ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1090.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1090/2022-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné M. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, proti povinnému J. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, pro dlužné výživné ve výši 66 000 Kč za období od 1. 3. 2020 do 31. 1. 2021 a pro běžné výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně od února 2021, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 746/2021, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021, č. j. 55 Co 337/2021-81, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 55 Co 337/2021-81, k odvolání povinného potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) ze dne 23. 8. 2021, č. j. 49 EXE 746/2021-66, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce.
2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v posuzované věci je exekuce vedena pro dlužné a běžné výživné na základě nerozporovaných vykonatelných rozsudků, a to rozsudku obvodního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 32 P 14/2006-108, ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 62 Co 217/2009-149, a rozsudku obvodního soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 0 P 52/2017-373, ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 62 Co 134/2020-458 (dále „exekuční titul“). Povinný v návrhu na zastavení exekuce pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), namítal, že oprávněná (tj. jeho dcera) od března 2020 do srpna 2020 nestudovala na žádné škole a na další školu (Gymnázium a SOŠ pro zrakově postižené XY) nastoupila účelově od 1. 9. 2020, přičemž se jednalo o čtvrtou střední školu během uplynulých šesti let (předchozí školy opustila pro neplnění studijních povinností); za uvedené situace vyživovací povinnost povinného vůči oprávněné zanikla a jsou dány důvody pro zastavení exekuce ještě v době před rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10, u něhož povinný podal návrh na zrušení této povinnosti.
3/ Odvolací soud zdůraznil, že zmíněnou argumentací povinného a jeho důkazními návrhy uplatněnými v exekučním řízení se může zabývat toliko nalézací soud, na který se povinný již obrátil. Skutečnosti, jichž se povinný dovolává v rámci návrhu na zastavení exekuce, mu byly známy již na jaře 2020, přesto tehdy nepodal návrh na zrušení vyživovací povinnosti a „pouze přestal platit výživné“, tedy místo hájení svých práv jednal svévolně. Exekuční soud je exekučním titulem vázán a „není přípustné, aby toto vlastním postupem prakticky reparoval“.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny nebyly, a to:
a/ „zda je soud v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce na výživné pro zletilé dítě oprávněn či povinen přezkoumat věcnou správnou správnost a aktuální vykonatelnost exekučního titulu, jímž je soudní rozhodnutí“ ,
b/ „zda je vadou exekučního titulu skutečnost, že v okamžiku podání návrhu na exekuci provedení exekuce umožní zneužití práva v rozporu s dobrými mravy“ ,
c/ „zda je povinností soudu zabývat se v rámci exekuce kauzálními námitkami vznesenými ve vztahu k výživnému rodiče na zletilé dítě“ a
d/ „zda vyživovací povinnost rodiče vůči zletilému dítěti může zaniknout výlučně na základě soudního rozhodnutí o zrušení vyživovací povinnosti, nebo pouze na základě ukončení studia zletilého dítěte a jeho nástupem do pracovního poměru“ .
5/ Dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, který obecným soudům uložil povinnost výkon rozhodnutí v režimu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Právě probíhající exekuce proti povinnému ke zjevné nespravedlnosti vede, neboť oprávněná je schopna sama se živit (ve školním roce 2019/2020 nestudovala a byla zaměstnána na dobu neurčitou), chová se účelově (střídavě studuje či pracuje) a oddaluje rozhodnutí o návrhu povinného na zrušení vyživovací povinnosti. S dovolatelem nadto mimosoudně nekomunikuje a její postup ovlivňuje finanční situaci povinného, jemuž napadené usnesení odvolacího soudu zasahuje do práv garantovaných v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
6/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
7/ Podle dlouhodobé a konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se v řízení o výkon rozhodnutí nezjišťuje, zda (ne)došlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek (§163 odst. 1 o. s. ř.); obsahem rozhodnutí (tj. včetně rozhodnutí o výživném hrazeném ve splátkách) je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 1215/2016, proti němuž podaná stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. III. ÚS 3848/16, odmítnuta). Nebyl-li exekuční titul změněn, nepozbyl vykonatelnosti a nepřestal být exekučním titulem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 153/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3554/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 4354/2009). Tak je tomu z důvodu, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pro faktický výkon rozhodnutí, a nikoli pro autoritativní nalézání práva, stejně jako není řízením přezkumným (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, nebo ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11). Z toho plyne, že má-li povinný či oprávněný za to, že od naposledy upraveného výživného došlo ke změně okolností rozhodných pro určení rozsahu výživného uloženého exekučním titulem, může se (má právo) v nalézacím řízení domáhat změny rozhodnutí o výživném (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021, sp. zn. 20 Cdo 1743/2021).
8/ Pro úplnost je nutné podotknout, že trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem se váže na dobu, do které děti nejsou samy schopny se živit, tudíž rozhodnutí (popřípadě dohody) o úpravě výživného pro nezletilé dítě nepozbývají účinnosti dosažením zletilosti oprávněného dítěte; mění se pouze platební místo, tj. povinný rodič plní svou vyživovací povinnost přímo k rukám zletilého dítěte (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 535/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 20 Cdo 683/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2021, sp. zn. 20 Cdo 1743/2021).
9/ V posuzované věci nebyl exekuční titul upravující vyživovací povinnost dovolatele ve vztahu k oprávněné, jeho zletilé dceři, zrušen ani modifikován, tudíž prozatím není dán důvod pro zastavení exekuce, jak správně dovodily soudy obou stupňů, které se nemohly v otázce vykonatelnosti exekučního titulu přiznávajícího výživné povinnému rodiči k oprávněnému zletilému dítěti dostat do rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel v této souvislosti zvoleného hlediska přípustností dovolání nemohl dosáhnout, neboť jím ohlášené právní otázky (které lze podřadit souhrnně pod zmíněnou problematiku vykonatelnosti exekučního titulu, případně závaznosti exekučního titulu ve věci výživného mezi rodičem a dítětem pro exekuční soud) jsou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešeny, aniž by existoval jakýkoli rozumný důvod předmětnou judikaturu překonávat.
10/ Důvody k odchýlení se od rozhodovací a konstantní praxe dovolacího soudu nelze spatřovat ani v rovině ústavní (dovolatel zmiňuje zásah do jeho ústavních práv zaručených články 11 a 36 Listiny základních práv a svobod). Okolnosti, které povinný na podporu svého názoru vylíčil, konkrétně střídání škol oprávněnou, dílčí období jejího zaměstnání, účelové chování dcery a blíže neupřesněný zásah do finanční situace dovolatele, se nevymykají obvyklé argumentaci rodiče, který chce dosáhnout deklaratorního potvrzení, že jeho vyživovací povinnost zanikla. Exekuční soud však v řízení o návrhu na zastavení exekuce v tomto ohledu nemůže nahrazovat rozhodovací činnost nalézacího soudu (k němuž se ostatně povinný již návrhem na zrušení vyživovací povinnosti obrátil), protože právě takový postup by hrozil kolizí s ústavními principy. Využití pravomocného a vykonatelného exekučního titulu k podání exekučního návrhu nemůže být na základě dovolatelem tvrzených okolností případu tzv. šikanózním návrhem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 2239/2021, dále rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14) ani výkonem práva odporujícím dobrým mravům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 4536/2016, proti němuž podanou stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 15. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 267/17, odmítl, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 265/2017, proti němž podanou stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 5. září 2017, sp. zn. II. ÚS 1289/17, odmítl).
11/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu