-li přesto soud prvního stupně mladistvému povinnost k náhradě nemajetkové újmy, mohl takové rozhodnutí za splnění zákonných předpokladů učinit odvolací soud, a nemohlo se tak jednat o pro mladistvého překvapivé rozhodnutí, ani o porušení jeho práva na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 218/2013, publikované pod č. 22/2014 Sb. rozh. tr.).
10. K námitkám zaměřeným proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně uvedla, že tyto vycházejí z jiného než soudy nižších stupňů prokázaného skutkového stavu věci. V tomto směru nepovažovala dovolání za důvodné a užitá argumentace podle jejího názoru neodpovídala deklarovanému dovolacímu důvodu. Poznamenala, že existence extrémního nesouladu by sice mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., sama však takovou vadu ve věci mladistvého neshledala. Zdůraznila, že soudy nižších stupňů se věcí zabývaly řádně a provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku. Soudy na základě bezprostředního vjemu z provedených důkazů vyhodnotily důkazní prostředky a jejich hodnocení náležitě zdůvodnily. Úvahy soudů jsou logické a s provedenými důkazy korespondují. Konstatovala, že slovní projev poškozeného o tom, že se jde s mladistvým bít dobrovolně, nemá ve světle dalších důkazů význam, který mu přičítá mladistvý, neboť je zřejmé, že v případě takového slovního vyjádření poškozený svobodně svoji vůli nevyjádřil a bitku vyvolal výlučně mladistvý a žádné spoluzavinění na ní poškozený nenesl.
11. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
12. Mladistvý v replice k vyjádření státní zástupkyně, s jehož závěry nesouhlasil, zdůraznil, že v dovolání nepředložil alternativní skutkovou verzi, ale namítl absenci jakýchkoliv důkazů o jeho vině proviněním vydírání a pokusu provinění ublížení na zdraví. Nato v podstatě zopakoval nosné prvky svého dovolání a uzavřel, že byl-li odsouzen za jednání, které prokazatelně nespáchal, jde o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K doplňujícímu výroku o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku odvolacího soudu a řízení, jež mu předcházelo, připomněl, že soud ve vztahu k nároku poškozeného neprovedl jediný důkaz, nevyslechl k němu poškozeného při jeho výslechu a nenechal mladistvého, aby se k němu vyjádřil. Podle přesvědčení dovolatele se nejedná o pouhé formální pochybení soudu prvního stupně, neboť nárok poškozeného E. H. se nestal předmětem soudního řízení. Proto na podaném dovolání trval.
III. Přípustnost dovolání
13 . Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále jen „Nejvyšší soud“, popř. „dovolací soud“) zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž obviněný odkázal, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (především str. 25–26, body 103.–108. rozsudku nalézacího soudu, str. 4–5, bod 9. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou mladistvého a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18 . Dovolací soud nicméně nad rámec výše uvedeného poznamenává, že vina mladistvého byla v projednávané věci jednoznačně prokázána v rozsahu, jenž byl popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 5. rozsudku soudu prvního stupně. Naopak obhajoba mladistvého i jeho tvrzení, že se poškozený účastnil „rvačky“ dobrovolně, byly provedeným dokazováním vyvráceny. Z výpovědí poškozeného E. H. a svědků M. K. a A. K. shodně vyplynulo, že mladistvý poškozeného vyzval k bitce, což poškozený odmítl, načež mu svědek A. K. vzal telefon s tím, že mu bude podle sdělení mladistvého vrácen, pouze když se půjde s mladistvým bít. Všichni tito svědci se shodli na tom, že když i přesto poškozený odmítl, dostal od někoho facku. Z výpovědí poškozeného i svědka M. K. vyplynulo, že facku dostal právě od mladistvého, svědek A. K. uvedl, že to byl asi on, kdo dal poškozenému facku, avšak touto skutečností si nebyl vůbec jistý. Soudy nižších stupňů proto vycházely z výpovědí poškozeného E. H. a svědka M. K., kteří shodně uvedli, že facku dostal poškozený od mladistvého. Z uvedených skutečností je zjevné, že poškozený se bitky nezúčastnil dobrovolně, ale že k ní byl mladistvým přinucen, a to jak fackou, kterou mu sám dal, ale i skrze jednání jeho kamaráda, který poškozenému vzal telefon a evidentně jednal z iniciativy mladistvého, který jediný měl s poškozeným spor. Ani videonahrávka, na níž poškozený uvádí, že se jde rvát dobrovolně a nebude celou věc řešit s policií, neprokazuje opak. Nehledě na skutečnost, že nedobrovolnost spočívající v přinucení poškozeného se jít bít s mladistvým, byla jednoznačně prokázána výpověďmi výše uvedených svědků, přinucení k namluvení předmětné nahrávky je zjevné již z okolností a způsobu pořízení nahrávky. Byla pořízena na telefon mladistvého z jeho strany či strany jeho přátel, poškozený místy koktá (což svědčí spíše o tom, že nemluví dobrovolně, jak uvedl i nalézací soud) a sám navíc dodává, že pokud věc bude řešit s policií, dopadne špatně (již takové prohlášení neguje jeho dobrovolnost činit prohlášení o tom, že věc s policií řešit nebude). Z uvedeného zřetelně plyne, že mladistvý měl v dané situaci dominantní postavení a byl to zároveň pouze mladistvý, kdo měl strach, že by poškozený celou věc řešil s policií, neboť pouze poškozený, který byl ve skutečnosti k bitce přinucen, měl důvod věc s policií řešit. Nelze opomenout ani skutečnost, že poškozený při své výpovědi uvedl, že byl k namluvení nahrávky ze strany mladistvého přinucen a ten mu diktoval, co má říct. Všechny tyto důkazy jsou podporovány i videonahrávkami samotné bitky, z nichž je patrné, že mladistvý má nad poškozeným převahu, poškozený si pouze bránil tělo a před mladistvým ustupoval, aktivně se však bití neúčastnil, např. snahou zasadit jakoukoli ránu mladistvému. I tato skutečnost spíše odpovídá závěru o nedobrovolné účasti poškozeného na bitce, neboť není logické, že by se poškozený chtěl s mladistvým bít, ale zároveň by se nepokoušel na něj jakkoli zaútočit. Na základě uvedeného soudy nižších stupňů správně uzavřely, že mladistvý poškozeného k bitce přinutil, a poškozený se tak nijak nepodílel na vzniku následků v podobě nemajetkové újmy, jež mu v důsledku jednání mladistvého vznikla.
19. Pokud jde o věrohodnost poškozeného, o této nevyvstaly žádné pochybnosti. Jeho výpověď je konzistentní a zcela odpovídá dalším ve věci provedeným důkazům, jak bylo výše uvedeno. Podle dovolatele měla být jeho nevěrohodnost vyvozena ze skutečnosti, že se poškozený při své výpovědi v hlavním líčení odchýlil od výpovědi z přípravného řízení, uvedl-li v hlavním líčení, že v danou dobu seděli poškozený se svědkem M. K. a dalším kamarádem v P. a že ohledně Š. J. s mladistvým konflikt neměli, avšak v přípravném řízení měl uvést, že tam seděli celkem čtyři a že mladistvý již dříve psal poškozenému, že se mu nelíbí, že píše Š. J. a ať jí nepíše, jinak ho zbije. S argumentací dovolatele se však nelze ztotožnit. Poškozený v hlavním líčení uvedl, že neznal důvod, proč se s ním chtěl mladistvý rvát, neboť mu daného dne mladistvý žádný důvod k bitce neuvedl. Takové prohlášení nikterak neodporuje tomu, co uvedl ve své výpovědi v přípravném řízení, když tam se vyjadřoval pouze k tomu, jaké důvody se domníval, že by mladistvý mohl ke svému jednání mít. Ani v přípravném řízení však netvrdil, že by si byl s jistotou vědom, z jakého důvodu se chtěl mladistvý s poškozeným daného dne bít, či že mu mladistvý takový důvod sdělil. Ve výpovědi v přípravném řízení poškozený sice uvedl, že mu mladistvý vyhrožoval, aby si s předmětnou dívkou nepsal, z jeho výpovědi však nevyplývalo, že by tuto skutečnost považoval za déletrvající konflikt; za příčinu konfliktu spíše považoval jemu mladistvým vyčítané pomlouvání jeho osoby. Pokud jde o počet kamarádů, s nimiž byl poškozený v P., poškozený v hlavním líčení uvedl stejný počet jako v přípravném řízení, neboť na doplňující otázku v hlavním líčení upřesnil, že s nimi (s poškozeným a svědkem M. K.) byl jeden kamarád, který odešel před bitkou, a pak s nimi zůstal ještě jeden kamarád, který utekl při bitce (viz protokol o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2020 na č. l. 694–704, zejména str. 3 protokolu, ve spojení se zvukovým záznamem o hlavním líčení na č. l. 705). Ve výpovědích poškozeného tak nelze spatřovat žádný z dovolatelem namítaných rozporů. Výpověď poškozeného korespondovala i s ostatními ve věci provedenými důkazy, a soudy nižších stupňů neměly důvod pochybovat o jeho věrohodnosti. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování.
20. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Ačkoli tedy obviněný mladistvý deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, pak k této námitce v dovolání neuvedl jakoukoliv konkrétní argumentaci a ve skutečnosti uplatnil pouze takové námitky skutkové, případně procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Z uvedených důvodů se dovolací soud věcně nezabýval správností posouzení skutku z hlediska hmotného práva. I přes uvedené lze pro úplnost konstatovat, že o správnosti právního posouzení jednání obviněného, jehož podstata je popsána pod bodem 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, není žádných pochybností. Ze zde prezentovaných skutkových zjištění se podává, že obviněný se napadení poškozeného dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném, čímž naplnil znaky provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (to ostatně mladistvý ani nezpochybňoval). Jednání vůči poškozenému nese znaky založené na tom, že jej mladistvý násilím (facka) nutil, aby něco konal (účastnil se bitky), tedy provinění vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a vlastní způsob útoku proti poškozenému byl se zřetelem k místům, kam byl na těle poškozeného směřován, jeho provedení i intenzitě důvodně posouzen jako pokus provinění ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako jednání bezprostředně směřující ke způsobení ublížení na zdraví (poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku; soud prvního stupně nepřesně hovoří o „újmě na zdraví“), avšak k dokonání provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nedošlo. Skutková zjištění soudů dávají spolehlivý podklad pro závěr o mladistvým zpochybňovaném úmyslném zavinění. Je-li zavinění chápáno a definováno jako vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, vybudované na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní, mladistvý jednal ve vztahu k provinění vydírání v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem jím chráněný, a ve vztahu k pokusu provinění ublížení na zdraví nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poněvadž věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Znovu však dovolací soud akcentuje, že zpochybnění úmyslného zavinění bylo mladistvým budováno na skutkových zjištěních odlišných od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně.
21. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
22. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel porušení hmotného práva v souvislosti s výrokem o náhradě nemajetkové újmy ve skutečnosti nenamítal. Mladistvý sice poukázal na nutnost aplikace ustanovení §2918 o. z. při stanovení výše nemajetkové újmy, která byla poškozenému přiznána, avšak tuto svou argumentaci stavěl na zcela odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů, když zdůrazňoval podíl viny poškozeného na vzniku nemajetkové újmy na jeho straně z důvodu jeho údajně dobrovolné účasti na bitce s mladistvým. Za této situace lze jen v krátkosti poznamenat, že odvolací soud při stanovení výše nároku na bolestné a tzv. zadostiučinění nepostupoval chybně, když neaplikoval ustanovení §2918 o. z., neboť z provedeného dokazování soudy nižších stupňů nevyplynulo, že by nemajetková újma byla, byť částečně, vyvolána i samotným poškozeným. Mladistvý poškozeného prakticky přinutil, aby s ním šel ven a bil se s ním, přičemž poškozený se po celou dobu pouze snažil bránit. Skutečnost, že se poškozený nebránil dostatečně či že mladistvému nevracel údery s dostatečnou razancí, aby získal převahu, nelze poškozenému za daných okolností přičítat jako spoluzavinění na vzniku újmy.
23. Ani námitky, kterými dovolatel brojil proti správnosti postupu odvolacího soudu, který doplnil rozsudek soudu prvního stupně o výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozenému, nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť rovněž nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, jak to vyžaduje uplatněný dovolací důvod, nýbrž výhradně vůči procesnímu postupu soudů v adhezním řízení. Dovolatel totiž vytkl formální procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v nepřečtení návrhu poškozeného E. H., kterým se připojil k náhradě nemajetkové újmy, a zpochybnil následný procesní postup odvolacího soudu, doplnil-li rozsudek soudu prvního stupně právě o výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozenému E. H.
24. Nejvyšší soud nad tento rámec uvádí, že pokud poškozený uplatnil řádně a včas svůj nárok již před zahájením hlavního líčení, postup soudu prvního stupně nekorespondující s §206 odst. 2 tr. ř. nic na této skutečnosti nemění. Dovolací soud v této souvislosti připomíná ustálenou judikaturu, podle níž uplatnil-li poškozený včas a řádně nárok na náhradu nemajetkové škody způsobené trestným činem a obviněnému byla dána možnost seznámit se s tímto nárokem a vyjádřit se k němu, a neuložil-li přesto soud prvního stupně obviněnému povinnost k náhradě škody, může takové rozhodnutí za splnění zákonných předpokladů učinit odvolací soud. Pokud odvolací soud z podnětu odvolání poškozeného podaného v neprospěch obviněného z důvodu, že nebyl učiněn výrok o náhradě nemajetkové újmy, za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost, aby nahradil poškozenému způsobenou nemajetkovou újmu, nejde pro obviněného o překvapivé rozhodnutí ani o porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vyloučeno (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 218/2013, uveřejněné pod č. 22/2014 Sb. rozh. tr.).
25. Jakkoliv nelze zlehčovat pochybení soudu prvního stupně, který v hlavním líčení dne 28. 5. 2020 nepřečetl v souladu s §206 odst. 2 tr. ř. nárok poškozeného na náhradu nemajetkové újmy (zmocněnkyně poškozeného nebyla počátku hlavního líčení přítomna, dostavila se až po zahájení dokazování, viz č. l. 685), jeho vznik a existence a trvání byl nepopíratelný. Při jeho uplatnění v souladu s ustanovením trestního řádu považuje dovolací soud výrok o náhradě škody učiněný odvolacím soudem za věcně správný, neboť toto pochybení nemohlo jakkoliv oprávněnost nároku poškozeného, oběti hrubého fyzického útoku vedeného mladistvým, ovlivnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1032/2015, či usnesení ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 93/2013). Pouze pro úplnost lze k argumentaci dovolatele stran absence jeho výslechu k poškozeným uplatněnému nároku na nemajetkovou újmu podle §207 odst. 1 tr. ř., když jeho návrh nebyl soudem prvního stupně přečten, ani nebyl na počátku hlavního líčení přednesen zmocněnkyní poškozeného, uvést následující. Řádně odůvodněný písemný návrh poškozeného na náhradu nemajetkové újmy sestávající z bolestného a nároku na zadostiučinění včetně příloh byl soudu prvního stupně doručen před zahájením hlavního líčení (viz č. l. 656–661), návrh poškozeného byl doručen obhájkyni mladistvého (viz potvrzení o dodání a doručení na č. l. 661 p. v.), a mladistvý i jeho obhájkyně tak měli možnost se s tímto seznámit a vyjádřit se k němu. Nadto odvolání poškozeného s rekapitulací uplatněného návrhu na náhradu nemajetkové újmy bylo doručeno mladistvému i obhájkyni (viz č. l. 802 a verte), tito byli přítomni veřejnému zasedání o odvolání mladistvého i poškozeného, v němž rovněž měli možnost se k uplatněnému nároku poškozeného vyjádřit. Tím, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §206 odst. 2 tr. ř., nebyla mladistvému možnost vyjádřit se k uplatněnému nároku poškozeného odebrána a k žádnému relevantnímu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces nedošlo.
26. Nejvyšší soud na základě uvedeného uzavírá, že dovolání mladistvého bylo podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu