ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1061.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1061/2022-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce hlavního města Prahy , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovaným: 1) P. D., narozenému XY, bytem XY a 2) M. F., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 49/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 36 Co 241/2021-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 36 Co 241/2021-188, se zamítá.
III. Žalobce je povinen nahradit každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 18 C 49/2021-127, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY (dále „předmětný dům“), jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“) a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 36 Co 241/2021-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nadto uvádí, že napadené rozhodnutí trpí i dalšími vadami, které měly zřejmě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci shledává žalobce zejména při posuzování dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců v otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému domu, a to při existenci práva stavby podle platné smlouvy a současně při platné právní úpravě dané zákonem č. 88/1947 Sb. Namítá, že odvolací soud tím, že potvrdil závěr o vydržení vlastnického práva k předmětnému domu žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018 či sp. zn. 22 Cdo 3318/2008 a další). V tomto rozsahu, konkrétně v posouzení, zda byli žalovaní a jejich právní předchůdci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, rovněž považuje napadené rozhodnutí za neúplné, a tudíž nepřezkoumatelné. Nadto dodává, že odvolací soud rozsudek odvolacího soudu vydal v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Dále se žalobce dovolává ústavní garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a tvrdí, že odvolací soud nerespektováním podstaty tohoto ustanovení, jakož i judikatury Nejvyššího soudu, se „dopustil“ nesprávného právního posouzení věci. Nad rámec „hlavní argumentace, o kterou opírá své dovolání“, žalobce rovněž zdůrazňuje, že je od 24. 5. 1991 oprávněným držitelem pozemku včetně předmětného domu, přičemž v případě pochybností o jeho vlastnickém právu lze argumentovat tím, že žalobce k předmětnému domu vlastnické právo vydržel, a to přinejmenším mimořádně ke dni 1. 1. 2019. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. In eventum navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu k novému projednání. Dále navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu §243 písm. b) o. s. ř. odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se v otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému domu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Současně namítají, že na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., žalobce předmětný pozemek nevydržel, a není proto ve věci aktivně legitimován. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce posouzení dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců jakožto podmínky vydržení předmětného domu:
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti – viz §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
V projednávané věci nalézací soudy vycházely z následujících ve vztahu k dovolateli předestřené právní otázce relevantních skutkových zjištění. V roce 1922 byla mezi Zemským správním výborem v Čechách a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků v XY, zapsané společenstvo s ručením omezeným (dále jen „družstvo“), uzavřena Smlouva o zřízení stavebního práva k pozemku zemského statku č. k. XY v XY (jehož částí byl dnešní pozemek parc. č. XY v kat. úz. XY), na jejímž základě byl tento pozemek zatížen stavebním právem ve prospěch družstva na dobu 80 let od zaknihování (tj. do 15. 6. 2002). Postupní smlouvou ze dne 8. 1. 1938 bylo převedeno stavební právo k domu č. p. XY členům družstva manželům P. a A. D. V září 1963 bylo usnesením Státního notářství pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 1963, sp. zn. 10 D 521/63, vloženo stavební právo v hodnotě 6 105 Kč pro P. D. a H. H. (dědické řízení po P. D.). Současně ve vložce stavebního práva byl podle tohoto usnesení zaznamenán převod stavebního práva. Po smrti A. D. schválilo Státní notářství pro Prahu 10 rozhodnutím ze dne 23. 6. 1988, sp. zn. 10 D 745/88, dohodu o vypořádání dědictví po této zůstavitelce s tím, že P. D. (narozený XY - žalovaný) a M. D. (později F. - žalovaná) nabývají každý jednu osminu nemovitého majetku popsaného „na rod. domu čp. XY s ideální osminou plotů, kolny, chlívku, venkovních úprav s ideální osminou pohledávky za osázení trvalými porosty na cizím pozemku č.k. XY stavební plocha a XY zahrada, jak je zapsáno na LV č. XY pro obec XY a k. ú. XY“ a H. H. jednu čtvrtinu popsaných nemovitostí. Kupní smlouvou ze dne 22. 1. 1990, sepsanou ve formě notářského zápisu (zn. 10 NZ 38/90, 10 N 39/90) H. H. prodala do BSM P. D. (nar. XY) a M. D. podíl na nemovitostech, jež byly popsány následujícím způsobem: „ jedné ideální poloviny k celku na rodinném domku čp. XY s oplocením, kolnou, přístavkem, venkovními úpravami, jak je vše postavené na cizím pozemku č. k. XY a XY,…“. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 27 D 774/2003, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po P. D. (nar. XY) s tím, že M. F. (žalovaná) nabývá celý majetek v dědictví – mimo jiné id. ¾ k celku: XY, dům č. p. XY – bydlení na cizí parc. č. XY (LV XY) včetně garáže, vedlejších staveb a dalších součástí a příslušenství, zapsáno na LV č. XY Katastrálního úřadu hl. m. Praha pro obec XY a k. ú. XY. Dále zde bylo uvedeno, že M. D. a P. D. (žalovaný, nar. XY) z tohoto dědictví nic nenabývají. Následně P. D. (žalovaný) daroval M. F. (žalovaná) darovací smlouvou sepsanou dne 19. 5. 2004 formou notářského zápisu XY podíl 1/8 budovy č. p. XY – bydlení na cizím pozemku parc. č. XY, budova zapsána na LV č. XY, kat. úz. XY, obec XY, u Kat. úřadu pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze, Katastrální pracoviště XY, včetně všech součástí a příslušenství. V únoru 2006 darovala M. F. (žalovaná) spoluvlastnický podíl ve výši id. ¼ (jedné čtvrtiny) na rodinném domu včetně spoluvlastnického podílu ve výši id. ¼ (jedné čtvrtiny) na všech souč ástech a příslušenstvích P. D. (žalovanému) a spoluvlastnický podíl ve výši id. ½ (jedné poloviny) včetně spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ (jedné poloviny) na všech souč ástech a příslušenstvích M. D. Posléze Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13. 11. 2015, sp. zn. 27 D 1122/2015, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstavitelce M. D., kterou P. D. (žalovaný) převzal po zůstavitelce svůj dědický podíl: spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ¼ na stavbě: XY, č. p. XY, bydlení, na parc. č. XY LV XY (pozemek jiného vlastníka), zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY na LV XY pro obec XY, k. ú. XY ; M. F. (žalovaná) přejala na svůj dědický podíl: spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ¼ na stavbě: XY, č. p. XY, bydlení, na parc. č. XY LV XY (pozemek jiného vlastníka), zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY na LV XY pro obec XY, k. ú. XY.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že právním předchůdcům žalovaných svědčilo vlastnické právo k předmětnému domu nejpozději od června 1998, když v této době již uplynula desetiletá vydržecí doba podle §134 obč. zák., která počala běžet 23. 6. 1988, kdy Státní notářství pro Prahu 10 rozhodnutím sp. zn. 10 D 745/88 převedlo vlastnické právo k předmětnému domu na dědice po zůstavitelce A. D. Tato dobrá víra pak podle odvolacího soudu nebyla ničím narušena ani v následujících deseti letech.
Odvolací soud zohlednil i tu skutečnost, že spolu s vlastnickým právem bylo vždy zapsáno i právo stavby, a uzavřel, že tato skutečnost výše uvedenému závěru nebrání, neboť „s ohledem na mimořádné okolnosti této věci, zásadní společenské změny doprovázené i podstatnými změnami právní úpravy, celkové právní koncepce (opuštění zásady superficies solo cedit ) a narušení původních vlastnických vztahů, ani odborná právní veřejnost nevnímala právo stavby jinak než jako právo umožňující užívání předmětného pozemku či věcné břemeno“. Rovněž soud prvního stupně, na jehož pečlivé odůvodnění odvolací soud odkázal, uvedl, že „zmínka o tom, že se jedná o dům postavený na cizím pozemku právem stavby, … bez dalšího ke ztrátě dobré víry ohledně vlastnictví domu nepostačovala. Naopak nabyvatele utvrdila v tom, že se nejednalo o neoprávněnou stavbu ve smyslu ust. §221 obč. zák., v tehdy účinném znění“. Zmatky při převodech nejen věcného práva stavby, ale i vlastnictví stavby jako samostatné věci, stvrzené na základě intabulačního principu i státním notářstvím, odvolací soud vnímal jako důsledek „skoupé odborné literatury“ a neexistence ustálené soudní rozhodovací praxe o tom, jakou povahu stavební právo má, tj. zda jej v době jiné právní úpravy, která opustila zásadu superficies solo cedit , hodnotit jako právo užívání či věcné břemeno. Uzavírá, že „v daném případě tak byla stavba jako samostatná věc státními orgány vnímána a vypořádávána i v rámci dědického řízení, kdy opětovně státní notářství svými rozhodnutími rozhodovalo o stavbě jako samostatném předmětu vlastnického práva. Při zachování běžné opatrnosti proto v době plynutí vydržecí doby nemohla u žalované ani jejích právních předchůdců vzniknout závažná pochybnost o existenci jejich vlastnického práva, a nedošlo k narušení jejich dobré víry“.
Dovolací soud předně podotýká, že dovoláním nebyl zpochybněn charakter předmětného domu jako samostatné věci způsobilé k vydržení, a to ani výslovně, ani implicitně. Naopak z toho, že žalobce namítá pouze nedostatek dobré víry žalované a jejího manžela v jejich vlastnické právo k předmětnému domu, implicitně vyplývá, že předpokládá způsobilost předmětného domu být předmětem vydržení. To ostatně odpovídá i tomu, že sám žalobce se dovolává vydržení vlastnického práva k domu. Dovolacímu přezkumu byl proto podroben pouze závěr nalézacích soudů o existenci dobré víry žalované a jejího manžela.
Nalézací soudy se v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu správně zabývaly tím, zda žalovaní drželi předmětný dům v omluvitelném omylu, že jim jako vlastníkům patří. Výše uvedené úvahy nalézacích soudů jsou přitom řádně odůvodněné a dovolací soud je nepovažuje za zjevně nepřiměřené; proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Pouze pro doplnění úvahy nalézacích soudů v reakci na dovolací námitky dovolací soud uvádí, že v době, kdy státní notářství potvrdilo vlastnické právo k předmětnému domu nejdříve právním předchůdcům žalovaných a následně i jim samotným (80. léta 20. století), bylo „stavební právo“ ve společnosti běžně vnímáno jako obligační právo mít na cizím pozemku stavbu, která měla povahu samostatné věci v právním smyslu, a to s ohledem na úpravu obsaženou v §120 odst. 2 obč. zák. Toto právo bylo zřizováno zpravidla na základě innominátních smluv označovaných např. jako „smlouva o stavebním právu“, „smlouva o užívání pozemku ke stavbě“ či „smlouva o právu provést stavbu“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 575/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1120/2006). Případná obecnější vědomost o věcněprávním institutu práva stavby obsaženém v právních předpisech buď již zrušených (zákon č. 86/1912 ř. z.), nebo prakticky v praxi neaplikovatelných (zákon č. 88/1947 Sb.), byla zcela minimální, ne-li téměř nulová (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1377/2022).
Institut práva stavby ve smyslu zákona č. 86/1912 ř. z., o právu stavby, zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby, či zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, z obecného povědomí vymizel. Bylo-li tedy v kupní smlouvě ze dne 13. 6. 1983 uvedeno, že žalovaná a její manžel „přejímají do bezpodílového spoluvlastnictví rodinný dům č. p. XY v k. ú XY ( tj. předmětný dům ), který je postaven právem stavby na pozemcích družstva stavební č. parc. XY a č. parc. XY“, tak poznámka „postaven právem stavby“ sama o sobě nepostačuje k závěru o tom, že žalovaná a její manžel nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, kterou po nich lze se zřetelem ke všem okolnostem tohoto konkrétního případu požadovat (opět viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1377/2022).
Odkazuje-li pak dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí v rozsahu řešení otázky existence dobré víry žalované a jejího manžela v jejich vlastnické právo k předmětnému domu nemůže být s tímto usnesením v rozporu, neboť Nejvyšší soud se v něm otázkou vydržení vlastnického práva k domu vůbec nezabýval.
Dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro své neúplné odůvodnění ve vztahu k posuzování dobré víry žalované a jejího manžela. Odvolací soud se podle dovolatele při právním posouzení věci nezabýval skutkovým zjištěním, podle něhož v kupní smlouvě ze dne 13. 6. 1983 bylo uvedeno, že žalovaná a její manžel nabyli vlastnictví k předmětnému domu „postavenému právem stavby“.
Tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se jedná pouze o tvrzenou vadu řízení, s níž dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Takovou vadou řízení by se dovolací soud mohl v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat pouze tehdy, pokud by shledal z jiného důvodu dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Pro úplnost však dovolací soud dodává, že odvolací soud se uvedeným skutkovým zjištěním po právní stránce dostatečně zabýval a z odůvodnění napadeného rozhodnutí jeho právní závěry (sumarizované výše) jasně vyplývají. Toho si však nepochybně musí být vědom i sám dovolatel, neboť tyto závěry v dovolání sám cituje a dále je rozporuje.
A konečně dovolatel uvádí, že „lze argumentovat v případě pochybností tím, že žalobce také ke stavbě ( tj. k předmětnému domu ) vydržel vlastnické právo“. V této souvislosti však řádně nevymezil přípustnost dovolání, neboť neoznačil žádnou právní otázku navázanou na konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Vzhledem k tomu, že vymezení přípustnosti dovolání je jeho obligatorní náležitostí, je dovolání žalobce v dané části stiženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu po věcné stránce vůbec nezabýval.
To platí obdobně i pro námitku, podle níž se odvolací soud při řešení otázky vydržení vlastnického práva k předmětnému domu odchýlil „i od garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny“. Ani ve vztahu k této námitce totiž dovolatel žádný způsobem nevymezil přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 10. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu