ECLI:CZ:NS:2021:8.TZ.103.2021.1
sp. zn. 8 Tz 103/2021-189
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a Mgr. Pavla Götha stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného P. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 5 T 75/2020, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 5 T 75/2020, byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného P. B.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný P. B.
je vinen,
že
dne 7. 10. 2020 kolem 13:30 hodin v XY, ulici XY, na parkovišti u Penny Marketu, po bezúspěšném páčení zámku levých předních dveří a po rozbití pravého předního okna vnikl do zde zaparkovaného osobního automobilu značky VW Passat Variant, registrační značky XY, odkud odcizil černou tašku, dva klíče od osobního automobilu a sadu handsfree v celkové hodnotě 4 000 Kč ke škodě V. Z., narozeného XY, a poškozením vozidla způsobil škodu ve výši 4 146 Kč ke škodě společnosti V., XY,
a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 7. 2018, č. j. 6 T 65/2017-165, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 20. 11. 2019,
tedy přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán,
čímž spáchal
přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku,
a odsuzuje se
za tento přečin a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2020, č. j. 5 T 30/2020-87, podle §205 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet (20) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2020, č. j. 5 T 30/2020-87, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené společnosti V., IČ: XY, XY XY, majetkovou škodu ve výši 4 146 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 5 T 75/2020, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2020, č. j. 5 T 30/2020-87, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti V., IČ: XY, majetkovou škodu ve výši 4 146 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný se vzdal práva na odvolání za sebe i za jiné oprávněné osoby, a proto označený rozsudek soudu prvního stupně nabyl dne 10. 3. 2021 právní moci.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
2. Proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 5 T 75/2020, podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného P. B. stížnost pro porušení zákona. Podle jejího názoru byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon, a to v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
3. Ministryně spravedlnosti připomněla zákonné znění ustanovení §205 odst. 1 písm. b), §205 odst. 2 a §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Poukázala na rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, podle kterého platí, že k tomu, aby mohly být ty případy krádeží, které jsou jinak pouhými přečiny (§205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku), posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a postiženy podstatně přísnějším trestem odnětí svobody (se sazbou 2 léta až 8 let), musí zde být určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. O takový vztah se ve smyslu tohoto rozhodnutí jedná zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost pachateli spáchání trestného činu nebo se jinak významněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud v nálezu z 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21, který se ztotožnil s citovaným rozhodnutím velkého senátu, a navíc poukázal na to, že předmětné porušení zákona má i ústavněprávní rozměr.
4. Posuzovaného jednání se obviněný sice dopustil dne 7. 10. 2020 za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí ve smyslu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně v době výskytu pandemie koronaviru, nicméně věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí absentuje. S ohledem na způsob a okolnosti spáchání trestné činnosti – odcizení předmětů z uzamčeného motorového vozidla v celkové hodnotě 4 000 Kč – nelze dospět k závěru, že by obviněný pandemické situace využil či zneužil ke spáchání trestného činu nebo že by mu existující omezení či opatření spáchání trestného činu nějakým způsobem umožnila nebo usnadnila; stejně tak trestná činnost nesměřovala proti předmětům, které by z důvodu pandemické situace zasluhovaly zvýšenou ochranu. Z toho vyplývá, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a jednání obviněného mělo být právně posouzeno pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu je uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců trestem zjevně excesivním, a to právě proto, že jednání bylo nesprávně posouzeno i jako zločin krádeže podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a trest tak byl ukládán podle §205 odst. 4 tr. zákoníku.
5. Ministryně spravedlnosti proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 5 T 75/2020, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 5 T 75/2020, v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
6. K podané stížnosti pro porušení zákona se ještě před konáním veřejného zasedání vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve připomněl, že obviněný v hlavním líčení po přednesu obžaloby a náležitém poučení prohlásil, že se cítí být vinen spácháním skutku uvedeného v obžalobě a souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací, zároveň byl i výslovně poučen o důsledcích prohlášení viny. Následně vyhlásil soud usnesení, jímž prohlášení viny podle §206c odst. 4, 6 tr. ř. přijal a upustil v tomto rozsahu od provedení dokazování. Po provedení důkazů nezbytných pro rozhodnutí o trestu byly strany vyzvány k závěrečným řečem, po jejichž přednesu byl vyhlášen napadený rozsudek. Poté se obviněný i státní zástupce vzdali práva na podání odvolání a netrvali na písemném vyhotovení odůvodnění.
7. Podle názoru státního zástupce je za této procesní situace třeba se zabývat tím, zda je v předložené věci stížnost pro porušení zákona přípustná, popřípadě v jakém rozsahu. Připustil, že trestní řád pouze obecně konstatuje, že stížnost pro porušení zákona je možno podat proti „pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce“ bez dalšího, přičemž výslovně stanoví nepřípustnost takové stížnosti pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. §266 odst. 1 tr. ř.). Zdánlivě tak právní úprava přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku téměř nijak nelimituje. Státní zástupce ovšem poukázal na skutečnost, že nepřípustnost stížnosti pro porušení zákona v některých případech dovodil Nejvyšší soud svou judikaturou, a to např. ve věcech sp. zn. 4 Tz 58/2003, 4 Tz 224/2003 a 8 Tz 32/2019. Uvedené příklady podle jeho názoru dokumentují, že stížnost pro porušení zákona rozhodně nelze považovat za zcela univerzální opravný prostředek určený k nápravě všech v úvahu připadajících vad rozhodnutí státního zástupce a soudu (s výjimkou Nejvyššího soudu). V této souvislosti ještě citoval nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, a v jeho duchu vyjádřil názor, že přípustnost stížnosti pro porušení zákona je třeba poměřovat též hledisky efektivity rozhodování a právní jistoty a zároveň vykládat v kontextu s dalšími ustanoveními trestního řádu.
8. Státní zástupce považoval za klíčový §206c odst. 7 tr. ř., podle kterého soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Z hlediska gramatického se citované ustanovení vztahuje evidentně na jakýkoliv opravný prostředek. Výše zmíněná „nemožnost napadat“ pak dopadá na skutečnosti uvedené v prohlášení viny, tj. skutkové okolnosti a jejich právní kvalifikaci. Pouze v tomto úzkém rozsahu je proto namístě nepřípustnost opravného prostředku dovodit. Uvedenému závěru nasvědčují též další výkladové metody. Na podkladě argumentu a minore ad maius lze dovodit, že pokud je v daném případě výslovně nepřípustný již řádný opravný prostředek, který je vždy primárním prostředkem nápravy vad soudního rozhodnutí, tím spíše lze vyloučit přípustnost mimořádného opravného prostředku, jenž má výrazně subsidiární povahu. Navíc, pokud by zákonodárce podání stížnosti pro porušení zákona připustit chtěl, zjevně by formuloval uvedenou výluku tak, že by vyloučil pouze podání řádných opravných prostředků. Závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona odpovídá i teleologický výklad ustanovení §206c odst. 7 tr. ř., jehož smyslem je mimo jiné přispět ke zrychlení soudní fáze trestního řízení, posílit roli stran v něm a snížit objem dokazování. V této souvislosti též nelze přehlédnout, že §206c odst. 7 tr. ř. je normou výrazně novější než vlastní úprava stížnosti pro porušení zákona. Aplikaci tohoto omezení též na stížnost pro porušení zákona tedy odůvodňuje výkladové pravidlo lex posterior derogat legi priori . Úpravu stížnosti pro porušení zákona je zároveň třeba považovat za normu obecnou, neboť se dotýká, širokého spektra soudních rozhodnutí (popř. rozhodnutí státního zástupce), oproti tomu limit zakotvený v §206c odst. 7 tr. ř. se uplatní úzce pouze v případě rozsudku soudu vydaného na podkladě přijatého prohlášení viny a pouze ve vztahu ke konkrétním prohlášeným skutečnostem. Toto omezení je tedy právní úpravou zvláštní, z čehož vyplývá, že se zde uplatní pravidlo lex specialis derogat legi generali .
9. Následně si státní zástupce položil otázku, jaký smysl by omezení zakotvené v §206c odst. 7 tr. ř. mělo ve vztahu k dalším typům opravných prostředků. Patrně není sporu o tom, že se vztahuje na odvolání. Pokud by se však mělo jednat pouze o omezení rozsahu odvolání, zřejmě by postrádala smysl úprava uvedená v §246 odst. 1 písm. b) tr. ř, která by byla v takovém případě duplicitní. Spíše hypoteticky si lze představit uplatnění uvedeného omezení též ve stížnostním řízení. Nicméně v obou těchto případech by zákonodárce zjevně omezil dopad uvedeného ustanovení pouze na případy řádných opravných prostředků. Pokud jde o mimořádné opravné prostředky, je situace poněkud složitější. Citované ustanovení se zřetelně nemůže uplatnit při povolení obnovy řízení, neboť předpokladem povolení obnovy řízení je existence nových skutečností a důkazů o nich než těch, které již předtím obviněný uvedl v prohlášení viny. Uvedené omezení se nemůže bezprostředně uplatnit ani v řízení o dovolání, které je vybudováno na modelu přezkumu rozhodnutí soudu učiněných ve druhém stupni, přičemž ve vztahu ke skutečnostem uvedeným v prohlášení viny by teoreticky neměla nastat situace, kdy by o nich rozhodl soud ve druhém stupni. Zbývá zde tedy stížnost pro porušení zákona, z jejíž právní úpravy nelze dovodit žádnou překážku, která by aplikaci limitu podle §206c odst. 7 tr. ř. vylučovala. Rovněž systematická metoda výkladu tedy vede k závěru, že ve vztahu ke skutečnostem uvedeným v soudem přijatém prohlášení viny, tj. včetně právní kvalifikace a skutkových okolností ji odůvodňujících, je nepřípustná.
10. K předkládané věci státní zástupce zdůraznil, že obviněný své stanovisko formuloval jednoznačně, zároveň byl při prohlášení viny i náležitě právně zastoupen obhájcem, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby. Obviněný přitom akceptoval jak skutková tvrzení podané obžaloby, tak i tam vyslovenou právní kvalifikaci, zároveň byl i velmi detailně poučen o právních důsledcích prohlášení viny. Podstatné zde je, že soud postupoval při dodržení formálních pravidel podle §206c tr. ř. a toto prohlášení viny řádně přijal. Žalovaná právní kvalifikace přitom v době rozhodování soudu odpovídala v té době převažujícímu právnímu výkladu §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který byl přehodnocen až později přijatým výše citovaným usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Okresnímu soudu tedy v době jeho rozhodování žádná okolnost nebránila v tom, aby takto zamýšlené prohlášení viny obviněného přijal. Přijetí prohlášení viny nebránil ani §206c odst. 5 tr. ř., neboť toto ustanovení se zjevně vztahuje pouze na otázky skutkové, nikoli právní kvalifikace. Státní zástupce uzavřel, že nyní napadený rozsudek je produktem řádně projevené relevantní vůle obviněného jakožto autonomní dispoziční sféry jednotlivce, do které již s odkazem na §206c odst. 7 tr. ř. nepřísluší stěžovatelce zasahovat. Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona je přitom zřejmé, že předmětem jejích námitek je výhradně soudem přijatá právní kvalifikace, tedy skutečnost obsažená v přijatém prohlášení viny. S ohledem na daný procesní stav proto není podaná stížnost pro porušení zákona vůbec přípustná.
11. Na základě uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání (§274 věta poslední tr. ř.) rozhodl, a to postupem ve smyslu §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že se stížnost pro porušení zákona zamítá, neboť není přípustná.
12. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání však výše zevrubně rozvedené vyjádření modifikoval a s odkazem na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přisvědčil názoru, že stížnost pro porušení zákona je i za dané procesní situace přípustná. Věcně označil stížnost pro porušení zákona za opodstatněnou a připojil se i k jejímu konečnému návrhu.
13. Obhájce obviněného ve veřejném zasedání souhlasně reagoval na změnu postoje státního zástupce. Stížnost pro porušení zákona považoval i on za důvodnou, a to včetně konečného návrhu.
III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
14. Z hlediska posuzování otázky přípustnosti stížnosti pro porušení zákona za již popsané procesní situace přijetí prohlášení o vině obviněného soudem prvního stupně (§206c tr. ř.) Nejvyšší soud především pozitivně hodnotí změnu postoje státního zástupce. Ten v reakci na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Tz 63/2021, ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tz 79/2021, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 7 Tz 81/2021), právní názor o přípustnosti stížnosti pro porušení zákona oproti svému názoru vyjádřenému ve výše rekapitulovaném stanovisku akceptoval. Nejvyšší soud v daných souvislostech poznamenává, že ani v této věci se nemínil odchýlit od právního názoru již vyjádřeného v označených rozsudcích, podle něhož je stížnost pro porušení zákona přípustná i v této procesní situaci (o čemž ostatně svědčí nařízení a konání veřejného zasedání).
15. Jen ve stručnosti lze v posuzované věci shrnout argumenty svědčící ve prospěch tohoto závěru, prezentované i v již citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu. Podle §266 odst. 1 věta první tr. ř. proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Rozhodnutí, vůči kterým je možné stížnost pro porušení zákona podat, jsou tedy vymezena poměrně široce. Specifická je i role stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku. Tímto mimořádným opravným prostředkem disponuje pouze ministr spravedlnosti a zakládá možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kde není spravedlivé na jeho právní moci trvat. V projednávané věci pak není jiná možnost, jak napravit zjevně nesprávné rozhodnutí soudu, než cestou tohoto mimořádného opravného prostředku.
16. S názorem státního zástupce se lze ztotožnit ohledně dovolání jako jednoho z mimořádných opravných prostředků. Obviněný by totiž v předmětné věci nemohl napadnout odvoláním rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, což přímo vyplývá z §246 odst. 1 písm. b) tr. ř. Odvolání by mohl podat pouze do výroků ostatních, na které se nevztahovalo jeho prohlášení viny. Proto by nemohl být výrok o vině v rozsahu prohlášení viny odvolacím soudem přezkoumán. Z toho důvodu by proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v tomto rozsahu možné ani podat dovolání, jelikož tím lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém odvolací soud přezkoumal (nebo byl povinen přezkoumat) rozsudek soudu prvního stupně. Vyplývá to ze znění §265a odst. 1 tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni.
17. Naproti tomu u stížnosti pro porušení zákona je nutné zdůraznit, že právní úprava v ustanoveních §266 až 276 tr. ř. nijak (na rozdíl od odvolání a z něj vycházejícího dovolání) na prohlášení viny nereaguje a možnost podání stížnosti pro porušení zákona výslovně vylučuje pouze proti rozhodnutím Nejvyššího soudu. To souvisí se shora naznačenou specifickou, výlučnou povahou stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku svěřeného pouze ministru spravedlnosti a uplatňujícího se tam, kde náprava jinými opravnými prostředky není možná, ačkoli je nutná.
18. Smyslem novely trestního řádu upravující (mimo jiné) institut přiznání viny bylo zrychlit soudní řízení a snížit rozsah dokazování. Tím spíše je ale třeba zdůraznit, že nelze připustit zásadně nerovné postavení obviněného, který by v rámci soudního řízení prohlásil vinu podle §206c odst. 1 tr. ř., oproti tomu obviněnému, který prohlášení viny neučinil. Pokud obviněný prohlášení viny učiní, výrazně zjednoduší a urychlí průběh řízení před soudem. Prohlášení viny ve smyslu §206c odst. 1 tr. ř. představuje kvalifikovanější formu pozitivní a aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a rozhodnutí o ní (dokazování v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, se neprovádí). Právě tento přístup je pak nutné zohlednit i ve výši ukládaného trestu. Nelze tedy takového obviněného znevýhodnit vůči obviněnému, který prohlášení viny neučinil, v tom směru, že bude a zůstane bez možnosti nápravy mimořádným opravným prostředkem odsouzen na základě nesprávné, podstatně přísnější právní kvalifikace k podstatně přísnějšímu trestu.
IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
19. Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
20. Není od věci připomenout, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním. Přisvojí-li si cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, dopustí se přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, dopustí se zločinu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 5 T 75/2020, Nejvyšší soud v souladu s podanou stížností pro porušení zákona zjistil, že obviněný P. B. se měl dopustit zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku zkráceně řečeno tím, že dne 7. 10. 2020 kolem 13:30 hodin na parkovišti u Penny Marketu, po bezúspěšném páčení zámku levých předních dveří a po rozbití pravého předního okna vnikl do zde zaparkovaného osobního automobilu značky VW Passat Variant, odkud odcizil věci v celkové hodnotě 4 000 Kč a poškozením vozidla způsobil škodu ve výši 4 146 Kč, přestože již byl v minulosti odsouzen a potrestán na podkladě rozhodnutí v napadeném rozsudku konkretizovaného, a uvedeného jednání se dopustil v době, kdy vláda České republiky usnesením ze dne 30. září 2020 č. 957 vyhlásila pro území České republiky nouzový stav v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaným jako SARS-CoV-2) na dobu 30 dnů. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný (za sebe a oprávněné osoby) i státní zástupce se ihned po vyhlášení tohoto rozsudku vzdali práva na odvolání, a proto dané rozhodnutí neobsahuje odůvodnění ve vztahu k výroku o vině ani o trestu.
21. Citovaný výrok Okresního soudu v Mostě bezezbytku odpovídal tehdy převládajícímu právnímu názoru, podle něhož veškeré trestné činy krádeže spáchané v době trvání nouzového stavu byly automaticky kvalifikovány též podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s tím, že samotný výskyt epidemie koronaviru (kvůli kterému byl daný nouzový stav vyhlášen) bez dalšího zakládal naplnění znaku „spáchání činu za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“. Tento právní názor byl však následně překonán stanoviskem vyjádřeným v rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, uveřejněným pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr. (dále též jen „rozsudek Nejvyššího soudu“). V něm je nejprve konstatováno, že nouzový stav nelze považovat za „jinou událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, protože jednak není událostí, ale zejména neohrožuje život nebo zdraví lidí, neboť jeho vyhlášení směřuje naopak k tomu, aby bylo takové ohrožení eliminováno nebo aby se na ně odpovídajícím způsobem reagovalo právě v zájmu ochrany života a zdraví lidí. Velký senát trestního kolegia v této souvislosti zdůraznil, že kvalifikovaná skutková podstata trestného činu krádeže podle §205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku může být naplněna v případě „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ (např. i ve vztahu k nyní aktuálnímu výskytu koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu) bez ohledu na vyhlášený nouzový stav, na který není vázána, tedy i tehdy, nebyl-li vládou vůbec vyhlášen nebo nebyl-li Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky již vyhlášený nouzový stav prodloužen. Rozhodující je jen existence takové jiné události, kterou lze sice dovozovat též z formálních rozhodnutí a aktů příslušných orgánů státu, ale i z dalších poznatků a informací. Nouzový stav může mít podle názoru velkého senátu trestního kolegia jen podpůrný význam pro závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže obsaženého v §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to ve dvou směrech. Jednak podle důvodu, který vedl vládu k vyhlášení nouzového stavu, bude možné dovodit, že v době, na kterou byl vyhlášen nouzový stav a v níž se pachatel dopustil trestného činu krádeže, a na daném místě, kde došlo k tomuto činu, existovala určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek (např. v daném případě šlo o výskyt koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2 a způsobujícího nemoc COVID-19 v pandemickém rozsahu), byť – jak již bylo shora uvedeno – existence takové události, a tím ani naplnění citované okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nejsou podmíněny vyhlášením nouzového stavu. Druhý význam vyhlášeného nouzového stavu a veřejně dostupných informací o něm spočívá v možnosti dovozovat i z toho potřebné zavinění pachatele též k této zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, tj. že pachatel minimálně mohl a měl vědět o zmíněné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, která vedla k vyhlášení nouzového stavu. Nicméně ani zde se nelze omezit jen na vědomost pachatele o samotném vyhlášeném nouzovém stavu, ale jeho zavinění je třeba zjišťovat právě ve vztahu k té události, která vedla k jeho vyhlášení a která odpovídá jejímu charakteru podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (body 25., 26., 28. rozsudku Nejvyššího soudu).
22. Ze zevrubného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu také zřetelně vyplývá, že k naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nestačí, že byl čin spáchán v době, kdy zde byla určitá událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, a na místě jejího výskytu. Přestože to z pouhé slovní formulace citovaného ustanovení není patrné, velký senát vyjádřil přesvědčení, že k tomu, aby mohly být ty případy krádeží, které jsou jinak pouhými přečiny (§205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku), posouzeny jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a postiženy podstatně přísnějším trestem odnětí svobody (se sazbou od 2 roků do 8 let), musí zde být určitá věcná souvislost spáchané krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Nejvyšší soud v označeném rozsudku dospěl k závěru, že možnost naplnění zákonného znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je třeba podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu jeho pachatelem. Takový vztah bude dán zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost (nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku) spáchání trestného činu pachateli či se jinak významněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem (např. respirátory, dezinfekční prostředky, zdravotnické potřeby apod. v případě zvládání pandemie způsobené virovým onemocněním). Není nezbytné (ani technicky možné) vyjmenovat všechny alternativy, které věcně (nikoli jen formálně) odůvodňují naplnění shora uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže, neboť toto posouzení bude vždy souviset s konkrétními okolnostmi spáchaného činu (body 29., 34 rozsudku Nejvyššího soudu). K právnímu názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu se přiklonil také Ústavní soud nálezem ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 767/21.
23. V posuzované trestní věci tedy není pochyb, že obviněný se protiprávního jednání dopustil v době přetrvávající „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, kterou (jak již bylo zmíněno výše) byl výskyt koronaviru označovaného jako SARS-CoV-2, způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu na území České republiky. Lze tudíž konstatovat, že časová a místní souvislost trestného činu krádeže a „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ byla v tomto případě nepochybně dána. Naproti tomu věcná souvislost obou událostí, která je jednou z nutných podmínek naplnění skutkové podstaty podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, nebyla v předmětném trestním řízení ani zjišťována, a to nejen s ohledem na tehdejší aplikační praxi, ale též proto, že obviněný u hlavního líčení po poradě se svým obhájcem prohlásil na základě §206c odst. 1 tr. ř. svou vinu, kterou soud prvního stupně přijal a v rozsahu tohoto prohlášení viny upustil od provádění dokazování.
24. Z výroku Okresního soudu v Mostě i z důkazů uvedených ve spisovém materiálu vyplývá, že obviněný se dne 7. 10. 2020 kolem 13:30 hodin na venkovním parkovišti u supermarketu po rozbití pravého předního okna vloupal do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla, z něhož odcizil černou tašku, dva klíče od osobního automobilu a sadu handsfree v celkové hodnotě 4 000 Kč. Při činu byl spatřen náhodnou svědkyní, která následně informovala poškozeného V. Z., majitele vozidla, že jeho auto bylo vykradeno a jakým směrem pachatel odcházel. Poškozený se uvedeným směrem vydal a zanedlouho obviněného s pomocí policie zadržel i s odcizenými věcmi. Z popisu posuzovaného jednání je patrné, že způsob provedení činu se nevyznačoval žádným specifikem, které by mělo původ v panující epidemii či v přijatých protiepidemických opatřeních. Lze s vysokou mírou jistoty konstatovat, že i v době, kdy by se tato událost nevyskytovala, by byl trestný čin spáchán stejným způsobem a za stejných podmínek. Nelze shledat žádnou okolnost související s šířením koronaviru, která by obviněnému usnadnila spáchání předmětné krádeže nebo jeho následné odhalení. Takovou okolností nemohlo být ani omezení pohybu osob na veřejnosti, poněvadž menší množství zaparkovaných vozidel na parkovišti před supermarketem, kde se ale v brzkých odpoledních hodinách nakupující běžně vyskytovali i v době nouzového stavu, nemuselo být pro pachatele trestného činu tohoto druhu nutně výhodou. Ani způsob dopadení obviněného nemohl být nijak ovlivněn tím, zda měl nasazenu roušku či nikoliv. Taktéž výše vyjmenované odcizené movité věci rozhodně nepatří mezi předměty mající zvláštní důležitost pro zvládání šířící se nákazy koronavirem, které by tedy zasluhovaly zvýšenou ochranu trestním právem.
25. Lze proto uzavřít, že mezi posuzovaným trestným činem krádeže na straně jedné a „jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ na straně druhé nebyla doložena žádná věcná souvislost, což znamená, že skutek byl Okresním soudem v Mostě nesprávně právně hodnocen jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zatímco se jednalo toliko o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy shledal, že ministryní spravedlnosti podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná, protože soud ve smyslu §266 odst. 1 tr. ř. chybným posouzením skutku porušil zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného.
26. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 5 T 75/2020, byl porušen zákon v ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
27. Za splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci tak, že při odpovídající úpravě jinak správných a úplných skutkových zjištění uznal obviněného P. B. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a následně též nově rozhodl o trestu obviněného i o náhradě způsobené škody.
28. Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, majetkovým poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy, ale též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, neboť prohlásil svoji vinu (§39 odst. 1 tr. zákoníku). Povaha a závažnost trestného činu jsou podle §39 odst. 2 tr. zákoníku určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Jako polehčující okolnost hodnotil, že se obviněný k projednávané trestné činnosti v plném rozsahu doznal a svého činu litoval. Za přitěžující okolnosti považoval skutečnost, že obviněný se svého jednání dopustil ze ziskuchtivosti. Dále nelze pominout, že byl v minulosti sedmnáctkrát soudně trestán za různorodou trestnou činnost, včetně několika trestných činů krádeže. Obviněnému byly opakovaně ukládány i nepodmíněné tresty odnětí svobody, které jej však od páchání další trestné činnosti evidentně neodradily. Z výkonu dosud posledního nepodmíněného trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 20. 11. 2019 (č. l. 150). Od té doby nebyl nikde zaměstnán (srov. protokol o jeho výslechu v přípravném řízení, č. l. 6), avšak brzy začal páchat další trestnou činnost, za kterou byl následně odsuzován v dalších soudních řízeních, včetně tohoto. Z uvedeného vyplývá, že obviněný není osobou respektující právní pořádek, ani osobou se snahou zajistit si obživu legálními prostředky, což částečně vypovídá o možnostech jeho nápravy.
29. V posuzované trestní věci byl dán vícečinný souběh s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2020, sp. zn. 5 T 30/2020, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud proto ukládal trest za dva přečiny, tedy jako souhrnný na základě ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, vycházel tudíž z trestní sazby na přečin nejpřísněji trestný, jímž byl přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, na nějž trestní zákoník ukládá trestní sazbu od šesti měsíců do tří let. Při posouzení všech výše uvedených polehčujících i přitěžujících okolností, osoby pachatele, stupně jeho narušení a možnosti nápravy soud naznal, že obviněnému je třeba za přečiny, jejichž závažnost není nikterak vysoká, uložit trest v polovině této sazby. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že obviněný je speciálním recidivistou ve vztahu k oběma trestným činům, za které je mu v tomto řízení ukládán trest. Nadto byl v minulosti opakovaně odsuzován k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Ani ty ovšem k jeho nápravě nevedly. Za této situace a především s ohledem na požadavky §43 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, nelze přistoupit k uložení jakéhokoliv jiného druhu trestu než trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem.
30. Za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu též potřebný Nejvyšší soud konkrétně shledal při respektování zásad uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 20 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně Nejvyšší soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2020, č. j. 5 T 30/2020-87, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
31. K trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody ve výši 5 126 Kč řádně a včas připojila poškozená společnost V. Uvedená částka odpovídala ceně, kterou poškozená vynaložila na opravu vozidla zn. VW Passat Variant. Nejvyšší soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z odborného vyjádření, ve kterém byla škoda způsobená trestným činem stanovena na částku 4 146 Kč. Proto poškozené společnosti na základě §228 odst. 1 tr. ř. přiznal nárok na náhradu škody právě v této výši a se zbytkem jejího nároku ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu