ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1776.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1776/2021-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka č. 1, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, o 130 478 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 286/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. 62 Co 323/2020-375, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 56 230 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 1. 5. 2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že z titulu nemoci z povolání jí byl dne 29. 10. 1990 přiznán částečný invalidní důchod a že od 2. 12. 1990 pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity), kterou jí nejprve vyplácel její bývalý zaměstnavatel – Národní podnik Rukavičkářské závody Dobříš, a to na základě dohody ze dne 24. 10. 1991 „podle §195 starého ZP“. Tato dohoda „byla respektována i všemi následnými právními nástupci národního podniku po provedené privatizaci“. Po zániku posledního z nástupců národního podniku přešla od 1. 6. 2009 povinnost vyplácet žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku na žalovanou. Žalovaná (prostřednictvím příslušné pojišťovny) však žalobkyni vyplatila dne 17. 8. 2011 dlužnou náhradu za období od 1. 6. 2009 do 31. 7. 2011 v nižších částkách než obvykle, což podle vyjádření žalované je způsobeno „přechodem ze starého způsobu výpočtu náhrady na nový způsob platný od 1. 6. 1994“, který „byl pro žalobkyni údajně k tomuto datu výhodnější“. S tímto však žalobkyně nesouhlasila. Podle jejího názoru „celý problém spočívá v neodečtení 220 Kč státního vyrovnávacího příspěvku od původně přiznaného částečného invalidního důchodu“ žalobkyně, „jak je uvedeno v §14 zákona č. 183/1994 Sb.“, který sice nabyl účinnosti až od 1. 12. 1994, ovšem „napravuje nespravedlnost, která se objevila při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku od 1. 6. 1994 do 30. 11. 1994 v souvislosti s vyplácením státního vyrovnávacího příspěvku k invalidnímu nebo částečnému invalidnímu důchodu“. Kdyby žalovaná v rámci porovnání výhodnosti způsobů výpočtu náhrad ke dni 1. 6. 1994 tuto částku správně odečetla od částečného invalidního důchodu žalobkyně nejen při výpočtu náhrady „novým“ způsobem [podle §195 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), ve znění účinném od 1. 6. 1994], ale i při výpočtu náhrady „starým“ způsobem (podle §195 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 1994), musela by dospět k závěru, že „starý“ způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je pro žalobkyni příznivější. Na základě podrobného výpočtu výše náhrad v jednotlivých měsících v období od 1. 6. 2009 do 31. 3. 2013 požadovala žalobkyně po žalované doplatek v celkové výši 56 230 Kč. Následně rozšířila žalobu až na částku 130 478 Kč s příslušenstvím představující výši doplatku náhrady mzdy za období od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2016 v hrubém.
Obvodní soud pro Prahu 2 (poté, co předchozí rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3009/2016) rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 42 C 286/2013-345, žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení žalované a státu. Uzavřel, že pro žalobkyni byl ke dni 1. 6. 1994 výhodnější výpočet podle §195 zákoníku práce novelizovaného zákonem č. 183/1994 Sb., kdy se od nelimitovaného průměrného výdělku před vznikem škody (po příslušné valorizaci), který v tomto případě k uvedenému dni činil 5 870 Kč, odečetl částečný invalidní důchod žalobkyně ve výši 1 510 Kč stanovené od 1. 11. 1993, a náhrada tak činila 4 360 Kč. Provedl-li by se výpočet podle ustanovení §195 zákoníku práce ve znění zákona č. 188/1988 Sb., pak by se od limitovaného průměrného výdělku před vznikem škody, který činil 5 153 Kč, odečetl nezvýšený částečný invalidní důchod ve výši 906 Kč a náhrada by činila 4 247 Kč, tedy méně než podle předchozího výpočtu. Vycházeje z „nového výpočtu“ vysvětlil, proč žalobkyni v předmětném období bylo na náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za předmětné období vyplaceno více, než stanoví zákon, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 62 Co 323/2020-375, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, a ve výroku o náhradě nákladů účastníků jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení, kterou má žalobkyně zaplatit žalované, činí 5 000 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že porovnání, která z právních úprav je pro poškozeného zaměstnance příznivější, je třeba provádět podle stavu, jaký tu byl ke dni 1. 6. 1994. Přechodné ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění zákona č. 220/1995 Sb. sice nabylo vlastní účinnosti teprve dnem 1. 10. 1995, avšak pro posouzení toho, která právní úprava je z hlediska výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti příznivější, je rozhodné datum 1. 6. 1994, k němuž došlo k zásadní změně způsobu výpočtu této náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, že porovnání příznivosti by mělo být provedeno k 1. 6. 1994. Přípustnost dovolání shledává pak dovolatelka v tom, že tato právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem jasně a komplexně vyřešena. Přístup odvolacího soudu je podle dovolatelky projevem zakázané pravé retroaktivity. Argumentuje-li dovolací soud rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 603/96, jde o výklad jedné věty vytržené z kontextu, neboť datum 1. 6. 1994 je jen datem výpočtu fixních hodnot potřebných k výpočtu staré náhrady. Ústavní soud zrušil čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. nikoliv zpětně, ale až od 1. 10. 1995, a to právě proto, aby sám neporušil uznávané právní principy. Datum porovnání má tak přímou spojitost s datem účinnosti „čl. VI (6) zákona č. 220/1995 Sb. (novely)“. Žalobkyně nesouhlasí ani s posouzením státního vyrovnávacího příspěvku, neboť při porovnání příznivosti ke dni 1. 6. 1994 soudy při „starém“ způsobu výpočtu vycházely z částečného invalidního důchodu nesníženého o částku 220 Kč, ale při výpočtu nové náhrady již částku 220 Kč odečetly od skutečně pobíraného částečného invalidního důchodu ve výši 1 730 Kč. Dovolatelka v této souvislosti vytýká, že znalec cítil za nutné se vyjadřovat k právnímu hodnocení, kterému mu však nepřísluší Podle dovolatelky je rovněž nesprávný výpočet redukovaného průměrného výdělku ke dni 1. 10. 1995 „starým způsobem“. Žalobkyně dále poukazuje na to, že k jejímu poškození došlo až se změnou plátce náhrady od 1. 6. 2009. Navrhla, aby dovolací soud „rozsudky obou soudů zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatelkou formulovaná právní otázka byla již vyřešena dovolacím soudem, který v rozsudku ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 603/96, uveřejněném pod č. 2/1997 v časopise Soudní judikatura, uzavřel, že „nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), který vznikl do 31. 5. 1994, se podle nyní platné právní úpravy (pozn. podle právní úpravy účinné od 1. 6. 1994) posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro zaměstnance příznivější (čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., ve znění čl. I zákona č. 220/1995 Sb.). Právní úprava tu sleduje, aby poškození zaměstnanci, jimž nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vznikl před 1. 6. 1994, nadále probírali tuto náhradu nejméně ve stejném rozsahu jako zaměstnanci, jimž nárok vznikl po účinnosti čl. I bodu 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb. Jestliže by však měla být pro poškozeného zaměstnance nově (podle nyní platného ustanovení §195 zákoníku práce) upravená náhrada za ztrátu na výdělku nepříznivější (tj. měla by být nižší, než jaká mu náležela podle právní úpravy platné do 31. 5. 1994), přísluší mu i nadále náhrada za ztrátu na výdělku v rozsahu vyplývajícím z dosavadní (tj. do 31. 5. 1994 platné) právní úpravy. Porovnání, která z právních úprav je pro poškozeného pracovníka příznivější, je třeba provést podle stavu, jaký tu byl ke dni 1. 6. 1994.“ Nelze tak souhlasit s dovolatelkou, že citované rozhodnutí stanoví datum 1. 6. 1994 jen jako „datum fixních hodnot, potřebných k výpočtu staré náhrady“.
Z odůvodnění tohoto rozsudku dále vyplývá, že při porovnání se u právní úpravy účinné do 31. 5. 1994 vychází z upraveného průměrného výdělku poškozeného zaměstnance a jeho invalidního důchodu (uvažovaného bez zvýšení podle právních předpisů o sociálním zabezpečení). Při určení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 6. 1994 sice neplatí omezení výše náhrady (do 31. 5. 1994 srov. §195 odst. 1 a 2 zákoníku práce ve znění vyplývajícím z ustanovení čl. I bodu 148 zákona č. 188/1988 Sb.), na druhé straně je však třeba uvažovat zaměstnancův invalidní důchod s přihlédnutím k jeho zvýšení podle právních předpisů o sociálním zabezpečení. Ohledně částky 220 Kč dovolací soud uzavřel, že podle ustanovení §14 zákona č. 183/1994 Sb. se ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 12. 1994) pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §195 zákoníku práce od invalidního nebo částečného invalidního důchodu odečte částka 220 Kč; to platí i pro náhrady, jejichž výše byla stanovena před 1. 12. 1994.
Uvedené judikaturní závěry lze považovat za ustálené (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2618/2000) a dovolací soud neshledává důvod k jejich změně. Novela zákoníku práce, provedená zákonem č. 74/1994 Sb., totiž vypustila s účinností od 1. 6. 1994 z ustanovení §195 odst. 1 věty druhé slova „ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů“ (k uvedenému zvýšení je tedy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nově nutno přihlížet) a z §195 vypustila také celý odstavec 2, tedy zrušila limitaci omezující do té doby výši náhrady, která spolu s výdělkem a invalidním důchodem nesměla přesáhnout stanovenou částku. Smyslem této změny bylo u všech poškozených, i těch, kteří nepobírají invalidní, resp. částečný invalidní důchod, nebo u osob s velkým příjmem, dosažení principu náhrady škody odpovídající skutečné ztrátě na výdělku, čemuž napomáhal i uplatňovaný způsob valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku. Podle ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§199) se provedla i u zaměstnanců a pozůstalých, kterým náhrada příslušela před 1. 6. 1994; to platilo i pro náhrady, o nichž bylo před 1. 6. 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 31/94, publikovaným pod č. 164/1995 Sb., bylo přechodné ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. dnem 1. 10. 1995 zrušeno s odůvodněním, že dopadá i na případy těch poškozených, u nichž dojde v důsledku nové úpravy výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku – tedy v důsledku zohlednění zvýšení důchodů – ke snížení do účinnosti novely pobírané náhrady za ztrátu na výdělku, a že tím bez toho, aby se tak dělo v obecném zájmu, dochází k odnětí řádně nabytých práv; přitom jedním ze základních kamenů, na nichž je budována právní jistota, je respektování pravomocných rozsudků soudů a svobodně a platně uzavřených soukromoprávních smluv. Tato úprava byla proto shledána v rozporu s principem právní jistoty zahrnujícím v sobě i ochranu důvěry občanů v právo.
V reakci na uvedený nález Ústavního soudu upravil čl. I zákona č. 220/1995 Sb. nové přechodné ustanovení, podle nějž úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§199), je-li to pro zaměstnance či pozůstalé příznivější, se provede i u zaměstnanců a pozůstalých, kterým náhrada příslušela před 1. 6. 1994; to platí i pro náhrady, o nichž bylo před 1. 6. 1994 pravomocně rozhodnuto nebo jejichž výše byla dohodnuta.
Z uvedeného je zřejmé, že datum 1. 6. 1994 je klíčové z toho důvodu, že k němu došlo k podstatné změně způsobu stanovení náhrady ztráty na výdělku; proto je stále na místě porovnávat, která úprava je pro zaměstnance příznivější, podle stavu, jaký tu byl ke dni 1. 6. 1994. Poukazuje-li dovolatelka na to, že výše uvedený nález Ústavního soudu nezrušil ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb. zpětně, ale až ke dni 1. 10. 1995, přehlíží, že Ústavní soud uvedené ustanovení shledal v rozporu s principem právní jistoty zahrnujícím v sobě i ochranu důvěry občanů v právo v případech, u nichž dojde ke snížení dosud (tedy před 1. 6. 1994) pobírané částky. Nevyhověl-li návrhu na zrušení tohoto ustanovení ke dni 1. 6. 1994, bylo to z důvodu, že „zpětným zrušením tohoto ustanovení by sám uvedený princip porušil“. Neznamená to však, že by se porovnání nemělo provádět podle stavu ke dni, k němuž ke zmíněné podstatné změně právní úpravy došlo. Ani v posuzované věci nedospěl tedy Nejvyšší soud k závěru, že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka, od jejíhož řešení se odvolací soud neodchýlil, měla být posouzena jinak. Přípustnost dovolání nemůže proto založit ani námitka dovolatelky o „nesprávném výpočtu redukovaného průměrného výdělku ke dni 1. 10. 1995 starým způsobem“.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud při „novém“ výpočtu náhrady (podle stavu ke dni 1. 6. 1994) od „pobíraného částečného invalidního důchodu ve výši 1 730 Kč“ nesprávně odečetl částku 220 Kč, pak je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Odvolací soud vyšel přitom (mimo jiné) ze skutkového závěru, že částečný invalidní důchod žalobkyně od 1. 11. 1993 činil 1 510 Kč. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že státní vyrovnávací příspěvek do listopadu 1994 náležel poživatelům důchodů vedle důchodů (tedy nebyl jejich součástí) a že při zvýšení důchodů zákonem č. 183/1994 Sb. byl tento státní vyrovnávací příspěvek zrušen (neboť ke zvýšení důchodů došlo jak o procentní, tak o pevnou částku); proto, aby se nezhoršilo postavení osob pobírajících náhradu za ztrátu na výdělku, začala se podle §14 tohoto zákona od 1. 12. 1994 odečítat od invalidního nebo částečného invalidního důchodu částka 220 Kč pro účely výpočtu náhrady ztráty na výdělku. Tímto způsobem bylo postupováno i ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 603/96, a odvolací soud se ve svém rozhodnutí od tohoto postupu neodchýlil.
Namítá-li dovolatelka, že k jejímu poškození došlo až se změnou plátce náhrady od 1. 6. 2009, neobsahuje její dovolání v této části údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka, jíž dovolatelka vytýká, že znalec „cítil za nutné“ se vyjadřovat k právnímu hodnocení, která by mohla představovat (kdyby byla důvodná, jakkoliv tomu tak v posuzované věci není, neboť odvolací soud učinil své vlastní, zdůvodněné právní závěry) tzv. jinou vadu řízení, k níž ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo sice odmítnuto, ale žalovaná podala toliko stručné vyjádření, že navrhuje, „aby dovolání bylo zamítnuto“, bez jakékoliv další argumentace.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu