ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.1346.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1346/2021-899
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání obviněného K. F. , narozeného dne XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2021, č. j. 6 To 145/2021-838, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 35/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného K. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (dále též jen „soud prvního stupně“, popř. „druhý nalézací soud“) ze dne 26. 4. 2021, č. j. 1 T 35/2020-780, byl K. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se obviněný (zjednodušeně řečeno) dopustil tím, že ačkoliv nedisponoval příslušným oprávněním, dne 14. 10. 2016 kolem 17:01 hod. v obci XY, okres Plzeň-sever, na parkovišti před restaurací „XY“, XY, bezprostředně po předchozí fyzické potyčce s blíže nezjištěnou osobou, uchopil ze zavazadlového prostoru motorového vozidla zn. VW Golf, stříbrné barvy, blíže nezjištěné registrační značky, s nímž na toto parkoviště téhož dne v 16:56 hod. přijel, černý plastový pytel s obsahem sušiny rostliny konopí (celkem 1 795,6 g s obsahem 179,56 g účinné látky delta-9-THC) a následně jej přehodil přes uvedené vozidlo, kde se nacházel P. B., narozený dne XY, který pytel sebral ze země a utekl s ním do areálu výše uvedené restaurace, kde jej předal zde se náhodně vyskytujícímu D. B., narozenému dne XY, který tento pytel odnesl do vnitřních prostor zmíněné restaurace, a poté, co do něj spolu s dalšími osobami, které zde vypomáhaly, nahlédli, zjistili, že se v něm nachází zřejmě sušina rostliny konopí, což oznámili na tísňovou linku Policie České republiky, a posléze také P. B., který se pro daný pytel po chvíli vrátil, načež tento restauraci opustil.
3. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle §284 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil při současném stanovení zkušební doby v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zároveň obviněnému uložil trest propadnutí věci – výše uvedeného konopí, jež ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud – při nezměněném výroku o vině – znovu rozhodl tak, že obviněnému za výše uvedený trestný čin uložil podle §284 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil při současném stanovení zkušební doby v trvání 2 (dvou) let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zároveň obviněnému uložil trest propadnutí věci – výše uvedeného konopí, jež ve výroku svého rozsudku náležitě specifikoval. Jinak ponechal napadený rozsudek odvolací soud beze změn.
5. Pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že v této trestní věci obviněného jde v pořadí již o čtvrtá rozhodnutí nalézacího soudu, jakož i soudu odvolacího.
6. Prvně v dané trestní věci rozhodoval Okresní soud Plzeň-sever, který svým rozsudkem ze dne 7. 12. 2018, č. j. 22 T 59/2018-516, obviněného podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 24. 4. 2018, č. j. ZT 117/2017-90, jíž mu bylo kladeno za vinu spáchání výše popsaného skutku, a to proto, neboť nebylo prokázáno, že jej spáchal. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever odvolání, na jehož podkladě odvolací soud usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 To 24/2019-542, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil danou věc Okresnímu soudu Plzeň-sever k novému projednání a rozhodnutí.
7. Okresní soud Plzeň-sever poté nově rozhodl rozsudkem ze dne 1. 7. 2019, č. j. 22 T 59/2018-598, tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. řádu opět zprostil shora označené obžaloby, a to proto, neboť nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal obviněný. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever odvolání, na jehož podkladě odvolací soud usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 6 To 310/2019-621, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil danou věc Okresnímu soudu Plzeň-sever k novému projednání a rozhodnutí.
8. Okresní soud Plzeň-sever následně nově rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. 22 T 59/2018-662, a to tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. řádu opět zprostil shora označené obžaloby, a to z důvodu, že nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal obviněný. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever odvolání, na jehož podkladě odvolací soud usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 6 To 11/2020-692, podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil danou věc Okresnímu soudu Plzeň-sever k novému projednání a rozhodnutí. Nově také odvolací soud podle §262 věty prvé tr. řádu nařídil, aby daná trestní věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
9. Usnesením ze dne 10. 6. 2020, č. j. 7 Nt 504/2020-720, odvolací soud navíc podle §25 tr. řádu věc obviněného vedenou dosud u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 59/2018, odňal tomuto soudu a současně ji k dalšímu projednání a rozhodnutí přikázal Okresnímu soudu Plzeň-jih. Učinil tak proto, neboť na podkladě návrhu Okresního soudu Plzeň-sever zjistil, že na trestním úseku uvedeného soudu v dané době působili toliko dva soudci, kdy jednomu z nich byla věc odňata podle §262 věty první tr. řádu (viz výše) a druhý byl z jejího projednávání vyloučen z důvodu podle §30 odst. 2 tr. řádu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jitky Fišerové, advokátky, dovolání, opíraje jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Obviněný je přesvědčen že odvolací soud porušil zásadu zákonného soudce , když při aplikaci §262 tr. řádu usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 6 To 11/2020-692, nedodržel veškerá kritéria v něm uvedená. Tuto námitku obviněný uplatnil již dříve v průběhu řízení, avšak ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, nebyla akceptována.
11. Obviněný nesouhlasí s důvody aplikace §262 tr. řádu odvolacím soudem, když má za to (na rozdíl od odvolacího soudu), že Okresní soud Plzeň-sever nerezignoval na řádné odůvodnění svých rozsudků, jeho zjištění nelze považovat za nejasná či neúplná a odůvodnění jeho rozsudků byla logická a přesvědčivá. Nesouhlasí ani s tvrzením, že Okresní soud Plzeň-sever se v předchozích zprošťujících rozsudcích nevypořádal se všemi skutečnostmi, které je třeba brát v potaz při zjišťování skutkového stavu věci. Naopak, podle obviněného se příslušný senát Okresního soudu Plzeň-sever řídil závaznými pokyny soudu odvolacího a provedl veškeré důkazy, jejichž provedení mu bylo uloženo, případně se o něj alespoň pokusil. Připomíná, že už v prvním zprošťujícím rozsudku dospěl k závěru, že nebylo jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se dopustil skutku popsaného v obžalobě. Současně podle senátu Okresního soudu Plzeň-sever neexistoval žádný důkaz, který by do věci mohl vnést světlo a rozptýlit tak pochybnosti o jeho vině. Následně bylo na základě pokynů odvolacího soudu opakovaně doplněno dokazování, které ale na tomto skutkovém závěru Okresního soudu Plzeň-sever ničeho nezměnilo.
12. Na základě výše předestřeného se obviněný domnívá, že jediným důvodem pro odnětí věci senátu Okresního soudu Plzeň-sever byl odlišný náhled na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu ale nemůže být důvodem odnětí věci rozhodujícímu soudci samotný názorový či hodnotový nesoulad mezi nalézacím a odvolacím soudem, nýbrž pouze zjevné nerespektování dostatečně konkrétně vysloveného právního názoru odvolacího soudu nebo neodstranění vytýkané závažné vady řízení. Postup odvolacího soudu vedl v konečném důsledku k tomu, že věc obviněného byl odňata Okresnímu soudu Plzeň-sever a rozhodoval o ní nově místně nepříslušný soud prvního stupně.
13. Z těchto důvodů se obviněný obrací na Nejvyšší soud a navrhuje, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal tomuto, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. K dovolání obviněného se velmi podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí obsahu napadených rozhodnutí, dosavadní geneze trestního řízení a dovolací argumentace obviněného uvádí, že uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, a to v alternativě, že soud nebyl náležitě obsazen (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 838/2008). Současně však státní zástupce dodává, že za situace, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují pouze případy bezdůvodného odejmutí věci zákonnému soudci, které jsou projevem libovůle soudu a představují zásah do zásady vyjádřené v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde především tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších právních předpisů.
15. Z hlediska posouzení opodstatněnosti dovolání je podle státního zástupce namístě primárně vyhodnotit, zda se skutečně ze strany odvolacího soudu jednalo o takový účelový a nezákonný postup založený na jeho libovůli, či zda naopak pro jeho postup existovaly legitimní důvody (ve smyslu §262 tr. řádu). Ustanovení §262 tr. řádu přitom nevymezuje konkrétní vady, při nichž může odvolací soud způsobem v něm vymezeným postupovat, a tedy jakoby ponechává na jeho posouzení, kdy takový postup zvolí. Rozhodně ale nejde o bezbřehou a neomezenou možnost odvolacího soudu takto postupovat, kdykoli se mu to zlíbí. Může tak učinit především se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež v rámci odvolacího řízení zjistil, zejména v případě nedodržení základních zásad trestního řízení, nebo lze-li mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci, eventuálně v situaci, kdy soud prvého stupně opakovaně nerespektuje právní názor vyslovený v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 8 Tdo 968/2013). Postup odvolacího soudu podle §262 tr. řádu tudíž nesmí být pravidlem, ale jedná se spíše o výjimku, jde-li o naprosto zásadní vybočení z logiky věci soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud musí řádně zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory, resp. vadné hodnocení důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98, anebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97).
16. Z konkrétní argumentace odvolacího soudu, tak jak je obsažena ve všech jeho třech zrušujících usneseních, se podle státního zástupce podává, že těmto základním východiskům aplikace §262 tr. řádu odvolací soud dostál. Je totiž zřejmé, že měl zcela konkrétní a naprosto opodstatněné výhrady ke zprošťujícím rozsudkům Okresního soud Plzeň-sever, a právě z toho důvodu je také rušil. Opakovaně tomuto soudu vytýkal – kromě nedostatečného rozsahu dokazování v případě prvních dvou zprošťujících rozsudků – především nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost odůvodnění, v jehož rámci si soud prvého stupně mnohdy protiřečil, hodnocení důkazů odporující zásadám elementární logiky, jakož i nejasná a neúplná skutková zjištění, jejichž důsledkem byly také vadné právní závěry. Státní zástupce má nadto postup odvolacího soudu za velmi pečlivý a řádně a obsáhle odůvodněný, přičemž zmíněný soud na jednotlivé nedostatky senát Okresního soudu Plzeň-sever opakovaně (avšak bezvýsledně) upozorňoval. Důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu nebyl vyvolán tím, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení toho či onoho důkazu (a to stanovisko odlišné od hodnocení důkazů soudem prvního stupně) a následně toto požadoval respektovat jiným senátem nalézacího soudu, ale že – ačkoli to explicitně nevyjádřil – dospěl k závěru, že ve věci původně rozhodující senát Okresního soudu Plzeň-sever 22 T není schopen rozhodnout zákonným způsobem. S ohledem na toto zjištění proto podle státního zástupce jeho postupu nelze ničeho vytknout.
17. Státní zástupce dále připomíná, že aplikace §262 tr. řádu sama o sobě nezakládá porušení práva obviněného garantovaného mu článkem 38 odst. 1 Listiny. Ústavní imperativ, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, nelze zaměňovat s nesouladným postojem ohledně výsledku řízení. Jinak vyjádřeno, nově jmenovaný senát soudu prvního stupně nemohl založit rozpor s právem na zákonného soudce, a naopak měl vyřešit pochybnosti o tom, zda byl nalézací soud způsobilý posoudit věc v souladu se zákonnými ustanoveními, a to nestranně a objektivně (srov. usnesení ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3362/13).
18. Výhrady státní zástupce nemá ani k navazujícímu odnětí a přikázání věci Okresnímu soudu Plzeň-jih podle §25 tr. řádu, jímž došlo ke změně místní příslušnosti. Odvolací soud využil oprávnění vymezené v §262 věta první tr. řádu naprosto důvodně a trestní věc obviněného měl poté logicky projednat jiný senát Okresního soudu Plzeň-sever, konkrétně senát 1 T, jehož předsedou byl Mgr. Radek Vydra a kterému byla věc předána k vyřízení v souladu s rozvrhem práce platným pro rok 2020. U tohoto soudce však existovaly důvody ve smyslu §30 odst. 2 tr. řádu, pro které musel rozhodnout o vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. S přihlédnutím ke zjištění, že na trestním úseku Okresního soudu Plzeň-sever působili pouze dva soudci, a to Mgr. Radek Vydra a JUDr. Iveta Zítková, která byla předsedkyní původního senátu 22 T, proto byly nepochybně dány důležité důvody pro odnětí a přikázání věci. Ani v tomto ohledu tudíž odvolacímu soudu státní zástupce nemá co vytknout.
19. Z nastíněných důvodů tak státní zástupce shrnuje, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Dovolání obviněného tudíž považuje za zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítnul podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, kterou do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
22. Obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu . Ten je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
23. Daný dovolací důvod tak obsahuje dvě alternativy – jednak dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl soud, jenž nebyl věcně příslušný ve smyslu §16 a §17 tr. řádu (ledaže rozhodl soud vyššího stupně), dále pak na případy, kdy ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu §27, §31 a §35 zákona o soudech a soudcích (s výjimkou, kdy namísto samosoudce rozhodoval senát). Druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu tak budou typicky naplňovat případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, či se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu (viz PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je však druhá alternativa daného dovolacího důvodu vykládána výrazně šířeji. Z hlediska ústavního vymezení obsahu základního práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny totiž platí, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Součástí tohoto základního práva je proto i přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15).
24. S tím souvisí i otázka změny složení rozhodujícího soudu v průběhu trestního řízení. K porušení práva na zákonného soudce tak podle judikatury Nejvyššího soudu může dojít (mimo jiné) v případě, pokud odvolací soud postupoval podle §262 tr. řádu, avšak nedodržel všechna kritéria vymezená tímto ustanovením (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 273/2020, anebo ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1529/2019). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se ve vztahu k této otázce podává, že postup podle §262 tr. řádu je postupem výjimečným, a je třeba trvat na explicitním a konkrétním odůvodnění takového postupu, a vzhledem k obecně vysoké intenzitě zásahu do práva na zákonného soudce tak musí být odvolacím soudem vytčena konkrétní pochybení. Tento požadavek však nehodnotí Ústavní soud formalisticky a postačuje, je-li pochybení nalézacího soudu (a hodnotící názor odvolacího soudu na něj) z kontextu rozhodnutí nepochybné [blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 839/21, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1214/21].
25. Závěrem stran obecného vymezení obsahu daného dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Lze proto na účastníkovi soudního řízení vyžadovat, aby námitku porušení svého ústavně garantovaného práva na zákonného soudce uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co se mu skutečnosti ji odůvodňující staly známými (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, a ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01).
26. Nejvyšší soud dále považuji za nutné doplnit, že podmínky připuštění dovolání interpretuje a aplikuje tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud – poté, co se seznámil s dovolací argumentací obviněného, odůvodněním napadených rozhodnutí, včetně odůvodnění dalších výše uvedených rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever a odvolacího soudu – konstatuje, že dovolací námitky obviněného sice odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nelze je považovat za opodstatněné.
28. Postup odvolacího soudu v nyní projednávané trestní věci, který opakovaně a důvodně upozorňoval Okresní soud Plzeň-sever na závažná pochybení spočívající v nedostatečném, stručném a až povrchním hodnocení důkazů, popř. na skutečnost, že jeho hodnotící úvahy si místy odporují, jenž následně vyústil v aplikaci §262 tr. řádu, tedy v nařízení, aby daná trestní věc byla projednána v jiném složení senátu téhož soudu, byl totiž zcela namístě. Jestliže odvolací soud v souladu s požadavky výše vzpomenuté judikatury Ústavního soudu náležitě odůvodnil okolnosti, které jej k tomuto postupu vedly, pak se Nejvyšší soud shoduje s názorem státního zástupce, že tímto postupem nemohlo dojít k odejmutí obviněného jeho zákonnému soudci ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. Následný postup odvolacího soudu, který podle §25 tr. řádu věc odejmul Okresnímu soudu Plzeň-sever a přikázal ji Okresnímu soudu Plzeň-jih, pak byl odůvodněn konkrétní personální situací u prvně uvedeného nalézacího soudu, pročež ani tento postup odvolacího soudu Nejvyšší soud nehodnotí jakkoliv závadným. V souladu s §265i odst. 2 tr. řádu proto k dovolacím námitkám obviněného stručně sděluje následující.
29. Obviněný byl Okresním soudem Plzeň-sever (dále jen „první nalézací soud“) celkem třikrát zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 24. 4. 2018, č. j. ZT 117/2017-90, jíž mu bylo kladeno za vinu spáchání skutku, v němž byl spatřován zločin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Na podkladě odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever odvolací soud rovněž třikrát přistoupil ke kasaci těchto zprošťujících rozsudků, přičemž v posledním případě navíc rozhodl podle §262 věty prvé tr. řádu, že věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-sever k novému projednání a rozhodnutí, avšak v jiném složení senátu.
30. Z odůvodnění jednotlivých kasačních rozhodnutí, jakož i z nyní napadeného rozsudku (srov. body 7. a násl.) odvolacího soudu vyplývá, že tento vždy prvnímu nalézacímu soudu vysvětlil, v čem spatřuje nezákonnost a nesprávnost jeho postupu ve věci obviněného, resp. proč nemůže aprobovat jeho dosavadní hodnotící úvahy, jde-li o ve věci provedené důkazy.
31. Konkrétně tak ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 To 24/2019-542, (mimo jiné) prvnímu nalézacímu soudu vytknul, že neprovedl důkaz zajištěným videozáznamem z místa činu, ačkoliv jej hodnotil jako „velmi nepřesný a nekonkrétní“ , resp. že v hlavním líčení přehrál pouze jeho část, nikoliv však tu, která zachycovala parkoviště před restaurací „XY“, tj. místo, kde k incidentu mezi pachatelem a dalšími osobami došlo (srov. s. 3 rozsudku prvního nalézacího soudu ze dne 7. 12. 2018, č. j. 22 T 59/2018-516 a bod 9. výše uvedeného usnesení odvolacího soudu). Dále odvolací soud poukázal na vybrané rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků, především D. B. a P. B., jakož i P. B. a D. R. Rovněž zmínil výpověď svědka B., podle níž se měl na místě činu nacházet (v době konání hlavního líčení již zesnulý) P. P., který měl být osobou manipulující s černým pytlem, v němž byla později nalezena marihuana, kdy k této osobě nebyly zjišťovány žádné další skutečnosti. V neposlední řadě odvolací soud Okresnímu soudu Plzeň-sever vytknul, že neopatřil a k důkazu neprovedl listiny k posouzení obecné věrohodnosti slyšených svědků a věrohodností jejich výpovědí se taktéž blíže nezabýval. Právě z těchto důvodu považoval odvolací soud závěry prvního nalézacího soudu za nepřesvědčivé a předčasné. Uložil mu proto doplnit dokazování přehráním příslušného kamerového záznamu zabírajícího prostor před danou restaurací, výslechem některé z osob blízkých P. P., osobními výkazy ve věci slyšených svědků, popř. dalšími důkazy, vyvstane-li potřeba jejich provedení v průběhu řízení; tyto pak uložil prvnímu nalézacímu soudu znovu všestranně a v intencích §2 odst. 6 tr. řádu zhodnotit a to tak, aby jeho závěry nevzbuzovaly důvodné pochybnosti.
32. Ve svém následném kasačním usnesení ze dne 4. 9. 2019, č. j. 6 To 310/2019-621, odvolací soud reagoval na odůvodnění nového zprošťujícího rozsudku prvního nalézacího soudu. Tomuto vytknul, že byť v souladu s jeho pokyny doplnil dokazování o listiny týkající se osob jednotlivých svědků, hodnocením jejich věrohodnosti se vůbec nezabýval. Pomlčel například o tom, že přítomnost svědka B. u hlavního líčení musela být zajištěna jeho předvedením. Nezohlednil rovněž skutečnost, že svědci B. a M. byly opakovaně soudně trestáni pro úmyslnou trestnou činnost, naopak svědek B. byl soudně trestán pouze jednou, a to pro nedbalostní trestný čin. Svědkyně D. R., J. D. a T. S. nebyly soudně trestány vůbec. Dále uvedl, že pokud podle Okresního soudu Plzeň-sever ani jedna ze zmíněných svědkyň osobu obviněného nepoznala, z protokolu o hlavním líčení zjistil, že na uvedené tyto nebyly dotazovány. Rovněž odvolací soud v hodnotících úvahách prvního nalézacího soudu postrádal zmínku o tom, zda svědkyně R. a S., které viděly jednoho z mužů účastnících se daného incidentu utíkat do lesa, tohoto mohly rozpoznat např. s ohledem na vzdálenost, v jaké se od něj nacházely (viz body 16. a 17. daného usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud dále prvnímu nalézacímu soudu vytknul, že se nezabýval porovnáním výpovědí svědka B. v přípravném řízení a v hlavním líčení, ač tento v prvé výpovědi uvedl (zjednodušeně řečeno), že daný pytel mu hodil „jakýsi P.“ , načež s ním utekl do předmětné restaurace a když se vrátil zpět na parkoviště, tak „P. mezitím vyšel z lesa“ a požádal jej, aby šel zpět pro onen černý pytel. Tohoto P. následně svědek ztotožnil jako osobu na videozáznamu, která mu hodila černý pytel a která následně utekla a poté se i vrátila z blízkého lesa (srov. body 19. až 21. daného výše označeného usnesení odvolacího soudu, kde tento upozorňuje na dílčí body výpovědi svědka B. v přípravném řízení). Odvolací soud také poukázal na výpověď svědka B., který v hlavním líčení uvedl, že na osobu utíkající do lesa svědek B. volal „K.“ a k dotazu, zda by danou osobu poznal, uvedl, že tato sedí v jednací síni a je to obviněný (srov. body 6., 7. a 22. daného usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené odvolací soud konstatoval, že závěry prvního nalézacího soudu, podle něhož svědci B. a B. sice hovořili o jedné a téže osobě, avšak nelze s jistotou říci, že obviněný byl touto osobou, která s černým pytlem manipulovala a následně z místa činu utekla do lesa, si evidentně navzájem odporují. Odvolací soud nadále postrádal v hodnotících úvahách prvního nalézacího soudu také posouzení věrohodnosti daných svědků, které vzhledem k výše uvedenému považoval za stěžejní, ale i porovnání svědeckých výpovědí svědků B. a B. s výpovědí svědkyně R., popř. porovnání výpovědi svědka V. A. (který popsal osobu P. P.) s obsahem kamerového záznamu z místa činu. Prvnímu nalézacímu soudu proto odvolací soud opětovně vytknul neúplné hodnocení důkazů a uložil mu, aby znovu vyslechl svědka B., tomuto přehrál kamerový záznam z místa činu a nechal jej podrobně vysvětlit, co se na tomto v jednotlivých časech odehrává a tuto výpověď konfrontoval s jeho výpovědí z přípravného řízení. Dále Okresnímu soudu Plzeň-sever uložil, aby zajistil některou z osob z okolí P. P., vyslechl ji v postavení svědka a zjistil, jak P. P. v době spáchání činu vypadal a zda je zachycen na předmětném kamerovém záznamu z místa činu. Konečně odvolací soud prvnímu nalézacímu soudu uložil, aby si vyžádal výpis údajů z registru vozidel k osobě obviněného a jeho matky.
33. V pořadí třetím kasačním usnesení ze dne 26. 2. 2020, č. j. 6 To 11/2020-692, odvolací soud opět shledal odůvodnění posledního zprošťujícího rozsudku prvního nalézacího soudu neodpovídající požadavkům §125 odst. 1 tr. řádu. To proto, neboť v podstatě odpovídalo odůvodnění předchozího (druhého) zprošťujícího rozsudku, doplněné veskrze jen o odstavce věnující se nově provedeným důkazům. Tyto pasáže odůvodnění si však podle odvolacího soudu navzájem odporovaly, a aniž by byl dané rozpory nějak prvním nalézacím soudem vysvětleny, dospěl tento ke shodným závěrům jako ve svém předchozím rozhodnutí. Odvolací soud tak poukázal např. na pasáže týkající se svědkyň R., D. a S., s tím, že tyto obviněného neoznačily a ani jej nepoznaly, ačkoliv – jak odvolací soud uvedl již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí – na to, zda obviněného na místě incidentu vůbec viděly, dotazovány nebyly a nebylo tak možné adekvátně zhodnotit, zda jej vůbec byly s to reálně ztotožnit (srov. bod 17. daného usnesení odvolacího soudu). Obdobně první nalézací soud přistoupil k hodnocení výpovědi svědka B., když se v rozporu s pokyny odvolacího soudu dostatečně nezabýval tím, co uváděl k věci v přípravném řízení a v hlavním líčení, ale nezohlednil ani výpověď svědka J. P., podle níž se jeho syn P. P. na místě činu nenacházel, ale konečně ani nevysvětlil svůj znovu zopakovaný závěr, že svědci B. i B. hovoří o jedné a téže osobě, avšak k osobě obviněného nelze dovodit více, než že byl osobou vycházející z lesa, nikoliv že by byl osobu, která manipulovala s pytlem s marihuanou. Nelogicky pak podle odvolacího soudu v dalším odstavci svého odůvodnění ale uvádí, že žádným provedeným důkazem nebylo ve věci prokázáno, že byl obviněný jednou z osob, které jsou na videozáznamu zachyceny. Tyto rozporuplné závěry prvního nalézacího soudu odvolací soud opět staví do kontextu popisu obsahu videozáznamu v odůvodnění jeho rozsudku, z něhož se podává (mimo jiné), že muž ve tmavých kalhotách a tmavé mikině s kapucí, bezprostředně poté, co se na záznamu objevuje černý pytel, prchá od zavazadlového prostoru vozidla zn. VW, utíká směrem do lesa, odkud se posléze (poté co další dva muži, kteří jej a muže, který sebral černý pytel a utekl s ním do restaurace, pronásledovali, odjedou) vrací k danému vozidlu [viz bod 19. daného usnesení odvolacího soudu].
34. Vzhledem k výše uvedenému tak odvolací soud ve svém třetím kasačním usnesení uzavřel, že první nalézací soud opět nesplnil jím dříve uložené pokyny, nehodnotil provedené důkazy v souladu s požadavky plynoucími z §2 odst. 6 tr. řádu, nevypořádal se v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a proto že se tak stalo opakovaně, nezbylo mu, než podle §262 věty prvé tr. řádu vrátit věc prvnímu nalézacímu soudu s příkazem, aby ji projednal v jiném složení senátu. Odvolací soud si přitom byl vědom výjimečnosti takového postupu (viz bod 21. daného usnesení), avšak považoval jej za nutný, neboť vzhledem k výše uvedeným pochybením nabyl přesvědčení, že stávající senát 22 T prvního nalézacího soudu není s to splnit jemu dříve uložené pokyny, byť jsou pro něj podle §264 odst. 1 tr. řádu závazné, a tedy postupovat tak, aby jeho nové rozhodnutí bylo přezkoumatelné a jeho skutkové závěry jasné, úplné, nepochybné a prosté vnitřních rozporů.
35. Podle Nejvyššího soudu je tak evidentní, že odvolací soud k aplikaci §262 věty prvé tr. řádu přistoupil nikoliv svévolně, ale teprve poté, co shledal, že stávající senát prvního nalézacího soudu, který věc obviněného do té doby projednával a opakovaně o ní rozhodoval, nebyl schopen o této rozhodnout způsobem, který by odpovídal základním požadavkům na hodnocení důkazů v trestním řízení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, když tyto opakovaně nehodnotil ve vzájemných souvislostech, resp. rozpory mezi nimi panující buďto přehlédl, anebo přes jejich zjevnou existenci opakovaně nevypořádal. Protože odvolací soud tento svůj postup v souladu s požadavky výše vzpomenuté judikatury Ústavního soudu dostatečně přesvědčivě odůvodnil, má Nejvyšší soud za to, že neporušil právo obviněného na zákonného soudce zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny. V situaci, kdy odvolací soud usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 6 To 11/2020-692, třetí zprošťující rozsudek prvního nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, byl za daných okolností k takovému řešení věci nejen oprávněn, ale již i povinen.
36. Pouze pro pořádek, neboť dovolací námitky obviněného se tímto směrem již neubírají, Nejvyšší soud dodává, že jde-li o důvody odnětí trestní věci obviněného prvnímu nalézacímu soudu a jejího přikázání druhému nalézacímu soudu, jsou tyto dostatečně přesvědčivým způsobem objasněny v usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 7 Nt 504/2020-720 (srov. bod 18. tohoto usnesení, v němž důvody odvolacího soudu shrnuje vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
37. Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv dovolání obviněného K. F. odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, platí, že pro postup odvolacího soudu podle §262 tr. řádu a následně též podle §25 tr. řádu, na základě něhož došlo ke změně složení soudu rozhodujícího v dané trestní věci obviněného, byly dány zákonem stanovené podmínky, což odvolací soud náležitým způsobem odůvodnil. Za takové situace Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitce obviněného stran porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, a proto jeho dovolání musel podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.