ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.451.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 451/2022-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání obviněného D. D. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2022, č. j. 4 To 308/2021-498, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 203/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2021, č. j. 2 T 203/2019-460, byl D. D. (dále také jako „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za uvedené trestné činy, jakož i za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pro něž byl odsouzen rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 1. 2021, č. j. 2 T 143/2020-206, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2021, a dále za pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 6. 2021, č. j. 2 T 22/2021-70, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2021, mu soud prvního stupně uložil podle §283 odst. 2 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 2 (dvou) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku dále soud prvního stupně zrušil výroky o trestech z výše označených rozsudků okresního soudu ve Frýdku-Místku, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu pak obviněnému uložil povinnost, aby zaplatil na náhradu škody poškozenému M. K., narozenému dne XY částku 10 500 Kč a poškozené obchodní společnosti Home Credit, a. s., IČO 26978636, částku 29 923 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozeného Koždoně odkázal se zbytkem jím uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pouze pro pořádek Nejvyšší soud dodává, že týmž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu rovněž ve vztahu ke spoluobviněnému R. S., narozenému XY.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to toliko do výroku o trestu. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Kratinové, advokátky, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To spatřuje v uložení nepřiměřené výměry souhrnného trestu odnětí svobody „v souladu“ (pozn. ve skutečnosti obviněný zjevně myslí „v rozporu“) s §39 odst. 1 tr. zákoníku a dále v tom, že nebyly dodrženy a správně aplikovány hmotněprávní zásady pro ukládání trestů, resp. nebyl respektován princip individualizace trestu, když tento neodpovídá zákonným předpokladům.
6. Obviněný dále akcentuje, že je otcem nezletilého dítěte, které se narodilo do společného soužití s jeho družkou. Od počátku trestního řízení také spolupracoval, poskytoval náležitou součinnost, v hlavním líčení učinil prohlášení viny a výrazně tak přispěl k objasnění trestné činnosti a usnadnil i urychlil samotný průběh trestního řízení. Trestnou činnost páchal v podstatě z nouze, neboť nebyl schopen finančně zabezpečit svoji družku (která se pokusila o sebevraždu, trpí duševními problémy a nebyla schopna zajistit svým nezletilým dětem náležitou péči a bydlení) a její nezletilé děti. Trestnou činností chtěl pro tyto zajistit finanční výpomoc. Daná polehčující okolnost ale nebyla zohledněna při ukládání souhrnného trestu a odvolací soud tedy zjevně nezohlednil kritérium podle §39 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v osobních, rodinných a jiných poměrech pachatele. Tím došlo k porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí vzpomenuté výše. Závěrem obviněný uvádí, že uloženým trestem jsou ve své podstatě potrestány i jeho družka a její nezletilé děti, včetně společné dcery, tedy osoby na jeho trestné činnosti nijak nezúčastněné.
7. S ohledem na uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265m tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že mu uloží trest odnětí svobody v mírnější výměře.
8. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení, dovolací argumentace obviněného, ale také odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně stran výroku o trestu uloženého obviněnému, předně uvádí, že dovolací námitky obviněného nesměřují k jím tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (pozn. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021). Jde-li o samotný obsah dovolacích námitek, tak s těmito se podle ní již vypořádaly naprosto správně soudy obou stupňů, na jejichž argumenty odkazuje.
9. Nad rámec obsahu uvedených rozhodnutí k dovolání obviněného uvádí, že jeho námitky nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [resp. podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022], k čemuž připomíná závěry ustálené rozhodovací praxe stran výkladu tohoto dovolacího důvodu (především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah Nejvyššího soudu by podle jeho ustálené rozhodovací praxe co do posouzení výměry uloženého trestu (v rámci zákonem stanovené trestní sazby) přicházel v úvahu pouze výjimečně a jen tehdy, pokud by se uložený trest jevil jako extrémně nepřiměřený povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a dalším relevantním hlediskům pro stanovení jeho konkrétní výměry (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O případ extrémně přísného trestu, porušujícího tak ústavní princip proporcionality trestních sankcí a rovněž právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) však podle státní zástupkyně ve věci obviněného nejde.
10. K tomu státní zástupkyně poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, že při stanovení druhu a výměry trestu tento bral v potaz spolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení, skutečnost, že v hlavním líčení prohlásil svoji vinu ve smyslu §206a odst. 1, 2 tr. řádu, ale stejně tak vážil i okolnosti obviněnému přitěžující. Neopomenul ani jeho argumentaci, že trestnou činnost páchal z nouze a ze soucitu s jeho družkou, již ale shledal jako účelovou (k tomu viz níže), s čímž se státní zástupkyně ztotožňuje. Konečně státní zástupkyně k jeho výhradě, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz zájem rodiny na jeho setrvání na svobodě a dále zájem jeho nezletilé dcery, poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, přičemž vzhledem k tomu, že o rodinu se v současné době stará družka obviněného, obviněný zajišťoval její finanční chod i trestnou činností, kdy se navíc dopouštěl drogové trestné činnosti, kdy nebyly soudy nižších stupňů shledány žádné specifické okolnosti, které by zvyšovaly negativní dopad uloženého trestu na dceru obviněného, má za to, že jeho rodina uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho osobě neutrpí.
11. Závěrem státní zástupkyně dodává, že proces individualizace trestu je v každé věci jedinečný a vychází z konkrétních skutkových okolností dané trestní věci. Protože ve věci obviněného při tomto procesu neshledala žádné pochybení, kdy uložený trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen mírně nad jednou třetinou minimální zákonné trestní sazby, což lze vzhledem k jeho osobě a spáchaným trestným činům považovat za trest relativně mírný, má za to, že dovolání obviněného nelze vyhovět. A protože argumentace obviněného neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, přičemž současně souhlasí s postupem podle §265r odst. 1 písm. a) i c) tr. řádu.
12. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
15. Obviněný podal svůj mimořádný opravný prostředek dne 1. 4. 2022 a téhož dne byl tento doručen do datové schránky soudu prvního stupně, přičemž v něm odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ze shora předestřené argumentace je zřejmé, že obviněný má na mysli znění tohoto dovolacího důvodu účinné do 31. 12. 2021.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 , byl dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V řízení o dovolání byl tak v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 , zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ .
18. Důsledkem této změny bylo rovněž to, že stávající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), j), k) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, jsou s účinností od 1. 1. 2022 uvedeny v nezměněné podobě pod písmeny h), i), j), k), l) a m) téhož ustanovení.
19. Dovolací argumentace obviněného v nyní projednávané trestní věci směřuje toliko do výroku o trestu, resp. posouzení jeho přiměřenosti s ohledem na jím uvedené skutečnosti. Již na první pohled je tedy zřejmé, že neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [a tedy ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022], ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022.
20. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
21. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu.
22. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
23. Nezbývá než dodat, že Nejvyšší soud nadále i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, včetně řízení, které předcházelo jejich vydání, shledal, že dovolání obviněného neodpovídá žádnému zákonnému dovolacímu důvodu (ať již jde o znění §265b odst. 1 tr. řádu účinné do 31. 12. 2021, či od 1. 1. 2022). Protože zároveň nezjistil, že by postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv obviněného, nemohl jeho dovolání vyhovět. K dovolacím námitkám – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud stručně následující.
25. Jak uvedl Nejvyšší soud již výše, námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu. I přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
26. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
27. Nejvyšší soud proto optikou shora uvedeného přezkoumal přiměřenost obviněnému uloženého souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let a dvou měsíců a zjistil, že soud prvního stupně se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Z velmi přesvědčivého odůvodnění jeho rozsudku se totiž podává, že v rámci procesu individualizace trestu vyšel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v §39 tr. zákoníku (srov. zejména bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). Konkrétně soud prvního stupně posuzoval osobu obviněného, kdy zohlednil jak jeho dosavadní trestní minulost, tak skutečnost, že dříve uložené alternativní tresty, popř. tresty odnětí svobody ve výměře do dvou let, nesplnily vůči jeho osobě svůj preventivní a výchovný účel, dále povahu a závažnost spáchaných trestných činů, výměru nepodmíněných trestů odnětí svobody, které mu byly za sbíhající se trestné činy uloženy rozsudky téhož soudu označenými v bodu 2. tohoto usnesení a ve vztahu k nimž nyní ukládal podle §43 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému trest souhrnný, a v neposlední řadě vzal v potaz i polehčující okolnost v podobě prohlášení viny obviněným (byť šlo podle něj o jedinou polehčující okolnost).
28. Jestliže po zohlednění všech těchto skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit nepodmíněným trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), tento uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře mírně převyšující jednu třetinu zákonné trestní sazby odnětí svobody, nepovažuje Nejvyšší soud takto uložený trest za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený.
29. Na shora uvedenou argumentaci obviněného ostatně též zcela přiléhavě reagoval odvolací soud, jehož postup shledává Nejvyšší soud správným a zákonným (viz body 13. až 15. usnesení odvolacího soudu), když mimo jiné připomenul, že tíživé osobní či rodinné poměry ve smyslu §41 písm. b) a e) tr. zákoníku popisované obviněným nijak na posuzovanou trestnou činnost nedopadají. S tím je podle Nejvyššího soudu třeba souhlasit, když obviněný byl uznán vinným – mimo jiné – trestnou činností založenou na distribuci metamfetaminu jiným osobám a úvěrovým podvodem spočívajícím v podvodném vylákání finančních prostředků, které použil k zakoupení mobilního telefonu, čímž mohl jen stěží zajišťovat živobytí pro svoji rodinu. Skutečnost, že obviněný je otcem nezletilého dítěte, o nějž však pečuje jeho družka (když on sám je již od 5. 12. 2020 ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY), nemá na stanovení druhu a výměry trestu bez dalšího žádný vliv, kdy obviněný neuvádí žádné zvláštní okolnosti, z nichž lze seznat, že daným trestem byl jakkoliv ohrožen nejlepší zájem jeho nezletilé dcery ve smyslu státní zástupkyní vzpomenutého nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19.
30. V tomto případě nejde ani o situaci, na níž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Obviněný v tomto směru totiž nijak kvalifikovaně nerozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně určující pro stanovení konkrétní výměry uloženého trestu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
31. Závěrem Nejvyšší soud shrnuje, že dovolání obviněného D. D. neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Protože souhrnný trest odnětí svobody uložený tomuto obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně podle §283 odst. 2 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku neshledal jako extrémně přísný, nezbylo mu, než podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jeho dovolání odmítnout. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.