ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3457.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 3457/2022-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. P. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Hadovky č. 564/3, proti povinnému Mysliveckému spolku Trnava Bratřice se sídlem v Pacově, Jetřichovec č. 49, identifikační číslo osoby 01452835, zastoupenému JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Květnici č. 713/7, pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 EXE 185/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. června 2022, č. j. 15 Co 152/2022-108, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k odvolání povinného usnesením ze dne 20. 6. 2022, č. j. 15 Co 152/2022-108, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 3. 2022, č. j. 5 Exe 185/2016-96, kterým soud prvního stupně zastavil řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 5. 1. 2022, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že o návrhu povinného ze dne 5. 1. 2022 na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nelze věcně rozhodnout, neboť tomu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, založená rozhodnutím soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha – východ, ze dne 1. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-260, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-271, které nabylo právní moci dne 25. 7. 2020, jenž rozhodoval o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a které bylo odvolacím soudem potvrzeno na základě měnícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 647/2021.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení právní otázky, zda usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce vydané poté, co exekuce skončila vymožením uložené povinnosti, je rozhodnutím mimo věcnou příslušnost soudního exekutora, a to sice tak, že jde o rozhodnutí vydané mimo pravomoc soudního exekutora, a jako takové nemá žádné procesní následky rozhodnutí o zastavení exekuce, tedy ani nezakládá překážku věci rozsouzené. Namítá, že dosavadní ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2422/2020), podle které rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce, které bylo vydáno po ukončení exekuce vymožením, není rozhodnutím mimo ráme své pravomoci, ale rozhodnutím mimo rámec věcné příslušnosti a nejde o rozhodnutí nicotné, byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21, který dovodil, že v případě, kdy soudnímu exekutorovi v důsledku vymožení pohledávky skončilo jeho oprávnění, je jeho postavení srovnatelné se situací, jako by nebyl vůbec označen v exekučním návrhu, a proto rozhodnutí vydaná soudním exekutorem po skončení exekuce vymožením, jsou rozhodnutí vydaná mimo rozhodovací pravomoc soudního exekutora. Z tohoto důvodu povinný dovozuje, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1536/21 je předcházející rozhodnutí soudního exekutora z důvodu zániku jeho oprávnění k vedení exekuce nicotné a nemohlo proto ani založit překážku věci pravomocně rozsouzené. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1536/21 rovněž dovozuje, že je-li rozhodnutí soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha – východ, ze dne 1. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-260, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-271, nicotné, exekuce v projednávané věci byla zastavena na návrh oprávněného, tedy z tzv. neprioritního důvodu, proto je nyní namístě rozhodnout o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
4. V projednávané věci byla exekuce soudním exekutorem Mgr. Jiřím Nevřelou, Exekutorský úřad Praha – východ, zastavena v rozsahu vymáhané povinnosti přijmout oprávněného za člena usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 054 EX 376/16-179, a to podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k návrhu oprávněného, který byl podán poté, co bylo zastavení exekuce z důvodu splnění povinnosti navrženo povinným. Po vymožení nákladů exekuce a uložené pokuty (k čemuž došlo 11. 11. 2016) vydal soudní exekutor dne 16. 11. 2016 vyrozumění o skončení exekuce a současně vydal usnesení, č. j. 054 EX 376/16-191, o zastavení řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce co do nákladů exekuce a uložené pokuty, z důvodu skončení exekuce vymožením a z toho plynoucího zániku pověření soudního exekutora. V důsledku zrušení exekučního titulu Nejvyšším soudem (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 467/2016) podal povinný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ze dne 4. 5. 2018. Soudní exekutor k návrhu povinného ze dne 4. 5. 2018 usnesením ze dne 1. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-260, exekuci zčásti zastavil, a to v rozsahu nákladů exekuce, nákladů oprávněného a vymáhání pokut uložených povinnému, a doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-271, řízení o návrhu povinného ze dne 4. 5. 2018 na zastavení exekuce v rozsahu vymáhané povinnosti přijmout oprávněného za svého člena zastavil, neboť v tomto rozsahu již byla exekuce pravomocně zastavena (z důvodu splnění vymáhané povinnosti povinným) jeho usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 054 EX 376/16-179, jež je pro něj i pro účastníky řízení závazné a zakládá překážku věci rozsouzené. Tento závěr soudního exekutora byl potvrzen rozhodnutím dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 647/2021), který v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a tedy již neplynoucí) exekuce; současně dovodil, že úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu (§28 věta druhá e. ř.) a pochybení exekutora, jenž po ukončení exekuce vymožením sám vydal usnesení o zastavení exekuce, je třeba přirovnat nikoliv k situaci, kdy orgán moci soudní koná mimo rámec své pravomoci, ale se situací, kdy rozhodl mimo rámec své věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.), a není na místě přehlížet ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž rozhodnutí soudu (soudního exekutora) není bez dalšího na místně pokládat za nicotné dokonce ani v případě, že je soud (soudní exekutor) vydal mimo rámec své pravomoci.
5. Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že ve věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť rozhodnutím soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha – východ, ze dne 1. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-260, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-271, již bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, a toto bylo odvolacím soudem potvrzeno na základě měnícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 647/2021. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obecné rovině vyplývá, že věcnému projednání návrhu na zastavení exekuce může bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, a usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013). Zmíněný nedostatek podmínky řízení (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním (vykonávacím) řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán na základě stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (srov. např. usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000). Dovodil-li tedy odvolací soud, že usnesení soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha – východ, ze dne 1. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-260, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 054 EX 376/16-271, zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu zrušení exekučního titulu dovolacím soudem, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že exekuce byla soudním exekutorem zastavena se souhlasem oprávněného, neboť k tomu došlo na základě výslovného návrhu povinného (podaného podle §268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jenž zahájení řízení o zastavení exekuce započal, a rozhodnutí soudního exekutora bylo vydáno v tomto řízení k návrhu povinného.
6. Dovolatel nyní svým návrhem na zastavení exekuce ze dne 5. 1. 2022 podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. podaným v důsledku vydaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21, ve své podstatě brojí proti závěrům vysloveným v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaným v této věci sp. zn. 20 Cdo 647/2021, které dovolací soud vyslovil při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ze dne 4. 5. 2018, a které bylo vydáno před nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21, a na něj navazující judikaturou dovolacího soudu. Dovozuje-li dovolatel, že soudní exekutor neměl pro vydání prvostupňového rozhodnutí, jehož závěry byly následně potvrzeny dovolacím soudem v usnesení sp. zn. 20 Cdo 647/2021, pravomoc, proto je jeho rozhodnutí (a zřejmě i rozhodnutí navazující) nicotné, brojí tím ve své podstatě proti závěrům vysloveným v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaným v této věci sp. zn. 20 Cdo 647/2021. Pomíjí však současně, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu ani změna judikatury v důsledku rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nezpůsobuje, že stejná věc může být projednána opětovně, jelikož otázka právního posouzení věci, stejně jako otázka případné změny judikatury nemá z hlediska podmínek řízení dle §159a odst. 4 o. s. ř. žádný význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4017/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1198/2021). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci již bylo o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu zrušení exekučního titulu (tedy ze stejného důvodu, jaký dovolatel předkládá i nyní v projednávaném návrhu) pravomocně rozhodnuto a tyto závěry byly nakonec potvrzeny dovolací soudem, není možné o návrhu založeným na totožném důvodu opětovně rozhodnout, a to ani za předpokladu případného posunu judikatury ohledně rozhodné právní otázky. Měl-li dovolatel zato, že dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu je v rozhodné otázce nesprávná, měl možnost brojit proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 647/2021 podáním ústavní stížnosti; tak však neučinil. Z tohoto důvodu se nyní nelze domáhat změny pravomocného rozhodnutí, potažmo rozhodnutí dovolacího soudu, v řešení rozhodné právní otázky, neboť pravomocné rozhodnutí soudního exekutora založilo překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu zrušení exekučního titulu.
7. Z uvedeného se podává, že napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu