ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.721.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 721/2022-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně H. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Sirovým, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 695/24, proti žalovaným 1) Agentuře BERM, s. r. o. se sídlem ve Strakonicích, 5. května č. 510, IČO 25191292, 2) Mgr. Robertu Hynkovi se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 30, IČO 66248914, insolvenčnímu správci dlužníka F. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/30, 3) F. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 695/24, a 4) Zoltang s. r. o. se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka č. 135, IČO 04830016, zastoupené Mgr. Jakubem Štilcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, o neplatnost veřejné dražby, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 229/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2021, č. j. 20 Co 160/2021-368, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Štilce, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 20 Co 160/2021-368, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku na vyslovení neplatnosti veřejné dražby na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak na závěru, že „byly splněny všechny zákonné předpoklady pro konání dražby a pro udělení příklepu“, neboť „se žalobkyně zúčastnila dražby“ (i když nikoli „jako dražitel“), čímž „v případě, že jí nebyla doručena výzva k uplatnění předkupního práva, jak tvrdí, konkludentně souhlasila s dražbou“, a „skutečnost, že žalobkyně získala v průběhu řízení o neplatnost dobrovolné dražby výjimku k nabývání majetku z insolvenční podstaty podle §295 odst. 3 ins. zák., již nemůže mít žádný vliv na provedenou dražbu a udělený příklep“, a jednak na závěru, že „žalobkyně nemá a ani nemůže mít zájem na využití svého zákonného předkupního práva, neboť v době konání dražby, i kdyby měla udělenu výjimku z nabývání majetku z insolvenční podstaty, nemohla své předkupní právo v dražbě uplatnit, neboť neměla žádné finanční prostředky, za které by mohla nemovité věci v dražbě získat, a ani vyslovením neplatnosti dražby by předkupní právo v následující dražbě uplatnit nemohla, neboť je v insolvenčním řízení“, že proto „jediným účelem podání žaloby na neplatnost dražby bylo oddálit převzetí nemovitých věcí vydražitelem“, a „jde tedy o zjevné zneužití práva podle §8 občanského zákoníku – zákon č. 89/2012 Sb.“ Ze shora uvedeného vyplývá, že každý z těchto závěrů sám o sobě – v případě jeho správnosti – vedl (musel vést) k zamítnutí žaloby.
Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila jen závěr odvolacího soudu o tom, že „dražba proběhla platně a byly splněny všechny zákonné předpoklady“, přičemž soudům vytýká, že tento svůj závěr založily na třech dílčích závěrech, že „1. Výzva k uplatnění předkupního práva podle §17 odst. 5 zákona o veřejných dražbách byla nahrazena doručením dražební vyhlášky dražebníkem. 2. Žalobkyně nebyla oprávněna nabývat majetek z majetkové podstaty pro zákaz v §295 odst. 1 insolvenčního zákona, výzva tedy nebyla nutná. Následné udělení výjimky podle §295 odst. 3 insolvenčního zákona je irelevantní. 3. Žalobkyně se dražby zúčastnila, čímž vady byly zhojeny“. Druhý závěr odvolacího soudu o tom, že podání žaloby na neplatnost dražby bylo zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany (§8 o. z.), dovolatelka nenapadla a správnost tohoto závěru dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) nemohl přezkoumat. Za této situace dovolání není přípustné – jak vyplývá z výše uvedeného – ani ve vztahu k právní otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila; dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku o věci samé) je tak nepřípustné jako celek.
Namítá-li dovolatelka, že na dílčí závěr soudů č. 2 „lze pohlížet jako na přepjatý formalismus a jde tedy o vadu, jež má za následek porušení ústavnosti, a to porušení žalobčina práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což vede – v konečném důsledku – k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, pak nebere náležitě v úvahu, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tomuto požadavku dovolatelka v projednávané věci nedostála (k otázce vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu