ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.336.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 336/2022-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání obviněného M. M. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 1. 2022, č. j. 31 To 253/2021-280, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 65/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2021, č. j. 2 T 65/2020-173, byl M. M. (dále také jako „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se označených trestných činů dopustil následovně:
v době kolem 21:20 hod. dne 22. 2. 2019 v XY, okres Česká Lípa, ul. XY před barem XY udeřil jedním úderem rukou zaťatou v pěst do obličeje poškozeného A. H. A. B., narozený XY, který následkem úderu upadl na zem a udeřil se při pádu do hlavy, čímž poškozenému způsobil zlomeninu spodiny a vnější a vnitřní stěny očnice vpravo se zakrvácením vedlejších nosních dutin, zlomeninu vnitřní stěny horní čelisti vpravo, zlomeninu nosních kůstek, ložiskové pohmoždění pravého čelního a spánkového laloku s drobným krvácením pod omozečnice, tržně zhmožděnou ranku na pravém obočí, pohmoždění měkkých tkání v levé čelní a týlní krajině hlavy, které si vyžádalo ošetření a hospitalizaci v Nemocnici s poliklinikou v XY v době od 22. 2. 2019 do 28. 2. 2019 a s omezením na běžném způsobu života upoutáním na lůžko, dodržováním klidového režimu, bolestí hlavy a levého oka a točením hlavy, s možnou dobou léčení několik týdnů,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 1 T 70/2006, byl mimo jiné odsouzen za trestný čin výtržnictví podle §202 odstavec 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl tak, že podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě, soudu pro mládež, ze dne 16. 4. 2019, č. j. 5 Tm 19/2018-129, a z rozsudku téhož soudu ze dne 20. 11. 2019, č. j. 32 T 44/2019-104, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložil povinnost uhradit poškozenému A. H. A. B., narozenému dne XY, škodu ve výši 186 376 Kč; podle §229 odst. 2 tr. řádu pak poškozeného odkázal se zbytkem jím uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud rozhodl tak, že obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložil souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku dále odvolací soud zrušil výroky o trestu z výše uvedených rozsudků téhož soudu (viz bod 2. tohoto usnesení), jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbytku ponechal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněný.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D., advokáta, dovolání, jímž napadá jak výrok o vině, tak výrok o trestu a o náhradě škody, přičemž tak činí s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021).
5. Obviněný úvodem konstatuje vědomí toho, že skrze jím uplatněný dovolací důvod se zásadně nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V nyní projednávané věci však není skutkový stav, resp. skutkové závěry soudů nižších stupňů, v souladu s faktickými výsledky provedeného dokazování (k čemuž odkazuje na doktrínu extrémního nesouladu a její vymezení v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu). Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že skutková zjištění jsou založena na výpovědích poškozeného, obviněného a svědka M. R., přičemž každá z těchto osob přednesla orgánům činným v trestním řízení odlišnou skutkovou verzi, kdy závěru o jeho vině svědčí výhradně výpověď poškozeného. Na základě předestření obsahu výpovědí jednotlivých osob obviněný dovozuje, že výpověď poškozeného nabízí diametrálně odlišnou skutkovou verzi, kdežto výpovědi jeho a svědka R. se v podstatných bodech shodují. Za zcela zásadní obviněný označuje tu část výpovědi svědka R., z níž se podává, že se sám označil za možného pachatele projednávaného trestného činu [pozn. Nejvyššího soudu: svědek R. byl původně pro shora popsaný trestný čin stíhán, avšak rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2020, č. j. 18 T 24/2019-138, byl podle §226 písm. c) tr. řádu obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že uvedený skutek spáchal právě on]. To, že svědek ve své výpovědi uvádí, že poškozeného „možná udeřil, možná ne“ vnáší do skutkových zjištění soudů nižších stupňů podle obviněného více než důvodné pochybnosti. Ty však – v rozporu s §2 odst. 2 tr. řádu a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – nebyly vyhodnoceny v jeho prospěch.
6. S ohledem na rozpor mezi výpověďmi svědka R. a poškozeného má obviněný za to, že v projednávané trestní věci je dán extrémní nesoulad , když skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou ve zjevném logickém rozporu s obsahem těchto důkazů (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011). Verzi, že pachatelem byl ve skutečnosti svědek R. podporují i další ve věci provedené důkazy – výpovědi svědků Z. K. a P. K. (jejichž obsah připomíná). Obviněný rovněž připomíná závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Adámka (dále jen „znalec“), podle něhož si poškozený mohl předmětná zranění způsobit i pádem na vyvýšený předmět. Obhajoba proto navrhla provedení rekonstrukce na místě činu, kterýžto návrh ale soud prvního stupně jako nadbytečný zamítl. Vzhledem k tomu, že na místě činu nebyly zajišťovány žádné kriminalisticky relevantní stopy a nebyla ani pořízena jeho kompletní dokumentace, má obviněný za to, že provedení rekonstrukce mohlo významně přispět k objasnění nejasností ohledně průběhu skutkového děje. Zjištěný skutkový stav proto považuje za nedostatečný a neodpovídající požadavkům podle §2 odst. 5 věty prvé tr. řádu.
7. Obviněný také uvádí, že ze znaleckého posudku znalce nelze přímo usuzovat na jeho vinu, což platí i o dalších listinných důkazech. V projednávané trestní věci přichází v úvahu hned několik obdobně pravděpodobných skutkových verzí a nemůže tedy souhlasit se závěry soudů nižších stupňů (k čemuž připomíná příslušná ustanovení trestního řádu týkající se zjišťování skutkového stavu věci a související judikaturu Ústavního soudu, z níž mimo jiné plyne, že soud nemůže svůj závěr o vině založit na jediném důkazu – výpovědi svědka, která je s ohledem na další provedené důkazy nevěrohodná, resp. není věrohodnější než výpověď obviněného). Obviněný rovněž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“ a připomíná požadavky, jimž v těchto případech musí hodnocení důkazů obecnými soudy dostát. Konečně obviněný dodává, že v případě důvodných pochybností, popř. v situaci, kdy lze na základě provedeného dokazování dospět ke dvěma či více stejně pravděpodobným skutkovým verzím, je soud povinen hodnotit důkazy (mimo jiné) v souladu s pravidlem in dubio pro reo .
8. Závěrem akcentuje, že jeho vina nebyla v projednávané trestní věci prokázána, když nebylo nade vši důvodnou pochybnost zjištěno, zda to byl právě on, kdo svým jednáním poškozenému způsobil výše uvedená zranění. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal příslušnému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby ve věci podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl. Současně požaduje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl podle §265o odst. 1 tr. řádu o odložení nebo přerušení výkonu napadených rozhodnutí a souhlasí s projednáním jeho dovolání Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace zdůrazňuje dvě skutečnosti. Jednak to, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly [pročež by dovolání obviněného měl Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Dále připomíná, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 k začlenění nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění od 1. 1. 2022, což obviněný zřejmě opomenul. S ohledem na obsah dovolacích námitek podle státního zástupce platí, že obviněný měl (formálně) uplatnit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž jejich pohledem dovolání obviněného dále hodnotí.
10. Ač přitom obviněný v části dovolání slovně vytýká nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jeho námitky podle státního zástupce dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu naprosto neodpovídají. Vůbec totiž netvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně, potvrzená odvolacím soudem, nenaplňují znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Jeho dovolání je fakticky vystavěno jen na výhradách proti rozsahu dokazování a proti skutkovým zjištěním soudů, která podle něj s provedenými důkazy nekorespondují. Takto koncipované námitky se však s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, věcně rozcházejí. A ačkoliv by bylo možné je současně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, podle státního zástupce jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný totiž zjevně přehlíží, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce.
11. Podle mínění státního zástupce soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem dostál i odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s veškerými námitkami i důkazními návrhy se přesvědčivě vypořádal.
12. Ohledně obviněným vytýkané neúplnosti dokazování poznamenává, že z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že všechny důkazní návrhy učiněné v řízení před soudy nižších stupňů byly vyhodnoceny co do důležitosti a faktické nezbytnosti provedení navrhovaného důkazu pro objasnění skutkového stavu věci. Dospěly-li posléze oba soudy nižších stupňů k závěru o nadbytečnosti provádění dalších důkazů, tak zamítnutí takového návrhu rovněž dostatečným způsobem odůvodnily (což se týká právě námitky obviněného ohledně neprovedení rekonstrukce na místě činu, k čemuž odkazuje na související pasáže odůvodnění dotčených rozsudků). K opomenutí důkazů ze strany soudů nižších stupňů tedy podle státního zástupce v trestní věci obviněného nedošlo, když v případě neakceptování předmětného důkazního návrhu se tak stalo z důvodu naprosto legitimního, totiž nadbytečnosti dalšího dokazování pro objasnění již tak spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci.
13. Státní zástupce je dále přesvědčen, že v projednávané trestní věci nelze spatřovat ani obviněným dovozovaný zjevný nesoulad , popř. extrémní rozpor , zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaných trestných činů a provedených důkazů. Soudy totiž zformovaly takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Nadto je evidentní, že oba soudy nižších stupňů si byly velmi dobře vědomy postoje obviněného a diametrálně odlišných výpovědí jeho a poškozeného, přičemž rozboru jejich výpovědí věnovaly potřebné penzum pozornosti a podrobně rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým popis událostí tak, jak ho podal poškozený. Obdobně pak soudy nižších stupňů vymezily důvody svědčící o naprosté účelovosti výpovědí svědků K. a R., kteří byli evidentně vedeni snahou pomoci obviněnému vyhnout se trestnímu stíhání (k tomu státní zástupce odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění obou napadených rozsudků).
14. Podle státního zástupce není pochyb o tom, že k napadení poškozeného došlo přičiněním jiné osoby, která jej udeřila pěstí a způsobila mu výše popsaná zranění. Uvedené plyne z výpovědi poškozeného i závěrů znalce, který potvrdil, že mechanismus vzniku zranění odpovídá úrazovému ději popsanému poškozeným. Na místě činu byli pouze poškozený, obviněný a svědek R., přičemž poškozený, který neměl naprosto žádný důvod vypovídat křivě a účelově v neprospěch obviněného, označil za pachatele právě jeho osobu. Na své verzi setrval konzistentně v průběhu celého trestního řízení, a to již od doby původního trestního stíhání svědka R. O pachatelství obviněného tak není žádných pochyb. V projednávané trestní věci tedy podle mínění státního zástupce není dán obviněným namítaný zjevný (extrémní) rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů, když zjištění soudů z provedených důkazů nepochybně vyplývají.
15. K tomu státní zástupce na okraj dodává, že zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, nemohou být ani důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů (k čemuž připomíná obecné závěry judikatury Ústavního soudu k této problematice). Uplatnění daného principu je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Nemá-li soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, podmínky pro uplatnění tohoto principu dány nejsou.
16. Vzhledem k obsahu svého vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Z téhož důvodu považuje za bezpředmětnou žádost obviněného o přerušení či odkladu výkonu trestu. Konečně souhlasí s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice . V té obviněný uvádí, že jeho dovolací argumentace zcela zjevně odpovídá novému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, kdy navíc tento nový dovolací důvod je z hlediska obsahového judikaturou historicky uznávaný dovolací důvod spočívající v extrémním rozporu (nesouladu) skutkových a právních závěrů s fakticky provedeným dokazováním. Tato judikatura je i nadále uplatnitelná právě v případech, na něž dopadá onen nově začleněný dovolací důvod.
18. Obviněný dále tvrdí, že nezpochybňuje pravomoc soudu spočívající v jeho oprávnění rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede či nikoliv, čímž stanovuje rozsah důkazního řízení, ani výsostné oprávnění soudů provedené důkazy hodnotit v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu. Poukazuje však na určité nedostatky v dokazování, které mají přímou souvztažnost právě s hodnocením důkazů doposud v řízení provedených. Namítá především odmítnutí návrhu na provedení rekonstrukce, který mohl jednoznačně ozřejmit některé nejasnosti ohledně průběhu skutkového děje. V dané trestní věci totiž soudy nižších stupňů vycházely prakticky výhradně z výpovědi poškozeného, přestože z převážné většiny důkazních prostředků vyplynuly informace, které do skutkových tvrzení poškozeného vnášely důvodné pochybnosti. Nutnost dále zkoumat věrohodnost výpovědi poškozeného (i jiných osob) byla zároveň akcentována alternativními závěry znalce.
19. Jde-li o samotný návrh na provedení rekonstrukce ve smyslu §104d tr. řádu, obviněný zdůrazňuje, že v daném případě bylo zejména nutné prověřit výpovědi svědka R., svědkyně K., a dále výpovědi poškozeného a obviněného. Nehledě na to, že tímto způsobem mohly být prokázány i další skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu věci. Výpovědi svědků R. a K. jsou v přímém rozporu s výpovědí poškozeného a potvrzují jeho obhajobu. A právě v tom shledává namítaný extrémní rozpor, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. K tvrzení státního zástupce, že poškozený byl ve své výpovědi konzistentní a nelze v jeho případě určit žádný důvod, pro který by měl vypovědět nepravdu, dodává, že stejný závěr lze učinit i ve vztahu k daným svědkům. Hodnocení jejich svědeckých výpovědí navíc není ani smysluplně, ani logicky odůvodněno. Za takové důkazní situace proto nelze důkaz směřující k odstranění takových rozporů považovat za důkaz nadbytečný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09), zvláště jde-li o důkaz stěžejní a rozhodující pro vyvození potenciálně odlišných skutkových a tím pádem i právních závěrů. Obviněný proto daný důkaz považuje nadále za opomenutý a skutková zjištění soudů nižších stupňů za nejasná a nedostatečná (na což navazuje citací z blíže neoznačeného rozhodnutí Ústavního soudu stran hodnocení míry důkazu a spolehlivosti důkazního prostředku).
20. Z těchto důvodů proto obviněný nadále setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v podaném dovolání a zdůrazňuje, že standardy dokazování v předmětné trestní věci nebyly respektovány, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny. Vyjádření státního zástupce proto má za liché.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
22. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
23. Obviněný podal svůj mimořádný opravný prostředek dne 29. 3. 2022 osobně u soudu prvního stupně, přičemž v něm odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu . Jak připomenul již státní zástupce ve svém vyjádření, z dovolací argumentace je zřejmé, že obviněný má na mysli daný dovolací důvod ve znění účinném do 31. 12. 2021 .
24. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V řízení o dovolání byl tak v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, s účinností od 1. 1. 2022 , zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích v podstatě znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též otázky správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnosti a procesní bezvadnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
25. Smyslem tohoto nového dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
26. Jestliže obviněný – stručně řečeno – napadeným rozhodnutím vytýká extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i to, že stran rozhodnutých skutkových zjištění nedůvodně nebyl proveden jím navržený důkaz v podobě rekonstrukce ve smyslu §104d tr. řádu, pak platí, že tyto dovolací námitky (nahlíženo materiálně) odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 a nikoliv dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, jehož dikce odpovídá dřívějšímu znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2022.
27. Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [jenž obsahově odpovídá dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021] je možné uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
28. Závěrem této části odůvodnění nezbývá než připomenout, že Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
29. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolání obviněného, byť odpovídá jím (materiálně uplatněnému) dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, je zjevně neopodstatněné. Protože zároveň Nejvyšší soud neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů byl porušen některý z komponentů práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu Hlavy páté Listiny, resp. jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, nemohlo být jeho dovolání úspěšné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
30. Prvá část dovolacích námitek obviněného se týká tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními rozhodnými pro posouzení otázky jeho viny [čímž odpovídá první variantě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění od 1. 1. 2022]. Stručně řečeno obviněný tvrdí, že závěr soudu prvního stupně o tom, že se dopustil vůči poškozenému shora popsaného jednání, je výsledkem vadně provedeného hodnocení důkazů, když z těchto plyne přinejmenším několik rovnocenných variant skutkového děje, pročež měl být podle pravidla in dubio pro reo zproštěn obžaloby.
31. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně měl v nyní projednávané trestní věci k dispozici výpovědi hned několika osob, které se navzájem výrazně odlišovaly (výpovědi obviněného, poškozeného a svědka R.). Přitom jde-li o popis samotného incidentu, při němž poškozený utrpěl výše popsaná poranění, tak výpověď obviněného (viz č. l. 130 verte až 131 verte) byla založena v podstatě na tvrzení, že neregistroval žádný konflikt, v důsledku něhož poškozený utrpěl nějaká poranění. Výpověď poškozeného (viz č. l. 139-141) pak spočívala v tom, že jej při odchodu z baru nejprve zastavil svědek R., následně začal poškozený couvat zpět do baru, kdy se otočil na obviněného, který stál za ním resp. bokem k němu, a oslovil poškozeného, poté se otočil na svědka R. a poté opět na obviněného, načež obdržel „ránu do obličeje“ (srov. č. l. 139). Výpověď svědka R., která byla za podmínek podle §211 odst. 3 tr. řádu čtena v hlavním líčení (neboť svědek odepřel vypovídat ve smyslu §100 odst. 2 tr. řádu) spočívala v tom, že si nepamatuje, co se stalo; vypověděl, že si šel před bar zakouřit, a to společně s obviněným, načež je cestou zpět do baru nechtěl pustit cizinec (poškozený); uvedl, že mezi ním, poškozeným a obviněným došlo k fyzickému napadení, přičemž poškozený stál jednak mezi dveřmi a současně se mezi ním a poškozeným nacházel obviněný; na otázku, zda poškozeného udeřil pěstí, svědek uvedl, že možná ano, možná ne (viz č. l. 69-71). Svědkyně K. u hlavního líčení v podstatě vypověděla, že samotný konflikt neviděla, pouze že poškozený najednou ležel na zemi u vstupu do baru, kam se zřejmě dostal tak, že spadl na vstupní dveře baru (č. l. 165 verte až 166). Svědek K. u hlavního líčení k samotnému incidentu vypověděl, že jej neviděl, pouze shodně se svědkyní K. uvedl, že poškozený měl obviněného vyzvat, aby „to šli vyřešit ven“ (viz č. l. 166 verte až 167) [obsah všech výpovědí je shrnut v bodech 2. až 3. rozsudku soudu prvního stupně].
32. Na podkladě výše uvedeného je zřejmé, že za takovéto důkazní situace musel soud prvního stupně pečlivě vážit, kterou z výše uvedených výpovědí shledá věrohodnou a kterou nikoliv. V bodu 6. svého rozsudku pak přesvědčivě vyložil, proč uvěřil výpovědi poškozeného, který opakovaně a jednoznačně setrval na své výpovědi, že jej fyzicky napadl právě obviněný, nikoliv svědek R. (jak vypověděl i v hlavním líčení v trestní věci vedené dříve proti svědku R. – viz č. l. 37 verte). Výpověď poškozeného přitom shledal jako věrohodnou jednak pro její konzistentnost, absenci důvodu, pro který by měl poškozený lživě obviněného označovat za osobu, která jej v daný okamžik udeřila pěstí do obličeje, a dále proto, že mechanismus vzniku zjištěných poranění podle znalce odpovídal způsobu útoku popsanému poškozeným, totiž úderu pěstí do oblasti jeho pravého oka a následnému pádu poškozeného na pevnou podložku či překážku, který vedl k úderu poškozeného do hlavy (viz č. l. 18 a 19, resp. č. l. 260 a 261 – k důvodu vypracování nového, byť co do závěrů znalce shodného, znaleckého posudku viz bod 7. rozsudku odvolacího soudu). Rovněž z výpovědi svědka R. (který sice nebyl s to popsat, jak se daný konflikt odehrál, jde-li o otázku, kdo udeřil poškozeného), jenž vypověděl obdobně jako poškozený, že před vstupními dveřmi do baru se mezi ním a poškozeným nacházel obviněný, soud prvního stupně dovodil, že poškozeného musel udeřit právě obviněný. Výpovědi svědků K. a K., eventuálně svědka R. P., nadto nebyly ve vztahu k zjištění průběhu celého incidentu nijak relevantní, neboť popisovaly jen to, co mu předcházelo (tj. zda poškozený obviněného vyzýval k tomu, ať s ním jde ven, či ne, popř. co jej k tomuto mělo vést), případně co po něm následovalo (poškozený pádem na dveře baru tyto otevřel a skončil na podlaze baru). Svědkyně K. sice uvedla, že svědek R. se měl po návratu do baru vyjádřit tak, že poškozeného udeřil on, nicméně tato skutečnost sama o sobě nijak přímo nedokazuje průběh daného incidentu. Soud prvního stupně dále vzal v potaz i obviněným akcentované alternativní závěry znaleckého posudku (rozuměj, že znalec připustil, že stejná zranění, jaké poškozenému podle něj způsobil úder pěstí do obličeje, mohl způsobit i pád poškozeného obličejem na vyvýšený předmět) [viz výpověď znalce u hlavního líčení na č. l. 139]. Na základě fotodokumentace z místa činu pořízené dne 1. 3. 2019 shledal, že v místech, kam poškozený dopadl, se žádné výčnělky či předměty připomínající tvarem lidskou pěst nenacházely (viz č. l. 62 a násl.). K tomu zcela nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle tvrzení svědkyně i poškozeného (viz příslušné pasáže jejich výpovědí označené výše) tento spadl na dveře od baru, které se pádem otevřely, a poté spadl do samotného baru po zádech, kdy si lze jen stěží představit, jak se při takovém pádu mohl udeřit do obličeje.
33. Jestliže na základě výše popsaného soud prvního stupně uzavřel, že skutek se (stručně řečeno) odehrál tak, že poškozeného udeřil pěstí do obličeje obviněný, nelze takový skutkový závěr považovat podle Nejvyššího soudu za jakkoliv zjevně rozporný s obsahem provedených důkazů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Závěr soudu prvního stupně o vině obviněného totiž není výsledkem nepřípustné svévole nalézacího soudu při hodnocení provedených důkazů, ale naopak akceptovatelné hodnotící úvahy založené na racionálním a logickém základu, vycházející z vážení každého provedeného důkazu jednotlivě, tak i navzájem mezi sebou (tedy plně odpovídající požadavkům §2 odst. 6 tr. řádu), poté co každý z nich byl proveden v hlavním líčení v souladu s požadavky plynoucími ze zásad ústnosti a bezprostřednosti (zakotvených v §2 odst. 11 a §2 odst. 12 tr. řádu). Lze jen dodat, že důkazní situace popsaná výše nespadá zcela do kategorie „tvrzení proti tvrzení“, když vedle výpovědi obviněného a poškozeného jsou zde i další důkazy, které podporují tvrzení poškozeného (totiž znalecký posudek, dílem i výpověď svědka R. a fotodokumentace z místa činu, na základě které lze dospět k závěru, že poškozený při svém pádu nemohl utrpět zranění v přední části obličeje jiným způsobem, než úderem pěstí). Soud prvního stupně navíc – jak Nejvyšší soud uvedl výše – právě otázce věrohodnosti výpovědí jednotlivých osob (jejíž posouzení je v případech „tvrzení proti tvrzení“ naprosto stěžejní) věnoval náležitou pozornost, pročež nemohlo být jakkoliv dotčeno právo obviněného na soudní ochranu, resp. jeho právo na spravedlivý proces.
34. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud pro dokreslení celé důkazní situace za nezbytné připomenout i přiléhavou pasáž odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jde-li o hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků R. a K. Ti totiž již dříve v jiné trestní věci vedené proti obviněnému pro obdobné jednání (fyzické napadení jiného poškozeného v témže baru) vypovídali v tom směru, že obviněný se ničeho nedopustil a útočníkem měl být – navzdory jednoznačnému tvrzení poškozeného – svědek R. (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu a č. l. 79 a násl.). I z tohoto důvodu se výpovědi dané svědkyně, ale i svědka R., pokud jde o to, kdo poškozeného udeřil pěstí, jeví jako nevěrohodné.
35. Druhá část dovolací argumentace obviněného spočívá na tvrzení, že skutková zjištění soudu prvního stupně nemohou obstát z důvodu, že v řízení nebyl proveden jím navržený důkaz spočívající v rekonstrukci na místě činu ve smyslu §104d tr. řádu. Podle obviněného totiž z výpovědí jednotlivých svědků a ze znaleckého posudku vyplývalo, že poškozený si zranění mohl sám způsobit pádem, když tato varianta skutkového děje nebyla přesvědčivě vyvrácena.
36. K tomu Nejvyšší soud na úvod připomíná, že podle doktríny tzv. opomenutých důkazů (kterou ve své rozhodovací praxi postupně formuloval Ústavní soud) je třeba právo na spravedlivý proces vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho též v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky. Ony opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05).
37. Ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, Ústavní soud dále vysvětlil, že neakceptování důkazního návrhu obhajoby soudem lze opřít toliko o tři důvody: zaprvé je jím argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
38. Promítnuto do poměrů trestní věci obviněného platí, že soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, se hodnocením jeho návrhu na provedení rekonstrukce na místě činu podle §104d tr. řádu věcně zabývaly, načež jej shledaly nadbytečným. Soud prvního stupně k tomuto uvedl, že na místě samém došlo k dílčím změnám, pro které by již tento důkazní prostředek nebyl autentický, dále od samotné události již uplynula delší doba a především ve věci doposud provedené důkazy podle něj poskytly dostatečný podklad pro meritorní rozhodnutí (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak nad rámec uvedeného připomenul účel daného důkazního prostředku, jímž je prověřit výpovědi dotčených osob na základě obnovení situace a okolností, za nichž byl daný čin spáchán. V situaci, kdy obviněný ani svědek R. k průběhu samotného fyzického útoku nic nevypověděli a alternativní skutkový děj, kdy poškozený veškerá zranění utrpěl v důsledku pádu, byl doposud provedeným dokazováním vyvrácen, tak podle něj soud prvního stupně zcela důvodně důkazní návrh obhajoby zamítl jako nadbytečný (viz bod 14. rozsudku odvolacího soudu).
39. Na základě předestřených důvodů podle Nejvyššího soudu zamítnutí daného důkazního návrhu obhajoby pro nadbytečnost tak nepředstavuje případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu. Předmětný dovolací důvod tak ani v této části nebyl uplatněn obviněným opodstatněně.
40. Zcela na závěr Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že z obviněným opakovaně vzpomínaného pravidla in dubio pro reo se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
41. Obviněný ale přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného výše, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
V.
K návrhu na odložení či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu
42. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud přerušil výkon rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu důvody pro přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
43. Závěrem Nejvyšší soud shrnuje, že i přesto, že dovolací námitky obviněného M. M. odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neshledal jeho dovolání z výše uvedených důvodů opodstatněným, pročež jej musel podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.