ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1248.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 1248/2022-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PD Finance a reality s. r. o. , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Křižíkova 1705/15, identifikační číslo osoby 28589688, zastoupené Mgr. Lukášem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, proti povinnému T. Š. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1364/20, za účasti bývalé manželky povinného P. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivo Tichovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, pro 1 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 97 EXE 11468/2013, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2020, č. j. 9 Co 275/2019-501, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Nejvyšší soud České republiky (dále též „dovolací soud“) dovolání bývalé manželky povinného (dále „dovolatelka“) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále rovněž „odvolací soud“) ze dne 30. 11. 2020, č. j. 9 Co 275/2019-501, jímž odvolací soud změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2018, č. j. 97 EXE 11468/2013-439, tak, že návrh dovolatelky na zastavení exekuce zamítl, odmítá podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčila důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř), a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sb. rozh. obč.). Za tohoto stavu dovolání oprávněného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
2/ Dovolatelka bez ohlášení konkrétní právní otázky (či otázek) předpoklad přípustnosti dovolání vymezila větou, že „pokud soud II. stupně věc právně posoudil jinak, pak se tento soud při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, byla-li tato právní otázka již vyřešena, nebo má-li být dovolacím soudem s ohledem na okolnosti případu vyřešena jinak“ . Taková formulace (nadto se zřetelem k dikci zákona nepřesná) míří na více zákonných hledisek přípustnosti (ve znění §237 o. s. ř.), které se z povahy věci vzájemně vylučují a nelze je podmiňovat (jak to dovolatelka činí vloženou větou „byla-li tato otázka již vyřešena“), přičemž ani z dalšího textu dovolání nelze dovodit, k jaké rozhodné právní otázce dovolatelka jedno z více kritérií přípustnosti dovolání přiřazuje (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Vlastní obsah dovolání tvoří převážně polemika dovolatelky se skutkovými a důkazními závěry odvolacího soudu, zakončená dovolatelčiným názorem, že „výše uvedeným řetězcem nepřímých důkazů bylo v řízení prokázáno, že půjčky coby hospodářský důvod vystavení směnek, skutečně poskytnuty nebyly“ a že dovolatelce „náleží námitky, jako by byla účastnicí směnečného vztahu…“. Skutkovými námitkami, kritikou hodnocení důkazů odvolacím soudem či vlastní představou dovolatelky ohledně výsledku dokazování však nelze přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 4968/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 397/17, odmítl).
3/ Dovolatelka krom uvedeného neupřesňuje rovněž jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu (alespoň v rovině citace právních závěrů), od níž by se odvolací soud odchyloval či která by měla být dovolacím soudem překonána. Zmíněné vady a nepřesnosti dovolání (vzájemně provázané, neboť vady přípustnosti dovolání se promítají do chybějícího vymezení důvodu dovolání a naopak) jednotlivě i v celém jejich spektru neumožňují, aby bylo možné dovolání projednat po věcné stránce.
4/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 5. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu