ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.366.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 366/2022-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně D., v likvidaci se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem se sídlem v Praze 10, Křeslická č. 301/1, proti žalovanému J. N. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Papouškem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 976/12, o 488 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 369/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 23 Co 197/2021-162, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Papouška, MBA, advokáta se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů č. 976/12.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2021, č. j. 23 Co 197/2021-162, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 Sb. rozh. obč. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Dovolatelka pouze obecně cituje ustanovení §237 o. s. ř., aniž by však předestřela jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva, v níž spatřuje přípustnost dovolání, a tato otázka není patrná ani z obsahu dovolání, jehož podstatou jsou především námitky, jimiž dovolatelka vyslovuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem [namítá-li, že soudy „upřely žalobci náhradu za užívání vozidla …. představující … úbytek na jeho majetku“, že „došlo k účelovému propojení věcí nesouvisejících“ (rodinných poměrů společníků žalobkyně a jejího podnikání), že „odůvodnění rozhodnutí obou soudů diskriminací, snad dle §16 zák. č. 262/2006 Sb. (zák. práce), či snad dle zák. č. 198/2009 Sb. (o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů), je nesprávně aplikováno, neboť není opřeno o diskriminační jednání žalobkyně (právnické osoby), které je vyloučeno pro kolizi zájmů s další právní normou ukládající povinnosti žalobkyni“, že „takový rozpor odvíjející se od právní normy vyšší právní síly“ (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) „přes ust. §159 odst. 1 občanského zákoníku a zejména definovaný v zákoně o obchodních korporacích, z něhož plyne, že člen voleného orgánu vykonává svoji funkci s péčí řádného hospodáře“, že odvolacím soudem odkazované usnesení sp. zn. 28 Cdo 1310/2013 na daný případ „nepřiléhá“, a že soudy v odůvodnění ponechaly „bez povšimnutí odpovědnost žalobce, vlastníka, provozovatele vozidla“].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatelky, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (namítá-li, že napadený rozsudek vychází „z chybně interpretovaných skutkových zjištění“, že „zjištěná tvrzení jsou pouhým tendenčním konstruktem k dosažení zamítavého rozhodnutí“, že v rozsudcích soudů je „nepodloženě tvrzeno, že i ostatní společníci užívali vozidla pro své soukromé cesty“, ačkoliv tomu tak bylo pouze „u dvou společníků“, že soudy postupovaly na základě „pouhé hypotézy, nikoliv prokázané skutečnosti“), na základě čehož potom buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci. Dovolatelka zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Namítá-li dovolatelka, že „odvolací řízení je postiženo vadou, kterou je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), pro kterou je napadený rozsudek chybný, když nerespektuje ustanovení základní procesní povahy, upravené v Hlavě druhé, čl. 11, ústavního zákona č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., tedy právo vlastnit majetek, tudíž neomezeně konzumovat jeho obsah“, pak nebere náležitě v úvahu, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tomuto požadavku – jak bylo uvedeno výše – dovolatelka v projednávané věci nedostála.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16 dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu