ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3380.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3380/2021-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem v Ostravě, Janáčkova č. 1089/20, proti žalované ČEZ Energetické služby, s. r. o. se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Výstavní č. 1144/103, IČO 27804721, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Prvního pluku č. 206/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 61/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2021 č. j. 16 Co 72/2021-152, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám doc. JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Prvního pluku č. 206/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2021 č. j. 16 Co 72/2021-152 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Formuluje-li žalobce své dovolání na základě předpokladu, že „zpravidla s dobou trvání pracovního poměru roste mzda zaměstnance“ (dovolací důvody pod body A a B) nebo že „jediným důvodem vyšší mzdy je počet odpracovaných let“ (dovolací důvod pod bodem C), pak přehlíží, že odvolací soud v tomto konkrétním případě vycházel (mimo jiné i na základě dílčích skutkových závěrů, že výše mzdy vyplývala z dohody o individuálních podmínkách odměňování žalobce bez vazby na mzdové tarify a že reflektovala vedoucí postavení žalobce, „byť jej již fakticky nevykonával“) z jiného skutkového závěru, totiž že v případě žalobce nemůže obstát „argument žalobce o vazbě výše mzdy podle mzdových tarifů na věk zaměstnanců (resp. délku trvání pracovního poměru u žalované)“. Postup, jímž odvolací soud dospěl k tomuto skutkového závěru, je nadto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008 a v něm vyjádřený závěr, že zaměstnanec má v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení.]. Protože tak dovolatel vychází nikoliv ze skutkových závěrů odvolacího soudu, ale ze skutkových závěrů vlastních, nemohou jím předestřené otázky založit přípustnost dovolání.
Pod bodem VII svého dovolání žalobce dále formuluje řadu námitek, aniž by však u nich ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.); dovolání tak v této části trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jde-li o námitky, které by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (námitka, že byl připuštěn důkaz, který „nelze považovat za věrohodný“, že „soud přijal tvrzení žalované, aniž by to bylo podepřeno sebemenším důkazem a vysvětlení žalobce naprosto ignoroval“, že nepřipustil důkazy, které „stanovují právní předpisy“, že soud ignoroval, že „se neplní zákonné povinnosti“), pak k takovým vadám může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
Tvrzené pochybení soudu, že neprovedl žalobcem navrhované důkazy, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možné opět přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak (z jiného důvodu) přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Lze jen podotknout, že podle §120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury soudů ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 32 Cdo 2/2010).
Z judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě dovolatel namítal, že nebyly připuštěny jeho návrhy na vyžádání dat o komunikaci uživatelů. Odvolací soud však srozumitelně vysvětlil, proč v tomto směru nebylo prováděno další dokazování (viz bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jeho závěr, že rozhodné skutečnosti byly prokázány již výpověďmi svědků). Odvolací soud rovněž vysvětlil, proč neshledal důvod doplnit dokazování o důkazy týkající se způsobu projednání výpovědi s odborovou organizací (viz bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud proto neshledává, že by neprovedením těchto důkazů došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu