ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1175.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1175/2022-1052
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné MAIRA ENTERPRISE LLC , se sídlem 1090 Vermont Ave, N. W., 2005, Washington, DC, Spojené státy americké, registrační číslo L43671, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinné E. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Náměstí Svobody 77/12, pro 23 932 442 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 103 EXE 3044/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 20 Co 141/2020-941, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2021, č. j. 20 Co 141/2020-981, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 65 582 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Procházky.
Odůvodnění:
1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 11. 2021, č. j. 20 Co 141/2020-941, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 12. 2021, č. j. 20 Co 141/2020-981, změnil usnesení Městského soudu v Brně (dále „ soud prvního stupně“) ze dne 21. 1. 2020, č. j. 103 EXE 3044/2012-452, tak, že zamítl návrh oprávněné na nařízení exekuce podle rozhodčího nálezu vydaného dne 8. 3. 2012 rozhodcem JUDr. Igorem Velebou (dále „rozhodce“), sp. zn. R 16/09, ve znění opravného rozhodčího nálezu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. R 16/09 (dále „exekuční titul“), k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 23 932 442 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a zároveň rozhodl o náhradě nákladů exekuce (výrok II.), jakož i o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok III.). Jednalo se v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu o témže návrhu, vydané poté, co Nejvyšší soud usnesením dne 16. prosince 2014, č. j. 21 Cdo 4486/2014-178, zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 20 Co 986/2012, a věc vrátil soudu k dalšímu řízení (odvolací soud následně usnesením ze dne 7. 3. 2019, č. j. 20 Co 986/2012-355, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2012, č. j. 103 EXE 3044/2012-34, jímž byla exekuce původně nařízena, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
2) Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl prokázán úmysl právní předchůdkyně oprávněné - společnosti INFA trade s. r. o. (identifikační číslo osoby 25535986, zaniklé ke dni 25. 5. 2012, dále „právní předchůdkyně oprávněné“) - uzavřít Dohodu o řešení sporu ze dne 14. 5. 2009 (obsahující rozhodčí doložku; dále „dohoda“ či „dohoda o řešení sporu“) s povinnou, a to zejména s ohledem na absenci podpisu jednatelky právní předchůdkyně oprávněné na textu dohody, jenž proto ani nemohl být - oproti ostatním připojeným podpisům - ověřen JUDr. Jarmilou Červínkovou, notářkou se sídlem v Brně (dále „notářka“). S ohledem na uvedená zjištění proto nemohla být platně sjednána rozhodčí doložka, a tudíž ani založena pravomoc rozhodce pro rozhodování sporu mezi účastníky a pro vydání exekučního titulu.
3) Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost vymezila s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tvrzením, že se odvolací soud při řešení ohlášených právních otázek odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od:
a) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 ze dne 19. prosince 2002, podle kterého o omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věc, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu;
b) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 515/2001 ze dne 14. března 2002, podle kterého lze za zneužití výkonu práva považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu;
c) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1908/2006 ze dne 3. července 2007, podle kterého svědek vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smysly vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořících předmět výslechu. Nepřísluší mu, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil skutkové nebo právní závěry; uvede-li svědek přesto ve své výpovědi takové závěry, soud k nim při hodnocení jeho výpovědi nepřihlíží;
d) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 354/2020 ze dne 10. srpna 2020, podle kterého právní kvalifikace případu je ve výlučné kompetenci soudu, jenž stran ní nemůže být nikterak vázán názory slyšených svědků;
e) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1239/2011 ze dne 23. října 2012, podle kterého vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí, přičemž při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností a závěr o nevěrohodnosti svědka by měl vycházet pouze z rozporů závažných, které nadto musí být s ohledem na uvedené v odůvodnění soudního rozhodnutí náležitě konkretizovány;
f) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne 26. června 2014, podle kterého skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost); a
g) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 ze dne 26. června 2017, podle kterého je dána povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.).
4) Dovolatelka v souvislostí s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání shora formulovala následující otázky:
A/ zda je napadené rozhodnutí odvolacího v rozporu se zásadou legitimního očekávání a se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1299/2015 ze dne 15. března 2016, ve kterém byla řešena identická věc, týkající se totožné dohody o rozhodci, čímž došlo k porušení zásady právní jistoty účastníků a legitimního očekávání;
B/ zda se odvolací soud nemusel vypořádat s argumentem dovolatele poukazujícího na rozpor jednání povinné s pravidly logického myšlení, která jsou relevantním argumentem pro hodnocení skutkového stavu dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011 ze dne 21. června 2012;
5) Dovolatelka dále předestřela právní otázky, které podle jejího mínění dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, a to:
C) zda je možné a v souladu se zákonem, za účinnosti zákona obč. zák. a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), v případě, kdy jedna fyzická osoba vystupuje na jedné straně smlouvy a současně je jednatelem právnické osoby vystupující jako druhá strana smlouvy, aby tato osoba takovou smlouvu přijala, tj. tuto akceptovala, pouze jediným podpisem, resp. zda je nezbytné, aby taková osoba na listinu připojila dva podpisy, tj. jeden podpis za tuto osobu samotnou jakožto osobu fyzickou a jeden podpis za osobu právnickou, za kterou právně jedná;
D) zda je možné provést důkazy a přihlédnout k těmto v rámci hodnocení důkazů za situace, kdy se jedná o listinný důkaz - písemné sdělení osoby, která mohla být ve věci vyslechnuta jako svědek, když tato osoba je vázána mlčenlivostí dle §56 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, a této mlčenlivosti nebyla zproštěna;
E) zda je možné, aby v případě, kdy jedna fyzická osoba jedná současně za dva subjekty, za sebe jakožto osobu fyzickou a za jinou právnickou osobu jakožto jednatel, v případě, že tato osoba podepíše listinu za obě tyto osoby a svoji vůli výslovně ozřejmí tak, že listinu podepsala jak za sebe, tak za právnickou osobu, kterou je jednatelem, aby vůle této osoby byla zpochybněna svědeckými výpověďmi jiných osob, které byly aktu učinění podpisu přítomny;
F) zda je pro řádné jednání jménem právnické osoby nezbytné připojit k podpisu jednající osoby také razítko či jiné označení obchodní firmy právnické osoby, za kterou je jednáno, je-li označení účastníka smlouvy, tj. právnické osoby, včetně uvedení osoby, která za tuto společnost při podpisu smlouvy jedná v pozici jednatelky, uvedeno řádně již v záhlaví smlouvy;
G) zda je možné provádět dokazování protokolem o výpovědi svědka a účastníka řízení, aniž by byl svědek s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti předvolán, pokud jeho předvolání současně nebrání žádná objektivní okolnost; a
H) zda je možné namítnout neplatnost právního jednání za situace, kdy účastník řízení potvrzuje, že dohoda byla uzavřena a tato nebyla zákonným způsobem odklizena.
6) Dovolatelka je především přesvědčena, že při řádném průběhu dokazování mohla být prokázána vůle právní předchůdkyně oprávněné uzavřít dohodu o řešení sporu, neboť její jednatelka nejen za sebe, nýbrž též za samotnou právní předchůdkyni oprávněné k dohodě připojila svůj podpis. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, současně aby odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
7) Povinná v rozsáhlém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Podle jejího názoru oprávněná dlouhodobě prodlužuje nejen toto řízení, nýbrž i řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud se v průběhu řízení podrobně zabýval tvrzeními účastníků a navrženými důkazy, své závěry řádně odůvodnil a zachoval přitom principy spravedlivého procesu. Oprávněná nyní přichází s tvrzením nových skutečností a navrhuje nové důkazy, což je v dovolacím řízení nepřípustné.
8) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání oprávněné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
9) Dovolatelka prostřednictvím předestřených otázek ad C) a F) zpochybňuje průběh v roce 2009 uzavřené dohody o řešení sporu, z níž měla vzejít pravomoc rozhodce pro vydání rozhodčího nálezu. Primárně je v této souvislosti nepochybné (a ostatně i nerozporované), že pro posuzovaný vztah je rozhodná právní úprava občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz rovněž §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014), podle jehož ustanovení §43a odst. 1 je projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí (uvedená zásada přitom platí i pro uzavírání smluv mezi podnikateli; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006, a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 5298/2007). Z obecné právní úpravy kontraktačního procesu obsažené v §43a a násl. obč. zák., dále vyplývá, že smlouva je dvoustranný (případně i vícestranný) právní úkon, složený ze dvou obsahově zcela shodných (§44 odst. 2 obč. zák.) a vzájemně adresovaných právních úkonů, a to z návrhu na uzavření smlouvy neboli oferty a z přijetí toho návrhu čili akceptace; k uzavření smlouvy dojde okamžikem, kdy se přijetí návrhu smlouvy stane účinným (srov. §44 odst. 1 větu první obč. zák.), tj. kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli, neboli oferentovi (§43c odst. 2 věta první obč. zák.). Podstatou smlouvy je tedy souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005, z rozhodovací praxe Ústavního soudu rovněž nález ze dne 22. září 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, uveřejněný pod číslem 206/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2019, sp. zn. 32 Cdo 4485/2018).
10) Závěr odvolacího soudu, podle kterého k akceptaci dohody o řešení sporu nikdy nedošlo z důvodu absence podpisu jedné ze stran kontraktačního procesu (právní předchůdkyně oprávněné), je plně v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež vyžaduje, aby se shodné projevy vůle kontrahujících stran skutečně setkaly , což v případě právního úkonu uzavíraného v obligatorně písemné formě (§3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů) vyžaduje připojení podpisu každé ze stran uzavírajících příslušnou smlouvu. Na uvedeném požadavku nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatelky, že úmyslem jedné ze stran kontraktačního procesu bylo ve skutečnosti podepsat dohodu též za osobu jinou, jelikož ze zjištění učiněného odvolacím soudem vyplynulo, že podpis právní předchůdkyně oprávněné na dohodě bez dalšího chybí. Dovolatelkou ohlášené otázky za tohoto stavu byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dostatečně řešeny, v důsledku čehož dovolatelkou zvolená přípustnost dovolání hlediskem otázky dovolacím soudem dosud neřešené nemůže obstát. Dovolací soud nad rámec uvedeného podotýká, že odvolací soud se při řešení předmětných otázek nedostal s konstantní judikaturou (viz shora) do kolize.
11) Podrobila-li dovolatelka prostřednictvím zbylých otázek (ad B/, D/, E/, G/ a H/) kritice průběh exekučního řízení a výsledek dokazování před soudy nižších stupňů (a zvláště pak před odvolacím soudem), v rámci čehož především upozornila na nedostatky při výslechu svědků, rozporovala-li dále zjištění učiněná odvolacím soudem a jeho závěr, že nebylo úmyslem právní předchůdkyně oprávněné uzavřít s povinnou dohodu o řešení sporů, a namítala-li, že notářka porušila svým vyjádřením (přípisem) zákonnou povinnost mlčenlivosti, opomíjí, že prostřednictvím skutkových námitek (např. k okolnostem a přítomnosti podpisu dohody) a kritiky hodnocení důkazů nelze přípustnost dovolání založit a v této souvislosti ani úspěšně prosadit důvod dovolání (viz §241a odst. 1 o. s. ř., z rozsáhlé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. dále např. usnesení ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení ze dne 21. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 2066/2020). Dovolací soud v dané souvislosti neshledal žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu, jehož hodnocení důkazů nevykazuje ani znaky libovůle, naopak se vyznačuje dostatečným a logickým odůvodněním respektujícím principy volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Lze-li některou z námitek zařadit i do problematiky vad řízení (např. u postupu soudu při výslechu notářky), Nejvyšší soud k takové vadě (i kdyby k ní došlo) může přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
12) Na řešení dovolatelkou v dovolání označených otázek důsledků omluvitelného omylu a zneužití výkonu práva ze strany povinné napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť odvolací soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že dohoda obsahující rozhodčí doložku představuje nikdy ze strany právní předchůdkyně oprávněné neakceptovaný (oboustranně nepodepsaný) návrh, který tak nemohl pravomoc rozhodce pro vydání exekučního titulu (rozhodčího nálezu) založit.
13) Odkaz dovolatelky (viz otázka tzv. legitimního očekávání ad A/) na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 1299/2015, v němž byla dovolatelka rovněž v pozici oprávněné osoby, a to na podporu jejího tvrzení ohledně průkazu podpisu dohody za právní předchůdkyni oprávněné, nemůže být přiléhavý, jelikož Nejvyšší soud uvedeným rozhodnutím stručně odmítl dovolání povinné z důvodu nedostatku formálních náležitostí, tudíž otázku uzavření předmětné dohody neřešil. Ohlášená otázka legitimního očekávání oprávněné ohledně výsledku řešení „identické věci“ proto (rovněž) neobstojí.
14) Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení (§243 o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
15) Podle výsledku dovolacího řízení zaplatí dovolatelka povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 65 582 Kč (viz §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.), zahrnující odměnu za jeden úkon právní služby advokáta povinné, tj. za vyjádření k dovolání, vypočtené z tarifní hodnoty ve výši vymáhané pohledávky bez příslušenství (viz §11 odst. 1 písm. k/, §8 odst. 1 a §7 bod 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), jednu paušální náhradu hotových výdajů (§13 AT) a položku 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., viz dále zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu