ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.870.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 870/2021-4965
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 To 46/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 10/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 46 T 10/2019, byl obviněný P. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená S. s. h. r., se sídlem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Vrchní soudu v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 To 46/2020, z podnětu odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obviněného proti výroku o náhradě škody rozsudek soud prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené České republice, S. s. h. r., se sídlem XY, na náhradě škody částku 13.837.410,84 Kč. V ostatních výrocích ponechal rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného podané proti všem výrokům jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Uvedený čin obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně spáchal tím, že v době od července 2009 do března 2012 jako jediný člen představenstva společnosti F. I., IČ XY (dále „společnost F.“), se záměrem společnost F. a sebe obohatit, vědomě, v rozporu se Smlouvou o ochraňování číslo 20051014 uzavřenou dne 31. 10. 2005 mezi Českou republikou, zastoupenou S. s. h. r. (dále „S.“) coby ukladatelem, a společností F. coby ochraňovatelem, o ochraňování těžkého topného oleje (dále „T.“) jako strategické komodity státních hmotných rezerv České republiky, na základě které, konkrétně článku III. odst. 12, byla společnost F. povinna provádět kontrolu a písemné odsouhlasení sestav s údaji o stavech uskladněných zásob T., nepravdivě informoval S. prostřednictvím Výkazu o stavu a obratu zásob hmotných rezerv, zasílaného na adresu XY, XY, o stavu ochraňovaného množství zásob T. o hmotnosti 41.343,637 tun a na základě těchto nepravdivých výkazů následně neoprávněně požadoval po S. uhradit náklady za ochraňování tohoto množství, ačkoliv si byl vědom, že společnost F. v průběhu uvedené doby ochraňovala nižší množství T., takto konkrétně v bodech 1) až 11) za jednotlivá období vědomě v rozporu se skutečností nepravdivě S. schvaloval vystavení faktur vždy na částku 41.343.637 tun T., ačkoliv si byl vědom skutečně vykazovaného stále nižšího a nižšího množství T., které byly ochraňovány, s tím, že po průběžném snižování skutečné výše ochraňovaných rezerv v měsíci lednu až březnu 2012 bylo množství ochraňovaného T. ve výši 26.936.698 tun [viz bod 11)], čím za jednotlivá období vylákal postupně celkovou částku 13.837.410,84 Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Správou státních hmotných rezerv škodu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 To 46/2020, podal z důvodu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž považoval za nesprávné právní závěry založené na skutkových zjištěních, která trpí extrémním nesouladem, neboť nekorespondují s výsledky provedeného dokazování. Zdůraznil, že nalézací soud nepodchytil rozdíl mezi ochraňováním T. a obměnnou T. a odměnou za ochraňování T., ačkoliv se jednalo o problematiky samostatné. Podle smlouvy ochraňovatel povinnost ochraňovat množství T., které mu bylo předáno a které je jako ochraňované evidováno. V rámci obměny má ochraňovatel povinnost zajistit kvalitu ochraňované komodity, v daném případě jejím prodejem a následným nákupem. Bylo prokázáno, že v průběhu účinnosti Smlouvy a za působení jeho otce J. K. ve společnosti F. došlo k postupnému navyšování stavu T. až na 41 343 637 tun. Tento stav byl evidován v S. i ve F. v době, kdy obviněný společnost přebíral. Na jednání obviněného v rámci výkonu funkce statutárního zástupce F. ve vztahu k uplatňování odměny za ochraňování T. vůči S. bylo nutno nahlížet kvalitou a rozsahem informací, které získal po smrti svého otce v prosinci 2008, začal za společnost F. jako správce dědictví jednat. Podstatnou informací pro něj byl Výkaz o stavu obratu zásob hmotných rezerv za listopad 2008, který podepsal otec. V něm byla potvrzena souhlasnost vykazovaných evidenčních stavů S. s evidencí společnosti F. Obviněný vycházel z toho, co mu sdělili pracovníci F., a pouze potvrzoval, že vykazované evidenční stavy S. uváděné ve výkazech souhlasí s evidenčním stavem zásob S. ochraňovaných společností F. Evidované množství T. vycházelo z množství, které bylo předáno k ochraňování ochraňovateli nákupem přímo ze strany S., a nešlo o obměnu. Způsob nárokování odměny za ochraňování převzal z praxe zavedené ve společnosti F. za působení otce, a nebylo prokázáno, že by byl kýmkoliv upozorněn na nesprávnost této praxe. Fakturu na odměnu za ochraňování vystavovala za společnost F. její účetní zcela automaticky a bez jeho součinnosti. To, že se v důsledku obměny T. aktuální výše ochraňovaného T. v čase měnila, nemělo na výši odměny za ochraňování vliv, protože odměna za ochraňování až do měsíce března 2012 vycházela z množství T., které bylo smluvně stanoveno a které bylo S. evidováno, tj. 41 343 637 tun. Pokud došlo v důsledku obměny T. k poklesu zásob T., bylo povinností společnosti F. tento pokles dorovnat, což také společnost, byť s jistými výpadky, činila. Za období od ledna 2009 do prosince 2012 v rámci obměny nakoupila dokonce větší množství T., než které prodala. Výše nárokované odměny za ochraňování T. podle obviněného správně vychází z evidenčního stavu T. Nebylo prokázáno, že by tento údajně nesprávný způsob určení výše odměny zvolil a uplatnil vědomě s přímým úmyslem vylákat odměnu, na kterou by nebyl nárok. Bez významu v této souvislosti není ani postup S., která přes vědomí, že skutečné množství ochraňovaného T. neodpovídalo evidovanému množství, uzavřela se společností F. dne 28. 2. 2013 Dohodu o doplnění zásob, v jejímž rámci požadovala pouze doplnění chybějícího množství T., navíc v jiné komoditě (motorová nafta), a vyúčtovala smluvní pokutu, nepožadovala ale doplatek za údajně neoprávněně účtovanou odměnu za ochraňování.
5. Výše škody podle obviněného rovněž nebyla dostatečně objasněna, protože soudy při jejím výpočtu nebraly do úvahy stav v době po smrti otce, kdy nepřebíral množství T., které bylo smluvně sjednáno a vykazované (41 343 637 tun), byl zjištěn schodek cca 11,7 tun T., jenž mu je při výpočtu údajné škody zcela nelogicky přičítán k tíži. Rozdíl v nesprávně nárokované odměně za ochraňování byl zjištěn jen od února 2010 do března 2012 včetně, a to v částce 1.637.664,97 Kč, nikoliv v částce 13.837 410,84 Kč, jak uzavřel nalézací soud (k tomuto poskytl obviněný vlastní přehled kalkulace nákupů, prodejů T. a bilance včetně finančního vyjádření.
6. Obviněný soudům vytkl, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, pokud jako osoba práva neznalá byl utvrzen v praxi zemřelého otce, že odměna společnosti F. náleží za množství odpovídající evidenčnímu stavu (nikoli stavu faktickému) ochraňovaných zásob T. Nebylo totiž ani vyvráceno jeho tvrzení, že subjektivně interpretoval nárok společnosti F. plynoucí ze Smlouvy o ochraňování T. odlišně, než jak činí soudy nižších stupňů. Nevěděl tedy, že jeho jednání je trestné a nemohl to ani důvodně předpokládat.
7. Výhrady obviněný zaměřil i proti výroku o náhradě způsobené škody tím, že zpochybnil názor odvolacího soudu, že poškozený může svůj nárok na náhradu škody uplatnit na kterémkoliv ze solidárních škůdců ve smyslu §438 odst. 1 obč. zák. Dohoda o doplnění zásob T. ze dne 28. 2. 2013, kterou uzavřela společnost F. a S. a o jejíž znění opíral svůj výrok prvoinstanční soud, totiž obsahovala ujednání, že další nároky nebudou v souvislosti s chybějícími T. ze strany S. požadovány. Strany se v této smlouvě dohodly, že splněním závazku společnosti F., vyplývajícím z dohody, se má za to, že veškeré závazky, tedy i závazky z deliktů jsou vyrovnány a žádné jiné nároky již nebudou vůči ochraňovateli uplatňovány. Splněním závazku společností F. vyplývajícího z dohody další nárok S. nad rámec nároku z dohody zanikl. Obviněný tuto povinnost splnil a uvedeným způsobem částku 13.837.410,84 Kč S. uhradil.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 5 To 46/2020, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil též návrh, aby Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že uložený trest je jím již vykonáván, do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že vyjma námitky mířící proti výroku o náhradě škody, jsou uplatněné námitky pouhým opakováním obhajoby obviněného z řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se zejména odvolací soud vypořádal, což svědčí o možnosti postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). K výhradám obviněného uvedl, že není důvodu zpochybňovat závěry soudů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože provedenými důkazy (body 18. až 19. rozsudku nalézacího soudu) bylo prokázáno, že obviněný byl dostatečně obeznámen s množstvím v reálné době skladovaného T., které měla společnost pro S. ochraňovat, i s tím, že toto množství neodpovídá tomu, jak bylo ze strany jím řízené společnosti F. vykazováno S. Nalézací soud správně dovodil, že obviněný způsob výpočtu odměny za ochraňování T. znal, o čemž svědčí mj. i to, že si každý měsíc nechal předkládat tabulky, v nichž bylo cíleně porovnáváno množství T. skutečně v nádržích skladovaného s množstvím vykazovaným S.. Za nesmyslnou označil státní zástupce obhajobu, že si obviněný mohl údajně myslet, že způsob určení odměny se odvíjel od evidovaného množství T., které neodpovídalo skutečnému stavu a bylo stále stejné, a poukázal na nereálnost a absurditu tohoto tvrzení a vyložil i způsob tvorby ceny za ochraňování, který vyplýval ze Smlouvy (Smlouvy o ochraňování), s jejímž obsahem (jakož i obsahem dodatků Smlouvy) musel být obviněný důkladně obeznámen. Podstatou ceny bylo reálně uskladněné množství suroviny. Obrana dovolatele ohledně uvědomění si způsobu tvorby ceny a neoprávněnosti uplatňování odměn v nadhodnocené výši neodpovídající skutečnému stavu zásob uskladněných T. nemá žádný reálný podklad, a je vyloučena článkem VI bod 1 Smlouvy (viz bod 31. rozsudku odvolacího soudu). Podle tohoto ustanovení totiž ochraňovatel vůbec neměl nárok na úhradu sjednané sazby za odměňování pro dotčené množství za celou dobu, kdy byly zásoby T. neoprávněně použity. Tímto neoprávněným použitím se rozumělo použití pro potřeby ochraňovatele, přičemž právě takové použití bylo de facto příčinou snížení stavu zásob uskladněných T. Ze všech uvedených důvodů cílem jednání obviněného při požadování nadsazených odměn za ochraňování nebyla nevědomost ohledně způsobu tvorby ceny za ochraňování, ale ryze snaha zajistit co nejvyšší příjmy společnosti v době, kdy se nenacházela v dobré finanční kondici.
10. Námitkám obviněného proti výpočtu výše způsobené škody státní zástupce rovněž nepřisvědčil, protože jeho výpočty vycházejí ze zmanipulovaných údajů, a odměna za ochraňování je spočtena i se započtením hmoty, kterou společnost F. pro S. neochraňovala. Nesprávně vycházel z nákupů a prodejů T. a z rozdílů mezi těmito nákupy a prodeji. Pro určení výše škody naopak bylo rozhodující množství, které společnost F. pro S. ochraňovala, tedy rozdíl mezi částkou za množství T., které společnost F. za ochraňování požadovala, a částkou odpovídající skutečně ochraňovanému množství T.
11. Státní zástupce se neztotožnil ani s argumenty obviněným vzneseným proti výroku o náhradě škody, které jsou založeny na výkladu obsahu Dohody (Dohody o doplnění zásob T.), která podle obviněného vyloučila možnost poškozené České republiky zastoupené S. uplatňovat vůči němu nárok na náhradu škody v adhezním řízení. Takový názor považoval za nesprávný, a to z povahy ujednání v Dohodě uzavřeného, protože obviněný jako fyzická osoba účastníkem této Dohody, a tedy ani v ní uvedených ujednání, nebyl. Tudíž ani S. se uzavřením Dohody vůči němu nezavázala k žádným povinnostem. Nevzdala se pochopitelně ani možnosti uplatňovat vůči němu jako pachateli úmyslného činu nároku na náhradu jím způsobené škody. Důvodem ke zrušení výroku o náhradě škody po nabytí právní moci rozhodnutí není podle státního zástupce ani to, že povinný následně svou povinnost uhradit škodu splní. Pokud by splnění této povinnosti mělo mít uvedený efekt, o nějž dovolatel usiluje, jednalo by se pak o plnění z právního důvodu, který odpadl, čili vlastně o bezdůvodné obohacení na straně poškozeného, jenž by je musel vrátit.
12. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce shledal, že dovolání obviněného není důvodné, neboť soudy se řádně se všemi namítanými nedostatky řádně vypořádaly, a tudíž jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že není třeba postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř., neboť není důvod pro odložení či přerušení trestu uloženého obviněnému.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), posuzoval, zda je důvodné.
IV. Obecně k důvodům dovolání
14. Pro podání dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
15. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Nejvyšší soud je povinen interpretovat uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
V. K důvodům dovolání
20. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný své výhrady zásadně zaměřil proti zavinění, protože soudům vytýkal, že dostatečně nezvážily, že pokračoval v praxi zavedené jeho otcem, kterou neměl důvod zpochybňovat, zejména, že si myslel, že postupuje zcela správně, když nárokuje odměnu za ochraňování podle evidenčního stavu zásob T., nikoliv od množství T., jež bylo skutečně ochraňované, a že nevěděl, že množství T. uložené v nádržích neodpovídá množství, které bylo S. vykazováno. Tato obhajoba obviněného však byla vyvrácena výsledky provedeného dokazování. Pro stručnost lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kde vysvětlily, na základě jakých důkazů své skutkové závěry vyjádřené soudem prvního stupně ve skutkových zjištěních podložily (srov. body 16. až 27. rozsudku soudu prvního stupně a body 21. až 42. rozsudku odvolacího soudu). Z uvedených závěrů obou soudů též vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
21. S ohledem na provedené výsledky dokazování a způsob, s jakým soudy jednotlivé důkazy vyhodnotily a vyvrátily obhajobu obviněného, nebylo možno akceptovat jeho tezi o pouhém převzetí praxe společnosti F. bez znalosti rozhodných podmínek. Obviněným předstíraná nevědomost je vyloučena na základě zcela stěžejních a konkrétních ustanovení Smlouvy o ochraňování č. 20051014, na která soudy nižších stupňů přesně odkázaly. Přitom obviněný výslovně odsouhlasil znalost obsahu Smlouvy, a aniž by musel nutně být osobou práva znalou, muselo mu být zjevné, že výše odměny společnosti F. se odvíjí od proměnlivé veličiny reálně ochraňovaného množství T. Náklady S. za ochraňování byly totiž kalkulovány jako součin měsíční ceny (30,55 Kč) za tunu T. a průměrného měsíčního stavu T. (čl. V. bod 4 Smlouvy). Ten byl pak vypočítáván jako aritmetický průměr stavů T. vždy k poslednímu kalendářnímu dni předcházejícího měsíce a poslednímu dni daného měsíce. Za tím účelem podle čl. IV. bod 3 Smlouvy měly být mezi oběma stranami zasílány stavy vykazované v měsíční sestavě, kterou ukladatel zasílal ochraňovateli k porovnání evidence zásob. I související tzv. Metodické pokyny tvořící výslovně přílohu Smlouvy obsahovaly formulářové prohlášení pro společnost F., podle něhož byla (měla být) provedena fyzická inventura zásob a měl podle zjištěného stavu být uveden eventuální inventarizační rozdíl mezi fyzickou inventurou a účetním stavem. Takový mechanismus tvorby odměn společnosti F. nevzbuzuje pochybnost a pro svou jednoznačnost neumožňuje přisvědčit tezi obviněného, že se cítil oprávněn bez ohledu na faktické množství ochraňovaných T. fakturovat fixní částku plynoucí z tzv. účetního stavu mezi F. a S.. Ačkoli lze přisvědčit i na základě znaleckého posudku z oboru ekonomika, že deficit v ochraňovaném množství T. začal vznikat ještě před působením obviněného ve společnosti F. (přičemž poněkud podezřele právě za kritická období, která mohla být přesněji znaleckým ústavem posuzována, se účetnictví F. ztratilo), nemá tato skutečnost na samotnou povahu trestné činnosti vliv, neboť mj. ze znaleckého posudku přesně vyplynulo, v kterém období působení obviněného při jeho znalosti relevantních vstupních veličin v jakém rozsahu došlo k disproporci mezi účetním a reálným stavem ochraňovaných T. a v přímé návaznosti na to pak k účtování odměny ve výši, která společnosti F. nenáležela. Jde pak o poměrně prostý aritmetický výpočet rozdílu odměny, na který F. měla nárok a který fakticky účtovala a obdržela. Tyto skutečnosti je pak třeba obviněnému přičítat k tíži, neboť o nich jednak věděl, jednak postup společnosti F., jejímž byl jediným členem představenstva, přímo řídil a postupoval navzdory informacím plynoucím z písemných přehledů i referencí výše zmíněných svědků. Za daných okolností jsou tedy kalkulace a modifikované propočty obviněného stran výše způsobené škody, které opakovaně v průběhu trestního řízení předkládá, irelevantní a založené na skutkově odlišném pojetí jeho jednání, tudíž zkreslené, čímž současně zpochybňoval mj. i právě subjektivní stránku v potřebné formě úmyslu ve vztahu k následku trestné činnosti. Stejně tak zůstává bez významu obviněným detailně líčený systém obměny ochraňovaných zásob, který nadto nedodržel. Pakliže S. následně Dohodou o doplnění zásob T. ze dne 28. 2. 2013 v návaznosti na zjištění schodku v zásobách T. přistoupila na kompenzaci v povinnosti F. tyto zásoby doplnit v odlišné komoditě (naftě), neznamená to nic jiného než změnu preferencí státu ve skladbě strategicky skladovaných surovin. Dohoda však obsahově rozhodně nemůže mít vliv na eventuální posouzení trestní odpovědnosti představitele společnosti F. za vylákání neoprávněné výše odměny za ochraňování T. v předchozím období (dále viz níže).
22. Výsledky uvedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěr, o tom, za jakých okolností obviněný jednal, a to, zda jsou naplněny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, vůči němuž obviněný své výhrady zaměřil.
23. Zločinu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020).
24. Jde o úmyslný trestný čin, a proto se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222). Pokud jde o zavinění u následku ve formě škody velkého rozsahu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
25. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
26. Podstata jednání obviněného spočívala podle skutkových zjištění soudů v tom, že v době nejméně od července 2009 do března 2012 jako jediný člen představenstva společnosti F. se záměrem společnost F. a sebe obohatit, vědomě v rozporu se Smlouvou o ochraňování uzavřenou dne 31. 10. 2005 mezi Českou republikou zastoupenou S. a společností F. nepravdivě informoval prostřednictvím Výkazu o stavu a obratu hmotných rezerv S. o skutečném stavu ochraňovaného množství zásob T. a na základě nepravdivých výkazů neoprávněně požadoval uhrazení nákladů za ochraňování množství T. ve výši 41.343.637 tun, ačkoliv si byl vědom, že v průběhu této doby společnost F. ochraňovala nižší množství T. Na základě takto předestíraných nepravdivých podkladů od Českého státu vylákal neoprávněně odměny v celkové výši 13.837.410,84 Kč.
27. S ohledem na takto zjištěné skutkové okolnosti nelze přisvědčit výhradě obviněného, že nejednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Výtka obviněného zpochybňující závěr, že navzdory tomu, že znal podmínky pro uplatňování odměny za ochraňování T., požadoval po S. odměnu ve výši, na kterou neměl nárok, a to vědomě a cíleně za účelem zisku finančních prostředků, neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, jako i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují jak volní, tak i vědomostní složku zavinění jakožto subjektivní stránky zmíněného zločinu. Obviněný byl seznámen se Smlouvou o ochraňování státních hmotných rezerv č. 20051014 a s jejími dodatky, tudíž věděl, jakým způsobem je stanovena odměna a že se odvíjí od skutečně ochraňovaného, nikoliv toliko evidovaného množství, přičemž z výpovědí svědkyň H. R. a M. N., které pracovaly jako asistentky ve společnosti F., a rovněž z výpovědí dalších svědků - účetní J. J. a auditora J. Š. - vyplynulo, že si byl velmi dobře vědom, že množství ochraňovaného T., které je skutečně umístěno v nádržích jednotlivých skladů, je nižší než množství T., které je vykazováno S. Svědkyně M. N. slyšela J. K. st., který náležel mezi nejbližší spolupracovníky J. K. a de facto řídil nákupy a prodeje T., jak obviněného upozorňoval na to, že množství T. v nádržích skladovatelů neodpovídá množství vykazovanému S. Svědkyně H. R. uvedla, že obviněný se zajímal o řízení společnosti a požádal ji, aby mu vedla tabulky, ve kterých každý měsíc uváděla množství T. v jednotlivých nádržích, a to pod položkami „sk.“ - skutečné množství a „vyk.“ - vykazované množství, přičemž tyto tabulky mu osobně předávala a vedla je i v elektronické podobě. Svědkyně J. J., jejíž náplní práce bylo zejména vystavovat faktury pro S. na vyplacení odměny za ochraňované množství T., sdělila, že obviněný věděl, jakým způsobem je s T. nakládáno, jaké jsou výdaje a příjmy, a za tím účelem si vedl blok, kam si vše zapisoval, a veškeré faktury schvaloval. Z výpovědi svědka J. Š. vyplynulo, že s obviněným probíral, zda má společnost po svém otci převzít, a že obviněný byl informován o všech záležitostech týkajících se provozu a účetnictví společnosti F.. V průběhu doby, kdy svědek prováděl audit společnosti F., obviněného upozorňoval na to, že podle dokladů bylo prodáno více T., než ho bylo nakoupeno, což spolu řešili. Upozorňoval jej rovněž na nesprávnosti týkající se účtování ochraňovaného množství T. a toto byl následně nucen zanést i do své zprávy o vedení hospodaření společnosti F. Dále nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný komunikoval i s jednotlivými zástupci z řad skladovatelů a že i z jejich strany byl informován o množství T., které se ve skladech nacházelo. Bez pozornosti nelze ponechat ani zjištění, že počínaje dnem 9. 2. 2009 podepisoval výkazy o stavu a obratu zásob.
28. Na podkladě soudy provedeného dokazování byly objasněny okolnosti, z nichž lze usuzovat na subjektivní stránku jednání obviněného, jenž byl obeznámen o všech podmínkách, za kterých si může odměnu nárokovat.
29. Z uvedeného je zjevné, že obviněný jednal v přímém úmyslu obohatit se a obohatit jiného na úkor S., neboť si byl vědom, že jako představitel společnosti F. předkládal S. výkazy o stavu a obratu zásob obsahující údaje neodpovídající skutečnosti a na základě toho požadoval výplatu odměny ve výši, na kterou neměl nárok. Přesto, že to věděl, a navzdory tomu, že věděl, že pokud S. vyplatí odměnu v jím požadované výši, dojde k neoprávněnému obohacení, učinil tak, tudíž je zřejmé, že tento následek přímo chtěl způsobit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Lze souhlasit s nalézacím soudem (srov. bod 28.), že vzhledem k tomu, že obviněný byl jediným představitelem vedení společnosti F., je nepochybné, že inkasované finanční prostředky sloužily k jeho prospěchu. Z přezkumu pohybu na bankovních účtech společnosti F. vyplynulo, že v průběhu let z nich byly vybírány statisícové až milionové částky, a to nejen v období, kdy společnost vedl J. K., ale i v období, kdy ji vedl obviněný. O tom, že se tímto způsobem obohatil, tak nemůže být pochyb, stejně jako o tom, že inkasované finanční prostředky za ochranu T. nebyly vědomě investovány do nákupu chybějícího množství T.
30. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že soudy nižších stupňů správně shledaly naplnění všech znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud nepřisvědčil úvaze obviněného o nesprávném zjištění výše způsobené škody, a tedy možnosti posouzení činu jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Výpočty dovolatele, o něž uvedený požadavek opírá, jsou v rozporu s výsledky provedeného dokazování a neodpovídají skutkovým zjištěním soudů, podle který je pro určení výše škody rozhodující množství T., které společnost F. pro S. ochraňovala, tedy rozdíl mezi částkou za množství T., jež společnost F. za ochraňování požadovala, a částkou odměny odpovídající skutečně ochraňovanému množství T. Soudy stanovená výše způsobené škody ve výši 13.837.410,84 Kč jakou součet vylákaných nákladů na ochraňování T. za jednotlivá období uvedená pod body 1) až 11), je výsledkem dokazování, v němž nebyly shledány vady a je stanovena v souladu s pravidly vycházejícími z podmínek §137 tr. zákoníku.
32. K námitce obviněného o nesprávném výroku o náhradě škody Nejvyšší soud připomíná, že jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004).
33. Podle obsahu podaného dovolání se obviněný domáhal, aby nebyl povinen způsobenou škodu uhradit, a to na základě Dohody ze dne 28. 2. 2013 mezi společností F. a S. týkající se doplnění stavu ochraňovaných hmotných rezerv a vzájemného finančního vyrovnání stran Smlouvy za období od 1. 11. 2012 do 28. 2. 2013, což jsou námitky hmotněprávní povahy, a tedy dopadající na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. K těmto nedůvodným výhradám obviněného je třeba zdůraznit, že pro náhradu škody ve smyslu §228 a §229 tr. ř. je rozhodné, že povinností k náhradě nemajetkové nebo majetkové újmy lze zavázat jen osobu, která se dopustila trestného činu, tj. pachatele, který čin spáchal. Majetkovou škodou ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. může být jen skutečná škoda, kterou obviněný trestným činem způsobil (srov. rozhodnutí č. 15/1996-II- Sb. rozh. tr.). Jde o osobní odpovědnost pachatele za způsobenou újmu, kterou nelze přenášet na jiné osoby, jak se o to obviněný v dovolání snaží. Pro soud je rozhodné pouze to, zda obviněný v mezidobí, než rozhodne soud, byť částečně škodu neuhradil, případně, zda o náhradě škody již nebylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 7 Tdo 167/2001). Z těchto důvodů se obviněný nemůže zbavit své odpovědnosti za způsobenou škodu tím, že by závazek za něj uhradila právnická osoba, jejímž je jednatelem. Jestliže obviněný jako pachatel trestného činu, jehož je zákonným znakem způsobení škody na cizím majetku, takovou škodu způsobil, je logické, že se mu při splnění dalších podmínek uloží povinnost k náhradě škody. Trestný čin v této věci totiž nespáchala společnost F., jejímž byl obviněný jednatelem, ale sám obviněný (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002).
35. Těmito kritérii se řídil odvolací soud, který o nároku obviněného rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. (poté co zrušil tento výrok v rozsudku soudu prvního stupně) obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – S. s. h. r. částku 13.837.410,84 Kč. Přitom vycházel z toho, že se za Český stát s nárokem na náhradu takto vyčíslené způsobené škody S. připojila včas k trestnímu řízení, přičemž obviněným zmiňovaná Dohoda ze dne 28. 2. 2013 (viz výše), kterou obviněný P. K. podepsal jako osoba jednající za ochraňovatele, tj. společnost F., uvedený postup nevylučuje. Předmětná Dohoda se týkala doplnění stavu ochraňovaných hmotných rezerv a vzájemného finančního vyrovnání stran Smlouvy za období od 1. listopadu 2012 do 28. února 2013. Náhrada škody za jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku nebyla v době rozhodování odvolacího soudu zaplacena a soud dospěl ke správnému závěru, že škoda v poškozeným požadované výši vznikla zaviněným protiprávním jednáním obviněného.
36. Dovolací soud se s těmito závěry ztotožnil, protože je třeba zdůraznit odpovědnost obviněného za škodu způsobenou trestným činem. Pachatelem trestného činu, jímž byla poškozené České republice způsobena škoda na majetku, je v posuzované věci obviněný a na správnosti rozhodnutí o jeho povinnosti k náhradě škody nic nemění skutečnost, že se jednání vykazujícího znaky trestného činu dopustil jako osoba jednající za společnost F., s níž S. vzájemné závazky narovnala. Státní zástupce správně konstatoval, že obviněný jako fyzická osoba účastníkem akcentované Dohody nebyl, tudíž ani S. se uzavřením Dohody vůči němu nezavázala k žádným povinnostem a nevzdala se možnosti uplatňovat vůči němu jako škůdci nárok z titulu náhrady za škodu způsobenou protiprávním činem. Dovolací soud souhlasí i se závěrem, že důvodem k revizi výroku o náhradě škody po nabytí právní moci rozhodnutí není to, že povinný následně svou povinnost uhradit škodu splnil, poněvadž pokud by splnění této povinnosti mělo mít uvedený efekt, jednalo by se o plnění z právního důvodu, který odpadl, tj. o bezdůvodné obohacení na straně poškozeného, jenž by je musel vrátit. Ze strany obviněného tedy šlo pouze o následné splnění povinnosti, která mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. pravomocně uložena.
37. V posuzované věci Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že neexistovaly žádné zákonné překážky vylučující možnost uložit obviněnému povinnost nahradit poškozené škodu v označené výši, protože nárok poškozené na náhradu škody byl oprávněný, v trestním řízení byl uplatněn včas a řádně a jeho výše koresponduje se skutkovými zjištěními plynoucími z výrokové části – skutkové věty rozsudku nalézacího soudu.
38. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno dílem z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
39. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného P. K. shledal, že bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
40. S ohledem na tento způsob rozhodnutí o dovolání nebyly dány ani podmínky pro to, aby mohlo být vyhověno obviněnému o přerušení výkonu přezkoumávaného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth