ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1956.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1956/2022-706
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalované P. E., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 328/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 2. 2022, č. j. 69 Co 277/2021-676, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 26 911 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka Svojanovského.
Odůvodnění:
Ve věci šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem uvedeným níže; žalobkyně navrhovala, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví za náhradu, kterou žalované zaplatí. Žalovaná navrhovala rozdělení domu na bytové jednotky, a pokud to nebude možné, navrhovala, aby nemovitosti byly přikázány do jejího vlastnictví za náhradu, kterou žalobkyni zaplatí.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 11 C 328/2016-619, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k nemovitostem - pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY (výrok I), a přikázal je do výlučného vlastnictví žalované (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví 3 408 750 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zřídil služebnost (výrok IV.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 69 Co 277/2021-676, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výrocích II, III a IV změnil tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil jí povinnost zaplatit žalované na vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví 3 760 000 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně dospěje-li dovolací soud k tomu, že taková otázka již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla, pak má být dle názoru žalované dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. formuluje následovně: „zda při úvaze o tom, které ze stran sporu o zrušení a vypořádaní podílového spoluvlastnictví má být přikázána dosud společná věc do výlučného vlastnictví, má být bráno v potaz jako jedno z kritérií (či snad kritérium významnější než jiná), dle kterých soud řídí svou úvahu to, zda bude nutné ve prospěch jedné ze stran sporu coby vlastníku sousedící nemovitosti zřídit rozhodnutím soudu taková práva, aby mu bylo zajištěno právo přístupu a příchodu, případně příjezdu a výjezdu přes dosud společnou nemovitost na nemovitost a z nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví a zda bez ohledu na jiná kritéria má být zvoleno takové řešení, které zřízení takových práv nevyžaduje. “
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 879/2005) odvolací soud rozlišuje mezi kritérii podstatnými a méně podstatnými. Tvrdí, že odvolací soud v rámci úvah o osobě budoucího výlučného vlastníka zohlednil pouze kritéria svědčící jedné straně sporu, přitom rozhodovací praxe dovolacího soudu nabádá k tomu, aby všechna kritéria, mezi nimiž není vhodné činit kvalitativní rozdíly, byla hodnocena ve vzájemném souhrnu.
Dále se dovolatelka domnívá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, nakolik při úvaze o tom, komu z účastníků soud nemovitost přikáže, má být zohledněna okolnost, že jeden z účastníků je i vlastníkem sousední nemovitosti a bude-li ze spoluvlastnictví věci vyloučen, vyvstane nutnost zajistit přístup k jeho nemovitosti například zřízením věcného břemene. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud tuto otázku nesprávně vyhodnotil, když zvolil jednodušší řešení bez nutnosti zřizování nových věcných práv.
Dovolatelka poukazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 437/2010, ve kterém se dovolací soud zabýval tím, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky. Namítá, že dovolací soud v tomto rozhodnutí vyjádřil výjimku ze zásady, že pokud je to možné, nemá být nikdo ze spoluvlastnictví vylučován a každému ze spoluvlastníků má alespoň část zůstat. Tam, kde to sice stavebnětechnické podmínky společné věci umožňují, se tato zásada neuplatní, pokud by nově vzniklý právní režim zakládal zdroj dalších či nových konfliktů, které původně vedly k podání žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Dovolatelka má za to, že takto formulovaný právní závěr vztahující se k volbě způsobu vypořádání, nelze analogicky použít v případě úvahy o tom, který ze spoluvlastníků se má do budoucna stát vlastníkem výlučným. Je rovněž toho názoru, že by jako jedno z hodnotících kritérií nemělo být bráno v úvahu vlastnictví sousední nemovitosti, a už vůbec by takové kritérium nemělo být vnímáno jako podstatnější či snad významnější, než kritéria jiná.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a v souladu s provedeným dokazováním. Navrhuje proto, aby bylo dovolání žalované Nejvyšším soudem odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka pokládá otázku „zda při úvaze o tom, které ze stran sporu o zrušení a vypořádaní podílového spoluvlastnictví má být přikázána dosud společná věc do výlučného vlastnictví, má být bráno v potaz jako jedno z kritérií (či snad kritérium významnější než jiná), dle kterých soud řídí svou úvahu to, zda bude nutné ve prospěch jedné ze stran sporu coby vlastníku sousedící nemovitosti zřídit rozhodnutím soudu taková práva, aby mu bylo zajištěno právo přístupu a příchodu, případně příjezdu a výjezdu přes dosud společnou nemovitost na nemovitost a z nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví a zda bez ohledu na jiná kritéria má být zvoleno takové řešení, které zřízení takových práv nevyžaduje. “ Ve vztahu k této otázce vymezuje v dovolání všechny tři předpoklady přípustnosti dovolání.
Dovolací soud věc posuzoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), protože o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen Rc 5/2016).
K námitce, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu:
V první řadě je třeba zdůraznit, že pokud má více spoluvlastníků o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví zájem a jsou solventní, pak soud musí na základě konkrétních okolností případu rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků věc přikáže. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, a poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédly k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (uveřejněný pod č. C 15 919 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )].
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy poskytuje soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 692/2019).
Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní principy soukromého práva (Rc 5/2016).
Mezi tato další možná kritéria Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim jinak náležela; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Zdůrazňuje však, že vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo také dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135).
Dovolací soud nicméně opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016].
V nyní projednávané věci jednoznačně vyplynulo, že předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné na dvě samostatné části, dům, který je součástí jednoho z pozemku, je však dělitelný na dvě samostatné bytové jednotky. Takový způsob vypořádání spoluvlastnictví však obě účastnice shodně vyloučily pro vzájemné spory. Jelikož obě účastnice projevily o společné věci zájem a jsou solventní, bylo na místě rozhodnout o přikázání věcí jedné z nich. Při úvaze o tom, komu z účastníků soud nemovitost přikáže, odvolací soud zohlednil ve prospěch žalobkyně hned několik kritérií; nemovitosti užívá od narození, zdědila je po rodičích, má k nim citovou vazbu, po celou dobu se o ně i o zahradu starala a má ve výlučném vlastnictví i další pozemky s garážemi bezprostředně sousedící se spornými nemovitostmi, k nimž by jí v případě přikázání nemovitostí žalované musela být zřízena služebnost. Dále uvedl, že oběma účastnicím shodně svědčí kritérium solventnosti, neboť v průběhu odvolacího řízení i žalobkyně dostatečně věrohodným způsobem prokázala svoji solventnost tím, že disponuje finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu. Vedle toho zohlednil, že žalovaná nemovitosti z důvodu vleklých sporů se žalobkyní neužívá. Na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že převážná část kritérií svědčí ve prospěch žalobkyně, které nemovitosti do výlučného vlastnictví přikázal. Uvedené závěry odvolacího soudu nelze považovat za zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí je pak plně souladné s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak; námitka proto není důvodná.
K námitce, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka nakolik při úvaze o tom, komu z účastníků soud nemovitost přikáže, má být zohledněna okolnost, že jeden z účastníků je i vlastníkem sousední nemovitosti:
Jak vyplývá z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, soudy při rozhodování o tom, komu ze spoluvlastníků společnou věc přikáží, si v rámci široké diskrece, kterou jim zákon poskytuje, samy s ohledem na konkrétní okolnosti případu vymezují pro danou věc relevantní kritéria.
Bylo tedy na odvolacím soudu, aby vymezil hypotézu právní normy (§1147 o. z.) na základě okolností, které lze v souzené věci považovat za podstatné. Okolnost, že jeden z účastníků je i vlastníkem sousední nemovitosti, představovala jen jedno z relevantních kritérií, nikoli však jediné pro posouzení, komu mají být společné nemovitosti přikázány do vlastnictví po zrušení podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud totiž při úvaze o přikázání nemovitostí zohlednil i další kritéria, zejména že žalobkyně nemovitosti užívá od narození, zdědila je po rodičích, má k nim citovou vazbu, a že se o ně i o zahradu po celou dobu starala. Ve vztahu k vlastnictví sousedních pozemků ostatně odvolací soud vysvětlil, že v případě přikázání nemovitostí žalované by žalobkyni musela být pro přístup k jejím pozemkům s garážemi zřízena služebnost, která by znamenala bezpochyby další komplikovanou situaci ve vztazích obou účastnic do budoucna. Judikatura Nejvyššího soudu umožňuje přihlížet ke všem významným okolnostem konkrétní věci; posouzení, jaký význam mají jednotlivá kritéria, je (s výjimkou velikostí podílu a schopnosti jej vyplatit) v zásadě individuální a tento význam nelze obecně stanovit. Lze tedy uzavřít, že právní otázka, o které se dovolatelka domnívá, že dosud nebyla řešena, již judikaturou dovolacího soudu vyřešena je a rozhodnutí odvolacího soudu není s touto judikaturou v rozporu.
K námitce, že má být vymezená právní otázka posouzena jinak:
Ani tuto námitku neshledává dovolací soud důvodnou. Dovolatelkou zastávaný názor, že jí předložená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, Nejvyšší soud nesdílí.
Odvolací soud otázku posouzení kritérií pro přikázání dosud společné věci do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit (viz shora uvedené závěry dovolacího soudu).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu