ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.127.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 127/2022-1131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalovanému M. V. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách 1065/31, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 334/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 14. 9. 2021, č. j. 54 Co 50/2020-1093, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně
– pobočky v Jihlavě ze dne 14. 9. 2021, č. j. 54 Co 50/2020-1093, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D., 12 196,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2019, č. j. 14 C 334/2011-1042, ve výroku I zastavil řízení ohledně vypořádání bytové jednotky č. 2 nacházející se v domě č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY a souvisejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku ve výši id. 839/4274, to vše v k. ú. XY. Ze zaniklého společného jmění účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY (výrok II) a movité věci specifikované ve výroku III. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci blíže určené ve výroku IV. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů ze zaniklého společného jmění 327 845,80 Kč (výrok V). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok VI) i státu (výrok VII a VIII).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 54 Co 50/2020-1093, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II – IV (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok V rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění 320 852 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení, které vznikly účastníkům (výrok III rozsudku odvolacího soudu) i státu (výrok IV a V rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že finanční prostředky ve výši 608 000 Kč, které nabyli účastníci řízení na základě smlouvy o úvěru č. 0286208199 uzavřené dne 4. 5. 2007 mezi (mimo jiné) žalobkyní a žalovaným jako dlužníky a Českou spořitelnou, a.s., jako věřitelem (dále jen jako „smlouva o úvěru“), použil pro svou osobní potřebu, a proto je povinen nahradit je do vypořádávaného společného jmění. Tvrdí, že finanční prostředky byly vynaloženy na podnikání žalobkyně a na opravy bytové jednotky nacházející se v domě č. p. XY ve XY, která byla součástí společného jmění manželů. Neztotožňuje se ani se závěrem odvolacího soudu, že ke dni zániku společného jmění manželů podnik žalobkyně již neexistoval, a proto nelze tuto majetkovou hodnotu vypořádat.
Má také za to, že předmětem vypořádání společného jmění manželů nemůže být motocykl zn. XY, neboť jej v roce 2009, tedy před zánikem společného jmění manželů, po dohodě se žalobkyní prodal.
S ohledem na shora uvedené považuje rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Poznamenává, že s finančními prostředky, které účastníci řízení získali na základě smlouvy o úvěru, disponoval pouze žalovaný. Tyto finanční prostředky nebyly použity na rekonstrukci bytové jednotky nacházející se v domě č. p. XY ve XY ani na financování podnikání žalobkyně (přičemž na podnikání žalobkyně nebyly vynaloženy ani žádné jiné finanční prostředky tvořící společné jmění manželů). Navrhuje, aby Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného „jako nedůvodné, resp. neopodstatněné,“ a proto jej odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak
– podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
V projednávané věci dovolatel uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Dovolatel však neformuluje žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být založeno. Žalovaný v dovolání ani na žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neodkazuje.
Obsahem dovolání je pouhá polemika dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho právním posouzením věci s tím, že tato skutková zjištění a právní posouzení mají být podle názoru dovolatele jiné (tedy že je nutno zohlednit při vypořádání společného jmění manželů i podnikání žalobkyně; dále namítá, že částka 608 000 Kč získaná na základě smlouvy o úvěru neměla být při vypořádání zohledněna k tíži žalovaného, stejně jako neměl být vypořádán motocykl zn. XY).
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Žalovaný v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Žalovaný v souvislosti s námitkami směřujícími do rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nevymezuje řádně v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř., v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel totiž neuvádí, v čem má spočívat nesprávné právní posouzení věci provedené odvolacím soudem, tedy jaký právní předpis nebo jeho ustanovení (místo právního předpisu nebo jeho ustanovení aplikovaných odvolacím soudem, které ale také nespecifikuje) měly být správně použity nebo jaký je jejich správný výklad.
Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 2. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu