ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.121.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 121/2022-1250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2022 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, naposledy bytem XY, v současné době neznámého pobytu na východní Ukrajině, stíhaného jako uprchlý, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 8 To 82/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 56 T 1/2021, tak, že obviněného M. K. uznal vinným jednak zvlášť závažným zločinem teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, za užití §313 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak zvlášť závažným zločinem účasti na teroristické skupině podle §312a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění spočívajících v tom, že obviněný
jako občan České republiky, v záměru podpořit svojí aktivní účastí v ozbrojeném konfliktu proti vládě Ukrajiny nelegální separatistické struktury na území Doněcké a Luhanské oblasti ve východní části Ukrajiny, které samy sebe deklarují jako tzv. Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku, odletěl dne 22. 7. 2015 v 22.40 hod. letem OK 914 Českých aerolinií z Letiště Václava Havla v Praze do XY v Ruské federaci, odkud odjel na východní Ukrajinu a nelegálně překročil hranice do Donbaské oblasti ovládané tzv. Doněckou lidovou republikou a tzv. Luhanskou lidovou republikou, přičemž po příjezdu dne 30. 7. 2015 podepsal na rok smlouvu ke službě v armádě tzv. Novoruska, konfederace složené z tzv. Luhanské a tzv. Doněcké lidové republiky, nechal se organizovanými ozbrojenými složkami tzv. Luhanské lidové republiky vyzbrojit a vystrojit a zapojil se přímo aktivně do bojových operací proti ukrajinské armádě, prováděných za použití střelných zbraní a další vojenské techniky, když působil jako člen jednotky provádějící záškodnictví a průzkum za hranicemi nepřátelských linií, mimo jiné při této bojové činnosti přinejmenším jednou vytvořil a umístil past (nástrahu) z granátu, absolvoval mimo jiné výcvik odstřelovače, následně působil jako velitel bojové jednotky, za své působení pobíral pravidelnou výplatu, a takto působil po přesně nezjištěnou dobu, nejméně do 8. 12. 2017, přičemž tzv. Luhanská lidová republika byla skupinou protivládních separatistů nelegálně vyhlášena dne 27. 4. 2014 jako nezávislý stát, dne 11. 5. 2014 uspořádala nezákonné referendum a dne 12. 5. 2014 vyhlásila nezávislost na Ukrajině, na území ovládaném tzv. Luhanskou lidovou republikou byly vytvořeny některé pseudostátní struktury především v oblasti vojenských a bezpečnostních složek, přičemž činnost těchto struktur a vyhlášení nezávislosti byly zcela v rozporu se články 17, 37, 73 a 132 Ústavy Ukrajiny, podle nichž je ochrana svrchovanosti a územní celistvosti Ukrajiny povinností všeho ukrajinského lidu, na území Ukrajiny se zakazuje zřizování a provozování ozbrojených útvarů, které nejsou zřízeny v souladu se zákonem, vznik a činnost politických stran a veřejných sdružení je zakázána, pokud jejich programové cíle nebo akce směřují k porušení svrchovanosti a územní celistvosti státu a změně ústavního pořádku násilnými prostředky, politické strany a veřejná sdružení nemohou mít polovojenské jednotky, otázky změny území Ukrajiny se řeší výhradně formou celonárodního referenda a územní struktura Ukrajiny je založena na principech jednoty a nedělitelnosti území státu.
3. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný M. K. odsouzen podle §311 odst. 2 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 8 To 82/2021, tak, že odvolání obviněného M. K. podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Proti výše označeným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný M. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. řádu, neboť o odvolání rozhodoval vyloučený orgán, bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody spočívající v tom, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné z důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. e), h) tr. řádu, a obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný rovněž podal návrh podle ustanovení §265k odst. 1 tr. řádu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel také odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které porušení práva na spravedlivý proces lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přestože dovolatel primárně nebrojí proti skutkovým zjištěním jako takovým, má za to, že rozpory v hodnocení důkazů a selektivní výběr argumentů zakládají zvlášť závažný rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a skutkovým stavem prezentovaným obecnými soudy.
6. Dovolací důvod spočívající v tom, že o odvolání rozhodoval vyloučený orgán, dovolatel spatřuje v pasáži odůvodnění odvolacího soudu, kde odvolací soud neužívá na str. 3 svého rozhodnutí pojem idiocie v jeho medicínském významu, ale jako nekompromisní závěr spojený s vulgárním hodnocením osoby, která by měla ohledně povahy Luhanské lidové republiky jiný názor. Podle dovolatele došlo k hlubokému morálnímu selhání odvolacího soudu a jeho silná názorová vyhraněnost tak brání nestrannému posouzení věci. Senát odvolacího soudu, který rozhodoval trestní věc dovolatele, je tak ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu vyloučen z projednávání věci pro vlastní poměr k projednávané věci.
7. Obviněný M. K. dále namítal nesprávnou aplikaci mezinárodního humanitárního práva, neboť podle něj soudy nižších stupňů interpretovaly definici jednání kombatanta v rozporu s mezinárodními úmluvami. Soudy nižších stupňů se explicitně nezabývaly klíčovou otázkou, zda ozbrojený konflikt na východě Ukrajiny naplňuje znaky mezinárodního ozbrojeného konfliktu podle mezinárodního humanitárního práva. Nalézací soud dospěl k závěru, že o mezinárodní konflikt nejde, ale tento svůj závěr dostatečně neodůvodnil a nesprávně vycházel pouze z toho, že ozbrojený konflikt na východě Ukrajiny nenaplňuje definici mezinárodního ozbrojeného konfliktu dle čl. I odst. 4 Dodatkového protokolu z roku 1977 (Protokol I.) k Ženevským úmluvám ze dne 12. 8. 1949, avšak pominul skutečnost, že Protokol I. pouze doplňuje obecnou definici mezinárodního ozbrojeného konfliktu podle čl. 2 odst. 1 Ženevských úmluv, čímž se soud nezabýval. Podle obviněného na status Ruské federace a její vztah k tzv. Novoruským republikám působícím v Doněcké a Luhanské oblasti Ukrajiny je potřeba hledět materiálně, nikoliv formálně (mezinárodní humanitární právo netrvá na formálním vyhlášení války či přiznání účasti na ozbrojeném konfliktu některým ze států, ale vychází z materiálního posouzení existence ozbrojeného konfliktu a posouzení faktického zapojení jednotlivých států do něj). Fakt, že Ruská federace oficiálně v oblasti nepůsobila, nic nemění na skutečnosti, že fakticky tyto vojenské a politické útvary ovládá jako útvary vlastní. Tato skutečnost však nemůže mít žádný vliv na posouzení celého konfliktu jako mezinárodního a na aplikaci mezinárodního humanitárního práva na postavení obviněného. V těchto souvislostech dovolatel odkázal na komentář k čl. 2 odst. 1 Ženevských úmluv a dovodil, že vzhledem k výkonu celkové kontroly nad separatistickými útvary ze strany Ruské federace tak není možné kvalifikovat konflikt jinak než jako mezinárodní konflikt ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ženevských úmluv. Podle dovolatele je tak nesporné, že mezinárodní ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a Ruskou federací v předmětné době existoval a on jako bojovník na ruské straně byl jeho součástí. V takovém případě mu náleží status kombatanta ve smyslu ženevských úmluv, což soudy nesprávně odmítly. Svoje závěry dále dovozuje z rezoluce č. 2133 (2016) Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze dne 12. 10. 2016 a ze závěrů žalobce Mezinárodního trestního soudu obsažené v jeho zprávě o předběžném vyšetřování ze dne 5. 12. 2019. Určení charakteru předmětného ozbrojeného konfliktu je významné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, neboť pokud by soudy jako předběžnou právní otázku posoudily povahu konfliktu tak, že se na východě Ukrajiny o mezinárodní ozbrojený konflikt jedná, potom by se dovolatel jako člen ozbrojených sil Luhanské lidové republiky nemohl dopustit trestných činů, jež jsou mu kladeny za vinu. Podle čl. 43 odst. 2 Protokolu I. příslušníci ozbrojených sil strany v konfliktu jsou kombatanty, tzn. mají právo se přímo účastnit nepřátelských akcí. Osoby, které se účastní bojových operací na straně jedné ze stran mezinárodního konfliktu na východě Ukrajiny tak mají mít status kombatanta (bez ohledu na to, zda se jednalo či nejednalo o mezinárodní ozbrojený konflikt). Jednání obviněného, tedy konkrétní vojenské operace, které jsou mu kladeny za vinu, představují jednání, na která se vztahují okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu hlavy III. tr. zákoníku, a proto by nebylo možné dovodit ani trestní odpovědnost dovolatele za souzené trestné činy. Účast ozbrojených složek Luhanské lidové republiky v mezinárodním ozbrojeném konfliktu nemůže naplňovat definici teroristické skupiny podle §129a tr. zákoníku, neboť taková skupina není zaměřená na páchání tzv. teroristických trestných činů, nýbrž na provádění nepřátelských akcí proti kombatantům druhého státu.
8. Obviněný M. K. rovněž namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku, kdy odvolací soud neodůvodnil, jakým způsobem údajné aktivní působení obviněného na pozici odstřelovače či jeho údajná funkce velitele bojové jednotky naplňuje objektivní stránku trestného činu teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obecný odkaz na jeho údajné zapojení do bojové činnosti sám o sobě neznamená, že v rámci bojové činnosti skutečně provedl útok ohrožující život člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu. Nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval provedení konkrétního útoku dovolatelem, vyjma jeho vlastního vytahování se před přáteli. Nelze tak přijmout závěr, že by svým jednáním naplnil znak útoku, jak ho chápe trestný čin teroristického útoku. Podle dovolatele rovněž nebyl prokázán jeho úmysl účastnit se na činnosti teroristické skupiny, tedy úmysl svým jednáním poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost Ukrajiny, narušit její základní politickou strukturu a přinutit její vládu, aby něco trpěla. Dovolatel chtěl pouze svou účastí v útvarech Luhanské lidové republiky napomoci vůli proruského obyvatelstva připojit oblasti Donbasu k Ruské federaci a chránit prorusky smýšlející obyvatelstvo před útoky ukrajinské armády. Takový úmysl dovolatele směřuje k účasti ve vojenských aktivitách Ruské federace a nenaplňuje úmysl vstoupit do teroristické skupiny a účastnit se její teroristické činnosti.
9. Dovolatel také uplatnil námitku spočívající v tom, že jednal v omylu skutkovém, nikoli právním. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že při vstupu do ozbrojených útvarů Luhanské lidové republiky jednal ve skutkovém omylu ohledně nestátní povahy této separatistické republiky. Omyl ohledně státní povahy Luhanské lidové republiky je omylem skutkovým podle §18 tr. zákoníku, nikoli právním podle §19 tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 153/2020, z nějž vyplývá, že mylná představa ohledně státní povahy určitého útvaru představuje ve vztahu k trestnému činu služby v cizích ozbrojených silách podle §321 tr. zákoníku omyl o normativním znaku skutkové podstaty, posuzovaný podle zásad stanovených v §18 tr. zákoníku. Nevypořádal-li se odvolací soud řádně s touto námitkou, že obviněný jednal ve skutkovém omylu pozitivním ohledně státní povahy Luhanské lidové republiky, a místo toho nesprávně vyložil, proč se s ohledem na vědomí trestnosti svého jednání nemohl dopustit žádného právního omylu, dospěl k nesprávnému, resp. neúplnému právnímu posouzení věci. Obviněný dále uvedl, že skutečnost, že v době jeho odjezdu bylo hojně informováno sdělovacími prostředky o situaci na východě Ukrajiny, neznamená, že nemohl nabýt mylného dojmu, že Luhanská i Doněcká lidová republika jsou nově vyhlášenými a legitimními státy. Doněcká lidová republika byla jako samostatný stát uznána kromě Ruska rovněž Venezuelou, Nikaraguou, Nauru a Sýrií, otázka státní povahy je tedy nanejvýše sporná. Dovolatel odkázal na svou mailovou korespondenci, kterou vedl se svědky I. a S., i na výpověď svědka I., kdy z těchto důkazů má vyplývat jeho mylné přesvědčení, že vstoupil do armády Luhanské lidové republiky jako nově vyhlášeného státu, nikoli do ozbrojených útvarů nelegitimní teroristické skupiny. Navíc jednání Luhanské lidové republiky je plně přičitatelné Ruské federaci, proto je nutno považovat jednání této separatistické republiky za jednání Ruské federace, a účast v jejích ozbrojených složkách je třeba hodnotit stejně jako účast v armádě Ruské federace.
10. Obviněný namítal rovněž procesní vady dosavadního řízení. Za zásadní procesní vadu považuje skutečnost, že orgány činné v trestním řízení vycházely z důkazů podle české právní úpravy neúčinných, konkrétně z informační zprávy Vyšetřovacího oddělení Správy služby bezpečnosti Ukrajiny, neboť se jedná o důkaz opatřený orgánem zpravodajské služby (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07). Jelikož ze zprávy kontrarozvědné služby Ukrajiny není možné zjistit, které části mají zpravodajsko-operativní charakter a která skutková zjištění byla pořízena zpravodajským způsobem, pak nelze vůbec vycházet ze skutkových zjištění obsažených ve zprávě. Dovolatel se také zabýval nezákonností pořízení korespondence a fotografií, kdy ve spise absentuje jakýkoli úřední záznam, z něhož by bylo možno zjistit, jakým způsobem policejní orgán shromáždil svědky, jak je oslovil, jakým způsobem je vyzval k vydání důkazních prostředků a zda se tak stalo v souladu se zákonem. Obviněný dále namítá, že obecné soudy nesprávně rozhodly, že je možné přihlédnout k informacím, které měly být zjištěny z profilu na sociální síti „XY“. Nezákonnost tohoto důkazu obviněný spatřuje jednak v tom, že důkaz opatřený zpravodajskou službou není důkazem přípustným a jednak v tom, že pro prohlížení neveřejného obsahu profilu na sociální síti nebyl vyžádán příkaz soudu.
11. Poslední námitka obviněného M. K. se týkala nepřípustnosti trestního stíhání. Dovolatel jednak namítal, že pro obdobný skutek bylo proti němu na Ukrajině vedeno jiné trestní řízení, přičemž nelze vyloučit, že před právní mocí odsuzujícího rozsudku nabylo právní moci jiné odsuzující rozhodnutí za tytéž skutky, čímž mohlo dojít k porušení zásady ne bis in idem . Tato námitka obviněného byla naposledy ověřena v roce 2019. Další důvod nepřípustnosti trestního stíhání je shledáván v tom, že dovolatel by již měl být dávno po smrti. Tuto skutečnost měl sdělit e-mailem známým obviněného jeho tvrzený spolubojovník, navíc dovolatel již není aktivní na sociálních sítích, absolutně a relativně náhle ustal jeho kontakt s přáteli, rodinou i s bývalou přítelkyní. Stejně tak přestal užívat svou e-mailovou schránku a účet u služby Skype. Chybou orgánů činných v trestním řízení tak bylo, že za tohoto skutkového stavu v rozporu se zásadou zjištění materiální pravdy pokračovaly v trestním stíhání dovolatele, aniž by jakýmkoliv věrohodným způsobem ověřily, že stále žije.
12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 8 To 82/2021, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 56 T 1/2021, podle ustanovení §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a aby řízení proti obviněnému zastavil, neboť je nepřípustné, in eventum aby ve smyslu §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat. Ve smyslu ustanovení §265l odst. 3 tr. řádu navrhl, aby věc byla přikázána k projednání jinému senátu Městského soudu v Praze s pokynem, aby nezákonné důkazy byly ze spisu vyňaty a nebylo k nim v dalším řízení přihlíženo.
13. Dovolatel přiložil k dovolání rovněž řadu příloh. Konkrétně se jedná o Resolution 2133 (2016) vydanou Council of Europe, internetový článek z webu www.dw.com , článek Agnieszky Szpak publikovaný v Hungarian Journal of Legal Studies, Report on Preliminary Examination Activities (2019), kterou vydal International Criminal Court, the Office of the Prosecutor, Geneva Convention (I) on Wounded and Sick in Armed Forces in the Field. Geneva, 12 August 1949, článek Zapojení ruské federace do konfliktu na východní Ukrajině v období duben 2014 – únor 2015 (2. část), publikovaný ve Vojenských rozhledech č. 1/2017, a článek Classification of Armed Conclicts: Relevant Legal Concepts, vydaný University of Oxford, Legal Research Paper series, Paper No 50/2012, July 2012.
14. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného M. K. uvedl, že pokud jde o námitku podjatosti, nemůže postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazů a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 4 Tz 196/2001). Vztah k projednávané věci rovněž nelze vyvozovat jen ze způsobu jeho rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité nedostatky (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 11 Tdo 958/2014). Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (k tomu srov. ŠÁMAL, P, ŠÁMALOVÁ, M. §30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 375). O takovou skutečnost se však v projednávaném případě rozhodně nejednalo. Obviněný nezmínil žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by bylo možno dojít k závěru, že členové odvolacího senátu mají v daném případě k věci či k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Pokud obviněný odvolacímu soudu vytýkal výrok obsažený v odůvodnění jeho rozhodnutí, jednalo se pouze o nevhodně formulovanou poznámku ironického obsahu, která však nebyla adresována přímo obviněnému a zároveň se nejednalo o výrok, který by svým obsahem nasvědčoval důvodu pro vyloučení tohoto senátu. Z dostupného spisového materiálu totiž vyplývá, že z postupu odvolacího soudu v průběhu veřejného zasedání nebyly zjištěny žádné negativní subjektivní tendence zakládající pochybnost o podjatosti tohoto senátu pro poměr k věci, což ostatně konstatuje taktéž obviněný ve svém dovolání, pokud uvádí, že tuto námitku nemohl uplatnit dříve, neboť z dosavadních projevů odvolacího soudu nebylo tak intenzivní jednostranné zaujetí zjistitelné (viz bod IV. dovolání).
15. Obviněný v rámci své argumentace uvedl, že došlo k porušení zásady ne bis in idem , neboť z trestního spisu vyplývá, že obviněný mohl být za totožný, resp. obdobný skutek odsouzen i na Ukrajině. Státní zástupce odkázal na závěry soudu prvního stupně, judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 143/16) a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ESLP ve věci Krombach v. Francie ze dne 20. 2. 2018, stížnost č. 67521/14), nadto poznamenal, že ze zpráv ukrajinské Státní bezpečnostní služby vyplývá, že v roce 2019 bylo tamní řízení vedeno pouze ve stádiu prověřování, přičemž žádné důkazy opodstatňující zahájení trestního stíhání proti obviněnému se v něm nepodařilo získat. Nelze tak dovodit, že by takový postup byl vůbec způsobilý založit překážku věci rozhodnuté ve vztahu k nynějšímu odsouzení českými soudy. Pokud pak jde o námitku údajného úmrtí obviněného, v dané věci jde pouze o nepotvrzené domněnky obhajoby. Faktem však zůstává, že o smrti obviněného neexistuje žádný relevantní a věrohodný důkaz, který by uvedenou skutečnost jednoznačně potvrzoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že nejsou k dispozici žádné informace, které by dokládaly, že je obviněný po smrti a pokud orgány činné v trestním řízení neobdrží oficiální zprávu o smrti obviněného, tedy úmrtní list či prohlášení obviněného za mrtvého se všemi patřičnými právními důsledky, nelze v této věci postupovat jinak.
16. K námitkám dovolatele stran nedodržení pravidel spravedlivého procesu, pokud se týká důkazů získaných a následně použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení provedených důkazů, státní zástupce uvedl, že formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění zákona č. 220/2021 Sb., účinného od 1. 1. 2022. Zákonné zakotvení uvedeného dovolacího důvodu však podle názoru státního zástupce z hlediska obviněného neznamená faktické rozšíření rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu též na otázky skutkové. V projednávané věci se soudy nedopustily svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného racionálního logického základu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze se ztotožnit ani s námitkami obviněného stran nezákonnosti jednotlivých důkazních prostředků. Pokud jde o informační zprávu Služby bezpečnosti Ukrajiny, je zapotřebí konstatovat, že soud prvého stupně v této souvislosti přisvědčil námitce obhajoby a v popisu skutku vynechal závěry převzaté obžalobou ze zjištění ukrajinské bezpečnostní služby, neboť se zakládaly na operativních poznatcích kontrarozvědky, a jako takové tedy nemohly být považovány v souladu s judikaturou Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3038/07 za důkaz v českém trestním řízení (viz bod 23. rozsudku). Co se týče údajného nezákonného pořízení korespondence a fotografií, lze se pouze ztotožnit s odůvodněním soudů obou stupňů (viz bod 24. rozsudku a str. 2 usnesení). V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že e-mailová komunikace a fotografie byly vydány jednotlivými svědky podle §78 odst. 1 tr. řádu, přičemž o uvedeném úkonu byl sepsán protokol o vydání věci podle §79 odst. 5 tr. řádu. Lze tak uzavřít, že se jedná o zcela zákonně opatřené a procesně použitelné důkazní prostředky.
17. Pokud se týká námitek spočívajících v tom, že ozbrojený konflikt na východě Ukrajiny má mezinárodní charakter, že obviněnému v důsledku mezinárodní povahy uvedeného konfliktu náleží status kombatanta s veškerými oprávněními a povinnostmi z toho vyplývajícími, tudíž se na něj vztahuje mezinárodní humanitární právo a on se, jakožto člen ozbrojených sil Luhanské lidové republiky, nemohl dopustit trestných činů, jež jsou mu kladeny za vinu, státní zástupce je neshledává opodstatněnými, a to z následujících důvodů. Podle mezinárodního práva je Luhanská lidová republika nestátní entita, která vyhlásila svou nezávislost v rozporu s pravidly mezinárodního práva, neboť operuje na území náležejícím Ukrajině, obývaném ukrajinským obyvatelstvem a nemá legitimní vládu, tudíž nelze uvažovat o jejích schopnostech vstupovat do mezinárodních vztahů. O uvedeném svědčí mj. skutečnost, že ze strany významné části mezinárodního společenství je činnost tohoto útvaru pokládána za narušování či ohrožování územní celistvosti, svrchovanosti a nezávislosti Ukrajiny, přičemž z tohoto důvodu vůči ní byla přijata taktéž restriktivní opatření. Podle čl. 43 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám na ochranu obětí války z roku 1949 (dále jen "Ženevské úmluvy"), o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů, přijatého v Ženevě dne 8. 6. 1977 (dále jen "Dodatkový protokol I") a podle řádu pozemní války přiloženého k Úmluvě o zákonech a obyčejích pozemní války z roku 1907, nelze považovat armádu Luhanské lidové republiky za ozbrojené síly cizího státu. Na zacházení s jejich příslušníky se tak s výjimkou společného čl. 3 nevztahuje Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci ze dne 12. 8. 1949. V Luhanské lidové republice působí místní ozbrojené skupiny. Ze zprávy žalobkyně Mezinárodního trestního soudu o předběžných šetřeních situace na Ukrajině, kterou vydala v roce 2018 (dále jen "zpráva žalobkyně Mezinárodního trestního soudu"), vyplývá, že od 30. 4. 2014 probíhá na Ukrajině vnitrostátní ozbrojený konflikt mezi ukrajinskou vládou a protivládními silami, včetně sil Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky, přičemž tyto jsou dostatečně organizovány, aby bylo možno je považovat za strany vnitrostátního ozbrojeného konfliktu. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva označuje ve své zprávě k lidsko-právní situaci na Ukrajině ozbrojené síly Luhanské lidové republiky jako "ozbrojené skupiny samozvané Luhanské lidové republiky". Dále poznamenal, že existuje i mezinárodní povaha konfliktu na Ukrajině. V této souvislosti poukázal na shora zmíněnou zprávu žalobkyně Mezinárodního trestního soudu, která uvádí, že současně nejpozději od 14. 6. 2014 zde pravděpodobně paralelně probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt mezi Ukrajinskou vládou a Ruskou federací. Co se týče postavení kombatanta, jeho definici nalezneme v Dodatkovém protokolu I k Ženevským úmluvám. Tento protokol, který doplňuje Ženevské úmluvy, bude aplikován na situace zmíněné v článku 2, kterými se rozumí ozbrojené konflikty, ve kterých národy bojují proti koloniální nadvládě a cizí okupaci a proti rasistickým režimům, aby uplatnily své právo na sebeurčení, jak je zakotveno v Chartě Organizace spojených národů a v Deklaraci zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů. Je zcela očividné, že takovým státem Ukrajina není. Z uvedeného článku je navíc zřejmé, že tato úprava se vztahuje pouze na mezinárodní konflikty, tudíž se na konflikt mezi Ukrajinou a Luhanskou lidovou republikou vztahovat nemůže, neboť jde, jak již bylo výše zmíněno, o konflikt vnitrostátní. Ačkoliv lze připustit, že i tento konflikt má určitý mezinárodní přesah, podle státního zástupce se nejedná o takový konflikt, jež je upraven např. v Ženevských úmluvách, které upravují zejména mezinárodní válečné konflikty. Určitý možný mezinárodní prvek v tomto konfliktu se však v žádném případě nemohl týkat obviněného. Je zapotřebí taktéž poznamenat, že i pokud by se jednalo o mezinárodní konflikt, nelze institut kombatanta podle Ženevské úmluvy na případ Ukrajiny aplikovat, neboť jde o stát svrchovaný a nejedná se o stát, kde by bylo třeba bojovat proti koloniální nadvládě, cizí okupaci či proti rasistickým režimům tak, aby bylo třeba uplatnit právo na sebeurčení. Na základě shora uvedeného lze tedy dojít k závěru, že status kombatanta obviněný v dané věci neměl a mít ani nemohl. V tomto smyslu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 Tdo 310/2021, a dále podotknul, že s uvedenou námitkou se již zcela dostatečně vypořádal soud prvého stupně.
18. Obviněný dále namítal, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu teroristického útoku podle §311 tr. zákoníku, a to znak "útoku". Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný skutečně působil v řadách ozbrojených bojových jednotek, o čemž svědčí nejen elektronická komunikace obviněného s jednotlivými svědky jako taková, ale též četné fotografie, které jim zasílal. Obviněný svým blízkým podrobně, konzistentně a přesvědčivě líčil, jak probíhá tamní ozbrojený konflikt, jehož se účastní, a to nejen prostřednictvím e-mailů, ale též aplikace Skype. Jednotlivým svědkům popisoval nejen to, jak uzavřel na rok smlouvu s armádou Novoruska, ale popisoval jim i konkrétní vojenské akce (činnost rozvědky, nastražení granátové pasti, přičemž svědku I. v hovoru popsal i střílení ze zbraně a pokládání min). Státní zástupce má za to, že uvedené jednání objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §311 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplňuje, neboť jde zcela jednoznačně o aktivity směřující proti životu či zdraví lidí.
19. Nalézací soud se rovněž plně věnoval naplnění subjektivní stránky, přičemž v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil úvahy směřující k závěru o zavinění obviněného, z nichž plyne vnitřní vztah obviněného k následku jeho jednání, a to zcela dostatečně (viz bod 31. - 33. rozsudku). Odvolací soud se pak s takto učiněnou právní kvalifikací zcela ztotožnil (viz str. 3 usnesení). Nadto je třeba podotknout, že naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu je zcela zřejmé ze skutkových okolností a způsobu provedení trestné činnosti, přičemž k závěru o jiném než úmyslném zavinění obviněného nelze, podle názoru státního zástupce, v daném případě dospět. Pokud pak obviněný uvádí, že vždy hovořil pouze o úmyslu uskutečnit v oblasti Donbasu tzv. "krymský scénář", lze ve shodě se soudem prvého stupně konstatovat, že se jednalo o úmysl přesahující objektivní stránku předmětného trestného činu. Obviněný tak tímto způsobem jednal v rozporu s tím, co předpokládá Ústava Ukrajiny a snažil se jinak než dovolenými (Ústavou předpokládanými prostředky) přimět vládu Ukrajiny, aby strpěla nadvládu proruských separatistických jednotek na části svého území. Z provedeného dokazování taktéž vyplynulo, že obviněný si byl zcela jednoznačně vědom toho, že jeho jednání je protiprávní a tzv. Luhanská lidová republika není oficiálně uznaným státem.
20. Dovolatel dále namítal, že omyl ohledně státní povahy Luhanské lidové republiky je omylem skutkovým podle §18 tr. zákoníku a odvolací soud dospěl k nesprávnému posouzení věci, pokud uvedl, že "nejde o žádný právní omyl". Státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že odvolací soud nepochybil, pokud uvedl, že se o žádný právní omyl jednat nemohlo, naopak nemožnost obviněným prosazovaného právního posouzení dostatečně výstižně vyjádřil, když uvedl, že politická situace na východě Ukrajiny a na Krymu byla sdělovacími prostředky v Česku dostatečně zadokumentována a z těchto zpráv rozhodně nebylo možno dovodit legalitu záboru území a vzniku nových "státních" subjektů. Dále dodal, že z žádného důkazu nevyplývá slaboduchost obviněného, aby nebyl schopen posoudit, že je rozdíl ve službě v armádě České republiky, kam se neúspěšně hlásil, a "službě" v jednotkách cizích nelegálních separatistických struktur (viz str. 3 usnesení).
21. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu.
23. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. řádu]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
24. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021, pokud se týká písm. g) a l)], na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. řádu).
25. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. řádu. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
26. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dopadá na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů (§11 odst. 1, 2, 5 tr. řádu a §11a tr. řádu), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popřípadě bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání jiné rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé. Základní podmínkou k naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v §11 odst. 1, 2 a 5 tr. řádu nebo §11a tr. řádu, protože pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.
27. Obviněný M. K. podal svůj mimořádný opravný prostředek v prosinci roku 2021. V mezidobí od podání dovolání obviněným došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) §265b odst. 1 tr. řádu se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
28. Dovolací důvod zakotvený do 31. 12. 2021 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [nyní uváděný pod písm. h)] se týkal toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu bylo možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nebylo možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto byl též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav byl pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkaly právního posouzení skutku, bylo možné vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
29. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil, což Nejvyšší soud následně akceptoval, taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
30. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní uváděný pod písm. m)] má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu [nyní písm. a) až l)]. Obviněný uplatnil druhou alternativu, neboť brojil proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, ač z jeho pohledu v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021, pokud jde o písm. g)], v němž tak spočívá podstata podaného dovolání. Tento důvod dovolání byl tudíž uplatněn jednak s ohledem na danou procesní situaci (zamítnutí řádného opravného prostředku dovolatele soudem druhého stupně), jednak s ohledem na současně tvrzenou vadu odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému pod písm. b), e) a g) ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021, pokud jde o písm. g)].
IV. K meritu věci
31. Obviněný uplatnil v rámci dovolání i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, když namítl podjatost senátu odvolacího soudu, která dle něj vyplývá z použití vulgarismu v odůvodnění rozsudku při hodnocení osoby mající jiný názor a z názorové vyhraněnosti odvolacího soudu, bránící nestrannému posouzení věci.
32. V obecné rovině je třeba nejdříve připomenout, že podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
33. Podle §30 odst. 2 tr. řádu platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
34. Podle §30 odst. 3 tr. řádu platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle §30 odst. 4 tr. řádu z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení.
35. Konečně z ustanovení §30 odst. 5 tr. řádu vyplývá, že z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
36. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
37. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: „ Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod . Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 739-740).
38. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. Draštík, A., Fenyk J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
39. Vycházeje ze shora uvedených premis, jakož i z konkrétních okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu není v této věci naplněn. Z obsahu předloženého spisového materiálu totiž Nejvyšší soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jakékoliv osobní podjatosti předsedy senátu 8 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřího Lněničky ani soudců JUDr. Petra Smrže a Mgr. Petra Hovorky vůči obviněnému M. K., a to ani z důvodu existujícího poměru k projednávané věci, ani z důvodu poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu §30 odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že předmětná pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, z níž obviněný dovozuje podjatost odvolacího senátu, konkrétně věta „…Laický pozorovatel, který by se v tomto směru pletl, jak o něm hovoří odvolatelka, by musel být naprostý idiot.“ , nebyla formulována způsobem vhodným pro odůvodnění soudního rozhodnutí a vrchní soud v této části nezvolil správnou formu vyjádření svých závěrů. Nejvyšší soud připouští, že takové vyjádření se teoreticky mohlo dovolatele osobně dotknout, avšak současně zdůrazňuje, že se nejedná o osobní invektivu či napadení obviněného, z něhož by bylo možné dovodit podjatost členů senátu odvolacího soudu. Ani tato nevhodně zvolená formulace nezakládá takové pochybnosti o nestrannosti členů odvolacího senátu, pro které by bylo nutné prolomit právo stran řízení na zákonného soudce coby jeden ze základních komponentů práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by ve věci rozhodl vyloučený orgán.
40. K námitkám obviněného ohledně nesprávné aplikace mezinárodního humanitárního práva Nejvyšší soud uvádí následující. Nalézací soud se dostatečným způsobem zabýval děním na Ukrajině v době, kdy tam obviněný odjel bojovat proti ukrajinské armádě jako součást ozbrojených složek tzv. Luhanské lidové republiky, jakož i statusem tzv. Luhanské lidové republiky a tzv. Doněcké lidové republiky, kteréžto útvary nelze z hlediska mezinárodního práva považovat za stát. Nalézací soud taktéž v rámci odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč obviněného nelze považovat za kombatanta, přičemž odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu nalézacího, na které v plném rozsahu odkázal. Taktéž Nejvyšší soud může odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, s jejichž závěry se ztotožnil. Pokud se týká povahy konfliktu mezi Ukrajinou a samozvanou Luhanskou lidovou republikou, případně Doněckou lidovou republikou, nelze přisvědčit námitkám obviněného, že se jednalo o konflikt mezinárodní. Nejvyšší soud nemohl souhlasit ani s tvrzením dovolatele, že Rada Evropy ve své rezoluci z roku 2016 a žalobce Mezinárodního trestního soudu ve zprávě o předběžném vyšetřování z roku 2019 dospěli k závěru, že se jedná o mezinárodní ozbrojený konflikt. Z rezoluce Rady Evropy vyplývá, že tato instituce konstatovala, že na východní Ukrajině dochází k vojenské intervenci ozbrojených sil Ruské federace, která porušuje mezinárodní právo a vykonává faktickou kontrolu v Luhansku a Doněcku. Žalobce Mezinárodního trestního soudu vzal v úvahu informace, že by Ruská federace mohla vykonávat kontrolu nad ozbrojenými skupinami na východě Ukrajiny a zmiňuje možné alternativní klasifikace ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině. Ani z rezoluce Rady Evropy z roku 2016, ani ze zprávy žalobce Mezinárodního trestního soudu z roku 2019 nelze dovodit závěr, že se jednalo o mezinárodní ozbrojený konflikt ve smyslu mezinárodního práva. Nejvyšší soud ohledně této problematiky může naopak zcela odkázat na přiléhavou a podrobnou argumentaci státního zástupce ve vyjádření k dovolání, s níž se také plně ztotožnil. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě konfliktu mezi Ukrajinou a samozvanými Luhanskou lidovou republikou a Doněckou lidovou republikou se z hlediska mezinárodního práva nejednalo o konflikt mezinárodní, ale vnitrostátní (viz např. státním zástupcem zmíněná zpráva žalobkyně Mezinárodního trestního soudu z roku 2018). Na tento vnitrostátní ozbrojený konflikt tedy nedopadala pravidla válečného a humanitárního práva obsažená v Ženevských úmluvách, ani Charta Organizace spojených národů a Deklarace zásad mezinárodního práva, které zakotvují právo národů na sebeurčení. Jak správně uvádí nalézací soud, nelze toto právo přiznat Luhanské lidové republice ani Doněcké lidové republice, neboť právo na sebeurčení náleží národům, které bojují proti koloniální nadvládě a cizí okupaci a proti rasistickým režimům. To v žádném případě není případ Ukrajiny, která je na rozdíl od Luhanské lidové republiky a Doněcké lidové republiky svrchovaným státem, nikoli však státem rasistickým či koloniálním, ani státem, který by okupoval cizí území. Proto obviněný nemohl mít status kombatanta ve smyslu Ženevských úmluv. Tuto problematiku již Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 Tdo 310/2021, kde dospěl ke stejným závěrům jak ohledně povahy konfliktu mezi Ukrajinou a v tomto případě Doněckou lidovou republikou, tak ohledně nepřiznání statusu kombatanta obviněnému.
41. Obviněný dále namítal, že při vstupu do ozbrojených útvarů Luhanské lidové republiky jednal ve skutkovém omylu ohledně nestátní povahy této separatistické republiky, kdy omyl ohledně státní povahy Luhanské lidové republiky je omylem skutkovým dle §18 tr. zákoníku, nikoli právním dle §19 tr. zákoníku.
42. Omylem v trestním právu se rozumí rozpor pachatelova „vědění“ (jeho vnímání, představy) se skutečností, která se může týkat jak okolností skutkových, tak i ustanovení právních. Z tohoto hlediska se rozlišuje omyl skutkový (§18 tr. zákoníku) a omyl právní (§19 tr. zákoníku). Dále se rozlišuje omyl negativní, kdy pachatel neví, že něco objektivně existuje, a omyl pozitivní, kdy pachatel mylně předpokládá existenci něčeho, co není. Pozitivní omyl ohledně státní povahy Luhanské lidové republiky je třeba považovat za omyl ohledně normativních znaků skutkové podstaty, který se posuzuje podle zásad o omylu skutkovém. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 153/2020, na které dovolatel odkazuje, konstatuje, že tzv. „Doněcká lidová republika“ není z pohledu České republiky a ani ve smyslu mezinárodního práva státem, to však neznamená, že v jistém ohledu nevykazuje znaky státu ve smyslu hmotněprávním a z pohledu laického pozorovatele může tento nestátní útvar vyvolat dojem, že se o stát jedná. Nejvyšší soud dospěl v tam projednávaném případě (ve věci sp. zn. 6 Tdo 153/2020) k závěru, že obviněný zmíněný nestátní útvar za stát považoval, z čehož je možno dovodit, že Republikánskou gardu „Doněcké lidové republiky“ považoval za vojsko nebo jinou ozbrojenou sílu tohoto domnělého státu. Tyto závěry však nelze na rozdíl od obviněného, jehož věc byla projednávána Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 153/2020, na trestní věc obviněného M. K. aplikovat. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že obviněný M. K. byl velmi dobře obeznámen s politickou situací na východní Ukrajině a věděl, že „Luhanská lidová republika“ není samostatným státem, ale snaží se oddělit od Ukrajiny, jejíž je součástí, kdy tato její snaha je důvodem ozbrojeného konfliktu, jehož se v té době Ruská federace sice oficiálně neúčastnila, avšak snahu „Luhanské lidové republiky“ i „Doněcké lidové republiky“ o odtržení se od Ukrajiny podporovala. Vědomost obviněného o tamní politické situaci jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování, zejména z jeho emailové komunikace se svědky R., I., K. i S. (která je podrobně konkretizována v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), i z výpovědí těchto svědků. Nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že právě z těchto důkazů vyplývá mylné přesvědčení obviněného, že vstoupil do armády Luhanské lidové republiky, jako nově vyhlášeného státu, nikoli do ozbrojených útvarů nelegitimní teroristické skupiny, neboť je tomu právě naopak. Nejvyšší soud konstatuje, že právě z korespondence obviněného s jeho blízkými vyplývá, že je vyloučeno, že nabyl dojmu, že Luhanská i Doněcká lidová republika jsou nově vyhlášenými a legitimními státy. V této souvislosti je s podivem, že v dovolání ze dne 27. 12. 2021 je uvedeno, že „ Doněcká lidová republika byla jako samostatný stát uznána kromě Ruska rovněž Venezuelou, Nikaraguou, Nauru a Sýrií ,“ když žádný členský stát OSN až do února 2022 Doněckou lidovou republiku neuznával a byla uznávána jen samozvanou Luhanskou lidovou republikou a Jižní Osetií, která sama je uznávaná pouze Ruskem. Dne 21. 2. 2022 ruský prezident Vladimir Putin oznámil, že Ruská federace uzná Doněckou lidovou republiku jako samostatný stát. Ještě téhož dne prezident Putin podepsal dekret o uznání jak Doněcké lidové republiky, tak Luhanské lidové republiky. Zároveň ohlásil „mírovou misi“ Ruska na Donbasu a následně dne 24. 2. 2022 „speciální vojenskou operaci“, jež ve skutečnosti představovala útok ruských vojsk na Ukrajinu. Až v roce 2022 byla Doněcká lidová republika uznána také Běloruskem, Nikaraguou, Nauru, Súdánem a Sýrií. Obviněný se rozhodně nemohl domnívat a ani nedomníval, že slouží ve vojsku nebo ozbrojených silách cizího státu. Ohledně jeho vědomosti o tamní politické situaci svědčí zejména jeho emailová korespondence, kdy např. E. S. na její dotaz dne 31. 1. 2016 vysvětluje, že bojuje za Novorusko, které tvoří doněckou a luhanskou oblast, které ještě nejsou kompletní, ale jen částečné; že bojuje za lidi, kteří chtěli to, co se stalo na Krymu – aby tyto oblasti zabralo Rusko; za lidi, které napadla Ukrajina, která to nedovolila, přijela tam s tanky a bude chtít tyto oblasti dobít zpět. V případě obviněného M. K. je tedy vyloučena právní kvalifikace jeho jednání jako pokus trestného činu služby v cizích ozbrojených silách podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §321 odst. 1 tr. zákoníku (tj. shodně jak bylo kvalifikováno jednání obviněného, jehož trestní věc byla projednávána Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 153/2020).
43. Nejvyšší soud neshledal důvodné ani námitky obviněného proti právní kvalifikaci jeho jednání, kterou považuje za nesprávnou, ale naopak konstatuje, že soudy nižších stupňů nepochybily, když jednání obviněného kvalifikovaly jednak jako zvlášť závažný zločin teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, za užití §313 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak jako zvlášť závažný zločin účasti na teroristické skupině podle §312a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z provedených důkazů (emailová korespondence obviněného, fotografie, výpovědi svědků) jednoznačně vyplývá, že obviněný M. K. se aktivně účastnil bojových akcí proti ukrajinské armádě jako člen ozbrojených skupin tzv. Luhanské lidové republiky. Tyto ozbrojené složky lze nepochybně považovat za teroristickou skupinu ve smyslu §129a tr. zákoníku, která naplňuje znaky organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 tr. zákoníku. Jedná se totiž o společenství více trestně odpovědných osob, s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti (organizovaná zločinecká skupina ve smyslu §129 tr. zákoníku). V případě ozbrojených složek Luhanské lidové republiky, event. tzv. Novoruska, s nímž obviněný podepsal smlouvu, se navíc jedná o společenství trvalejšího charakteru (Luhanská i Doněcká lidová republika vyhlásily svoji nezávislost na Ukrajině na jaře 2014), jehož činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovastí a je zaměřené na páchání trestného činu vlastizrady spáchané formou teroristického útoku nebo teroru, trestného činu teroristického útoku nebo trestného činu teroru. Ozbrojené složky Luhanské lidové republiky, jejichž součástí byl i obviněný K., vyvíjely činnost zaměřenou proti vládě Ukrajiny, proti jejímu ústavnímu zřízení a územní celistvosti, s úmyslem narušit její základní politickou strukturu, přičemž jejich cílem bylo přinutit vládu Ukrajiny, aby něco trpěla, konkrétně odtržení části svého území. Obviněný K. se aktivně účastnil činnosti této ozbrojené skupiny, jejíhož cíle si byl velmi dobře vědom, stejně jako skutečnosti, že mu za jeho protizákonné jednání hrozí v České republice vysoký trest odnětí svobody (v emailu E. S. ze dne 5. 4. 2016 píše, že do Čech nemůže, protože by ho tam zavřeli za terorismus). Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný působil jako člen jednotky provádějící záškodnictví a průzkum za hranicemi nepřátelských linií, absolvoval výcvik odstřelovače, působil jako velitel bojové jednotky, kdy při své činnosti nejméně jednou vytvořil nástrahu z granátu, v rámci své činnosti tedy provedl útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví a jeho jednání lze podřadit pod ustanovení §311 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, za užití §313 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nemá na rozdíl od obhajoby žádné pochybnosti o tom, že aktivní účast v bojových operacích, členství v jednotce provádějící záškodnictví, průzkum za hranicemi nepřátelských linií a umístění nástrahy z granátu je útokem ohrožujícím život nebo zdraví lidí s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví. Jestliže dovolatel namítá, že k takové jeho činnosti nebyl proveden žádný důkaz kromě jeho vytahování se před přáteli, tak Nejvyšší soud uvádí, že obviněný opakovaně svým přátelům popisoval své zapojení do činnosti ozbrojených separatistických skupin, včetně nastražování munice, zasílal i četné fotografie, kdy z těchto důkazů včetně výpovědí svědků lze učinit jasný závěr o jeho aktivní činnosti v ozbrojených složkách Luhanské lidové republiky, jejichž cíle jsou popsány shora. Důkazy provedené u hlavního líčení byly zcela dostatečné k rozhodnutí o vině obviněného. Pouze na doplnění je možno uvést, že v této i v obdobných trestních věcech si lze jen stěží představit, že orgány činné v trestním řízení budou mít k dispozici takový důkazní materiál, jako jsou výpovědi přímých svědků (např. spolubojovníků). K prokázání viny obviněného obecně však postačuje ucelený řetězec nepřímých důkazů, které se navzájem doplňují a při jejich zhodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech nelze dospět k jinému závěru než k závěru o vině obviněného žalovaným jednáním. Právě takový ucelený řetězec nepřímých důkazů měly soudy k dispozici v této trestní věci a dospěly na jejich základě ke správným skutkovým zjištěním i odpovídajícím závěrům právním při právní kvalifikaci jednání obviněného.
44. Jako důvodné Nejvyšší soud neshledal ani procesní námitky obviněného, které navíc obviněný ve většině uplatnil již v řízení před nalézacím soudem a následně i v rámci řádného opravného prostředku – odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, a s nimiž se již vypořádaly soud nalézací i soud odvolací. Pokud se týká námitky, týkající se zohlednění nezákonné zprávy kontrarozvědné služby Ukrajiny, Nejvyšší soud připomíná, že soud I. stupně si byl vědom nezákonnosti důkazu opatřeného orgánem zpravodajské služby a s ohledem na tuto skutečnost upravil popis skutku ve výroku rozsudku oproti obžalobě tak, že vynechal části, které se opíraly právě o Informační zprávu Služby bezpečnosti Ukrajiny (viz bod 23. odůvodnění rozsudku). Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud z této zprávy vycházel pouze při zjišťování průběhu vyšetřování obviněného ukrajinskými orgány. Uvedená Informační zpráva Služby bezpečnosti Ukrajiny tedy nebyla použita jako důkazní materiál při zjišťování skutkového děje, námitka obhajoby proto není relevantní. S námitkou obhajoby ohledně údajně nezákonného pořízení korespondence obviněného a fotografií se také již vypořádaly jak soud nalézací (viz bod 24.), tak soud odvolací, kdy obviněný v dovolání pouze uplatňuje tytéž námitky. Nejvyšší soud k nim dodává, že trestní řád nevyžaduje, aby policejní orgán vyhotovil úřední záznam o způsobu, kterým shromáždil a oslovil svědky a jakým způsobem je vyzval k vydání důkazních prostředků. Předmětná emailová komunikace včetně fotografií byla policejnímu orgánu dobrovolně vydána svědky dle §78 odst. 1 tr. řádu, kdy součástí spisového materiálu jsou protokoly o vydání věci svědky R. I., L. K., J. K. a J. R. Emailová komunikace obviněného pak byla zajištěna i na podkladě povolení podle §158d odst. 1, 3 tr. řádu ke sledování věci, konkrétně sledování obsahu emailových schránek obviněného (XY@seznam.cz a XY@seznam.cz). Opatření předmětných důkazů tedy proběhlo zcela v souladu s trestním řádem. Pokud se týká námitek ohledně listinného důkazu - ohledání profilu osoby vystupující pod jménem „M. M.“ na sociální síti „XY“, tak z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (bod 19.) vyplývá, že fotografie obviněného na sociální síti „XY“ má dokládat pobyt obviněného v místě XY. Není to však jediný důkaz ohledně pobytu obviněného v této oblasti, obviněný sám v emailové korespondenci sděluje svědkovi I., že je v Luhansku. Ze sdělení společnosti Seznam.cz, a.s. vyplývá, že do emailových schránek obviněného bylo uživatelem vstupováno nejprve z lokalit v Olomouckém kraji a posléze z Luhanské oblasti na Ukrajině. Ohledání profilu „M. M.“ na sociální síti „XY“ jako listinný důkaz tedy nemělo podstatný důkazní význam.
45. Nejvyšší soud neshledal jako opodstatněné ani námitky obviněného, vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. I tyto námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a zabývaly se jimi soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud odkazuje na přiléhavou argumentaci v rozhodnutích obou soudů a může pouze zopakovat, že v této trestní věci nedošlo k porušení zásady ne bis in idem , neboť z žádného důkazu nevyplývá, že by o stejném skutku obviněného bylo již pravomocně rozhodnuto soudem nebo jiným oprávněným orgánem. Soudem ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu se míní veškeré soudy české soudní soustavy, jiným oprávněným orgánem je státní zástupce. Jak již bylo konstatováno soudem I. stupně, i státním zástupcem ve vyjádření k dovolání, zásada ne bis in idem nemá ve vztahu k zemím, jež nejsou členy Evropské unie, transnacionální účinek, s výjimkou situací předpokládaných v ustanovení §11 odst. 2 tr. řádu. Tento závěr je v souladu také s judikaturou Ústavního soudu (viz nález ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 143/16) i Evropského soudu pro lidská práva (viz zmiňované rozhodnutí ESPL ve věci Krombach v. Francie ze dne 20. 2. 2018, stížnost č. 67521/14). Navíc z žádného důkazu ani nevyplývá, že by obviněný snad byl na Ukrajině za totožné jednání odsouzen, ani že by proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu v této věci nebyl zjištěn.
46. Pokud se týká opakované námitky, že trestní stíhání je nepřípustné z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť obviněný je dávno po smrti, ani tuto neshledal Nejvyšší soud jako opodstatněnou. Podle §11 odst. 1 písm. e) tr. řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. Spisový materiál neobsahuje žádné důkazy prokazující smrt obviněného, ani rozhodnutí o prohlášení obviněného za mrtvého. Za důkaz hodnověrně osvědčující smrt obviněného nelze považovat email zaslaný údajným spolubojovníkem přátelům obviněného, konkrétně svědkovi K. Navíc sestra obviněného L. K. vypověděla, že jí následně po tomto emailu přišla SMS zpráva od obviněného, že je živý a zdravý, že to nemá nikomu říkat a že se jí ozve, až přijde vhodná doba. Smrt obviněného nevyplývá ani ze skutečnosti, že náhle a absolutně ustal jeho kontakt se všemi blízkými, ani z ukončení jeho aktivit na sociálních sítích. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. e) tr. řádu v této věci taktéž nebyl prokázán.
47. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného M. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Monika Staniczková