ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1961.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1961/2021-313
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně ŠKODA AUTO a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března č. 21/13, proti žalovanému P. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky č. 946, o 31 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 13 C 226/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2021, č. j. 23 Co 248/2020-297, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o nákladech řízení se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 17. 7. 2019 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 31 250 Kč se „zákonným“ úrokem z prodlení od 16. 12. 2018 do zaplacení s tím, že žalovaný dne 29. 3. 2017 při plnění svých pracovních úkolů odstavil stroj VZV zn. STILL, RX 20-20 (dále jen „VZV“) do dráhy stroje FTS CEIT 1300 (dále jen „FTS“), přestože podle interního předpisu – Pravidel a pokynů pro provoz FTS tahačů na halách platného od 1. 2. 2015, s nimiž byl žalovaný seznámen, bylo zakázáno vozíky najíždět či stavět do dráhy FTS. V důsledku toho došlo ke kolizi s tahačem FTS a k poškození čtecí hlavy s kabelem. Za jeho opravu vynaložila žalobkyně 41 250 Kč, z nichž žalobou požadovala po žalovaném uhradit 31 250 Kč.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 13. 7. 2020, č. j. 13 C 226/2019-239, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 31 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 16. 12. 2018 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 43 525 Kč. Shledal, že žalovaný způsobil škodu tím, že VZV postavil s vidlemi v bezpečnostní poloze do (magnetické) dráhy autonomního robota FTS. Vidle byly položeny proti směru jízdy FTS, došlo ke kolizi vidlí VZV a tahače FTS, čímž došlo k poškození čtecí hlavy autonomního robota. Uzavřel, že interní předpis – Pravidla a pokyny pro provoz FTS tahačů na halách s platností od 1. 2. 2015 (dále jen „Pravidla a pokyny pro provoz FTS“) – obsahoval zákaz stavět cokoliv do dráhy FTS tahače, ale tento pokyn nebyl fakticky realizovatelný a běžnou praxí (v době ohledání na místě samém) zaměstnanců bylo spoléhat na (automatické) zastavení FTS tahače před překážkou. Teprve po této události došlo k zanesení pravidla o neodkládání vidlí VZV do dráhy FTS tahače, resp. jakékoliv překážky do výše 8 cm, do interního pokynu v písemné podobě. Zaměstnanci však byli školeni ústně, v týmových pohovorech či jiných školeních týkajících se „BOZP“ a chování na halách o nedokonalostech autonomního robota, který není schopen číst všechny překážky ve své dráze, a o nutnosti dbát zvýšené opatrnosti v případě zastavení v dráze robota FTS tak, aby v dráze nebyla nízká překážka, tj. např. vidle VZV. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný si musel být vědom možného střetu vidlí VZV s FTS tahačem.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 23 Co 248/2020-297, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 40 716,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 098,70 Kč. Poté, co opakoval výslechy svědků J. G. a F. P., uzavřel, že „se žalovanému nepodařilo prokázat, že by nebyl seznámen s Pravidly a pokyny pro provoz FTS tahačů na halách platnými od 1. 2. 2015“, ovšem pravidlo, které striktně zakazovalo najíždět či stavět do dráhy FTS manipulační vozíky, nebylo reálné v praxi dodržovat. Odvolací soud měl „za zpochybněné tvrzení žalobkyně, že zaměstnanci byli ústně speciálně proškoleni o tom, že v případě VZV nesmějí být … vozíky zastaveny v protisměru tahače FTS, tedy vidlemi proti tahači“, a uzavřel, že žalobkyni se „nepodařilo … prokázat, že by žalovaný byl, byť ústně, proškolen či upozorněn či jiným způsobem mu bylo dáno na vědomí v době před škodní událostí, že způsobem jak VZV postavil, jej do dráhy FTS stavět nelze“. Uvedl, že vyhodnotil-li žalovaný situaci tak, že je třeba VZV zastavit v dráze tahače FTS, což bylo běžnou tolerovanou praxí, kterou si vyžádal provoz žalobkyně, a „za situace, kdy dosud nedošlo k žádné nehodě mezi obslužným vozidlem a tahačem FTS a bylo známo, že tahač FTS je schopen rozpoznat překážku v dráze a automaticky se zastavit, a nebylo prokázáno, že by byl ústně proškolen o tom, že tahač FTS rozpozná překážku až od výšky 80 mm, šlo o situaci, kdy žalovaný o tom, že může způsobit škodu, vědět vzhledem k okolnostem nemusel a nemohl.“ Dospěl proto k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat zavinění na straně žalovaného.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ podala žalobkyně dovolání. V prvé řadě namítá, že tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelné, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Je-li přitom procesní pochybení natolik zásadní, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, může taková vada řízení obstát jako samostatný dovolací důvod, jak bylo dovozeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019. Dovolatelka v tomto směru dále pokazuje na řadu nálezů Ústavního soudu. Závěr odvolacího soudu, že „nebylo prokázáno, že by (žalovaný) byl ústně proškolen o tom, že tahač FTS rozpozná překážku až od výšky 80 mm“, a že „šlo o situaci, kdy žalovaný o tom, že může způsobit škodu, vzhledem k okolnostem nemusel a nemohl vědět“, postrádá jakékoliv bližší vysvětlení, na základě jakých konkrétních důkazů a skutečností má odvolací soud uvedená tvrzení za zpochybněná. Uvedené pochybení shledává dovolatelka tím závažnější, že ze strany odvolacího soudu došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu dále vyčítá, že pokud se svědek P. M. z jednání omluvil a odvolací soud následně na jeho výslechu netrval a tento neprovedl, měl odvolací soud vycházet z důkazní situace, která byla nastolena soudem prvního stupně. Podle dovolatelky není navíc rozhodné, zda bylo případně známo, že FTS je schopen rozpoznat překážku na dráze a automaticky zastavit, nebo zda zaměstnanci byli ze strany žalobkyně školeni ústně či v týmových pohovorech o nedokonalostech tohoto stroje (tedy např. rozeznávání překážek v dráze až od výšky 80 mm), neboť v době škodní události platil zákaz jakéhokoli odstavování VZV v dráze FTS robota. Skutečnost, že žalobkyní bylo porušování zákazu případně tolerováno, nemá vliv na platnost tohoto zákazu obsaženého v interním předpisu žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
8. Dovolání žalobkyně směřuje též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vynaložených účastníky v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
9. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
10. Těmto požadavkům nedostála dovolatelka tam, kde namítá, že bylo nerozhodné, zda bylo známo, že tahač FTS je schopen rozpoznat překážku a automaticky zastavit, nebo zda o tom zaměstnanci byli školeni, neboť v době škodné události platil (podle Pravidel a pokynů pro provoz FTS) zákaz jakéhokoli odstavování VZV v dráze FTS, a na platnost tohoto zákazu nemělo vliv ani to, že jeho porušování bylo žalobkyní případně tolerováno. Žalobkyně nevymezuje u této právní otázky žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Cituje-li ve svém dovolání rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 931/2006, a ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, činí tak k otázce jiné, totiž k otázce závaznosti pokynů vedoucích zaměstnanců.
11. Kromě toho založila dovolatelka své dovolání též na ústavněprávní argumentaci spočívající v tvrzení, že při řešení uvedených otázek procesního práva odvolací soud nerespektoval (nálezovou) judikaturu Ústavního soudu.
12. K posledně uvedenému Nejvyšší soud dodává, že ve své rozhodovací činnosti respektuje, že podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15). Přitom i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, neboť – jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17 – předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
13. Nejvyšší soud tak shledal dovolání přípustným pro řešení procesní otázky, jaké náležitosti má obsahovat odůvodnění skutkových závěrů soudu, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (též Ústavního soudu).
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
15. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
16. Podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
17. V rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, Nejvyšší soud vyložil, že z ustanovení §157 o. s. ř. vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.).
18. Těmto požadavkům na odůvodnění rozhodnutí a hodnocení důkazů však odvolací soud nedostál. Ke zjišťování skutkového stavu lze z odůvodnění jeho rozsudku pouze zjistit, že doplnil dokazování o opakované výslechy svědků J. G. a F. P. (bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „vycházel z výpovědi svědků M. a opakované výpovědi při odvolacím jednání svědka F. P., že až do doby předmětné škodní události k obdobné škodě tímto způsobem nedošlo,“ a pak již jen závěr, že „má za zpochybněné tvrzení žalobkyně, že zaměstnanci byli ústně speciálně proškoleni o tom, že v případě VZV vozíků nesmějí být tyto vozíky zastaveny v protisměru tahače FTS, tedy vidlemi proti tahači.“ Vzápětí odvolací soud ještě opakuje, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že „by žalovaný byl, byť ústně, proškolen či upozorněn či jiným způsobem mu bylo dáno na vědomí v době před škodní událostí, že způsobem jak VZV postavil, jej do dráhy FTS stavět nelze“ (viz bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tak uvádí pouze své skutkové závěry, aniž by bylo zřejmé, jak k těmto dospěl, co a jakým způsobem hodnotil.
19. Byť se jedná o otázku odůvodňování skutkových zjištění, nelze v kontextu projednávané věci přehlédnout, že jde o otázku klíčovou, neboť vedla odvolací soud k závěru o nedostatku zavinění žalovaného a ke změně rozsudku soudu prvního stupně (viz poslední věta bodu 14 a bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Je-li požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí součástí práva na soudní ochranu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20), pak jeho absence v posuzované věci založila porušení ústavně zaručených práv žalobkyně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
20. Protože je dovolání přípustné, přihlédl dovolací soud rovněž k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
21. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené, tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
22. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud se snažil předvolat svědka P. M. k jednání konanému dne 2. 3. 2021, avšak svědek se k jednání nedostavil (podle zprávy zástupce žalobkyně pro pozitivní test na onemocnění covid-19). O odvolání pak bylo rozhodnuto bez výslechu tohoto svědka, ačkoliv odvolací soud vycházel z jiného skutkového závěru než soud prvního stupně. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že zaměstnanci „byli upozorňováni na to, aby vidle nedávali do dráhy tahače“ a že toto pravidlo bylo kontrolováno, přičemž je zřejmé, že pro vytvoření tohoto závěru byla výpověď svědka P. M. podstatná (viz zejména body 5 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, byť tento v rozporu s §157 odst. 2 věta druhá za středníkem o. s. ř. opisuje ze spisu provedené důkazy). Dospěl-li odvolací soud k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval výslech svědka P. M., trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
23. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
24. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu