ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1280.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1280/2021-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z.D. D., IČO XY, se sídlem ve XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Humlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1375/19, proti žalovaným 1) L. H., narozenému XY, bytem v XY, 2) J. Š., narozenému XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Hledíkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, o určení vlastnictví, eventuálně o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 296/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 26 Co 257/2020-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 780 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr. Michala Hledíka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2020, č. j. 7 C 296/2019-122, zamítl žalobu na určení, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, to vše v k. ú. XY, in eventum žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného 1), aby uzavřel jako prodávající se žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu blíže specifikovanou ve výroku I, jejímž předmětem je pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále rovněž jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 26 Co 257/2020-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce svůj požadavek na určení vlastnického práva žalovaného 2) odůvodnil tím, že je vlastníkem stavby bez č. p./č. ev. v k. ú. XY, která se zčásti nachází na pozemku parc. č. st. XY. Na základě kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 uzavřené mezi žalovaným 1) jako kupujícím a žalovaným 2) jako prodávajícím došlo k převodu vlastnického práva ke shora uvedeným pozemkům, aniž by žalobci byla učiněna řádná nabídka plynoucí z jeho předkupního práva založeného §3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve spojení s §2147 o. z. Žalobce proto namítá neplatnost kupní smlouvy a domáhá se určení, že vlastníkem pozemků je i nadále žalovaný 2). Pro případ, že by kupní smlouva byla posouzena jako platná, domáhá se nahrazení projevu vůle žalovaného 1) směřující k převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY.
Odvolací soud dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a proto žalobu v této části zamítl. Vyložil, že žaloba na určení není z hlediska naléhavého právního zájmu opodstatněna, lze-li požadovat splnění povinnosti. V projednávané věci se žalobce domáhá nároků z jím tvrzeného porušeného předkupního práva, a tudíž může požadovat podle §2144 odst. 1 o. z. převod vlastnického práva k předmětu předkupního práva vůči nástupci dlužníka (prodávajícího), tedy vůči žalovanému 1).
Uzavřel také, že žaloba není důvodná ani v jejím eventuálním petitu, tedy v části, ve které se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného 1). Odvolací soud v této souvislosti vyšel ze zjištění, že žalovaný 2) před uzavřením kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 jednal se žalobcem o převodu pozemků parc. č. st. XY a parc. č. st. XY. Žalobce však o koupi pozemků „neměl zájem“, což plyne mimo jiné ze žalobcova písemného „prohlášení o nevyužití předkupního práva“ ze dne 5. 9. 2016. Vyložil, že na základě tohoto prohlášení se žalobce vzdal práva domáhat se po nabyvateli pozemků jejich převodu ve smyslu §2144 odst. 1 o. z., tedy tzv. práva retraktu [a to i když nabídka ze strany žalovaného 2) vůči žalobci k uplatnění předkupního práva byla učiněna před uzavřením příslušné kupní smlouvy a nebyla učiněna v obligatorní písemné formě, srovnej §2147 odst. 1 o. z. ve spojení s §582 odst. 1 o. z.].
Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že žalobce počal usilovat o uplatnění práva retraktu až téměř dva a půl roku poté, co sepsal „prohlášení o nevyužití předkupního práva“, a dva roky potom, co bylo podle kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 zapsáno vlastnické právo žalovaného 1) k pozemkům do katastru nemovitostí. Uzavřel [za předpokladu, že by právo retraktu žalobce vůči žalovanému 1) bylo zachováno], že s ohledem na tyto okolnosti a shora uvedený obsah „prohlášení o nevyužití předkupního práva“ představuje požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Proto dovodil, že i z tohoto důvodu je nutné žalobu v jejím eventuálním petitu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného 2) k pozemkům parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. Poznamenává, že se dovolává neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 ve smyslu §586 o. z. z důvodu porušení předkupního práva žalobce zakotveného v §3056 odst. 1 o. z., a proto je dán i jeho naléhavý právní zájem na určení, že (za předpokladu neplatnosti této kupní smlouvy) je vlastníkem převáděných nemovitostí žalovaný 2).
Za správný nepovažuje také závěr odvolacího soudu, že na základě „prohlášení o nevyužití předkupního práva“ se vzdal práva retraktu. Má za to, že toto prohlášení je nutno posoudit jako ujednání vylučující či omezují předkupní právo, ke kterému však nelze v souladu s §3056 odst. 1 věty třetí o. z. přihlížet. V této souvislosti shledává jako nevyřešenou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu právní otázku, zda si mohou vlastník pozemku a vlastník stavby, která na tomto pozemku stojí, vyloučit či omezit zákonné předkupní právo ve smyslu §3056 odst. 1 o. z. pro jeden jediný případ.
Má také za to, že v daném případě nelze považovat „prohlášení o nevyužití předkupního práva“ za vzdání se tohoto práva rovněž z důvodu, že povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi měla být splněna před uzavřením smlouvy s koupěchtivým. Podle §3056 odst. 1 o. z. ve spojení s §2143 o. z. však tato povinnost dospěje až uzavřením smlouvy s koupěchtivým, přičemž v případě zákonného předkupního práva je nutno považovat příslušné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za kogentní. V této souvislosti je podle žalobce v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešená právní otázka, zda si mohou vlastníka pozemku a vlastník stavby, která na tomto pozemku stojí, sjednat jiný okamžik dospělosti povinnosti prodávajícího nabídnou věc předkupníkovi ke koupi, než je stanoven v §2143 o. z.
Neztotožňuje se ani se závěrem odvolacího soudu, že i pokud by bylo v projednávané věci předkupní právo žalobce zachováno, představuje jeho uplatnění zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Podotýká, že nároky plynoucí z předkupního práva uplatnil před jejich promlčením, a proto nelze hodnotit příslušný požadavek žalobce jako zjevné zneužití práva.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Shledávají správným závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY. Poukazují rovněž na to, že žalovaný 2) nabídl žalobci tyto pozemky ke koupi, avšak žalobce se vzdal prostřednictvím prohlášení o nevyužití předkupního práva ze dne 5. 9. 2016 práva domáhat se vůči žalovanému 1) převodu těchto nemovitostí. Podotýkají, že i pokud zůstalo žalobci vůči žalovanému 1) předkupní právo zachováno, je v poměrech projednávané věci nutno považovat požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) za zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se požadavku žalobce na určení vlastnického práva založeno na právní otázce, zda má žalobce naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 2) jako prodávající (dlužník) je vlastníkem pozemků, jež byly předmětem kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 a na jejímž základě nabyl vlastnické právo k těmto pozemkům žalovaný 1) jakožto koupěchtivý, nebylo-li podle tvrzení žalobce jakožto předkupníka respektováno jeho zákonné předkupní právo.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srovnej obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Určovací žaloba ve smyslu §80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015).
Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Podle §3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva podle §3056 o. z.) je namístě aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o smluvním předkupním právu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003), tedy §2140 a násl. o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3302/2021).
V rozsudku ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, Nejvyšší soud vyložil, že v případě, že prodávající převede vlastnictví k prodávané věci na koupěchtivého, nesvědčí předkupníkovi naléhavý právní zájem na určovací žalobě, kterou usiluje, aby vlastníkem převedené věci byl určen dlužník (prodávající) s tím, že předkupník se takovým postupem objektivně nemůže domoci svého příznivějšího právního postavení.
K tomu dovolací soud doplňuje, že nepřehlédl, že žalobce shledává svůj zájem na určení v tom, že podle něj je kupní smlouva uzavřená v rozporu s předkupním právem neplatná. Tak tomu však není. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, vysvětlil, že zákonné předkupní právo podle §3056 o. z. je právem věcným; nesplní-li povinný z předkupního práva (dlužník) svoji povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, nezakládá to neplatnost převodní smlouvy, ale při převodu vlastnického práva k věci zatížené předkupním právem na základě kupní smlouvy vzniká předkupníku vůči nabyvateli podle §2144 odst. 1 o. z. právo na převod věci (tzv. právo retraktu).
Dovodil-li proto v poměrech projednávané věci odvolací soud, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 2) je vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016, je jeho rozhodnutí v části týkající se primárního petitu žaloby založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný 1) jako koupěchtivý věděl nebo přinejmenším musel vědět o předkupním právu, takže kupní smlouva byla uzavřena s rozvazovací podmínkou předkupního práva ve smyslu §2145 o. z. Došlo-li na základě této kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 k převodu vlastnického práva k jejímu předmětu, nesvědčí v takovém případě žalobci jakožto předkupníkovi naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je žalovaný 2) jakožto jejich prodávající. Dovolání žalobce tak není v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na právní otázce, zda lze za předpokladu, že by předkupní právo žalobce vůči žalovanému 1) zůstalo zachováno, považovat uplatnění práva retraktu ze strany žalobce za zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., které nepožívá právní ochrany.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že i uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015); tyto závěry lze použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, se podává, že jestliže spoluvlastník až rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení předkupního práva, vyzval nabyvatele převedeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, a to v reakci na spory vzniklé ohledně správy společné věci, šlo v tomto konkrétním případě o výkon práva, který byl shledán v rozporu s dobrými mravy.
Na uvedené rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, když aproboval závěr odvolacího soudu, podle něhož ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkon práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, pokud je učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku.
Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi (k tomu srovnej ŠVESTKA, Jiří, a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1748, marg. č. 6). Ovšem v poměrech konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu §8 o. z.
K obdobnému závěru ostatně dospěla i odborná literatura, která vychází z toho, že „právo domáhat se převedení za úplatu na nástupci ale do značné míry činí postavení nástupce značně nejistým. Bylo by přiměřenější, kdyby oprávněný měl svoje oprávnění realizovat v přiměřené době poté, co se dozví o porušení svého předkupního práva. V extrémních případech by mohlo být uplatnění práva u soudu po delší době poté, kdy se oprávněný dozvěděl, že právo bylo porušeno, posouzeno i jako jednání, které není v souladu s dobrými mravy, a pak by soudní ochrana takovému požadavku nebyla namístě“ [srovnej HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 123, marg. č. 15].
Nejvyšší soud konstantně zastává názor, že v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy,
je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná [srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015].
V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že i pokud by žalobci svědčilo vůči žalovanému 1) právo retraktu, představuje požadavek na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., jež nepožívá právní ochrany. Je nutné především zohlednit, že žalovaný 2) před uzavřením kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 jednal se žalobcem a nabízel mu předmětné pozemky ke koupi. Žalobce však neměl o koupi těchto pozemků zájem. Poté, co se žalovaný 2) dohodl se žalovaným 1) na konkrétních podmínkách prodeje těchto pozemků, účastníci kupní smlouvy znovu oslovili žalobce s nabídkou ke koupi těchto pozemků. Žalobce však v prohlášení o nevyužití předkupního práva ze dne 5. 9. 2016 opětovně vyjádřil vůli předkupní právo nevyužít. Dovolatel až po více než dvou letech od uzavření kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016, na základě které měl žalovaný 1) nabýt vlastnické právo k pozemkům, jež byly jejím předmětem, namítl vůči žalovanému 1) její neplatnost. Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) představuje zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., jež nepožívá právních ochrany, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené nemohou založit přípustnost dovolání další právní otázky formulované žalobcem, a to zda lze v případě zákonného předkupního práva podle §3056 odst. 1 o. z. vyloučit předkupní právo pro jeden jediný případ na základě jednání dlužníka a předkupníka, a právní otázka, zda lze sjednat v případě zákonného předkupního práva ve smyslu §3056 odst. 1 o. z. jiný okamžik dospělosti povinnosti prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi ve smyslu §2143 o. z.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).
Jak již bylo uvedeno shora – na základě posouzení skutkových okolností projednávané věci obstojí v dovolacím přezkumu závěr, že i předpokladu, že by žalobci vůči žalovanému 1) svědčilo právo retraktu s ohledem na převod vlastnického práva k nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016, představuje požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) zjevné zneužití práva, které nepožívá ve smyslu §8 o. z. právní ochrany. Řešení shora nastíněných právních otázek by tak bylo čistě akademické, protože ani jejich zodpovězení [v souladu s požadavkem dovolatele, tedy že žalobci stále svědčí vůči žalovanému 1) právo retraktu] není způsobilé pro žalobce přinést příznivější rozhodnutí ve sporu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 10. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu