ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3688.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3688/2021-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné IFIS investiční fond, a. s. , se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 361/16, proti povinným 1) J. V. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) O. V. , narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo náměstí č. 2, pro 148 860,36 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinné 1) na zastavení exekuce a o návrhu povinného 2) na částečné zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 Nc 597/2004, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2021, č. j. 10 Co 208/2020-256, takto:
Dovolání povinných se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 18. února 2020, č. j. 1 Nc 597/2004-193, ve znění opravného usnesení ze dne 27. dubna 2020, č. j. 1 Nc 597/2004-214, zamítl návrh povinné 1) na zastavení exekuce a návrh povinného 2) na částečné zastavení exekuce vedené na základě usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. června 2004, č. j. 1 E Nc 597/2004-17. Soud prvního stupně se zabýval návrhem povinné 1) na zastavení exekuce z důvodu tvrzeného zaplacení vymáhané pohledávky a po provedeném dokazování vzal za prokázané, že právní předchůdkyně oprávněné vydala dne 21. června 2005 potvrzení o tom, že povinní zcela splatili poskytnuté úvěry, jednalo se však o automaticky vygenerovanou kvitanci v souvislosti s účetním odpisem, jenž byla omylem zaslána povinným, aniž by došlo k úhradě dluhu, přičemž i samotní povinní si byli na základě svého pozdějšího chování vědomi toho, že kvitance byla vystavena omylem. Soud neshledal důvodným ani návrh povinného 2) na částečné zastavení exekuce ve vztahu k exekučnímu příkazu postihujícímu členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, jež byly podle povinného 2) dne 15. ledna 2007 převedeny na O. V., narozeného dne XY (dále též jen „O. V.“ ). Soud dospěl k závěru, že k převodu majetku došlo až po doručení usnesení o nařízení exekuce povinným, a uvedený právní úkon je proto absolutně neplatný. Ohledně námitky promlčení zvoleného způsobu exekuce soud uvedl, že je-li exekuce vedena řádně, pak zvolení konkrétního způsobu vedení exekuce promlčení nepodléhá. K námitce povinného 2), že vymáhaná pohledávka nebyla převedena z původní oprávněné na současnou oprávněnou, protože smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. listopadu 2016 došlo toliko k postoupení smlouvy o stavebním spoření, nikoli k postoupení smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření, z níž je v projednávané věci vymáháno plnění, soud konstatoval, že není pochyb o tom, že byla postoupena pohledávka vymáhaná v projednávané věci, neboť je zřejmé, že úmyslem osob uzavírajících smlouvu o postoupení pohledávek bylo převést závazky povinných osob, nikoli smlouvu o stavebním spoření, jejíž existence byla původním předpokladem pro uzavření smlouvy o samotném překlenovacím úvěru, a postupovaná pohledávka byla rovněž správně označena i číslem odkazujícím na spisovou značku exekučního řízení.
K odvolání povinných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. června 2021, č. j. 10 Co 208/2020-256, výše uvedené usnesení potvrdil. Odvolací soud uvedl,
že bylo-li exekuční řízení zahájeno dne 24. května 2004, projednávaná věc se řídí ustanovením §44 odst. 7 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, platnému do 31. října 2009 (dále též jen „ex. řád“), podle kterého povinný nesměl nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícím do společného jmění manželů, přičemž právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, byl absolutně neplatný. Jestliže tedy povinní dne 15. ledna 2007 převedli členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na O. V., jednalo se o absolutně neplatný právní úkon, neboť k tomuto právnímu úkonu došlo po nařízení exekuce, a v době, kdy provádění exekuce ještě nebylo ukončeno. Skutečnost, že exekuční příkaz postižením členských práv a povinností v bytovém družstvu byl soudním exekutorem vydán dne 14. srpna 2017, č. j. 143 EX 00187/17-175, nemá na posouzení platnosti nebo neplatnosti uvedeného právního úkonu vliv, jelikož právní účinek nařízení exekuce nastal ještě před 1. listopadem 2009. Je tedy nerozhodné zabývat se tím, zda exekuční příkaz postihující členská práva a povinnosti v bytovém družstvu byl doručen i O. V.. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že námitka promlčení zvoleného způsobu provedení exekuce je nedůvodná, stejně jako námitka týkající se zaplacení vymáhané pohledávky s poukazem na doklad ze dne 21. června 2005 o úhradě dluhu, a rovněž nedůvodný je i poukaz povinné, že u ní došlo ke srážkám z příjmu, k vymožení části pohledávky z penzijního a životního pojištění, neboť se jedná o tzv. vymožené plnění ve smyslu ustanovení §46 ex. řádu. Rovněž jako nedůvodnou pak odvolací soud posoudil i námitku povinného 2) ohledně nedostatku aktivní legitimace oprávněné, neboť ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. listopadu 2016 a jejích příloh vyplývá, že na současnou oprávněnou byly postoupeny pohledávky vymáhané v tomto exekučním řízení. Odvolací soud dále dovodil, že vedení insolvenčního řízení proti povinným nemá v této fázi řízení žádný význam a řízení není možné přerušit ani podle ustanovení §254 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“)
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba povinní dovoláním, ve kterém namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3875/2016, ze dne 19. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4257/2017 a ze dne 21. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019,
podle kterých má-li být určena neplatnost smlouvy, musí se řízení účastnit všichni účastníci smluvního vztahu a vlastník nemovité věci by měl v řízení vystupovat alespoň jako vedlejší účastník. Dovolatelé z uvedeného dovozovali nesprávný postup odvolacího soudu, který označil smlouvu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu na O. V. za neplatnou přesto, že O. V. nebyl doručen exekuční příkaz a nebyl přibrán za účastníka v řízení o zastavení exekuce. Odvolací soud se dále nezabýval námitkou, že O. V. vlastnické právo ke členskému podílu v bytovém družstvu vydržel, neboť jej na sebe převedl a v dobré víře užíval po dobu 10 let. Odvolací soud podle dovolatelů opominul i to, že povinní měli na základě potvrzení ze dne 21. června 2005 za to, že je již splacený. Dovolatelé rovněž uváděli, že v exekučním řízení jsou vůči nim vymáhány dvě pohledávky, které vznikly na základě jediné smlouvy, a podle názoru dovolatelů „nebylo řešeno v judikatuře…, že jako jedinou pohledávku nelze postupovat dvě pohledávky“ . Dovolatelé dále uvedli, že řízení o návrhu na zastavení exekuce a na částečné zastavení exekuce by měla být přerušena v souladu s ustanovením §140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „insolvenční zákon“), a to do skončení insolvenčních řízení vedených proti povinným. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se předně zabýval námitkou dovolatelů ohledně platnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu na třetí osobu.
Podle ustanovení §44 odst. 7 ex. řádu, ve znění účinném do 31. října 2009, po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.
Z exekučního spisu se podává, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 24. května 2004, přičemž k dovolateli tvrzenému převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu došlo na základě smlouvy ze dne 15. ledna 2007. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud vyřešil danou otázku plně v souladu s ustanovením §44 odst. 7 ex. řádu, ve znění účinném do 31. října 2009, v němž je vymezen zákaz směřující vůči povinnému, kterým je mu pod sankcí absolutní neplatnosti právních úkonů zapovězeno
nakládat – až na stanovené výjimky – veškerým majetkem. Počátek tohoto tzv. generálního inhibitoria je vázán na okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému, nikoli na okamžik vydání exekučního příkazu, jak se mylně domnívají dovolatelé.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že právní úkon, kterým dovolatelé převedli po nařízení exekuce svoje členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na třetí osobu, je absolutně neplatný, je jeho závěr správný. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedená povinnými v dovolání není pro daný případ relevantní, protože se vztahuje k nalézacímu a nikoli k exekučnímu řízení.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou vydržení vlastnického práva O. V. ke členskému podílu v bytovém družstvu, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Jde-li o námitku dovolatelů ohledně neurčitosti a nepřezkoumatelnosti smlouvy o postoupení pohledávek z právní předchůdkyně oprávněné na současnou oprávněnou, dovolací soud se zcela přiklání k závěrům soudu prvního stupně i odvolacího soudu, že (navzdory tvrzení dovolatelů) ze smlouvy o postoupení pohledávek se zřejmě podává, že došlo k postoupení pohledávek vymáhaných v tomto exekučním řízení.
Uvádějí-li dovolatelé, že z potvrzení právní předchůdkyně oprávněné ze dne 21. června 2005 vyplývá, že je jejich dluh již splacený, dovolací soud uvádí, že dovolatelé polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně a budují na vlastních (odlišných) skutkových závěrech jiný právní názor na věc, čímž ve skutečnosti nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, a netvrdí tak skutečnosti rozhodné pro dovolací řízení, které by závisely na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Kritika hodnocení konkrétních důkazů soudem druhého stupně a jeho skutkových závěrů nemůže bez dalšího založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) a samotné hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými odvolacím soudem a soudem prvního stupně. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.
Navrhují-li dovolatelé přerušení řízení v souladu s ustanovením §140a odst. 1 insolvenčního zákona, dovolací soud konstatuje, že exekuční řízení zahájené před rozhodnutím o úpadku se podle §140a odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona nepřerušuje (srovnej např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2015, sp. zn. 62 Co 24/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 89/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání povinných podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu