ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3267.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3267/2021-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného R. B., narozeného dne XY, státního příslušníka Ruské federace, bytem v XY, proti povinné O. T. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, pro 20 000 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 EXE 1579/2013, o dovolání QI investiční společnosti, a. s. (dále též jen „navrhovatelky“), se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené Mgr. Tomášem Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2021, č. j. 18 Co 424/2017-355, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2021, č. j. 18 Co 424/2017-355, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 39 EXE 1579/2013-15, pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad Praha 8 (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce na majetek povinné podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 11. září 2013, sp. zn. NZ 438/2013, sepsaného Mgr. Radimem Neubauerem, notářem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 6 (dále též jen „exekuční titul“), k vymožení pohledávky oprávněného R. B. ve výši 20 000 160 Kč.
Soudní exekutor usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95, vyhověl návrhu původního oprávněného, aby na jeho místo vstoupila QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, neboť původní oprávněný prokázal převod práva úředně ověřenou smlouvou o postoupení pohledávky a nabyvatelka práva se vstupem do řízení souhlasila.
Povinná podáním ze dne 12. srpna 2017 navrhla zastavení exekuce a odklad exekuce. Svůj návrh odůvodnila tím, že exekuční titul nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „notářský řád“, neboť nedefinuje skutečnosti týkající se vzniku pohledávky ze závazkového právního vztahu mezi oprávněnou a povinnou, dále neobsahuje podmínky, na jejichž splnění je vymáhané plnění vázáno a notářský zápis trpí i formálními vadami, neboť při jeho sepisování nebylo zohledněno, že povinná neovládá český jazyk.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. října 2017, č. j. 39 EXE 1579/2013-30, návrh povinné na zastavení a odklad exekuce zamítl, neboť dospěl k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahuje veškeré náležitosti stanovené v ustanovení §71b notářského řádu. Vyplývá z něj, že právním důvodem, zakládajícím nárok oprávněné, je smlouva o převodu akcií, která byla uzavřena dne 11. září 2013 mezi původním oprávněným a povinnou. Povinná nijak nedoložila svá tvrzení, že oprávněná nemá hmotněprávní nárok na vymáhané plnění z důvodu nesplnění povinnosti ze smlouvy o převodu akcií, přičemž obsahem notářského zápisu není žádná podmínka ani vzájemné povinnosti oprávněné, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno. Námitku povinné, že neovládá český jazyk, soud vyhodnotil jako účelovou, neboť z notářského zápisu i z exekučního spisu vyplývá, že povinná v českém jazyce opakovaně právně jednala.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 18 Co 424/2017-147, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil (první výrok) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (druhý výrok), povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 64 057,40 Kč (třetí výrok) a dále rozhodl, že účastníci řízení a soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že notářský zápis splňuje zákonné náležitosti k tomu, aby byl exekučním titulem. Ohledně nové námitky povinné, že oprávněná není aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky, odvolací soud uvedl, že soudní exekutor sice usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95, připustil, aby do řízení na místo původního oprávněného vstoupila současná oprávněná jako nabyvatelka pohledávky, o niž v exekuci jde, avšak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 21 Cdo 4973/2015, se soudní exekutor nezabýval hmotněprávním aspektem účinného převodu práva, vymáhaného v exekuci, tudíž ve vztahu k této otázce není rozhodnutím soudního exekutora založena překážka věci rozsouzené. Na základě této úvahy odvolací soud dovodil, že oprávněná vstoupila do exekučního řízení po nařízení exekuce na základě absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť přes zákaz postoupení pohledávky bez souhlasu dlužnice (zde povinné) formulovaný stranami ve smlouvě o převodu akcií, na základě ustanovení §525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 - dále též jen „obč. zák.“, absentoval souhlas dlužnice s postoupením pohledávky, a na oprávněnou proto nepřešlo právo na vymáhání pohledávky, o niž v exekuci jde. Podle názoru odvolacího soudu není rozpor s ustanovením §525 odst. 2 obč. zák. způsobilý zvrátit ani souhlas povinné, který byl dán původním oprávněným jako zmocněncem povinné na základě generální plné moci, neboť povinná s postoupením pohledávky nesouhlasila a rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost plné moci. Jelikož oprávněná není věřitelkou pohledávky, není aktivně legitimována k vedení exekuce, a exekuci je tak třeba zastavit pro nepřípustnost podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále též jen „o. s. ř.“, aniž by bylo třeba zkoumat, zda zmocnění původního oprávněného v době udělení souhlasu s postoupením pohledávky trvalo.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října 2018, č. j. 20 Cdo 3298/2018-205, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že uvedená generální plná moc byla absolutně neplatná z důvodu rozporu v zájmech povinné (jako zastoupené) a původního oprávněného (jako zástupce), který dovodil toliko z toho, že potřebný konsensus smluvních stran nemůže vzniknout faktickým jednáním jediné osoby, tak danou věc jednak posoudil podle jiné než účinné právní úpravy (podle zákona č. 40/1964, občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013, namísto podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a jednak se tím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se s ohledem ke všem okolnostem případu nezabýval zjištěním, zda rozpor v zájmech zástupce a zastoupené reálně existoval v době, kdy došlo k postoupení pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006). Nejvyšší soud vysvětlil, že v novém rozhodnutí bude nezbytné vyřešit otázku, zda oprávněná je v exekučním řízení aktivně věcně legitimována, k čemuž bude nutné posoudit, zda došlo k platnému postoupení pohledávky z původního oprávněného na oprávněnou, a to v závislosti na tom, zda a z jakého důvodu existoval rozpor v zájmech povinné a původního oprávněného při udělení souhlasu s postoupením pohledávky s ohledem na platnost a rozsah plné moci a další okolnosti daného případu.
Po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu oprávněná podáním ze dne 19. února 2019 (č. l. 227) navrhla vstup nového oprávněného – R. B. (který byl rovněž původním oprávněným) do řízení na místo oprávněné podle §107a o. s. ř., a to na základě přiložené dohody o zrušení postoupení pohledávek datované ke dni 6. března 2018 uzavřené mezi oprávněnou a R. B.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. února 2019, č. j. 18 Co 424/2017-251, znovu rozhodl o odvolání oprávněné tak, že exekuci zastavil (první výrok), uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (druhý výrok), povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 96 249,45 Kč (třetí výrok), rozhodl, že účastníci řízení a soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok) a zamítl návrh na vstup nového (resp. původního) oprávněného R. B. do řízení na místo nynější oprávněné (pátý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud k pátému výroku uvedl, že v daném případě lze procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. obecně připustit, neboť oprávněná navrhla vstup nového účastníka do řízení dříve, než odvolací soud o věci rozhodl, a zároveň právní skutečnost, z níž je dovozován přechod práva k pohledávce (uzavření dohody o zrušení postoupení pohledávky) nastala po rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodal však, že jelikož lze zrušit pouze platně uzavřenou smlouvu o postoupení pohledávky, závisí závěr o platnosti či neplatnosti dohody o zrušení postoupení pohledávky na vyřešení otázky platnosti samotné smlouvy o postoupení pohledávky, která je předmětem posouzení v tomto odvolacím řízení. Za této procesní situace podle odvolacího soudu „nelze jednoznačně uzavřít, že oprávněná prokázala, že po rozhodnutí soudu prvního stupně nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva oprávněné, o něž v řízení jde (§107a odst. 1, 2 o. s. ř.), a tedy ani dospět k závěru, že jsou splněny formální podmínky §107a o. s. ř. pro připuštění změny účastenství na straně oprávněné“ a dále odvolací soud uvedl, že „ani za hypotetického předpokladu, že formální podmínky pro připuštění změny účastenství na straně oprávněné podle §107a o. s. ř. byly splněny, shledává odvolací soud zvláštní důvody pro zamítnutí návrhu na připuštění změny účastenství podle §107a o. s. ř. na základě §2 o. s. ř. z důvodu, že navržená změna účasti v exekuci tak, že do řízení na místě oprávněné vstoupí původní oprávněný, je zneužitím procesních práv oprávněné v neprospěch povinné“. Odvolací soud zhodnotil hospodářský význam postoupení pohledávky pro postupníka i postupitele a uzavřel, že oprávněná neosvědčila, že dohoda o zrušení postoupení pohledávky má reálný hospodářský význam, tedy že nepředstavuje pouze simulovaný právní úkon za účelem zkrácení práv případně ve sporu úspěšné povinné.
I proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. října 2019, č. j. 20 Cdo 3232/2019-285, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že jeho závěr ohledně zneužití procesních práv oprávněné v neprospěch povinné není přesvědčivý, neboť z jeho rozhodnutí není patrné, v čem konkrétně spatřuje nebezpečí zneužití procesních práv (k takovému závěru nelze dospět pouze na základě dovozené neexistence hospodářského významu dohody o zrušení postoupení pohledávky, nýbrž je třeba rovněž zhodnotit zejména to, jakým způsobem by přijetí nové změny účastenství na straně oprávněného vedlo ke zhoršení postavení povinné). Pokud má být účelem zneužití procesních práv, aby se pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči případně neúspěšné oprávněné nedobytnou, pak se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012), když ve svém rozhodnutí pouze uvedl, že „z dosavadního průběhu řízení nevyplývá zcela jednoznačně, že oprávněná bude v řízení úspěšná, a současně stranám již vznikly náklady na všechny fáze řízení celkem ve výši přibližně 180 000 Kč včetně nákladů exekuce“.
Po tomto (druhém) zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud opětovně rozhodl tak, že návrh na vstup původního oprávněného R. B. do řízení na místo dosavadního oprávněného zamítl.
Odvolací soud se obdobně jako ve svém předchozím rozhodnutí zabýval hospodářským významem postoupení pohledávky a dospěl k závěru, že oprávněný neosvědčil (tj. soudu se nejeví jako pravděpodobné, odpovídající běžné zkušenosti), že dohoda o zrušení postoupení ze dne 6. 3. 2018 má reálný hospodářský význam. I nyní vycházel ze skutečností, že 1) jako nový oprávněný má do řízení vstoupit původní oprávněný na základě dohody o zrušení postoupení pohledávky, které bylo důvodem pro připuštění předchozí změny v osobě oprávněného; 2) dohoda o zrušení postoupení pohledávky datovaná ke dni 6. března 2018 byla odvolacímu soudu spolu s návrhem na procesní nástupnictví předložena fakticky v den nařízeného jednání, tj. 20. února 2019, v němž bylo možné očekávat vyhlášení rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce, založeném na tvrzení o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky původním oprávněným, vyplývající z porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky původním oprávněným bez souhlasu povinné jako dlužníka, a kdy se jevilo jako vysoce pravděpodobné zastavení exekuce na základě zjištění, že oprávněná není k vymáhání pohledávky věcně legitimována, a oprávněný – jak ostatně vyplývá z textu dohody – si byl této skutečnosti vědom; 3) z původní smlouvy o postoupení pohledávek ani z dohody o zrušení postoupení pohledávky ze dne 6. března 2018 nevyplývá pro žádnou ze stran bezprostřední povinnost k peněžitému plnění a podle původní smlouvy o postoupení pohledávky ke dni uzavření dohody ani fakticky nebyla provedena jakákoli platba za postoupení pohledávky; 4) strany v ustanovení článku 2.3 dohody o zrušení postoupení pohledávky učinily trvání účinků dohody závislým mimo jiné na rozhodnutí o tomto návrhu povinné na zastavení exekuce, tj. na rozhodnutí procesní povahy, tedy může dojít i k tomu, že stav, s nímž je podle dohody spojen zánik pohledávky (pravomocné zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, resp. zjištění pohledávky v insolvenčním řízení ve prospěch postupníka), dozná posléze změny v důsledku uplatnění mimořádného opravného prostředku; 5) teoreticky není vyloučen ani vznik situace zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce vedené na místě oprávněného stávající oprávněnou s důsledkem spočívajícím v zániku účinků dohody (a „vrácení“ pohledávky oprávněné) a ve znovunastolení otázky platnosti postoupení pohledávky smlouvou ze dne 1. června 2017; 6) dohoda neobsahuje ujednání o řešení právních účinků, které se projeví v právní sféře smluvních stran (např. dopady na právní vztahy vyplývající ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávce mezi původním oprávněným jako zástavcem a oprávněnou jako zástavním věřitelem; 7) původní oprávněný, který by měl do řízení znovu vstoupit, podle obsahu spisu neprojevil zájem o zhodnocení důkazní situace dosavadní oprávněné a jejích vyhlídek na úspěch ve věci. S ohledem na všechny výše popsané okolnosti tak dovodil, že uzavření předmětné dohody o zrušení postoupení pohledávky sledovalo zjevně cíl poškodit zájmy povinné, a to tím, že by byla eliminována možnost úspěchu jejího návrhu na zastavení exekuce prostřednictvím námitky nedostatku aktivní legitimace stávající oprávněné.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. září 2020, sp. zn. 20 Cdo 2500/2020, změnil napadené usnesení tak, že návrh na vstup původního oprávněného R. B. do řízení na místo dosavadního oprávněného se připouští, neboť neshledal ve zpětném postoupení pohledávky oprávněné na původního oprávněného zneužití procesní úpravy oprávněnou ve smyslu §2 o. s. ř.
Po usnesení Nejvyššího soudu QI investiční společnost, a. s., navrhla, aby do řízení opětovně vstoupila na místo oprávněného R. B., jelikož proti němu vede exekuci, ve které došlo mimo jiné k jejímu provedení přikázáním jiné pohledávky povinného exekučním příkazem ze dne 11. září 2019, č. j. 191 EX 3968/17-85, jímž byla navrhovatelce jako oprávněné přikázána v tomto řízení vymáhaná pohledávka R. B. za O. T. ve výši 20 000 160 Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2021, č. j. 18 Co 424/2017-355, návrh navrhovatelky na změnu účastenství na straně oprávněného podle §107a o. s. ř. zamítl, neboť dospěl k závěru, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu ohledně otázky aktivní věcné legitimace oprávněného v řízení vedeném povinným oprávněného vůči dlužníku povinného o zaplacení pohledávky, která byla oprávněnému přikázána v rámci exekuce proti povinnému, či v řízení o výkonu takové pohledávky (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 412/2012, a ze dne 24. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 4310/2019), nedopadá na projednávanou věc, jelikož zde nebyla postižená pohledávka přiznána pravomocným rozhodnutí, ale notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti. Podle odvolacího soudu tak navrhovatelka nemá proti povinné jako dlužnici svého dlužníka exekuční titul a nemůže se ani opřít o hmotněprávní titul oprávněného (svého dlužníka), má však procesní legitimaci k poddlužnické žalobě podle §315 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, ve kterém především zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu o nemožnosti vstoupit na místo oprávněného podle §107a o. s. ř. do řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce) ohledně přikázané pohledávky vykonatelné na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Namítla, že odvolací soud napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Podle navrhovatelky předmětná právní úprava jednotlivé exekuční tituly nerozlišuje, jedinou podmínkou aplikace je to, zda návrh na výkon rozhodnutí mohl podat povinný. Proto i v případě přikázání takové pohledávky dochází k přechodu práva z exekučního titulu na navrhovatelku, která je oprávněna sama navrhnout vstup své osoby do exekuce v souladu s §312 odst. 2 a 315 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud odkázáním navrhovatelky na podání poddlužnické žaloby popírá význam notářských zápisů a nastoluje absurdní situaci, kdy by měla navrhovatelka podávat žalobu, ačkoliv daná pohledávka je již vykonatelná. Přitom se jedná stále o tu samou pohledávku, a to ať ji uplatňuje oprávněný, či navrhovatelka na základě své procesní legitimace. Nadto podání poddlužnické žaloby není žádoucí s ohledem na možnou kolizi s obecnými zásadami občanského práva (ne bis in idem). S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že vstup navrhovatelky do řízení na místo dosavadního oprávněného připouští, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. dubna 2021, č. j. 18 Co 424/2017-379, exekuci zastavil. Navrhovatelka proto byla vyzvána přípisem Obvodního soudu pro Prahu 5 ke sdělení, zda na podaném dovolání trvá. V reakci na přípis uvedla, že rozhodování o jejím vstupu do řízení má smysl i po pravomocném zastavení exekuce, protože jí dává možnost ovlivnit právě rozhodnutí o zastavení exekuce.
Povinná k podanému dovolání uvedla, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nadto exekuce již byla pravomocně zastavena, neboť hmotněprávní titul, o který se opíral exekuční titul pro exekuci, zanikl dohodou ze dne 3. července 2017 o oboustranném odstoupení, a to před předmětným přikázáním pohledávky ve prospěch navrhovatelky (které povinné nebylo doručeno). Dále povinná dodala, že navrhovatelce vzhledem k povaze notářského zápisu nebrání projednání poddlužnické žaloby překážka věci rozsouzené.
Navrhovatelka v replice k vyjádření povinné nesouhlasila s tím, že je proti účelu exekučního řízení dodatečně rozhodovat o procesním nástupnictví za situace, kdy byla exekuce pravomocně zastavena. Pokud by se navrhovatelka domohla svého účastenství v řízení, mohla by se proti rozhodnutí o zastavení exekuce efektivně bránit. Stran nedůvodnosti rozlišování mezi vykonatelnými judikátními pohledávkami a pohledávkami vykonatelnými z jiného důvodu v projednávaném kontextu odkázala na své dovolání a doplnila, že v řízení již prokázala, že na přikázané pohledávce vázne zástavní právo navrhovatelky, což je důvodem pro přechod práva z exekučního titulu bez ohledu na to, o jaký typ exekučního titulu se jedná (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 1428/2014). Dále uvedla, že zánik hmotněprávního titulu není pro rozhodování o jejím vstupu do řízení relevantní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné z důvodu rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. níže).
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ex. ř.“, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle §315 odst. 1 o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle §314a odst. 2, popřípadě podle §314c odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému. Důvodem, proč oprávněný s dlužníkem povinného nemůže uzavřít na úkon povinného smír, ani prominout zaplacení pohledávky, je právě ten, že na oprávněného přechází pouze procesní aktivní legitimace k podání poddlužnické žaloby či postupu podle §107a o. s. ř. v případě, že již probíhá výkon rozhodnutí (exekuce) ve prospěch povinného proti dlužníku povinného. Nestává se však účastníkem hmotněprávního závazku namísto povinného, tento nucený výkon pouze do hmotněprávního vztahu povinného a jeho dlužníka zasahuje (k tomu viz BERAN in JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád, 4. část: Soudcovský komentář., Praha: Wolters Kluwer, 2019; citováno dle informačního systému ASPI, §315; či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2286/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2008, sp. zn. 33 Odo 1071/2006). Právní názor navrhovatelky, že přikázáním pohledávky se oprávněný stává věřitelem dlužníka povinného, je tak s ohledem na výše uvedené mylný.
Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu ohledně nemožnosti oprávněného vstoupit podle §107a o. s. ř. do probíhajícího vykonávacího řízení, v němž se vymáhá pohledávka povinného vykonatelná na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. K povaze notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti se již dříve vyjádřil Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, podle kterých notářský zápis pro svůj formální charakter není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 3719/2011). Pokud tedy oprávněný přikázáním pohledávky nevstupuje do hmotněprávního vztahu mezi povinným a jeho dlužníkem, respektive nestává se věřitelem namísto povinného v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, jenž je podkladem pro výkon rozhodnutí, v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) pro pohledávku povinného nedisponuje exekučním titulem, a musí si ho tak sám vymoci v řízení o poddlužnické žalobě.
Navrhovatelka však vznesla i námitku, že na přikázané pohledávce vázne zástavní právo v její prospěch (tuto skutečnost v řízení již dříve tvrdila a prokázala – č. l. 105 a 111). Jelikož se odvolací soud v napadeném rozhodnutí předmětnou zástavní smlouvou nezabýval, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 1428/2014, uveřejněné pod číslem 68/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a zejména tím, zda v případě platné zástavní smlouvy se navrhovatelka nestala oprávněnou v této právní věci.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy (zatím) i nesprávné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zde bude potřeba posoudit platnost výše specifikované zástavní smlouvy a v návaznosti na to znovu rozhodnout o účastenství navrhovatelky.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu