ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.2700.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 2700/2022-886
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné HV Financ, s. r. o., se sídlem v Praze 5, U Malvazinky č. 2670/30, identifikační číslo osoby 26691124, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1062/58, proti povinnému P. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Zůbkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská č. 851/28, pro 11 430 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 13392/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2022, č. j. 14 Co 331/2021-782, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 29 948 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Zůbka, advokáta se sídlem v Praze 2, Budečská č. 851/28.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 5. 2021, č. j. 13 Nc 13392/2005-685, částečně zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2005, č. j. 13 Nc 13392/2005-4, pokud se týká zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 % za každý den prodlení dlužné částky od 11. 3. 2005 do zaplacení, podle vykonatelného exekutorského zápisu sepsaného Mgr. Tomášem Pospíchalem, Exekutorský úřad v Nymburce, ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. EZ 12/2004 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal, Exekutorský úřad Nymburk, nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). Doplňujícím usnesením ze dne 17. 12. 2021, č. j. 13 Nc 13392/2005-738, Obvodní soud pro Prahu 4 naopak zamítl návrh na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2005, č. j. 13 Nc 13392/2005-4, pokud se týká zaplacení jistiny dluhu ve výši 11 430 00 Kč a úroku z prodlení ve výši 3 % p. a. z částky 11 430 000 Kč od 12. 3. 2004 do zaplacení, podle vykonatelného Exekutorského zápisu sepsaného Mgr. Tomášem Pospíchalem, Exekutorský úřad v Nymburce, ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. EX 12/2004 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal, Exekutorský úřad Nymburk, nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III).
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2022, č. j. 14 Co 331/2021-782, k odvolání povinného doplňující usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2021, č. j. 13 Nc 13392/2005-738, změnil ve výroku I tak, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2005, č. j. 13 Nc 13392/2005-4, se zastavuje ohledně částky 11 430 000 Kč a úroků z prodlení z této částky ve výši 3 % ročně od 12. 3. 2004 do zaplacení. Odvolací soud dále rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 560 218 Kč k rukám zástupce povinného, že oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 89 843 Kč k rukám zástupce povinného, a že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Tomáši Pospíchalovi náhradu nákladů exekuce ve výši stanovené samostatným usnesením.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
4. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné a vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2839/2019). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
7. Těmto požadavkům dovolatelka, ač zastoupena advokátkou, nedostála. Dovolatelka k požadavku přípustnosti dovolání uvedla, že „má za to, že jsou dány dovolací důvody ve smyslu §237 o. s. ř. – vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že podle mínění dovolatelky by dovolací soud měl právní otázku posoudit jinak než soud odvolací. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, či usnesení ze dne 21. 1 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neuvedla.
8. Dovolatelka ve svém dovolání, konkrétně v rámci námitek 1) – 3), neuvádí žádné předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto námitkám a nevymezuje řádně ani důvod dovolání v souladu s §241a o. s. ř., když vznáší pouze obecné námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu a rozporuje skutkové závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil.
9. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že bez náležitého odůvodnění neprovedl navržené důkazy (výslech svědků T. H., M. H. a soudního exekutora Mgr. Tomáše Pospíchala k osvětlení okolností vzniku závazkového vztahu ze dne 10. 3. 2004, a vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k prokázání skutečnosti, že povinný podepsal smlouvu o půjčce, jež byla podkladem pro exekutorský zápis), přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 433/2020 a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014). Z uplatněné dovolací argumentace, ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádné (zjevné) pochybení odvolacího soudu při řešení příslušné právní otázky z oblasti procesního práva, která souvisí s realizací práva účastníka na spravedlivý proces. Odvolací soud zřetelně vyložil, které skutečnosti měl za prokázané a které nikoliv, které důkazy provedl a o které opřel svá skutková zjištění, jakož i úvahy, jimiž se při svém hodnocení důkazů řídil. Rozhodnutí odvolacího soudu, resp. případné opomenutí důkazů odvolacím soudem, tak nedosahuje intenzity porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07 , a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ). V projednávané věci odvolací soud zřetelně vyložil důvody, pro které dospěl k závěru, že vykonávaný exekutorský zápis není způsobilým exekučním titulem, neboť platební povinnost v něm uvedenou ze dne 12. 3. 2004 nelze jednoznačně a nezaměnitelně podřadit pod právní důvod, tj. smlouvu o půjčce se zřízením zástavního práva sepsanou dne 12. 3. 2004, v něm označený. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda smlouva ze dne 10. 3. 2004 obstojí jako smlouva o půjče, či jako privativní novace (viz zejména odst. 53, 56, 57, 60, 61 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Dovodil, že oprávněnou předložená smlouva o půjčce datovaná dnem 10. 3. 2004 s rukou dopsaným datem 12. 3. 2004 nesplňuje náležitosti platné dohody o nahrazení dosavadních závazků novým, co do určitosti, neboť z ní není patrné, že by účastníci měli vůli zrušit některý z dosavadních závazků a nahradit jej závazkem novým. Rovněž dovodil, vycházeje ze zjištění, že po uzavření smlouvy o půjčce ze dne 10. 3. 2004 s rukou dopsaným datem 12. 3. 2004 nedošlo k předání částky 11 430 000 Kč povinnému, že smlouva o půjčce jako reálný kontrakt nemohla platně vzniknout. Otázka okolností samotného vzniku smlouvy o půjčce ze dne 10. 3. 2004 (její podpis) tak zjevně nebyla z právě vyložených důvodů pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodná. Z tohoto důvodu případná vada řízení spočívající v opomenutí provedení navržených důkazů (za daných okolností, kdy odvolací soud objasnil, které důkazy provedl, o které opřel svá skutková zjištění a i úvahy, jimiž se řídil) nebyla pro průběh řízení a jeho výsledek relevantní, neboť okolnosti vzniku smlouvy o půjčce se zjevně netýkaly podstatných otázek, zda smlouva o půjčce reálně vznikla, či zda svým obsahem může být posouzena jako privativní novace. I judikatura Ústavního soudu přitom vychází z premisy, že „samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" (srov. například nálezy ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07 , a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ). Soud prvního stupně i odvolací soud provedly řadu důkazních prostředků, na jejichž základě získaly podrobný přehled o skutkových okolnostech případu, jejich skutkové závěry tedy nelze vyhodnotit jako projev zjevné svévole a neprovedení oprávněnou navrhovaných důkazních prostředků není v daném případě namístě pokládat za porušení práva na spravedlivý proces; rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze považovat za rozhodnutí, které by zjevně zasahovalo do základních práv a dosahovalo intenzity porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (srov. například nálezy ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07 , a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ). Sama dovolatelka přitom mimo námitky nepřezkoumatelnosti a tzv. opomenutých důkazů neuplatňuje žádnou další právní argumentaci, jíž by bylo nutné posuzovat z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu dovolatelkou tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces.
10. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání oprávněné není přípustné, Nejvyšší soud dovolání je v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Dovolatelka v dovolání současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu