ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1377.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1377/2022-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalované M. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 15, V Nových domcích 343/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 41/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 36 Co 249/2021-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 36 Co 249/2021-238, se zamítá .
III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky se sídlem v Praze 15, V Nových domcích 343/13.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.)
– (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 35 C 41/2020-170, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY (dále jen „předmětný dům“), jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, v obci XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2021, č. j. 36 Co 249/2021-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nadto má napadené rozhodnutí trpět i dalšími vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci shledává zejména v posuzování dobré víry žalované a jejího manžela v otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému domu, a to při existenci práva stavby podle platné smlouvy a s ohledem na právní úpravu danou zákonem č. 88/1947 Sb. Tím, že odvolací soud potvrdil závěr o vydržení stavby žalovanou, se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018 či sp. zn. 22 Cdo 3318/2008 ad.). Pro neúplnost považuje napadené rozhodnutí v tomto rozsahu také za nepřezkoumatelné. Nadto dodává, že odvolací soud napadené rozhodnutí vydal v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Odvolací soud se dále podle žalobce v napadeném rozhodnutí při řešení otázky vydržení vlastnického práva odchýlil od garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čímž se měl dopustit nesprávného právního posouzení věci. Nad rámec této argumentace žalobce zdůrazňuje, že od roku 1991 je oprávněným držitelem pozemku včetně předmětného domu, přičemž v případě pochybností o jeho vlastnickém právu lze argumentovat tím, že žalobce k předmětnému domu vlastnické právo vydržel, a to přinejmenším mimořádně ke dni 1. 1. 2019. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. In eventum navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, k novému projednání. Dále navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu §243 písm. b) o. s. ř. odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Tvrdí, že pozemek na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešel a ani nebyl žalobcem vydržen, pročež žalobce není ve věci aktivně legitimován. Ve věci vydržení vlastnického práva se odvolací soud podle žalované od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolaní by podle ní měl dovolací soud zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel pokládá otázku posuzování dobré víry žalované a jejího manžela jakožto podmínky vydržení předmětného domu.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti – srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let,
jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
Objektivně posuzovaná dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
V projednávané věci nalézací soudy vycházely z následujících ve vztahu k dovolatelem předestřené právní otázce relevantních skutkových zjištění. V roce 1922 byla mezi Zemským správním výborem v Čechách a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků v XY, zapsané společenstvo s ručením omezeným (dále jen „družstvo“), uzavřena smlouva o stavebním právu, na základě níž byl pozemek č. kat. XY v XY (resp. předmětný pozemek) zatížen stavebním právem ve prospěch družstva na dobu 80 let od zaknihování (tj. do 15. 6. 2002). Uvedené stavební právo bylo postupní smlouvou ze dne 9. 12. 1938 převedeno na J. a R. S.. Dědictví po smrti J. S. nabyla R. S. na základě rozhodnutí státního notářství ze dne 31. 3. 1958, podle něhož bylo do knihovní vložky stavebního práva zapsáno „vlastnické právo pro R. S.“ a současně byl podle tohoto usnesení vložen i převod stavebního práva na R. S..
Žalovaná společně se svým manželem (J. V.) předmětný dům koupila na základě kupní smlouvy ze dne 13. 6. 1983. Prodávající R. P. a H. H. své vlastnické právo doložily rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 10, č. j. 10 D 783/82-25, kterým jim byl potvrzen přechod vlastnického práva k předmětnému domu po zemřelé R. S.. Kupní smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu a bylo v ní výslovně uvedeno, že žalovaná a její manžel „přejímají do bezpodílového spoluvlastnictví rodinný dům č. p. XY v k. ú XY [tj. předmětný dům], který je postaven právem stavby na pozemcích družstva stavební č. parc. XY a č. parc. XY“. Tato kupní smlouva byla dne 22. 6. 1983 registrována Státním notářstvím pro Prahu 10.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že oprávněná držba, tj. vědomí dobré víry ve vlastnictví k předmětnému domu, vznikla již právním předchůdcům žalované (R. P. a H. H.) ke dni 10. 2. 1983, kdy jim Státní notářství pro Prahu 10 potvrdilo nabytí vlastnického práva k předmětnému domu. Tímto okamžikem počala běžet i vydržecí doba podle §134 obč. zák. Tato dobrá víra pak podle odvolacího soudu „nebyla ničím narušena ani v následujících deseti letech, naopak byla podpořena dalším rozhodnutím státního notářství ze dne 22. 6. 1983 o registraci kupní smlouvy ze dne 13. 6. 1983 o převodu vlastnického práva k předmětnému domu z podílového spoluvlastnictví R. P. a H. H. do bezpodílového spoluvlastnictví žalované a jejího manžela“. Vlastnické právo k předmětnému domu proto žalovaná a její manžel podle nalézacích soudů vydrželi ke dni 10. 2. 1993.
Odvolací soud zohlednil i tu skutečnost, že spolu s vlastnickým právem bylo vždy zapsáno i právo stavby, a uzavřel, že tato skutečnost výše uvedenému závěru nebrání, neboť „s ohledem na mimořádné okolnosti této věci, zásadní společenské změny doprovázené i podstatnými změnami právní úpravy, celkové právní koncepce (opuštění zásady superficies solo cedit ) a narušení původních vlastnických vztahů, ani odborná právní veřejnost nevnímala právo stavby jinak než jako právo umožňující užívání předmětného pozemku či věcné břemeno“. Rovněž soud prvního stupně, na jehož pečlivé odůvodnění odvolací soud odkázal, uvedl, že „zmínka o tom, že se jedná o dům postavený na cizím pozemku právem stavby, … bez dalšího ke ztrátě dobré víry ohledně vlastnictví domu nepostačovala. Naopak nabyvatele utvrdila v tom, že se nejednalo o neoprávněnou stavbu ve smyslu ust. §221 obč. zák., v tehdy účinném znění“. Zmatky při převodech nejen věcného práva stavby, ale i vlastnictví stavby jako samostatné věci, stvrzené na základě intabulačního principu i státním notářstvím, odvolací soud vnímal jako důsledek skoupé odborné literatury a neexistence ustálené soudní rozhodovací praxe o tom, jakou povahu stavební právo má, tj. zda jej v době jiné právní úpravy, která opustila zásadu superficies solo cedit , hodnotit jako právo užívání či věcné břemeno. Uzavírá, že „v daném případě tak byla stavba jako samostatná věc státními orgány vnímána a vypořádávána i v rámci dědického řízení, kdy opětovně státní notářství svými rozhodnutími rozhodovalo o stavbě jako samostatném předmětu vlastnického práva. Při zachování běžné opatrnosti proto v době plynutí vydržecí doby nemohla u žalované ani jejích právních předchůdců vzniknout závažná pochybnost o existenci jejich vlastnického práva, a nedošlo k narušení jejich dobré víry“.
Dovolací soud předně podotýká, že dovoláním nebyl zpochybněn charakter předmětného domu jako samostatné věci způsobilé k vydržení, a to ani výslovně, ani implicitně. Naopak z toho, že žalobce namítá pouze nedostatek dobré víry žalované a jejího manžela v jejich vlastnické právo k předmětnému domu, implicitně vyplývá, že předpokládá způsobilost předmětného domu být předmětem vydržení. To ostatně odpovídá i tomu, že sám žalobce se dovolává vydržení vlastnického práva k předmětnému domu. Dovolacímu přezkumu byl proto podroben pouze závěr nalézacích soudů o existenci dobré víry žalované a jejího manžela.
Nalézací soudy se v souladu s výše citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu správně zabývaly tím, zda žalovaná a její manžel drželi předmětný dům v omluvitelném omylu, že jim jako vlastníkům patří. Výše uvedené úvahy nalézacích soudů jsou přitom řádně odůvodněné a dovolací soud je nepovažuje za zjevně nepřiměřené; proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Pouze pro doplnění úvahy nalézacích soudů v reakci na dovolací námitky dovolací soud uvádí, že v době, kdy státní notářství potvrdilo vlastnické právo k předmětnému domu nejdříve právním předchůdcům žalované a jejího manžela a následně i jim samotným (80. léta 20. století), bylo „stavební právo“ ve společnosti běžně vnímáno jako obligační právo mít na cizím pozemku stavbu, která měla s ohledem na úpravu obsaženou v §120 odst. 2 obč. zák. povahu samostatné věci v právním smyslu. Toto právo bylo zřizováno zpravidla na základě inominátních smluv označovaných např. jako „smlouva o stavebním právu“, „smlouva o užívání pozemku ke stavbě“ či „smlouva o právu provést stavbu“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 575/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1120/2006). Případná obecnější vědomost o věcněprávním institutu práva stavby obsaženém v právních předpisech buď již zrušených (zákon č. 86/1912 ř. z., o právu stavby), nebo prakticky v praxi neaplikovatelných (zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby), byla zcela minimální, ne-li téměř nulová.
Institut práva stavby ve smyslu zákona č. 86/1912 ř. z., zákona č. 88/1947 Sb., či zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, tedy z obecného povědomí vymizel.
Bylo-li proto v kupní smlouvě ze dne 13. 6. 1983 uvedeno, že žalovaná a její manžel „přejímají do bezpodílového spoluvlastnictví rodinný dům č. p. XY v k. ú XY [tj. předmětný dům], který je postaven právem stavby na pozemcích družstva stavební č. parc. XY a č. parc. XY“, tak poznámka „postaven právem stavby“ sama o sobě nepostačuje k závěru o tom, že žalovaná a její manžel nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, kterou po nich lze se zřetelem ke všem okolnostem tohoto konkrétního případu požadovat.
Odkazuje-li pak dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí v rozsahu řešení otázky existence dobré víry žalované a jejího manžela v jejich vlastnické právo k předmětnému domu nemůže být s tímto usnesením v rozporu, neboť Nejvyšší soud se v něm otázkou vydržení vlastnického práva k domu vůbec nezabýval.
Dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro své neúplné odůvodnění ve vztahu k posuzování dobré víry žalované a jejího manžela. Odvolací soud se podle dovolatele při právním posouzení věci nezabýval skutkovým zjištěním, podle něhož v kupní smlouvě ze dne 13. 6. 1983 bylo uvedeno, že žalovaná a její manžel nabyli vlastnictví k předmětnému domu „postavenému právem stavby“.
Tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se jedná pouze o tvrzenou vadu řízení, s níž dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Takovou vadou řízení by se dovolací soud mohl v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat pouze tehdy, pokud by shledal z jiného důvodu dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Pro úplnost však dovolací soud dodává, že odvolací soud se uvedeným skutkovým zjištěním po právní stránce dostatečně zabýval a z odůvodnění napadeného rozhodnutí jeho právní závěry (sumarizované výše) jasně vyplývají. Toho si však nepochybně musí být vědom i sám dovolatel, neboť tyto závěry v dovolání sám cituje a dále je rozporuje.
A konečně dovolatel uvádí, že „lze argumentovat v případě pochybností tím, že žalobce také ke stavbě [tj. k předmětnému domu] vydržel vlastnické právo“. V této souvislosti však řádně nevymezil přípustnost dovolání, neboť neoznačil žádnou právní otázku navázanou na konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Vzhledem k tomu, že vymezení přípustnosti dovolání je jeho obligatorní náležitostí, je dovolání žalobce v dané části stiženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu po věcné stránce vůbec nezabýval.
To platí obdobně i pro námitku, podle níž se odvolací soud při řešení otázky vydržení vlastnického práva k předmětnému domu odchýlil „i od garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny“. Ani ve vztahu k této námitce totiž dovolatel žádný způsobem nevymezil přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu