ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1465.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 1465/2021-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce: Povodí Labe, státní podnik , se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, IČO: 70890005, proti žalované: KREDIT CENTRUM, s. r. o. , se sídlem v Semilech, Riegrovo náměstí 15, IČO: 60109947, zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, o zaplacení 193 380 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 148/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2021, č. j. 25 Co 232/2020-202, takto:
I. Návrh žalobce na přerušení řízení se zamítá .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 11 083,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Vidovičové, LL.M., advokátky se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 6 C 148/2018-139, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 193 380 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 1. 10. 2018 do zaplacení z částky 193 380 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 25 Co 232/2020-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Oba nalézací soudy považovaly nárok žalobce na náhradu za omezení vlastnického práva umístěním vodního díla v korytě vodního toku podle §50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., zákon o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), za promlčený. Odvolací soud se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu učiněnými v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že napadený rozsudek závisí na posouzení otázky, zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku ve smyslu §50 vodního zákona, vzniklo právo na náhradu za omezení jejich vlastnického práva vodním dílem nacházejícím se v korytu vodního toku již nabytím účinnosti §50 písm. c) vodního zákona na základě čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, anebo až na základě §59a vodního zákona, který s účinností od 1. 1. 2014 stanovil povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Uvedená právní otázka by podle dovolatele měla být posouzena jinak, neboť názor vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Žalobce odvolacímu soudu dále vytkl, že převzal názor z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu automaticky, aniž by se vypořádal s argumenty, které proti tomuto názoru uplatnil, přičemž tato vada sama o sobě musí zakládat přípustnost dovolání. Provedený výklad příslušných ustanovení vodního zákona nepovažuje za ústavně konformní, neboť dále prohlubuje neospravedlnitelné nerovné zacházení s jednotlivými vlastníky pozemků, je v rozporu s presumpcí racionálního zákonodárce, aplikuje ústavně zaručené právo vlastníka pozemku na ochranu vlastnictví paradoxně na jeho úkor a je v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a srozumitelnosti práva. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť dovolatel nespecifikoval rozhodnutí Ústavního soudu, od kterého se měl odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlit. Neshledává porušení zásady rovnosti, neboť za identické omezení vlastnického práva je náhrada v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přiznána. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce následně navrhl podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit dovolací řízení z toho důvodu, že u Ústavního soudu probíhají řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 2070/21, II. ÚS 2154/21 a I. ÚS 605/22, v nichž má být řešena právní otázka vzájemného vztahu §50 písm. c) a §59a vodního zákona, která může mít význam pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Co se týče návrhu na přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., dovolací soud v této věci fakticky vyčkal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2070/21, II. ÚS 2154/21 a I. ÚS 605/22, v nichž bylo Ústavnímu soudu k ústavněprávnímu přezkumu předloženo řešení shodné právní otázky vzájemného vztahu §50 písm. c) a §59a vodního zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud ve všech těchto věcech ke dni vydání tohoto usnesení již rozhodl, důvod pro přerušení řízení odpadl, a dovolací soud proto návrh na přerušení řízení zamítl.
Dovolatel předkládá otázku, zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku ve smyslu §50 vodního zákona, vzniklo právo na náhradu za omezení jejich vlastnického práva vodním dílem nacházejícím se v korytu vodního toku již nabytím účinnosti §50 písm. c) vodního zákona na základě čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, anebo až na základě §59a vodního zákona, který s účinností od 1. 1. 2014 stanovil povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.
Tato otázka [tj. otázka vztahu §50 písm. c) a §59a vodního zákona] nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolací soud neshledal důvod, proč by měla být posouzena jinak, než jak je řešena v jeho dosavadní judikatuře.
Dovolatel v dovolání námitkami ústavněprávního charakteru brojí proti nyní již ustálené judikatuře dovolacího soudu, z níž vyplývá, že §59a i §50 odst. c) vodního zákona zakládají existenci zákonného věcného břemene, přičemž v obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace – v případě §59a tak zákon stanoví výslovně [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (tato i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )], v případě §50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Mezi oběma právními normami je dán vztah speciality [§50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§59a vodního zákona) s tím, že v případě §50 písm. c) vodního zákona jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, která se nacházejí v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v §59a vodního zákona své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, tedy i na ta, která se v korytě vodního toku přímo nenachází, a dopadá proto na širší okruh případů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020). Tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene [§50 písm. c) vodního zákona], začala běžet dnem účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002, a uplynula 1. 1. 2005 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1609/2021).
Tuto ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu z hlediska ústavnosti aproboval Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 2070/21, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021; v usnesení ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. II ÚS 2145/21, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020; a především v usnesení ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 605/22 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz ). V tomto rozhodnutí Ústavní soud shledal výše uvedené závěry Nejvyššího soudu za řádně odůvodněné a nevybočující z mezí ústavnosti. Z odůvodnění tohoto usnesení přitom vyplývá, že Ústavní soud vzal v potaz zásadní argumenty, které dovolatel uplatnil i v dovolání v této věci.
Nejvyšší soud proto nadále navzdory dovolacím námitkám považuje výše citované právní závěry ustálené v jeho rozhodovací praxi za správné a ústavně konformní. Za této situace nevidí důvod ke změně své judikatury, a tudíž ani naplnění uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání.
Dovolatel též spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí, neboť pominul argumentaci dovolatele ohledně tvrzené nesprávnosti právního názoru dovolacího soudu učiněného v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020.
V souzené věci však nejde o případ, že by napadené rozhodnutí zcela postrádalo základní odůvodnění. Tvrzený nedostatek by tak mohl nanejvýš založit vadu řízení, která by navíc – i s přihlédnutím k výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu – nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto uvedené tvrzení irelevantní.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu