ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2184.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2184/2021-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného R. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Kindlem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti povinnému J. O. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Luciou Švecovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kozácká 289/9, pro 497 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 8811/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2020, sp. zn. 17 Co 164/2020-154, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 22. 9. 2020, č. j. 17 Co 164/2020-154, jímž odvolací soud k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) ze dne 12. 7. 2019, č. j. 13 Nc 8811/2008-89, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na (úplné) zastavení exekuce (výrok II. usnesení soudu prvního stupně, viz současně výrok I., jímž soud prvního stupně exekuci částečně zastavil), odmítá podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčil důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.), a rovněž neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Za tohoto stavu dovolání povinného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
2/ Dovolatel k přípustnosti dovolání citoval ustanovení §237 o. s. ř. ve znění všech čtyř uvedených hledisek, které se navzájem vylučují (bod II. dovolání). Ve dvou případech sice odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu (na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011, vždy v části dovolání nadepsané „K absenci nátlaku, k posouzení nedůvěryhodnosti svědka“), nikoli však za účelem jednoznačného vymezení přípustnosti dovolání (první rozhodnutí dovolacího soudu povinný zmiňuje v souvislosti s tím, že se o daný judikát opíral odvolací soud, na druhý rozsudek bez bližší vazby na posuzovanou věc pouze „upozorňuje“). Po shrnutí věci (bod III.) dovolatel pojmenoval jednotlivé důvody dovolání (bod IV.) ve znění „1) K absenci řádné specifikace dluhu co do důvodu a titulu“, „2) K absenci nátlaku, k posouzení nedůvěryhodnosti svědka“ a „3) K neunesení důkazního břemene ohledně půjčení si nižší částky“, aniž by formuloval konkrétní právní otázku (či právní otázky), na jejímž (jejichž) řešení napadené usnesení odvolacího soudu závisí. Z obsahu bodu IV. dovolání (jakož i z dalšího textu) je toliko zřejmá kritika povinného ve vztahu k odvolacím soudem hodnoceným důkazům a představa dovolatele, jak by podle jeho názoru měly být důkazy posouzeny. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 20 Cdo 4968/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 397/17, odmítl), a to rovněž se zřetelem k závěru odvolacího soudu, podle něhož povinný ke svému tvrzení ohledně poskytnutí exekučně vymáhaného závazku (půjčky) v nižším než exekučním titulem (notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti sepsaném notářkou v Praze JUDr. Danou Skružnou dne 4. 9. 2008 pod sp. zn. N 635/2008, NZ 569/2008) uznaném rozsahu neunesl důkazní břemeno.
3/ Nelze-li samotné hodnocení důkazů se zřetelem k zásadě zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017), pak je třeba pro úplnost poznamenat, že dovolací soud nezjistil ani žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy odvolacího soudu, tj. hodnocení důkazů v posuzované věci nevykazuje žádné znaky libovůle, přičemž odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil.
4/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu