ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2360.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2360/2022-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné STAVMAT STAVEBNINY a. s. , se sídlem v Rudné, Pod Můstkem 884/6, identifikační číslo osoby 25121049, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti povinnému L. N. , narozenému XY, bytem XY, za účasti bývalé manželky povinného J. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, pro 1 163 324 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 28 EXE 2102/2014, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021, č. j. 18 Co 138/2021-188, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Okresní soud Praha-východ (dále též „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 6. 2021, č. j. 28 EXE 2102/2014-158, pod výrokem I. částečně zastavil exekuci vedenou pověřeným soudním exekutorem JUDr. Milanem Makariem, Exekutorský úřad Praha-západ (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 28 EXE 2102/2014 (dále „nařízená exekuce“), pro vymožení částky 1 163 324 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2011, č. j. 47 Cm 309/2011-7, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, č. j. 6 Cmo 198/2012-48 (dále „exekuční titul“), a to v rozsahu exekučního příkazu ze dne 7. 10. 2014, č. j. 156 EXE 2740/14-14, jímž soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovitých věcí ve společném jmění manželů (povinného a jeho bývalé manželky) - pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „nemovité věci“ a „exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí“), a pod výrokem II. zamítl návrh bývalé manželky povinného na částečné zastavení nařízené exekuce v rozsahu exekučního příkazu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 156 EXE 2740/14-40, jímž soudní exekutor zřídil exekutorské zástavní právo na nemovitých věcech (dále „exekuční příkaz na zřízení exekutorského zástavního práva“); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2/ V řízení se jedná již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil-li Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 12. 2020, č. j. 18 Co 100/2020-141, k odvolání bývalé manželky povinného usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2020, č. j. 28 EXE 2102/2014-125, při uložené povinnosti posoudit, zda bývalá manželka povinného je účastnicí exekučního řízení.
3/ Okresní soud následně nařízenou exekuci částečně zastavil s ohledem na usnesení ze dne 24. 1. 2013, č. j. 17 E 131/2012-19, jímž soud před vydáním obou shora specifikovaných exekučních příkazů zřídil soudcovské zástavní právo na nemovitých věcech za účelem zajištění povinnosti uložené povinnému stejným exekučním titulem (výkon rozhodnutí i exekuce souběžně probíhají pro tutéž pohledávku). Okresní soud vyhodnotil později zahájenou exekuci vedenou prodejem nemovitých věcí jako nepřípustnou podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), s odkazem na zásadu ne bis in idem . Oproti tomu zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech, k nimž bylo již dříve zřízeno zástavní právo soudcovské, nebrání překážka věci rozhodnuté, která by nastala až v okamžiku prodeje shodné nemovité věci v exekučním i vykonávacím řízení.
4/ Odvolací soud k odvolání oprávněné a bývalé manželky povinného usnesením ze dne 14. 12. 2021, č. j. 18 Co 138/2021-188, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že zamítl návrh na zastavení nařízené exekuce v rozsahu exekučního příkazu na prodej nemovitých věcí, ve výroku II. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zastavil nařízenou exekuci v rozsahu exekučního příkazu zřízením exekutorského zástavního práva a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při aprobaci skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, odvolací soud nepovažoval dřívější nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech za překážku pro pozdější provedení exekuce prodejem totožných nemovitých věcí, neboť zřízení soudcovského zástavního práva má oproti provádění exekuce (zde prodejem nemovitých věcí) toliko funkci zajišťovací. Opačný závěr vůči soudu prvního stupně zaujal ohledně zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech již zajištěných pomocí zástavního práva soudcovského, jelikož nařízení dalšího zajišťovacího institutu „nebylo namístě“, a byl tak dán důvod pro částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
5/ Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., vymezila tak, že odvolací soud založil své rozhodnutí na řešení v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky „ zda je možné, aby v situaci, kdy bylo nejprve zahájeno řízení o soudní výkon rozhodnutí a v takovém řízení bylo usnesením zřízeno soudcovské zástavní právo na nemovitostech, mohlo být následně zahájeno též exekuční řízení a v rámci něj pak exekučním příkazem rozhodnuto o prodeji nemovitých věcí, když soudní výkon rozhodnutí i exekuce byly zahájeny k vymožení stejné pohledávky, na základě stejného exekučního titulu, pro stejnou oprávněnou, vůči stejnému povinnému, a soudcovské zástavní právo i exekuce prodejem nemovitých věcí postihují stejné nemovité věci, nebo zda takovému nařízení a provádění exekuce prodejem nemovitých věcí brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, a tedy zda by měla být taková exekuce v rozsahu exekučního příkazu k prodeji nemovitých věcí zastavena z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté, či nikoli “.
6/ Dovolatelka upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 4/2006, v němž byla jí předestřená otázka „ zčásti zodpovězena “. Podle jejího názoru není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána z důvodu, že prodej nemovité věci a zřízení soudcovského zástavního práva na téže věci představuje „ dva rozdílné způsoby provedení exekuce “, je-li nepochybné, že soudcovské zástavní právo svým účelem směřuje právě k prodeji shodných nemovitých věcí. Názor odvolacího soudu fakticky znamená, že v rámci dříve zahájeného soudního výkonu rozhodnutí, kde bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, již nebude možné s ohledem na později zahájenou exekuci soudní výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí nařídit a provést, a tedy soudcovské zástavní právo v důsledku až později zahájené exekuce ztratí na významu.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání bývalé manželky povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že při vymáhání peněžité pohledávky nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté (a podobně překážka věci zahájené) právě tehdy, vydal-li soudní exekutor exekuční příkaz, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení totožné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem (pravomocně) nařízen výkon rozhodnutí, a to stejným způsobem, na který exekuční příkaz zní, a postihující týž předmět výkonu. Je tomu tak právě z toho důvodu, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. nenese samotné pověření soudního exekutora podle §43a odst. 3 ex. řádu, ale teprve vydání exekučního příkazu (§47 odst. 2, věta první ex. řádu). Totožnou věcí ve smyslu §83 a §159 odst. 4 o. s. ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) rozumí stejný způsob výkonu (§258 odst. 1 o. s. ř. resp. §58 a §59 odst. 1 ex. řádu) vedený na týž předmět výkonu a uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem (z poměrně rozsáhlé judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 4/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 20 Cdo 2486/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 1054/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018).
9/ Pro potřeby posuzované věci je tudíž zřejmé, že se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemohl odchýlit, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech nebrání následnému prodeji týchž nemovitých věcí v rámci později nařízené exekuce, poněvadž se nejedná o totožný způsob výkonu rozhodnutí (exekuce), nutno-li pro úplnost dodat, že zřízení soudcovského práva sleduje účelem zajišťovací funkci a nesměřuje přímo k provedení výkonu rozhodnutí (exekuce). Z přiloženého procesního spisu přitom nevyplývá, a dovolatelka ostatně nic takového ani netvrdí, že by výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí byl nařízen (resp. exekuce byla vedena) duplicitně.
10/ Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 4/2006, není přiléhavý, neboť označeným rozhodnutím nebyl popřen pro úspěšnou námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté nezbytný požadavek totožnosti způsobu vedení exekuce a výkonu rozhodnutí. Zároveň je uvedený odkaz v rozporu se zvolenou přípustností dovolání (hlediskem řešení otázky ustálenou judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené), v důsledku čehož se dovolatelce nepodařilo uvedenou náležitost dovolání zcela určitým způsobem vymezit a prosadit.
11/ Napadla-li dovolatelka dovoláním i tu část výroku, na základě níž odvolací soud zastavil exekuci v rozsahu exekučního příkazu zřízením exekutorského zástavního práva, pak v této části není dovolání subjektivně přípustné (§243c odst. 3 věta první ve spojení s ustanovením §218 písm. b/ o. s. ř.), neboť odvolací soud zde návrhu bývalé manželky povinného na zastavení exekuce jednak vyhověl, čímž jí zásadně odňal legitimaci dovolání podat, jednak nemohla být dovolatelce následkem (dílčího) zastavení exekuce způsobena jakákoli újma, kterou by bylo možné odstranit změnou či zrušením napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 2568/2021).
12/ Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání bývalé manželky povinného odmítl.
13/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu