ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.1015.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 1015/2022-1226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání obviněného R. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2021, sp. zn. 11 To 51/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2022, sp. zn. 97 T 9/2020, byl obviněný R. M. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání byl obviněný krajským soudem odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 8.000 Kč a 355 EUR.
2. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného R. M. Vrchní soud v Praze následně svým usnesením ze dne 6. 12. 2021, sp. zn. 11 To 51/2021, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obviněný R. M. předmětné trestné činnosti dopustil společně s další osobou (se spoluobviněným V. K.) tím, že:
1) obvinění V. K. a R. M.
v přesně nezjištěné době nejméně dne 8. 3. 2020 v XY v prostorách areálu Válcoven trub, evidovaného do ulice XY, v budově bývalého vodního hospodářství, kam jim za účelem výroby metamfetaminu umožnil přístup obviněný Z. M., bez příslušného povolení, za účelem jeho další distribuce, za užití chemikálií, jako kyseliny chlorovodíkové, červeného fosforu, hydroxidu sodného, toluenu, jodu a předmětů k tomu potřebných, z léčiva obsahujícího psychotropní látku pseudoefedrin, které si obstarali dosud nezjištěným způsobem, částečně i za přítomnosti obviněného Z. M., vyrobili celkem nejméně 1.484,64 g pervitinu s obsahem účinné látky 1.158,7 g metamfetaminu báze,
přičemž obvinění takto jednali s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a prekursor a nakládání s takovými látkami je nezákonné, a ačkoliv neměli jakékoli zákonné oprávnění k nakládání s těmito látkami, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do Seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.) a pseudoefedrin je uveden jako prekursor v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 219/2009 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013, a v nařízení Rady (ES) č. 111/2005, a kyselina chlorovodíková a toluen jsou jako pomocné látky uvedeny v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropského společenství č. 273/2004 a nařízení Rady Evropského společenství č. 111/2005, a červený fosfor je jako pomocná látka uveden v příloze k nařízení vlády č. 458/2013 Sb., o seznamu výchozích a pomocných látek a jejich ročních množstevních limitech.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný R. M. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2021, sp. zn. 11 To 51/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2022, sp. zn. 97 T 9/2020, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále dle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný úvodem předně rekapituloval skutková zjištění nalézacího soudu a výčet usvědčujících důkazů. Následně se vyjádřil k části z nich, když namítl, že žádný ze záznamů pořízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neprokazuje jeho přímou účast na výrobě pervitinu, přičemž ani není zjevné, že by se zaznamenané hovory výroby drogy vůbec týkaly. Dále dovolatel poukazuje, že se vyhotovený protokol o sledování liší od záznamu o tomto úkonu stran okamžiku příjezdu jeho vozidla do areálu Válcoven trub, přičemž podle jeho tvrzení se dané vozidlo v objektu po celou tvrzenou dobu nenacházelo, což podle jeho názoru potvrzuje i záznam telekomunikačního provozu a lokalizační údaje pořízené podle §88a tr. řádu. Přítomnost fragmentů drogy na jeho oblečení a rukou pak dovolatel vysvětluje tak, že od spoluobviněného R. K. převzal tašku s drogou, čímž došlo k přenosu drogy. Dle obviněného tedy neexistuje jediný přímý, jakož ani nepřímý, důkaz svědčící o tom, že by se sám aktivně podílel na výrobě drogy, resp. jakým konkrétním způsobem se měl na této výrobě podílet, nadto v úmyslu přímém, a to ve vztahu k zajištěnému množství pervitinu v rozsahu 1.158,7 g, od čehož se odvíjí užitá právní kvalifikace podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Zavinění přitom podle obviněného nelze dovozovat toliko z okolnosti, že se vyskytoval ve stejném místě jako dotčená látka, ani že převzal věc obsahující drogu, aniž by bylo současně prokázáno, že věděl o obsahu takové zásilky.
6. Stran skutkových zjištění pak podle obviněného rovněž vyvstává otázka, zda je možné s ohledem na technologický proces výroby drogy realizovat výrobu pervitinu v naznačeném časovém úseku čtyř hodin. Dovolatel nadto podle svého tvrzení tento proces nezná a není - oproti spoluobviněnému V. K. - schopen výrobu drogy realizovat. Současně není možné, aby dovolatel a spoluobviněný V. K. jako samostatní pachatelé vyrobili nezávisle na sobě identické množství drogy, jak podle názoru obviněného vyplývá z formulace skutkové věty. Dovolatel připouští, že vozil spoluobviněného V. K., neboť ten nedisponoval v rozhodné době řidičským oprávněním, nicméně nadále popírá účast na výrobě drogy, když podle jeho názoru tato jeho obrana nebyla soudy vyvrácena.
7. Obviněný se ve svém dovolání dále zaměřil na postup orgánů činných v trestním řízení a zejména soudů nižších stupňů, v němž spatřuje řadu procesních vad, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konkrétně namítá, že jeho obhájce JUDr. Pašek (dále též jen „prvý ustanovený obhájce“) vykonával obhajobu v této věci pouze ryze formálně, když s dovolatelem věc žádným způsobem nekonzultoval, nevysvětlil mu průběh trestního řízení, neobjasnil mu skutkovou podstatu stíhaného jednání, právní kvalifikaci ani výši trestu, jímž byl dovolatel ohrožen. Uvedené dovolatele přimělo dne 5. 3. 2021 vznést požadavek na určení jiného zástupce z důvodu nedostatků jeho dosavadní obhajoby, což mu však soud před vynesením odsuzujícího rozsudku neumožnil. Teprve po jeho žádosti ze dne 27. 4. 2021 mu byl jako nový obhájce ustanoven JUDr. Grus (dále též jen „druhý ustanovený obhájce“), který však ve věci nevykonal dokonce žádný úkon právní pomoci, když ani nenahlédl do spisu a nedoplnil odvolání podané původním obhájcem. Dovolatel se proto domnívá, že se mu v trestním řízení nedostalo řádné obhajoby ve smyslu přidělení profesionála hájícího jeho zájmy v mezích zákona.
8. Obviněný dále brojí proti vadám přípravného řízení, jelikož již samotné zahájení úkonů trestního řízení bylo podle jeho názoru ryze formalistické a nezákonné, v důsledku čehož je nutno považovat za nezákonné a neúčinné i všechny následující kroky orgánů činných v trestním řízení. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení v této věci totiž neobsahuje zákonem předvídané náležitosti a orgány činné v trestním řízení tak nedostály své povinnosti opatřit před zahájením trestního řízení potřebné podklady, nezbytná vysvětlení a zajistit stopy pro objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
9. V důsledku výše uvedeného je obviněný přesvědčen, že pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu je nutno považovat za absolutně neúčinné důkazní prostředky, jelikož před vydáním příkazu k jejich pořízení zjevně absentoval dostatečně přesvědčivý poznatek od spolehlivého zdroje o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Dovolatel je přesvědčen, že trestního řízení bylo zahájeno čistě spekulativně, s nepřípustným záměrem sledovat a odposlouchávat takřka kohokoli na území obce XY. K tomuto obviněný vznáší své pochybnosti o existenci osoby v intencích §55 odst. 2 tr. řádu, které dala k postupu směřujícímu k vydání příkazů podle §88 tr. řádu fakticky podnět, jelikož tato nebyla v řízení před soudem slyšena. V žádném případě pak v nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že takto podezřelým je právě dovolatel jako uživatel účastnické telefonní stanice, která má být odposlouchávána.
10. K dalším vadám přípravného řízení obviněný uvádí, že k prohlídce zahradní chaty umístěné na pozemku p. č. XY, v k. ú. XY bylo zapotřebí vydat příkaz k domovní prohlídce, avšak soud nepřípustně ve vztahu k této nařídil prohlídku jiných prostor a pozemků. Z obsahu spisového materiálu je přitom zřejmé, že státní zástupce žádal o povolení domovní prohlídky, přičemž policejní orgán prohlídku předmětné chaty, bez opory v příkazu soudu, realizoval a zachytil v protokole o domovní prohlídce.
11. K vadám řízení před soudem prvého stupně dovolatel namítá, že na počátku hlavního líčení předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozporu s protokolem o hlavním líčení formulovala zásadní práva obviněného po přednesení obžaloby podle §206a tr. řádu jako „orientační informace“. Dále pak soud prvního stupně prováděl dokazování v rozporu s trestním řádem, neboť byl podle §211 odst. 1 tr. řádu čten protokol o výslechu svědka M. Š. (poznámka Nejvyššího soudu: zde však obviněný zřejmě zaměnil osobu M. Š. za osobu Š. S., jelikož protokol o výslechu svědka M. Š. v hlavním líčení čten nebyl) a podle §211 odst. 6 tr. řádu byly čteny úřední záznamy o podaném vysvětlení osobami A. F., J. S. a I. S., přičemž k tomuto neměl nalézací soud souhlas stran, když souhlas vyslovila toliko státní zástupkyně a obhájci obviněných. Souhlas k takovémuto postupu při provádění důkazů přitom musí učinit obviněný osobně a nikoli prostřednictvím svého obhájce, neboť jde o osobní úkon obviněného.
12. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a následně přikázal, aby věc byla Krajským soudem v Ústí nad Labem v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Závěrem svého dovolání obviněný učinil návrh na přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu v samostatném řízení vedeném pod sp. zn. Pzo 18/2022.
13. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 1 NZO 313/2022-12, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že navzdory absenci rozlišení, ke kterému dovolacímu důvodu se jednotlivé části argumentace vztahují, je u části námitek obviněného evidentní, že je nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Tak je tomu podle státního zástupce v prvé řadě u námitek namířených proti kvalitě obhajoby ustanoveným obhájcem, které se obsahově nevztahují k žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, jelikož orgány činné v trestním řízení neodpovídají za kvalitu obhajoby ustanoveným advokátem.
14. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů se však nacházejí i další procesní námitky dovolatele, a to např. námitky týkající se kvality záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, které při jakkoli rozšiřujícím výkladu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Totéž platí i o námitce týkající se nezákonnosti prohlídky chaty v k. ú. XY, která je podle státního zástupce bezpředmětná již z toho důvodu, že tento úkon se vůbec netýkal osoby dovolatele, nýbrž toliko spoluobviněného V. K., který v této nemovitosti mimo jiné neoprávněně přechovával střelnou zbraň. Stejně tak jsou z hlediska uplatněných, jakož i všech dalších dovolacích důvodů irelevantní námitky týkající se protokolace průběhu hlavního líčení. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů se konečně podle státního zástupce nacházejí rovněž námitky týkající se procesního postupu soudu prvního stupně při čtení protokolu o svědecké výpovědi a úředních záznamů o podaných vysvětleních, k čemuž státní zástupce dodává, že se plně ztotožňuje se stanoviskem, které k těmto námitkám zaujal odvolací soud.
15. Podle státního zástupce tak lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit pouze námitky týkající se údajné nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, dle kterých jsou rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech. Tyto námitky ovšem státní zástupce nepovažuje za důvodné, jelikož se s nimi již vypořádal soud odvolací, na jehož rozhodnutí státní zástupce v plné míře odkazuje, a zároveň dodává, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu, které neobsahuje dostatečně podrobně všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1 a 2 tr. řádu, nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jeho podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jeho vydání.
16. Ve vztahu k námitkám skutkového charakteru, jimiž obviněný popírá spáchání trestné činnosti, je pak podle státního zástupce třeba zdůraznit, že dovolatel nevznáší žádné konkrétní námitky, kterými by vytýkal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Dovolatel totiž pouze ve zcela obecné rovině uvádí, že o jeho účasti na výrobě nedovolené látky neexistují přímé ani nepřímé důkazy, načež opětovně provádí vlastní hodnocení důkazů, na jehož základě předkládá vlastní verzi skutkového stavu.
17. Námitky dovolatele namířené proti právnímu posouzení skutku jsou podle státního zástupce založeny na ne zcela precizním popisu skutku v tzv. skutkové větě, který by bylo možno interpretovat tak, že trestnou činnost páchal pouze jediný den 8. 3. 2020, nebyl spolupachatelem, nýbrž každý z obviněných trestnou činnost páchal sám, ačkoli výslovně nalézací soud takovéto závěry nedeklaroval. Podle státního zástupce však nelze skutek jako událost v objektivním světě zaměňovat s jeho slovním popisem v tzv. skutkové větě výroku o vině. Předmětem řízení je přitom skutek, nikoli jeho slovní popis. Z dokazování podle státního zástupce vyplývá, že součinnost dovolatele s dalšími obviněnými probíhala po delší dobu, minimálně v průběhu února roku 2020. Dále je z popisu skutku obsaženém ve výroku o vině zřejmé, že obvinění R. M. a V. K. se trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, přičemž jiný závěr ani nepřicházel v úvahu. Oba obvinění se totiž výroby metamfetaminu společně fyzicky účastnili a byli vedeni společným úmyslem vyrábět metamfetamin za účelem jeho další distribuce. Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku však podle státního zastupitelství není samostatnou formou trestné činnosti, pročež není nutné, aby byl spolupachatel ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku za spolupachatele také výslovně označen. Žádných pochyb není s ohledem na provedené dokazování ani o množství vyrobené látky, přičemž není podstatné, zda část látky obvinění nevyrobili např. již dříve. Závěr, že výroba výše uvedeného množství metamfetaminu zakládá znak spáchání trestného činu „ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přitom dovolatel nikterak nezpochybňuje.
18. Státní zástupce tedy závěrem shrnuje, že nižší soudy učinily na základě řádného dokazování správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu tudíž naplněny nebyly, pročež dovolání obviněného státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud toto dovolání v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
19. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
21. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
23. Obviněný R. M. ve svém dovolání odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, který byl v trestním řádu zakotven zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tento dovolací důvod konkrétně spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
24. Cílem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
25. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
26. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
27. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
28. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného R. M. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají jím uplatněným, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jež jsou taxativně uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu. Obviněný totiž prostřednictvím svých námitek vznesených v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje toliko o zpochybnění skutkových závěrů učiněných nižšími soudy stran jeho trestné činnosti, přičemž za tímto účelem předkládá vlastní hodnocení části důkazů a opětovně poukazuje na jím tvrzené procesní nedostatky v řízení, na jejichž základě se snaží o vyloučení části klíčových důkazů a namítá porušení svých ústavních práv. Takovéto opakované námitky procesní povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní, jelikož z napadených rozhodnutí nelze v rozporu s tvrzením obviněného jakkoli shledat, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, či že bylo v důsledku procesních pochybení soudů nižších stupňů jinak porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
29. Obviněný se v prvé řadě znovu vymezil proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, respektive proti závěrům, které krajský soud z těchto důkazů vyvodil, a tedy negoval skutková zjištění nalézacího soudu, která potvrdil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něho příznivějšího rozhodnutí, aniž by soudy přijaté závěry nasvědčovaly extrémnímu (zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy tomu, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo tomu, že tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývají, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Takovéto námitky obviněného však nemohly, s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
30. Za tímto účelem totiž obviněný předkládá široký rámec procesních námitek namířených vůči způsobu hodnocení důkazů provedenému nalézacím soudem, resp. vůči jeho skutkovým závěrům, přičemž řada z nich není nikterak blíže odůvodněna a představuje pouze jeho hypotetické úvahy (např. vyslovení otázky, jaký konkrétní čas je potřeba pro výrobu drogy v daném množství, či zda mohla být droga vyrobena v daném množství v rámci dne 8. 3. 2020 apod., aniž by jakkoli věcně argumentoval, že tomu tak být nemohlo). Další část jeho námitek pak směřuje proti učiněným skutkovým zjištěním, jež podle dovolatele nemají žádnou oporu v odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů (např. námitky, kterými obviněný brojí proti tomu, že nemohl se spoluobviněným V. K. každý samostatně ve stejný okamžik vyrobit identické množství drogy). Současně jmenovaný dovolatel opětovně předkládá vlastní skutková tvrzení a vlastní interpretaci části důkazů (zejména záznamů telefonické komunikace, protokolů o sledování), které však hodnotí samostatně po jejich odtržení od zbylých provedených kontextů, kteréžto tyto zasazují do patřičného kontextu. Obviněný dále vznáší námitky, podle kterých nebyla dostatečně zjištěna míra jeho podílu na trestné činnosti a nebylo ani vyloučeno, že se v místě výroby drogy ocitl zcela náhodou, přičemž se snaží neúspěšně tuto argumentaci přes její ryze skutkový charakter prezentovat jako námitky směřující proti právnímu posouzení skutku, na jejichž základě vznikají pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1) výrokové části rozsudku krajského soudu, jakožto i o závěru o úmyslném zavinění na straně jeho osoby.
31. Ve světle námitek obviněného R. M., jimiž tento brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, tak Nejvyšší soud ve shodě s Vrchním soudem v Praze konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v odůvodnění jeho rozhodnutí, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Obviněný byl podle nalézacího soudu usvědčen zejména odposlechy telefonních hovorů a záznamy uskutečněné telekomunikace, kteréžto obviněný R. M. vedl se spoluobviněnými V. K. a Z. M. a v jejichž rámci domlouval konspirativním způsobem provedení varu drogy. Pominout nelze ani protokoly o sledování osob a věcí, protokoly a záznamy spojené se zadržením obviněného R. M., protokol o provedení prohlídky jiných prostor včetně pořízené fotodokumentace – a to motorového vozidla tov. zn. Land Rover, v jejímž rámci byla zajištěna taška s drogou, kteroužto do vozidla umístil právě obviněný R. M., stejně jako odborná vyjádření z odvětví chemie a odborné vyjádření z odvětví genetika, kterými byla zjištěna přítomnost DNA na rukavicích zajištěných v místě výroby drogy a přítomnost amfetaminu na rukou jmenovaného obviněného. Odvolací soud následně opětovně přesvědčivě a logicky odůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obviněným prezentované obhajobě, načež se plně ztotožnil se skutkovými závěry, ke kterým dospěl krajský soud. V projednávané věci přitom byly učiněny dostatečné skutkové závěry pro hmotněprávní kvalifikaci trestné činnosti obviněného, aniž by se snad jednalo o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu - tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97) - jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo .
32. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitkám obviněného, podle kterých nemohli dovolatel a spoluobviněný V. K. vyrobit každý samostatně identické množství drogy, přičemž vychází z předpokladu, že soudy neučinily závěr o jejich jednání ve formě spolupachatelství, tzn. že jeho jednání bylo shledáno jako jednání nezávislé na tomto spoluobviněném. K tomuto závěru ovšem dospěl obviněný v přímém rozporu se skutečností, že vyjádření společného úmyslu je ve skutkové větě rozsudku výslovně obsaženo, avšak tento není uveden v tzv. právní větě výroku rozhodnutí nalézacího soudu a absentuje výslovně v odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů. Předmětné argumentaci obviněného však nelze z níže uvedených důvodů přisvědčit.
33. Ve vztahu k problematice spolupachatelství Nejvyšší soud obecně předestírá, že k naplnění ustanovení §23 tr. zákoníku o spolupachatelství, které bylo soudy zjevně dovozeno, je nutné, aby bylo dáno jednak společné jednání spolupachatelů, a jednak úmysl směřující ke společnému spáchání trestné činnosti. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězce, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. K naplnění pak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I . §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329 - 331).
34. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v jeho odůvodnění, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to společně s obviněným V. K., přičemž je zřejmé, že tento trestný čin spáchali oba jmenovaní obvinění společným úmyslným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku. Byť odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že rozhodnutí nalézacího soudu tuto formu trestné činnosti oproti obžalobě neobsahuje, nepovažuje Nejvyšší soud tento závěr za správný, neboť citace §23 tr. zákoníku není podmínkou uznání viny trestným činem spáchaným ve spolupachatelství. Ačkoli v tzv. právní větě rozsudku soudu prvního stupně není zmíněno spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tato okolnost nikterak neovlivňuje trestní odpovědnost obviněného či její rozsah. Okolnost, že obviněný R. M. byl uznán vinným jako spolupachatel, jasně vyplývá z výroku o vině, konkrétně z tzv. skutkové věty, v níž je výslovně popsáno, že obvinění V. K. a R. M. společně za užití předmětů k tomu nezbytných vyrobili na stejném místě a ve stejný čas celkem nejméně 1.484,64 g pervitinu s obsahem účinné látky 1.158,7 g metamfetaminu báze. Z tohoto popisu skutku je tak naprosto zřejmé, že výrobu realizovali oba obvinění společně, přičemž výsledkem jejich činnosti byla droga v konkrétním množství. Nalézací soud pak na základě provedených důkazů výslovně uzavřel, že obvinění R. M. a V. K. jednali společně, což vyplynulo zejména ze zajištěných záznamů komunikace uskutečněné mezi těmito obviněnými, stejně jako dalších důkazů.
35. Nalézacímu soudu tedy lze vytknout, že své úvahy o spolupachatelství zahrnul do svého rozsudku pouze implicitně, aniž by se jimi blíže zabýval, a to zcela zjevně v důsledku vyhotovení zjednodušeného odůvodnění ve vztahu k osobě spoluobviněného V. K., jenž učinil prohlášení viny, nicméně se nejedná o závažné pochybení, které by vedlo k nutnosti zrušení tohoto rozhodnutí. Spolupachatelství totiž není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či kterákoli z forem účastenství), neboť nikterak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku. Vzhledem k tomu není - na rozdíl od zvláštních forem trestného činu - nezbytně nutné ve výroku o vině spolupachatelů (konkrétně v právní větě a právní kvalifikaci skutku) citovat ustanovení §23 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002). Z věcného hlediska tak nelze v nyní posuzované věci spatřovat žádné závažné pochybení nalézacího soudu. Stran subjektivní stránky a požadované formy úmyslného zavinění, je přímo z povahy vyloučeno, aby obviněný jednal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku z nedbalosti, resp. nevědomě. Společné jednání dovolatele a spoluobviněného V. K. bylo totiž bez jakýchkoli pochybností koordinované, což vyplývá rovněž z provedeného dokazování. V důsledku výše uvedeného je pak na místě označit skutkové námitky obviněného vztahující se k jím spatřovaným nelogičnostem skutkové věty stran výroby identického množství drogy dvěma samostatnými pachateli za irelevantní.
36. V další části své argumentace dovolatel brojil proti kvalitě právní pomoci, jež mu byla poskytnuta soudem ustanovenými obhájci, jelikož podle jeho názoru bylo v důsledku jejích nedostatků porušeno jeho právo na spravedlivý proces. U prvého z ustanovených obhájců obviněný toto tvrzení opírá o jím subjektivně vnímanou nedostatečnost informací vztahujících se k průběhu trestního řízení, jež mu obhájce v rámci výkonu obhajoby poskytl. Druhému z ustanovených obhájců pak ve svém dovolání vyčítá, a to pouze ve zcela obecné rovině, že nenahlédl do spisu a nedoplnil odvolání podané prvým z ustanovených obhájců, aniž by obviněný současně konkretizoval, jaké námitky v důsledku této skutečnosti nemohl ve svém odvolání uplatnit, či kterak konkrétně byl na svých právech v návaznosti na konkrétní pochybení obhájce zkrácen. Obviněný přitom ve svém dovolání nikterak nenamítá, že by v kterémkoli okamžiku trestního stíhání neměl ustaveného či zvoleného obhájce. Námitky takovéhoto charakteru nejenže nelze na základě spisového materiálu jakkoli přezkoumat, nýbrž tyto nenaplňují jak obviněným uplatněné, tak ani žádné jiné, zákonem taxativně uvedené dovolací důvody [srov. zejména znění - navíc obviněným výslovně neuplatněného - dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu]. V této souvislosti lze souhrnně konstatovat, že ústavně zaručené právo obviněného na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) je vybudováno na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1 a §37 odst. 2 tr. řádu), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení, resp. trestního stíhání. Je proto primárně věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svojí obhajobou pověří, příp. zda svého práva takovéto volby vůbec využije. Obecný soud přitom není oprávněn posuzovat kvalitu obhajoby či nečinnost obhájce, neboť obviněnému nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí své záměry v řízení před soudem prosadit. Opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou formu státní kontroly nad jeho výkonem. Obdobně přitom výše uvedené platí i v případech, kdy obviněný svého práva na volbu obhájce nevyužije, tj. tehdy, jde-li o řízení, v němž obviněný ex lege obhájce mít musí. V takovém případě je obecný soud povinen při neuskutečněné volbě obhájce obviněnému obhájce ustanovit, aniž by však byl i v takovémto případě oprávněn na výkon přikázané obhajoby dozírat (k tomu srov. §37a a §40a tr. řádu a dále nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III ÚS 83/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 688/05, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 305/2014). Není tedy úkolem obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, hodnotit kvalitu realizované obhajoby, když měl navíc dovolatel kdykoliv v průběhu řízení právo zvolit si místo soudem mu ustanoveného obhájce obhájce nového, a to postupem podle §37 odst. 2 tr. řádu, což ostatně nakonec také učinil.
37. Pokud obviněný zároveň namítá, že nalézací soud v průběhu hlavního líčení nevyhověl jeho žádosti o ustanovení nového obhájce a provedl hlavní líčení v přítomnosti jeho stávajícího obhájce, pak ani tato skutečnost nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a nemůže tedy vést k naplnění jím uplatněných, jakož ani žádného z jiných zákonných dovolacích důvodů. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že požadavek na ustanovení nového obhájce zásadně není důvodem pro odvolání či odročení hlavního líčení ani jiného nařízeného úkonu trestního řízení, pokud o něm byli obviněný i dosavadní obhájce řádně vyrozuměni, jsou mu přítomni a obviněný naopak neavizoval požadavek na ustanovení nového obhájce předem a ani si nezvolil nového obhájce, který by se k tomuto úkonu dostavil. Důvody, které obviněný uvedl na podporu své žádosti o odročení hlavního líčení, přitom v předmětné věci rozhodně nevypovídaly o tom, že by přítomný obhájce byl vyloučen z dalšího výkonu obhajoby obviněného. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když provedl hlavní líčení, ke kterému se dostavili všichni předvolaní svědci i znalci, za účasti stávajícího obhájce obviněného.
38. Namítal-li následně obviněný nedostatky záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, aby na základě toho konstatoval, že byla porušena pravidla spravedlivého procesu, pročež důkazy opatřené na základě navazujících úkonů orgánů činných v trestním řízení byly získány nezákonně, je namístě toliko z důvodu vyloučení existence takovýchto procesních nedostatků připomenout, že záznam o zahájení úkonů trestního řízení sepisuje policejní orgán obligatorně neprodleně poté, co z trestního oznámení, jiného podnětu či vlastních poznatků získá důvodné podezření, že došlo ke spáchání trestného činu. Podle §158 odst. 3 tr. řádu pak v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení musí být uvedeny skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, jakož i způsob, jakým se o nich orgán činný v trestním řízení dověděl. Zpravidla se přitom jedná o prvotní úkon přípravného řízení, který orgán činný v trestním řízení uskuteční. Uvedené skutečnosti měl v nyní posuzované věci na paměti rovněž odvolací soud, když se v reakci na obdobné námitky obviněného se skutečnostmi uvedenými v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení zabýval a vysvětlil, že v dané trestní věci nedošlo při zpracování záznamu o zahájení úkonů trestního řízení k pochybením s tím, že předmětný záznam splňuje zákonem požadované skutečnosti, s čímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje (viz body 15. až 18. odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Skutečnosti zjištěné orgány činnými v trestním řízení před zpracováním předmětného záznamu nepochybně nasvědčovaly spáchání trestného činu, když zároveň nebyly získány dostatečné podklady stran konkrétního skutku, kterým měl být spáchán trestný čin, stejně jako pro učinění závěru, že jej spáchala určitá osoba, jejíž trestní stíhání lze zahájit. Na uvedeném nemohly ničeho změnit zcela irelevantní, ryze spekulativní a ničím nepodložené námitky obviněného stran toho, že trestní řízení bylo zahájeno ryze účelově, na základě smyšlených informací od fiktivních osob a za účelem odposlechu „ takřka kohokoli na území obce XY “.
39. K další z procesních námitek obviněného R. M., jíž tento brojí proti důvodnosti provedeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud úvodem podotýká, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu jakožto zajišťovací institut je za podmínek vymezených v §88 tr. řádu dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. řádu lze pouze tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle ustanovení §88 odst. 2 tr. řádu odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce obligatorně v písemné podobě. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příslušný návrh státního zástupce k jeho vydání, přitom musí obsahovat uživatelskou adresu či zařízení, osobu uživatele, dobu, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn a která nesmí být delší než čtyři měsíce, dále konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu (včetně doby jeho trvání) odůvodňují, účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
40. K požadavkům kladeným na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, je namístě připomenout i některá související doktrinální východiska. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. daného důkazu. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. řádu, resp. §158d odst. 4 tr. řádu, nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196].
41. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným R. M. rozporované příkazy soudců k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění jsou dostatečná, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v §88 tr. řádu. Kromě závěru o tom, že jsou splněny zákonné podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. řádu, neboť v době vydání předmětného příkazu bylo v dané věci vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu, k jehož stíhání Českou republiku zavazují vyhlášené mezinárodní smlouvy, jsou v dotčeném příkazu uvedeny také skutečnosti, z nichž plyne důvodnost návrhu a účel odposlechů, a to v souvislosti s obsahem spisového materiálu. Tyto dokumenty pak obsahují ještě podrobnější popis zjištěných skutkových okolností prověřované trestné činnosti materiálně odůvodňující nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i pasáže, které ve smyslu testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán – státní zástupce – soud) formálně i věcně doplňují odůvodnění jednotlivých náležitostí příkazu vydaného soudem. Tento závěr je přitom v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 5 Tdo 829/2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, sp. zn. 4 Pzo 10/2015), jakož i související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí tohoto soudu ve věcech Bašić proti Chorvatsku, Dragojević proti Chorvatsku), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení.
42. V daném případě je přitom zapotřebí přihlédnout zejména k povaze vyšetřované trestné činnosti, jež je zřejmá jak ze samotných odůvodnění příkazů soudců k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a návrhů, na jejichž základě byly tyto vydány, tak i z příslušného spisového materiálu, přičemž si nelze reálně představit, že by bylo možné zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení prostřednictvím úkonů jiných či méně invazivně zasahujících do základních práv podezřelých osob. Z poznatků získaných do daného okamžiku je zřejmé, že v dané věci bylo dáno důvodné podezření kontinuálního páchání vysoce závažné trestné činnosti, jejíž pachatelé jednali konspirativně se snahou o utajení, o čemž svědčí především jejich obezřetný a promyšlený postup směřující k tomu, aby jejich protiprávní jednání nebylo odhalitelné (páchání trestné činnosti v uzavřeném areálu). Ve smyslu shora rozvedených doktrinálních a judikaturních východisek zdůrazňujících formálně-materiální přístup je tedy nutno konstatovat, že určujícím je fakt, že okolnosti daného případu a skutečnosti popsané v soudním příkazu jednoznačně odůvodňují opodstatněnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to především vzhledem k charakteru prověřované trestné činnosti. Námitky obviněného, kteréžto nezákonnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu spojují s námitkami směřujícími proti důvodnosti zahájení trestního řízení, jakožto i skutečnost, že dovolatel považuje v podstatě jakýkoli postup orgánů činných v trestním řízení v důsledku nedostatku poznatků o trestné činnosti za svévolný a neopodstatněný, nemohly jakkoli zpochybnit výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, jež jsou plně v souladu se závěry soudu odvolacího.
43. Rovněž další námitka obviněného R. M., směřující proti procesní použitelnosti výsledků prohlídky zahradní chatky umístěné na pozemku p. č. XY, v k. ú. XY, neodpovídá obviněným uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům, jež jsou taxativně uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že bez ohledu na obviněným tvrzené vady v postupu orgánů činných v rámci nařízení a realizace prohlídky tohoto objektu, nebyly z tohoto důkazu vyvozeny jakákoli skutková zjištění ve vztahu ke skutku vymezenému ve skutkové větě pod bodem 1), jímž byl dovolatel pravomocně uznán vinným. V důsledku této skutečnosti nemůže tvrzená procesní nepoužitelnost jakkoli zasáhnout do práv obviněného na spravedlivý proces (což nadto obviněný ani ve svém odvolání netvrdí), jelikož výsledek této prohlídky nebyl použit jako důkaz, z něhož by byly učiněny jakákoli skutková zjištění o trestné činnosti obviněného R. M. (natož pak aby na jeho základě byla učiněna skutková zjištění, která by bylo možno považovat za rozhodná). Nejvyšší soud tedy může stejně jako Vrchní soud v Praze v bodě 20. odůvodnění jeho rozhodnutí pouze konstatovat, že výsledek předmětné prohlídky se týkal toliko osoby spoluobviněného R. K., který ovšem ve smyslu §206c odst. 1 tr. řádu prohlásil svoji vinu, jež byla soudem prvního stupně řádně přijata, pročež je tato námitka obviněného R. M. zcela irelevantní.
44. Jde-li o námitku obviněného brojící proti chybné protokolaci hlavního líčení ze dne 5. 3. 2021 stran skutečnosti, že předsedkyně senátu formulovala §206a tr. řádu jako „orientační informaci“, pak Nejvyšší soud opět konstatuje, že obviněný ani tuto námitku nikterak blíže nerozvedl a neuvedl, jakým způsobem měl být v důsledku této skutečnosti zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Takto obecně formulovanou námitku tedy Nejvyšší soud nemohl věcně projednat. Dovolací soud, stejně jako soud odvolací v bodě 22. odůvodnění jeho rozhodnutí, přitom z protokolu o hlavním líčení konaném předmětného dne nezjistil, že by reakce obviněného na výzvu soudu nasvědčovala tomu, že ji obviněný pochopil mylně, či nepochopil vůbec. Obviněný naopak prohlásil svoji nevinu, jakož i nesouhlas s právní kvalifikací skutku, jenž mu byl stáním zástupcem kladen za vinu, přičemž uvedl rovněž skutečnost, že nemá zájem o sjednání dohody o vině a trestu (na rozdíl od ostatních spoluobviněných). Toto vyjádření obviněného R. M. tak vyvrací veškeré pochybnosti o tom, že by výzva soudu v důsledku její formulace mohla tohoto obviněného uvést v omyl, či jakkoli ovlivnit jeho rozhodnutí stran způsobu vedení obhajoby.
45. Na posledním místě považuje Nejvyšší soud za vhodné vypořádat argumentaci vztahující se k porušení §211 odst. 1 a odst. 6 tr. řádu v důsledku absence výslovného svolení obviněného se čtením protokolů o výslechu svědků a úředních záznamů o podaném vysvětlení. Obecně platí, že podle §211 odst. 6 tr. řádu lze v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§158 odst. 3 a 6 tr. řádu), a to s výslovným souhlasem státního zástupce a osoby obžalovaného. Obdobně pak lze podle §211 odst. 1 tr. řádu se souhlasem přítomného státního zástupce a obžalovaného v hlavním řízení číst i protokoly o předchozí výpovědi svědka. Státní zástupce, jakož i obžalovaný coby nejdůležitější proti sobě stojící procesní strany tedy musí s tímto procesním postupem souhlasit a je pouze na nich, zda takový souhlas udělí či nikoli.
46. V projednávané věci Nejvyšší soud stejně jako Vrchní soud v Praze dospěl ve shodě s námitkou dovolatele k závěru, že souhlas obviněného R. M. s provedením výše uvedených důkazů - tedy se čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení a protokolů o výslechu svědků - není ze spisového materiálu zřejmý. Za běžných okolností by tedy Nejvyšší soud na tomto místě ve světle výše uvedeného přistoupil k posouzení důkazní použitelnosti (účinnosti) tohoto důkazu v souladu s judikaturou Ústavního soudu stran možného porušení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z bodu 23. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je ovšem zřejmé, že identické námitce obviněného dal již tento za pravdu, když dospěl k závěru o nepřípustnosti obviněným poukazovaných důkazů v důsledku vady nastalé v procesu dokazování. Již odvolací soud tedy v plné míře vyhověl předmětné námitce obviněného, když na základě informací obsažených v procesním spisu dospěl k závěru, že za situace, kdy obviněný popírá udělení svého výslovného souhlasu s postupem podle §211 odst. 1 tr. řádu a s postupem podle §211 odst. 6 tr. řádu, přičemž jeho tvrzení nelze vyvrátit na základě spisového materiálu, v němž není tento výslovný souhlas zaznamenán, je namístě tyto důkazy vyloučit z důkazní matérie.
47. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i přes zjištění, že tyto důkazy nebyly v hlavním líčení provedeny zákonným způsobem, se jedná o závěr stran nepoužitelnosti toliko těchto konkrétních důkazů. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení, pak nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. V dané věci lze přitom bez pochybností učinit závěr o vině obviněného R. M. na základě ostatních důkazů (blíže rozvedených shora v předchozích částech odůvodnění tohoto usnesení), které navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé články jsou mezi sebou v souladu, tzn. že tvoří vzájemně souladné, související závěry, kdy je okruh zjištěných přímých a nepřímých důkazů zavřen a bez důvodných pochybností vede k závěru o vině obviněného, čímž je současně vyloučen závěr jiný. Ostatně k tomuto závěru dospěl na základě totožné námitky obviněného rovněž odvolací soud v bodě 23. odůvodnění svého rozhodnutí, když uzavřel, že vysvětlení J. S. a I. S. není pro rozhodnutí v této věci jakkoli podstatné, jelikož tyto osoby nevypověděly k trestné činnosti obviněného R. M. zcela ničeho. Totéž je pak podle odvolacího soudu na místě konstatovat i ve vztahu k protokolu o výslechu svědka Š. S. (jehož obviněný ve svém dovolání zřejmě chybně zaměnil za osobu M. Š., jelikož protokol o výslechu tohoto svědka nebyl ve vztahu k trestné činnosti obviněného proveden jako důkaz čtením podle §211 odst. 1 tr. řádu). Skutečnosti, které v rámci úředního záznamu o podaném vysvětlení, jenž byl v rámci hlavního líčení proveden postupem podle §211 odst. 6 tr. řádu, avšak bez výslovného souhlasu osoby obviněného R. M., ozřejmila A. F., jsou pak dostatečně prokázány důkazy jinými, zejména protokolem o sledování osob a věcí, protokolem o zadržení osoby podezřelé, protokolem o vydání věci, protokolem o provedení prohlídky prostor a pozemků. Nejvyšší soud se s těmito závěry Vrchního soudu v Praze v plné míře ztotožňuje a uzavírá, že zjištěný vadný postup nalézacího soudu při provádění dokazování čtením výše uvedených protokolů a záznamů o podaném vysvětlení v daném případě nepředstavuje citelný zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces, tzn. že nezaložil potřebu zrušení meritorního rozhodnutí nalézacího soudu, načež bylo pochybení nalézacího soudu v dané věci zhojeno Vrchním soudem v Praze v rámci odvolacího řízení. Ani tato námitka obviněného tedy nemohla nikterak naplnit žádný z jím namítaných, ani jakýchkoli jiných v zákoně výslovně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu.
VI.
Závěr
48. Za daného stavu je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
49. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. v nyní posuzované věci představám obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
50. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že se obviněný svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání v podstatě jen domáhá přehodnocení provedených důkazů, revize skutkových zjištění a vyloučení podstatné části klíčových důkazů, jimiž je z trestné činnosti usvědčován. Obviněný naopak nevznesl žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu. Na základě posouzení jednotlivých námitek obviněného Nejvyššímu soudu nezbývá než shrnout, že postup orgánů činných v trestním řízení shledal, a to i navzdory dílčím pochybením, jsoucí v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
51. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2021, sp. zn. 11 To 51/2021, ani jemu předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2022, sp. zn. 97 T 9/2020, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, bylo dovolání obviněného R. M. podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a obviněným podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu