ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1007.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1007/2022-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci zástavního věřitele P. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze, Vrázova č. 2243/7, proti zástavnímu dlužníku ESCAN Treuunternehmen reg. se sídlem Pflugstrasse č. 7, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, jako správci TIMMER TRUST, Eingetragene Treuhänderschaft, reg. č. 00025437857, se sídlem Landstrasse č. 99, Schaan, Lichtenštejnské knížectví, zastoupenému JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 92/3, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 80/2020, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, č. j. 20 Co 56/2021-129, takto:
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení krajského soudu v části, v níž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, se odmítá , jinak se zamítá .
Odůvodnění:
1. Návrhem podaným u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 12. 2. 2020 se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka, označeného v návrhu jako TIMMER TRUST, jehož jménem jedná poručník Legacon Trust Establishment, s tím, že účastníci uzavřeli dne 11. 2. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které zástavní věřitel poskytl zástavnímu dlužníku zápůjčku ve výši 1 500 000 Kč se sjednaným termínem vrácení 11. 8. 2019. Pro případ, že by nebyla vrácena včas a řádně, dohodli si účastníci smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč a dále 100 000 Kč za každý byť i započatý měsíc prodlení. Pro případ prodlení byl sjednán „smluvní úrok z prodlení ve výši 30 % p. a.“. Účastníci se dohodli na zajištění zápůjčky, smluvních pokut a úroku z prodlení formou zástavního práva k nemovitým věcem, a to k pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova – zemědělská stavba bez čísla popisného nebo evidenčního, a k pozemkům p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „zástava“ nebo „předmětné nemovité věci“), a k tomu dne 11. 2. 2019 uzavřeli zástavní smlouvu. Protože zástavní dlužník ničeho neuhradil, navrhl zástavní věřitel prodej zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 1 500 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč za každý byť i započatý měsíc prodlení do úplného uhrazení zápůjčky a smluvního úroku z prodlení ve výši 30 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 12. 7. 2019 do zaplacení.
2. Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 23. 3. 2020, č. j. 5 C 80/2020-20, v němž jako zástavního dlužníka označil TIMMER TRUST, nařídil soudní prodej zástavy k uspokojení pohledávek podle návrhu zástavního věřitele (výrok I) a rozhodl o povinnosti zástavního dlužníka zaplatit zástavnímu věřiteli náhradu nákladů řízení ve výši 5 000 Kč s tím, že prodej zástavy se týká i těchto nákladů řízení (výrok II). Uzavřel, že zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Dne 10. 11. 2020 vydal soud prvního stupně opravné usnesení č. j. 5 C 80/2020-77, jímž v záhlaví nahradil označení zástavního dlužníka tak, že je jím P. F., „svěřenecký správce svěřeneckého fondu TIMMER TRUST“. K odvolání zástavního dlužníka bylo opravné usnesení změněno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č. j. 20 Co 16/2021-98, tak, že označení zástavního dlužníka se nahrazuje správným označením „Svěřenecký správce H. L., XY, Svěřeneckého fondu TIMMER TRUST, registrační číslo: 00025437857, se sídlem Landstrasse 99, 9494 Schaan, Lichtenštejnské knížectví“.
3. K odvolání zástavního dlužníka proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení prodeje zástavy, ve znění opravných usnesení, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2021, č. j. 20 Co 56/2021-129, zrušil usnesení soudu prvního stupně v požadovaném úroku z prodlení 30 % z částky 1 500 000 Kč od 12. 7. 2019 do 11. 8. 2019 a v této části řízení zastavil (výrok I usnesení odvolacího soudu), a to z důvodu zpětvzetí návrhu v této části. Dále rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se prodej zástavy nařizuje pro uspokojení pohledávky zástavního věřitele za zástavním dlužníkem „svěřenský správce H. L., XY, Svěřenského fondu TIMMER TRUST, registrační číslo: 00025437857, sídlem Landstrasse 99, 9494 Schaan, Lichtenštejnské knížectví“ ve výši 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení 30 % od 12. 8. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty 100 000 Kč a smluvních pokut ve výši 100 000 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení od 1. 9.2019 do zaplacení jistiny a smluvního úroku z prodlení, a pro úrok z prodlení ve výši 30 % ročně z částky 1 500 000 Kč od 12. 8. 2019 do zaplacení, ve výroku II o nákladech řízení změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se o nákladech řízení nerozhoduje, a v dalším toto usnesení potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu). Vyšel ze zjištění, že TIMMER TRUST byl jako vlastník nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí dne 16. 2. 2018 a že smlouvu o zápůjčce a smlouvu zástavní uzavřel jako vydlužitel a zástavní dlužník TIMMER TRUST, registrační číslo: 00025437857, sídlem Landstrasse 99, 9494 Schaan, Lichtenštejnské knížectví, jehož jménem jedná poručník Legacon Trust Establishment, se sídlem Landstrasse 99, Postfach 532, 9494 Schaan, Lichtenštejnské knížectví, jednající P. F. Námitku neplatnosti smluv z důvodu, že jako vydlužitel je označen svěřenský fond, a nikoliv svěřenský správce, by podle odvolacího soudu mohl vznést pouze zástavní věřitel a zapůjčitel, který byl jednáním svěřenského správce uveden v omyl. Při posuzování platnosti smluv vycházel odvolací soud z vůle obou účastníků, přičemž z obsahu smluv zjistil, že svěřenský správce chtěl na základě uzavřené smlouvy získat zápůjčkou částku 1 500 000 Kč a že zapůjčitel požadoval zajištění této částky zástavním právem na nemovitých věcech zapsaného vydlužitele. U námitky, že zástavní právo se netýká smluvních pokut, souhlasil s tím, že zápis v katastru nemovitostí je v tomto ohledu neurčitý, ale vyložil, že zápis by měl odpovídat uzavřené zástavní smlouvě, a proto zapsané zástavní právo se týká „celé smlouvy o zápůjčce, nikoliv pouze částky 1 500 000 Kč“. Odvolací soud uzavřel, že zástavní věřitel (v první fázi soudního prodeje zástavy) dostatečně osvědčil a vyčíslil zajištěnou pohledávku, smluvní pokuty a úroky z prodlení, dále zástavní právo, jakož i to, kdo je zástavním dlužníkem.
4. Proti výroku II usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že otázku subjektivity cizozemské entity posoudil bez dalšího podle práva českého, což je v rozporu s pravidly mezinárodního práva soukromého. Podle názoru dovolatele byly smlouva o zápůjčce, jakož i smlouva zástavní uzavřeny s „non subjektem“ a zástavní právo tedy nevzniklo a vlastníkem dotčených nemovitostí je třetí osoba. Tato otázka nebyla podle dovolatele dosud dovolacím soudem řešena, stejně jako otázka formulovaná pod bodem II dovolání, zda soud může posuzovat znění správního rozhodnutí hlediskem platnosti soukromoprávního úkonu a podle toho si výrok správního rozhodnutí (katastrálního úřadu) vykládat. Podle názoru zástavního dlužníka vzniká právo tomu a v takové podobě, jak je v daném správním rozhodnutí označeno. Pod bodem III dovolání zástavní dlužník namítá, že pokud „nebyl/není v rozhodnutí katastrálního úřadu uveden tehdejší svěřenský správce jako účastník katastrálního řízení a jako zřizovatel zástavního práva, pak mu, resp. jím reprezentovanému svěřenskému fondu na vlastněném majetku zástavní právo nevzniklo, resp. vzniknout nemohlo“. V bodě IV dovolatel argumentuje, že není-li v katastru nemovitostí vloženo zástavní právo výslovně k zajištění dané smluvní pokuty, pak v tomto rozsahu zástavní právo ve smyslu §1316 občanského zákoníku nevzniklo. Zástavní právo může zajišťovat pouze takové pohledávky, jejichž existenci lze ze zápisu z katastru nemovitostí „přímo vyčíst“. Podle dovolatele nebyla otázka „dotváření/rozšiřování věcně-právních účinků“ dovolacím soudem dosud řešena. Dovolatel navrhl zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
5. Zástavní věřitel navrhl odmítnutí dovolání s tím, že zástavní dlužník se ve svém dovolání snaží napadnout svoji vlastní právní subjektivitu, platnost podkladových smluv i zápis v katastru nemovitostí, což představuje podle názoru zástavního věřitele zjevné zneužití práva. Odvolací soud správně citoval judikaturu dovolacího soudu, podle níž podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy. Irelevantní je právní argumentace dovolatele, jež je založena na vlastních skutkových tvrzeních, jež jsou odlišná od skutkových zjištění soudů. Dovolatel rovněž nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
9. Nejvyšší soud dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
10. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. Těmto požadavkům nedostál dovolatel tam, kde namítá, že „pokud nebyl/není v rozhodnutí katastrálního úřadu uveden tehdejší svěřenský správce jako účastník katastrálního řízení a jako zřizovatel zástavního práva, pak mu, resp. jím reprezentovanému svěřenskému fondu na vlastněném majetku zástavní právo nevzniklo, resp. vzniknout nemohlo“. U tohoto dovolacího důvodu žádným způsobem nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
12. Usnesení odvolacího soudu je dále (v závěru o tom, jaké pohledávky zajištěné zástavním právem považoval za osvědčené pro účely řízení o soudním prodeji zástavy) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
13. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z názoru, od kterého se odvolací soud v posuzované věci neodchýlil, že řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních §200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sb. rozh. obč., a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89/2004 v časopise Soudní judikatura). Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě (smlouvě o zřízení zástavního práva) označena – jako jedna z jejích tzv. podstatných náležitostí – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu projevu vůle uvedeného v právním úkonu o odstranění takové nejasnosti. Prostor pro náležitý výklad zástavní smlouvy za účelem objasnění, zda pohledávkou zástavního věřitele zajištěnou touto smlouvou byla ta pohledávka, kterou zástavní věřitel doložil v řízení před soudy, se vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy (za předpokladu, že zástavním věřitelem bude podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí nebo exekuce) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016].
14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že v katastru nemovitostí byl dne 16. 2. 2018 zapsán jako vlastník předmětných nemovitých věcí TIMMER TRUST, sídlem Landstrasse 99, 9494 Schaan, Lichtenštejnské knížectví, a že smlouvu o zápůjčce a smlouvu zástavní uzavřeli dne 11. 2. 2019 zástavní věřitel na straně jedné, a na straně druhé zástavní dlužník (vydlužitel) označený jako TIMMER TRUST, registrační číslo: 00025437857, sídlem Landstrasse 99, 9494 Schaan, Lichtenštejnské knížectví, jehož jménem jedná poručník Legacon Trust Establishment, se sídlem Landstrasse 99, Postfach 532, 9494 Schaan, Lichtenštejnské knížectví, jednající P. F. TIMMER TRUST je zapsán v obchodním rejstříku Lichtenštejnského knížectví jako Eingetragene Treuhänderschaft a v době rozhodování odvolacího soudu byl jako jeho správce ( Treuhänder ) zapsán H. L.
15. Za tohoto skutkového stavu závisí usnesení odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, jak se v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy určuje právo, jímž se řídí svěřenský fond nebo obdobné zařízení, a jak se posuzuje otázka, komu vzniká právo, jež je ve smlouvě založeno a ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí) zapsáno pro tento svěřenský fond nebo obdobné zařízení. Vzhledem k tomu, že tyto otázky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání zástavního dlužníka je v části směřující proti výroku usnesení odvolacího soudu o věci samé podle §237 o. s. ř. přípustné.
16. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání zástavního dlužníka není opodstatněné.
17. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že obě výše uvedené smlouvy byly uzavřeny dne 11. 2. 2019 – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „ZMPS“).
18. Svěřenský fond nebo obdobné zařízení (dále jen „fond“) se řídí právem určeným zakladatelem, pokud určené právo fond upravuje nebo jinak lze ustanovení tohoto práva pro něj použít (§73 odst. 1 ZMPS). Není-li určeno právo podle odstavce 1 nebo nelze-li je použít, řídí se fond právem státu, s nímž nejúžeji souvisí. Při určení tohoto práva je třeba přihlédnout zejména ke kritériím, jež jsou dále upravena v ustanovení §73 odst. 2 ZMPS.
19. Při rozhodování v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy je v daném případě (při zkoumání, kdo je zástavním dlužníkem) osvědčeno, že TIMMER TRUST je zapsán v obchodním rejstříku Lichtenštejnského knížectví jako Eingetragene Treuhänderschaft a že v době rozhodování odvolacího soudu byl jako jeho správce zapsán H. L. Dosud osvědčené skutečnosti tedy ukazují na to, že TIMMER TRUST se řídí právem Lichtenštejnského knížectví, a v této fázi řízení o soudním prodeji zástavy není (jak bylo vysvětleno výše) prostor pro úplné dokazování skutečností rozhodných pro určení rozhodného práva (ostatně ani jiné rozhodné skutečnosti, jež by měly vést k určení jiného rozhodného práva než lichtenštejnského, v řízení nebyly tvrzeny).
20. Podle čl. 897 lichtenštejnského Personen- und Gesellschaftsrecht (PGR) ze dne 20. 1. 1926 (veřejnosti dostupné např. na https://www.gesetze.li/konso/1926.004 ) je správcem ( Treuhänder ) fyzická osoba, společnost nebo spolek, jemuž jiný ( Treugeber ) svěří svěřenský majetek ( Treugut ) s povinností samostatného právního subjektu jej vlastním jménem spravovat nebo užívat ve prospěch jedné nebo více oprávněných osob ( Begünstiger ).
21. Svěřenský vztah tak vzniká mezi správcem ( Treuhänder, Trustee ) a zakladatelem ( Treugeber, Settlor ). Treuhänderschaft nemá právní osobnost. Správce spravuje a používá svěřený majetek vlastním jménem ve prospěch oprávněného ( Begünstiger, Beneficiary ). Práva vztahující se k tomuto majetku znějí na jméno správce, který musí při správě majetku dodržovat ujednání se zakladatelem (obsažené v tzv. Treuhandurkunde, Trust deed ) a ustanovení zákona. Správce vykonává správu majetku s účinky erga omnes . Při změně správců přirůstají automaticky práva a povinnosti novému správci (srov. GASSER, J. Liechtensteinisches Trustrecht, Bern: Stämpfli Verlag, 2020, s. 23, 25, 36, 91 a 416). Svěřený majetek není součástí osobního majetku správce, nýbrž představuje oddělený majetek, který je oddělen od osobního majetku (jmění) jak správce, tak zakladatele (srov. například SCHURR, F. A. Lichtenštejnské Treuhänderschaft jako příklad fungujícího režimu trustu v oblasti občanského práva. In: TICHÝ, L., RONOVSKÁ, K., KOCÍ, M. Trust a srovnatelné instituty v Evropě , Praha: Centrum právní komparistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2014, s. 153).
22. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že odvolací soud postupoval ve výsledku správně (byť veden jinými důvody), vycházel-li z toho, že Treuhänderschaft TIMMER TRUST nemá právní osobnost, a jednal-li jako s účastníkem řízení (zástavním dlužníkem) s tím, kdo byl správcem TIMMER TRUST v době jeho rozhodování.
23. Na otázku, zda mohl soud tohoto správce považovat za zástavního dlužníka za stavu, kdy byl jako vlastník zástavy v katastru nemovitostí zapsán TIMMER TRUST, který byl rovněž označen jako strana výše uvedených smluv, poskytuje odpověď ustanovení §17 odst. 2 o. z. (k použitelnosti českého práva srov. §69 odst. 1 ZMPS), podle něhož zřídí-li někdo právo nebo uloží povinnost tomu, co osobou není, přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží.
24. Není-li o použitelnosti tohoto pravidla na svěřenské fondy či jiné trustové struktury v odborné literatuře pochyb (srov. např. HURDÍK, J. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 97), je třeba při zkoumání povahy případu vycházet zejména z požadavku rozumného uspořádání poměrů, které respektuje již existující rozhodnutí zákonodárce. Práva a povinnosti mají být tedy přiřazeny subjektu, do jehož existující působnosti nejpřirozeněji spadají (MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1 – 117 , Praha: Leges, 2013, s. 259).
25. Protože, jak bylo vysvětleno výše, Treuhänderschaft řídící se lichtenštejnským právem nemá právní subjektivitu a práva a povinnosti ke svěřenskému majetku vykonává svým jménem správce (byť jde o majetek oddělený od jeho osobního majetku), pak za dosud osvědčených skutečností je podle povahy tohoto právního případu nutné, aby práva a povinnosti vztahující se k zástavě byly přičítány právě správci.
26. Usnesení odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a nerozhodoval o něm samostatným usnesením, neboť v nejkratším možném termínu (s ohledem na povahu projednávané věci s cizím prvkem) rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém.
28. O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu