ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.299.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 299/2022-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Hromkem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 153/119, proti žalované Z. z. s. J. k., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 47/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2021, č. j. 15 Co 58/2021-242, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Hromka, advokáta se sídlem v Brně, Vídeňská č. 153/119.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2021, č. j. 15 Co 58/2021-242, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle
nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka sice formálně předkládá dovolacímu soudu dvě otázky, o nichž tvrdí, že při jejich řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu, resp. které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny, avšak přehlíží, že na řešení žádné z obou přednesených otázek není rozhodnutí odvolacího soudu bezprostředně postaveno, resp. i při zohlednění širšího kontextu významu obou námitek lze dovodit soulad rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že skutkovým důvodem výpovědi z pracovního poměru dané žalobci přípisem ze dne 12. 2. 2018 bylo, že „…(žalobce) jako svědek potvrdil nepravdivé údaje uvedené…v záznamech vztahující se k pracovnímu úrazu řidiče…M. J.…“, že „…předstíráním pracovního úrazu, jeho nahlášením zaměstnavateli a uplatněním pracovněprávních nároků z titulu pracovního úrazu došlo k útoku na majetek zaměstnavatele,…(žalobcovo) očité svědectví bylo možné považovat za jediný přímý důkaz na oporu tvrzení pana J. o pracovním úrazu, účastnil …se (žalobce) tohoto útoku na majetek zaměstnavatele v obdobné míře jako pan J.…“, a že „…ke spáchání tohoto pracovního deliktu došlo úmyslným jednáním…ze strany (žalobce)…“. Podle odvolacího soudu dále „…nebylo prokázáno, že by žalobce vnímal úrazový děj jinak, než ho interpretoval při šetření úrazu a už vůbec nebyl prokázán úmysl žalobce poškodit žalovanou…“ (srov. bod 39. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ustálena v závěru, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním jednáním projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr [srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968 (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011].
K otázce stanovení pravidel výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích po 31. 12. 2013 judikatura dospěla k závěru, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. §556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.).
Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení §557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení §18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení §557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení §18 zák. práce vyloží (zhlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 3/2019, z recentní judikatury potom odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021).
Závěr odvolacího soudu, že „…ve výpovědi je žalobci vytýkáno jeho jednání jako úmyslné…“ (srov. bod 37. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je tak v souladu se shora uvedenými interpretačními pravidly; nejenomže úmysl žalobce je v odůvodnění výpovědi z pracovního poměru expressis verbis zmíněn, je také žalobcovo jednání dáno na roveň jednání pana J. (žalobce byl de facto označen za „pomocníka“ pana J.); o tom, že skutkovým vymezením výpovědního důvodu je úmyslné jednání žalobce, tak není pochyb.
Žalovaná tudíž v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi [že žalobce „vědomě poskytl nepravdivé svědectví“ (k otázce č. 1 obsahu dovolání), resp. že žalobci bylo ve výpovědi z pracovního poměru vytknuto nedbalostní jednání (k otázce č. 2 obsahu dovolání)], od níž potom odvíjí tvrzení o neřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu a dílem předkládá k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jde tak o námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami žalované velmi pečlivě a řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení neobstály, včetně problematiky důkazu záznamem z kamerového systému (srov. body 40. - 54. rozsudku soudu prvního stupně, resp. body 22., 23.,
28. – 44. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením §132 o. s. ř. neshledal.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „do všech jeho výroků“ (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu