ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2602.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2602/2021-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1006/18, IČO 00024422, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 46/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. 23 Co 386/2020-185, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 23 Co 386/2020-185, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelem vytknutých) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak.
K otázce stanovení pravidel výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích po 31. 12. 2013 judikatura dospěla k závěru, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. §556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení §18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení §557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení §18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 3/2019, z recentní judikatury potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021).
Ke skutkovému vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. (s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu vymezení důvodu výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru) například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1234/2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním jednáním projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, přičemž skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď. V případě výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce dané zaměstnanci pro porušení pracovních povinností musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení §52 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být zaměstnancem porušena; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce umožňuje zaměstnanci, aby se mohl účinně bránit, a zároveň zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit.
Shora uvedeným předpokladům potom hodnocení právního jednání – výpovědi z pracovního poměru ze dne 13. 4. 2018 – ze strany odvolacího soudu plně dostálo; ani dovolací soud nemá pochybnosti o tom, jaké jednání je žalobci vytýkáno a jaké intenzity [z hlediska hypotézy ustanovení §52 písm. g) zák. práce] mělo vytýkané jednání žalobce dosáhnout [pochybnost nemůže vyvolat skutečnost, že žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru na jednom místě uvedla, že se žalobce dopustil porušení povinností „zvlášť hrubým způsobem“, a jinde (na konci dokumentu) použila spojení „hrubé porušení“; z kontextu výpovědi z pracovního poměru ze dne 13. 4. 2018 jednoznačně vyplynulo, že žalovaná považuje v textu výpovědi vytknutá jednání za „porušení povinností zvlášť hrubým způsobem“]. Zda vytknutá porušení povinností ze strany žalobce dosahují (ať již ve svém souhrnu či jednotlivě) požadované intenzity, je již otázkou právního vyhodnocení, které přísluší pouze soudu [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, a zde vyjádřený právní názor, že „…výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci…“, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, a zde uvedený názor, že „…jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam…“].
Z výše uvedených hledisek též nemůže vyvstat pochybnost o tom, kdo právní jednání výpovědi z pracovního poměru činí; skutečnost, že v záhlaví dokumentu není uvedeno „Česká republika“, nýbrž pouze „Obvodní soud pro Prahu 5“, nemůže nijak zpochybnit, že posuzovanou výpověď z pracovního poměru učinil zaměstnavatel žalobce (srov. ustanovení §9 zák. práce; a dále odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3343/12, a zde aprobovaný názor soudů nižních stupňů, že „… skutečnost, že ve výpovědi z pracovního poměru není uvedena Česká republika, za niž má oprávnění jednat Úřad pro civilní letectví, je dle názoru odvolacího soudu přepjatým formalismem, neboť u uvedeného právního úkonu je naprosto jednoznačně zřejmé, kdo byl zaměstnavatelem stěžovatele a kdo mu dal výpověď z pracovního poměru…“).
Důvodná též není námitka žalobce, že nebyly posuzovány „…žádné takové další podstatné okolnosti na žalobcově straně, pokud jde o jeho přístup k výkonu práce…“, a tím se rozhodnutí odvolacího soudu dostalo do rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, neboť, jak plyne z odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně (srov. bod 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak i rozsudku soudu odvolacího (srov. bod 16. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího), soudy i tyto „vedlejší“ okolnosti vzaly náležitě v úvahu.
Namítá-li dovolatel, že „měl zaměstnavatel případně postupovat podle ust. §52 písm. g) zákoníku práce, tj. žalobce měl být napřed písemně upozorněn na to, že porušuje své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“, pak přehlíží, že žalovaná mu dala výpověď z pracovního poměru, protože porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a že písemné upozornění na možnost výpovědi učiněné v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je předpokladem pro naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru se zaměstnancem spočívajícího v soustavném méně závažném porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci.
V části, v níž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá opačné skutkové závěry [„…že (žalobce) pracoval pro zaměstnavatele podle aktuální potřeby i nad rámec pracovních úkolů a také nad rámec obvyklé pracovní doby…, a používal často k výkonu práce svoje vlastní motorové vozidlo, aniž za to čerpal jakékoliv náhrady…, přičemž tento pružný způsob výkonu práce žalobce byl vedením soudu dlouhodobě aprobován…“, že (bylo prokázáno), že „…žalobce svou práci vždy vykonával poctivě, pečlivě…, vždy podle potřeby soudu a soudců, tj. i po večerech…“, že (žalobce) „…byl skrze výpověď sankcionován zaměstnavatelem (žalovaným) a potažmo i soudem, za to, že nové vedení…se rozhodlo, že tento způsob výkonu činnosti (žalobce) nebude tolerovat…“], uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a dovolání v tomto rozsahu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud neshledal, že by hodnocení důkazů neslo známky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy (výslech žalobce). Neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že není správný závěr odvolacího soudu, že „…se měl dopustit střetu zájmů či ohrožení důvěry v justici, pokud v různých věcech jednoho a téhož oprávněného působil někdy jako soudní vykonavatel a v jiných jako jeho pověřenec…“, neboť tato námitka představuje prostý nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu bez věcné argumentace.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu