ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2624.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2624/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce Zemědělského družstva "Agrofarma" v likvidaci , se sídlem v Praze 4 – Cholupicích, Podchýšská 11, identifikační číslo osoby 00314579, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, proti žalovanému L. Š., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 34 C 55/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2021, č. j. 20 Co 15/2021- 124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 29. 6. 2020, č. j. 34 C 55/2019-91 (s tím, že budova bez čp/če – garáž na LV XY k. ú. XY stojí na pozemku p. č. XY namísto p. č. XY), kterým Okresní soudu
Praha – západ z exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Exekutorského úřadu Zlín Mgr. Markem Jenerálem pod sp. zn. 177 EX 522/18 vyloučil označené (ve výroku I.) nemovité věci. Uzavřel, že žalobce prokázal, že má k sporným nemovitým věcem, jenž byly postiženy výkonem rozhodnutí, takové právo, které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (žalovaného).
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že exekuce je vedena pro vymožení pohledávky žalovaného ve výši 13 554 769,88 Kč s příslušenstvím, kterou odkoupil po skončení konkursu na majetek povinného Zemědělského družstva Zvole v likvidaci jako nezajištěnou a v podstatě nedobytnou za úplatu ve výši 50 000 Kč (exekučním titulem je seznam přihlášených pohledávek č. j. 39 K 1/2003-1085 vydaný Krajským soudem v Praze dne 22. 6. 2018). Soudní exekutor vydal exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem sporných nemovitých věcí, jejichž evidovaným vlastníkem byl v době jejich vydání povinný. Původní vlastník sporných nemovitostí JZD 1. Máj Zvole bylo základě usnesení jeho členské schůze ze dne 26. 10. 1990 rozděleno ke dni 1. 1. 1991 na povinného (původně pod názvem ZD Zvole, Zvole u Prahy) a žalobce (původně pod názvem ZD Agrofarma Cholupice), přičemž byl schválen poměrně neurčitý způsob rozdělení majetku a závazků mezi nástupnická družstva. Vzniklý spor o toto rozdělení skončil rozhodnutím státní arbitráže ze dne 19. 12. 1991, č. 21511/91/19, kterým bylo žalobci uloženo, že je povinen plnit usnesení členské schůze ve smyslu přílohy č. 3 znaleckého posudku ze dne 25. 10. 1991, podle nějž měl na žalobce připadnout majetek v hodnotě 11,88 % z celkového majetku původního družstva, tedy v hodnotě 31 795 945,70 Kč. Po prohlášení konkursu na majetek povinného byly do konkursní podstaty sepsány i sporné nemovitosti, žalobce se však v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 CmI 103/2003 domohl jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty, přičemž závěr odvolacího soudu byl aprobován Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009 a Ústavním soudem v usnesení ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/09. Žalobce se rovněž domáhal určení vlastnictví k sporným nemovitostem žalobou, o níž Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 16. 1. 2003, č. j. 8 C 1424/95-295 rozhodl tak, že vlastníkem sporných nemovitostí je žalobce; tento spor byl ukončen uzavřením smíru mezi žalobcem a povinným v průběhu odvolacího řízení, který Krajský soud v Praze schválil usnesením ze dne 14. 11. 2018, č. j. 29 Co 713/2013-753, jímž bylo určeno, že vlastnické právo k sporným nemovitostem náleží žalobci. Žalovaný tento smír napadl odpůrčí žalobou, jíž se domáhal určení, že je vůči němu neúčinný, s odůvodněním, že jím bylo porušeno inhibitorium založené exekučními příkazy. Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 3 C 157/2019-58, ve spojení s (potvrzujícím) rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 27 Co 31/2020-98, odpůrčí žalobu zamítl; dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2841/2020.
3. Odvolací soud dovodil, že pokud soudy rozhodly o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty (a to i kdyby jen z důvodu žalovaným tvrzené existence tzv. práva žalobce na vypořádání k těmto nemovitostem, aby tak nedošlo k újmě žalobce), je obdobně nutno z téhož důvodu - při nezměněném skutkovém stavu – vyloučit tyto nemovitosti i z exekučního řízení ve smyslu §267 o. s. ř. V této souvislosti poukázal na to, že soudy rozhodly o vyloučení sporných nemovitostí na základě vyřešení předběžné otázky o vlastnictví k sporným nemovitostem tak, že toto právo svědčí žalobci, byť si byly vědomy formálních nedostatků nabývacích dokumentů (usnesení členské schůze z 26. 10. 1990 a rozhodnutí státní arbitráže z roku 1991). Nadto již bylo pravomocně deklaratorně rozhodnuto (soudem schváleným smírem) o určení vlastnictví k jednotlivým, přesně identifikovaným sporným nemovitostem ve prospěch žalobce, přičemž odpůrčí žaloba na určení neúčinnosti smíru byla pravomocně zamítnuta. Dostatečnost označení sporných nemovitostí shledal i Ústavní soud v citovaném usnesení.
4. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje ve vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: 1) předpokladů vyloučení sporných nemovitostí z konkursní podstaty dlužníka, 2) nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem v případě, kdy tyto nejsou v domnělém nabývacím titulu dostatečně identifikovány a dále otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to 3) vypořádání vlastnického práva ke sporným nemovitostem, které patřily družstvu, které zaniklo podle §9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, rozdělením na dvě nástupnická družstva, aniž by došlo k rozdělení konkrétních nemovitostí mezi nástupnická družstva. K otázce 1) dovolatel namítá, že soudy obou stupňů se vlastnickým právem k sporným nemovitostem vůbec nezabývaly, nevedly k této otázce žádné dokazování a své závěry neodůvodnily, když pouze poukázaly na dřívější rozhodnutí soudů v řízeních, kterých se žalobce ani jeho právní předchůdce neúčastnil. Podle jeho názoru z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3210/2009, a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011 ve spojení s rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009 vyplývá, že sporné nemovitosti nejsou ve vlastnictví žalobce, ale mají být vypořádány, přičemž žalobce prokázal, že mu ke sporným nemovitostem svědčí právo na vypořádání. K otázce 2) uvedl, že nabývacím titulem ke sporným nemovitostem není usnesení členské schůze ve spojení s rozhodnutím státní arbitráže, neboť tyto listiny neobsahují specifikaci sporných nemovitostí, nýbrž je jím až usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 29 Co 713/2013-753, o schválení smíru, které identifikaci sporných nemovitostí obsahuje. Pokud by soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98) určil, že nabývacím titulem ke sporným nemovitostem je až označené usnesení o schválení smíru, znamenalo by to, že daný smír byl uzavřen v rámci speciálního inhibitoria (po vydání exekučních příkazů) a tedy je absolutně neplatný. K otázce 3 (v návaznosti na již předestřenou argumentaci) uvedl, že žalobce a povinný jakožto nástupnická družstva se staly podílovými spoluvlastníky, přičemž procentuální vyjádření jejich podílu je stanoveno usnesením členské schůze (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1997, sp. zn. 11 Cmo 193/96). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání poukázal na to, že soudy v řízení o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkurzní podstaty povinného provedly identifikaci těchto nemovitostí na základě usnesení členské schůze ze dne 26. 10. 1990, rozhodnutí Státní arbitráže pro hl. město Prahu ze dne 19. 12. 1991, č. j. 21511/91/19, znaleckého posudku Ing. Závodného ze dne 25. 10. 1991 a příslušných listů vlastnictví. Avšak v dovolání je znalecký posudek, na který rozhodnutí státní arbitráže výslovně odkazuje, zcela pomíjen. Uvedl, že závěry soudů z označeného řízení je možné bez dalšího aplikovat na předmětný případ (srov. §13 o. z.), tudíž dovolání je nedůvodné.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
7. K otázkám 1) a 2): Smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle §267 o. s. ř. je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009).
8. Námitkám dovolatele uplatněným k otázce 1) přisvědčit nelze, neboť odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, proč vycházel ze závěrů vyslovených soudy (zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009 a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/09) v řízení o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty povinného (tam v postavení úpadce), kde otázka vlastnictví ke sporným nemovitostem byla řešena jako otázka předběžná. Nadto žalobce - při nezměněném skutkovém stavu - měl v souzené věci legitimní očekávání, že soudem bude uvedená předběžná otázka posouzena stejně (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04). Dále je třeba připomenout nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17, v němž zdůraznil, že z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadním argumentem, který má potenci daný spor rozhodnout (např. nález ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, bod 12), a že soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat, jak to plyne ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i jak mu to konečně ukládá nyní již výslovně §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
9. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že se otázkou vlastnického práva žalobce vůbec nezabýval a nevedl k této otázce žádné dokazování, je třeba podotknout, že z obsahu dovolání nevyplývá, jaké konkrétní navrhované důkazy odvolací soud neprovedl. Současně platí, že soud rozhodne, které důkazy provede a které nikoliv. Není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012 ).
10. Neprováděl-li odvolací soud za daného skutkového stavu důkazy z důvodu nadbytečnosti, nelze mu v tomto ohledu ničeho vytknout.
11. Nutno ovšem dodat, že dovolací soud přihlédne k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci jen v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Ve vztahu k otázce 2) a souvisejícím námitkám je třeba připomenout závěry vyslovené soudy všech stupňů v již zmíněném řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 CmI 103/2003, zejména pak Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009, v němž uvedl, že jde-li o (další) osud majetku původního družstva v době po zániku původního družstva [tj. po zápisu nových družstev – žalobce a pozdějšího úpadce do podnikového rejstříku (v souzené věci v postavení žalobce a povinného)], tento majetek ze zákona (srov. §9 odst. 3 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví) přešel na nová družstva […]. Shodně s odvolacím soudem Nejvyšší soud shledává (při neexistenci dohody nových družstev) pro danou věc stěžejními závěry rozhodnutí státní arbitráže ze dne 19. prosince 1991, č. 21511/91/19, a to ve vazbě na obsah přílohy č. 3 znaleckého posudku zpracovaného v arbitrážním řízení. Právě zmíněné rozhodnutí totiž do značné míry napravuje vady usnesení členské schůze původního družstva, jde-li o způsob rozdělení majetku, když stanoví povinnost „plnit“ toto usnesení dle přílohy č. 3 znaleckého posudku. Byť je taková povinnost výrokem rozhodnutí uložena (jen) žalobci, není žádných pochyb o tom, že způsob rozdělení majetku mezi žalobce a pozdějšího úpadce podle shora zmíněné přílohy je „závazný“ i pro pozdější úpadkyni. V této souvislosti (vedle citovaného rozsudku a tam citovaných ustanovení právních předpisů) je vhodné připomenout též §5 odst. 1 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, podle nějž majetkem družstva se rozumí věci, k nimž má družstvo vlastnické právo, a majetková práva, kterých družstvo nabylo.
13. Ústavní stížnost podanou proti posledně citovanému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/09, v němž mj. uvedl, že obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
14. Ve vztahu k námitkám dovolatele o neurčitém označení (specifikaci) sporných nemovitostí je třeba připomenout ten závěr Ústavního soudu, že obecné soudy totiž nerozhodovaly o nemovitostech jen obecně, neboť každá z nemovitostí byla ve výrocích napadených rozsudků dostatečně označena. I u těch nemovitostí, které byly součástí žalobního návrhu na vyloučení ze soupisu konkursní podstaty a vůči nimž byla napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze žaloba zamítnuta, jde o označení dostatečné, zřetelné a nezaměnitelné. Obecné soudy tedy věděly, o kterých nemovitostech rozhodují, předmětem řízení bylo jejich vyloučení ze soupisu konkursní podstaty.
15. Na závěr dovolací soud podotýká, že exekuce prodejem sporných nemovitostí je vedena pro vymožení pohledávky žalovaného ve výši 13 554 769,88 Kč s příslušenstvím, kterou odkoupil po skončení konkursu na majetek povinného (tehdy v postavení úpadce) jako nezajištěnou a v podstatě nedobytnou za úplatu ve výši 50 000 Kč (exekučním titulem je seznam přihlášených pohledávek vydaný Krajským soudem v Praze dne 22. 6. 2018, č. j. 39 K 1/2003-1085).
16. Odvolací soud se při řešení otázek 1) a 2) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil.
17. Ve světle shora uvedených závěrů je řešení otázky 3) nadbytečné.
18. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadený rozsudek je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
19. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu