ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.222.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 222/2022-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce M. B. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Riviéra 123, proti žalované ČEZ Distribuce, a.s. , se sídlem v Děčíně IV – Podmoklech, Teplická 874/8, IČO 24729035, o zaplacení 253 191 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 438/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 14 Co 93/2021-110, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2021, č. j.
14 Co 93/2021-110, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 8. 2020, č. j. 25 C 438/2018-95, mění tak, že se řízení nezastavuje.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 25 C 438/2018-95, zastavil řízení o zaplacení 253 191 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,50 % ročně od 1. 11. 2018 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. 14 Co 93/2021-110, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně ve výroku II o výši nákladů řízení změnil [výrok I písm. b)], ve výroku I [výrok I písm. a)] a ve zbývající části výroku II [výrok I písm. b)] potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Žalobce se v této věci žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 13. 11. 2018 domáhal po žalované zaplacení částky 253 191 Kč s úrokem z prodlení jako přiměřené jednorázové náhrady podle §25 odst. 9 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), za omezení užívání pozemků v jeho vlastnictví parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY (dále jen „pozemky“), ke kterým bylo rozhodnutím Městského úřadu Cheb, odboru stavebního a životního prostředí, ze dne 10. 3. 2015, č. j. MUCH 19880/2015/Šin, zřízeno věcné břemeno strpění umístění stavby distribuční soustavy spočívající v přetnutí pozemků žalobce vodiči vedení ve prospěch žalované, která následně na pozemcích umístila stavby distribuční soustavy. Žalobce je omezen v užívání pozemků ochranným pásmem staveb žalované.
V řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 C 9/2015 se žalobce žalobou ze dne 16. 11. 2015 podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); domáhal nahrazení rozhodnutí Městského úřadu Cheb, odboru stavebního a životního prostřední, ze dne 10. 3. 2015, č. j. MUCH 19880/2015/Šin, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje, odboru legislativního a právního, ze dne 16. 10. 2015, č. j. 274/LP/15 (dále jen „rozhodnutí správních orgánů“), v části, jíž byla stanovena výše náhrady za vyvlastnění omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene k pozemkům ve prospěch žalované tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit mu náhradu za vyvlastnění ve výši 1 118 400 Kč. Svůj nárok vymezil jako náhradu za vyvlastnění podle §10 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), zvýšenou podle §28 odst. 3 písm. a), c) zákona o vyvlastnění. Rozsudkem ze dne 21. 6. 2019, č. j. 47 C 9/2015-157, nahradil Krajský soud v Ústí nad Labem výše uvedená rozhodnutí správních orgánů tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci za omezení vlastnického práva částku 418 385 Kč, ve zbývající části žalobu zamítl. K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 4 Co 325/2019-193, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 334 707 Kč. Soudy dospěly k závěru, že náhradu za vyvlastnění omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene nelze omezit pouze na část pozemků bezprostředně dotčených stavbou, ale je třeba poskytnout náhradu i za plochu ochranného pásma, neboť i ochranné pásmo žalobce omezuje ve výkonu jeho vlastnického práva ve smyslu §46 energetického zákona; vrchní soud nesouhlasil jen se zvýšením náhrady o 25 %.
Odvolací soud v projednávané věci souhlasil s dovolatelem, že nárok na náhradu za vyvlastnění zřízením věcného břemene podle §10 zákona o vyvlastnění je odlišný od nároku na přiměřenou jednorázovou náhradu podle §25 odst. 9 energetického zákona za to, že v důsledku výkonu práv provozovatele distribuční soustavy z legálního věcného břemene došlo k omezení vlastníka nebo uživatele nemovitosti v obvyklém užívání nemovitosti nebo mu vznikla újma na majetku. Řízení zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. za použití §159a odst. 4 o. s. ř. proto, že v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem vedeném pod sp. zn. 47 C 9/2015 byly žalobci pravomocně přisouzeny oba nároky, tedy náhrada za vyvlastnění zřízením věcného břemene podle §10 zákona o vyvlastnění ve výši 81 516 Kč i přiměřená jednorázová náhrada podle §25 odst. 9 energetického zákona za omezení vlastnického práva v důsledku vzniku ochranného pásma ve výši 253 191 Kč, byť bylo v usnesení Vrchního soudu v Praze uvedeno, že se přiměřená jednorázová náhrada poskytuje podle §24 odst. 9 energetického zákona. To však podle odvolacího soudu nemá na posouzení věci vliv, neboť §24 i §25 energetického zákona upravují právo vlastníka nebo uživatele nemovitosti na přiměřenou jednorázovou náhradu za omezení v obvyklém užívání nemovitosti nebo vznik újmy na majetku, přičemž tento nárok náleží podle §24 energetického zákona vůči provozovateli přenosové soustavy a podle §25 energetického zákona vůči provozovateli distribuční soustavy. Rozdíl mezi přenosovou a distribuční soustavou je přitom pouze technického rázu a spočívá především ve velikosti napětí a jednotlivých prvků sítí, zapojení a způsobu provozu sítí [§2 odst. 2 písm. a) energetického zákona].
Proti výroku I písm. a) usnesení odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona o. s. ř. a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny.
Dovolací soud dosud neřešil právní otázky, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu o existenci překážky věci rozhodnuté. A to, zda v rámci soudního přezkumu výroku vyvlastňovacího úřadu o náhradě za vyvlastnění podle §24 odst. 4 zákona o vyvlastnění lze vyvlastňovanému současně přiznat přiměřenou jednorázovou náhradu za omezení v obvyklém užívání pozemků ochranným pásmem podle §25 odst. 9 energetického zákona za situace, kdy se vyvlastňovaný v řízení přiměřené jednorázové náhrady podle energetického zákona nedomáhá. A zda v náhradě za vyvlastnění podle §10 zákona o vyvlastnění, k němuž dochází omezením vlastnického práva vyvlastňovaného zřízením věcného břemene, je již zahrnuta i přiměřená jednorázová náhrada vyvlastňovaného za omezení vlastníka pozemků v jejich obvyklém užívání podle §25 odst. 9 energetického zákona.
Dovolatel namítá, že nárok na přiměřenou jednorázovou náhradu podle §25 odst. 9 energetického zákona, který uplatnil v tomto řízení, je věcně nárokem zcela odlišným od nároku na náhradu za vyvlastnění zřízením věcného břemene podle zákona o vyvlastnění, který byl uplatněn v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem vedeném pod sp. zn. 47 C 9/2015, v němž se žalobce domáhal výhradně přezkoumání výše náhrady za vyvlastnění omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene k pozemkům. Řízení o přezkoumání rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu není řízením, ve kterém by soud mohl ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrhy účastníků a přisoudit žalobci něco jiného, než čeho se žalobce domáhal, v daném případě přiměřenou jednorázovou náhradu za omezení v užívání pozemků ochranným pásmem podle energetického zákona. K projednání takového nároku nebyl krajský soud ani soudem věcně příslušným. Nárok na náhradu za vyvlastnění vznikl žalobci na základě rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu ze dne 10. 3. 2015, nárok na přiměřenou jednorázovou náhradu za omezení v obvyklém užívání pozemků žalobci vznikl až v okamžiku, kdy fakticky k tomuto omezení došlo, tedy poté, co na přelomu září a října 2017 bylo zařízení distribuční soustavy na pozemcích žalobce zbudováno. Žalobce se proto nemohl domáhat přiměřené jednorázové náhrady za omezení v obvyklém užívání pozemků již v žalobě podané u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 16. 11. 2015.
Jestliže by bylo vyhověno dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 4 Co 325/2019-193, podle kterého vedle náhrady za vyvlastnění nelze přiznat náhradu za ochranné pásmo, byl by nárok žalobce na přiměřenou jednorázovou náhradu podle §25 odst. 9 energetického zákona promlčen, pokud by nepodal dovolání v projednávané věci.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla potvrzení usnesení odvolacího soudu. O nároku žalobce za omezení jeho vlastnického práva zřízením věcného břemene v souvislosti s výstavbou distribučního elektrického vedení přes jeho pozemky bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 47 C 9/2015 a žalovaná žalobci náhradu zaplatila. Ustanovení §25 odst. 9 energetického zákona upravuje právo vlastníka nemovitosti na přiměřenou jednorázovou náhradu v případě, že dojde k zásahu do jeho vlastnických práv v důsledku výkonu práv provozovatele distribuční soustavy podle §25 odst. 3 písm. e) nebo f). Podmínkou vzniku práva na náhradu je to, že vlastníku vznikla majetková újma, anebo že byl omezen v obvyklém využívání dotčené nemovitosti. Žalobce během řízení nikdy netvrdil, ani nedoložil, že by mu ve smyslu zmíněného ustanovení energetického zákona vznikla nějaká další majetková újma. Navíc žalobce není omezen v užívání svých pozemků k zemědělské činnosti nebo v jiných činnostech, a požaduje tak z jednoho a téhož titulu (omezení vlastnického práva k pozemku) zaplatit dvakrát.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle §25 odst. 3 písm. e) energetického zákona provozovatel distribuční soustavy má právo v souladu se zvláštním právním předpisem zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení distribuční soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení.
Podle §25 odst. 4 energetického zákona ve znění účinném do 31. 12. 2017, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 225/2017 Sb., provozovatel distribuční soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh příslušného provozovatele distribuční soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části.
Podle §25 odst. 9 energetického zákona pokud byl vlastník nebo uživatel nemovitosti v důsledku výkonu práv provozovatele distribuční soustavy podle odstavce 3 písm. e) a f) omezen v obvyklém užívání nemovitosti nebo mu vznikla újma na majetku, má právo na přiměřenou jednorázovou náhradu. Právo na náhradu podle věty první lze uplatnit u provozovatele distribuční soustavy do 2 let ode dne, kdy k omezení nebo újmě došlo, jinak právo zaniká.
Podle §46 odst. 8 energetického zákona v ochranném pásmu nadzemního a podzemního vedení, výrobny elektřiny a elektrické stanice je zakázáno a) zřizovat bez souhlasu vlastníka těchto zařízení stavby či umisťovat konstrukce a jiná podobná zařízení, jakož i uskladňovat hořlavé a výbušné látky, b) provádět bez souhlasu jeho vlastníka zemní práce, c) provádět činnosti, které by mohly ohrozit spolehlivost a bezpečnost provozu těchto zařízení nebo ohrozit život, zdraví či majetek osob, d) provádět činnosti, které by znemožňovaly nebo podstatně znesnadňovaly přístup k těmto zařízením. Podle §46 odst. 9 energetického zákona v ochranném pásmu nadzemního vedení je zakázáno vysazovat chmelnice a nechávat růst porosty nad výšku 3 m. Podle §46 odst. 10 energetického zákona v ochranném pásmu podzemního vedení je zakázáno vysazovat trvalé porosty a přejíždět vedení mechanizmy o celkové hmotnosti nad 6 t.
Podle §10 odst. 1 písm. b) zákona o vyvlastnění ve znění účinném do 1. 1. 2021, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 403/2020 Sb., náleží za vyvlastnění vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu zjištěné podle oceňovacího předpisu, došlo-li k omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene nebo došlo-li k odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 4 Co 325/2019-193, založil překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení v projednávané věci, neboť jím bylo rozhodnuto i o nároku, který nebyl v tamním řízení uplatněn, a byl uplatněn v projednávané věci.
Žalobce tak předkládá otázku procesního práva, zda je v projednávané věci dána překážka věci rozhodnuté (res iudicata).
Nejde však o otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou, neboť dovolatelem položená otázka je závislá na posouzení otázky obecnějšího charakteru (totožnosti věci), která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena a dovolací soud nemá důvod se od jejího řešení odchylovat.
Protože se však při řešení uvedené otázky odvolací soud odchýlil od dosavadní praxe dovolacího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud se již opakovaně překážkou věci rozsouzené, která brání opětovnému projednání totožné věci, zabýval. Setrvale dovozuje, že totožnost věci je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Totožnost předmětu řízení tedy předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Naopak není rozhodné, jak žalobce nebo i soud posoudí takto uplatněný nárok po právní stránce (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005). O odlišný žalobní návrh jde vždy v případech, kdy se neshoduje druh požadované procesní ochrany, a proto za totožné nelze považovat žalobní petity žalob na plnění, určovacích a konstitutivních [viz Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: WK ČR, 2016, str. 341].
Co se týče totožnosti předmětu řízení, odvolací soud uzavřel, že v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 C 9/2015 byla žalobci vedle náhrady za vyvlastnění omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene pravomocně přisouzena i přiměřená jednorázová náhrada podle §25 odst. 9 energetického zákona za omezení vlastnického práva v důsledku vzniku ochranného pásma ve výši 253 191 Kč, jíž se žalobce domáhá v tomto řízení.
V projednávané věci se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 253 191 Kč jako přiměřené jednorázové náhrady za jeho omezení při užívání pozemků nacházejících se v ochranném pásmu vedení vysokého napětí poté, co na přelomu září a října roku 2017 došlo k umístění stožárů na pozemcích žalobce a k přetnutí jeho pozemků vodiči vedení, k čemuž byla žalovaná oprávněna na základě omezení vlastnického práva žalobce zřízením věcného břemene na jeho pozemcích.
V řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 C 9/2015 se žalobce domáhal podle §244 a násl. o. s. ř. nahrazení rozhodnutí správních orgánů v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci jednorázovou náhradu za vyvlastnění omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene spočívajícího ve strpění umístění stavby distribuční soustavy spočívající v přetnutí pozemků žalobce vodiči vedení.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 333/2013, ve vztahu mezi vlastníkem pozemku omezeného věcným břemenem (legálním) a provozovatelem distribuční soustavy (plynovodu) uzavřel, že „jestliže však za účinnosti energetického zákona č. 458/2000 Sb. vznikla v důsledku výkonu oprávnění z legálního věcného břemene vlastníkovi pozemku majetková újma nebo je-li výkonem práv podle §59 odst. 1 písm. f) energetického zákona omezen v obvyklém užívání nemovitosti, přísluší mu náhrada za podmínek stanovených v §59 odst. 3 energetickým zákonem.“ Dále dovolací soud uvedl, že „je třeba rozlišovat nárok na náhradu za zřízení legálního věcného břemene na straně jedné a nárok na náhradu za to, že v důsledku konkrétního výkonu oprávnění z legálního věcného břemene došlo k majetkové újmě, která vlastníku pozemku vznikla v důsledku nemožnosti jeho dosavadního využití pozemku, resp. že byl takto omezen v jeho obvyklém užívání.“
Z uvedeného je zřejmé, že právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá, jsou v obou věcech odlišné. V řízení o nahrazení rozhodnutí správních orgánů se žalobce domáhá náhrady za vyvlastnění, tedy náhrady za to, že byl omezen ve vlastnickém právu zřízením věcného břemene, podle něhož je povinen strpět, aby žalovaná umístila na jeho pozemcích v rozsahu stanoveném geometrickým plánem stavby distribuční soustavy, a aby jeho pozemky v tomto rozsahu přetnula vodiči vedení. V projednávané věci požaduje žalobce po žalované zaplacení náhrady za omezení způsobené mu ochranným pásmem zasahujícím jeho pozemky ve větším rozsahu než stavby distribuční soustavy a vedení žalované (aniž blíže specifikuje, v čem omezení jeho vlastnického práva vznikem ochranného pásma spočívá), které vzniklo na jeho pozemcích poté, co žalovaná na přelomu let 2017 a 2018 na základě oprávnění z věcného břemene umístila na pozemcích žalobce stavby distribuční soustavy.
V obou řízeních je tedy vymezen odlišný předmět žaloby. Nelze proto učinit závěr o totožnosti předmětu řízení v nyní projednávané věci a ve věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 C 9/2015.
Pro uvedený závěr je bez významu, že žalobce v žalobě o nahrazení rozhodnutí správního orgánu mimo jiné zmínil, že náhrada za vyvlastnění by měla zohlednit omezení dané ochranným pásmem vedení, neboť předmět žaloby v řízení podle části páté o. s. ř. je vymezen, jak vyplývá z ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř., §250f věta první o. s. ř. i z judikatury Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3834/2016), tím, o čem pravomocně rozhodl správní orgán, a mezemi, ve kterých se projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem domáhá žalobce. Z toho vyplývá, že předmětem řízení podle části páté občanského soudního řádu nemůže být věc, o které správní orgán pravomocně nerozhodl. Ve věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 C 9/2015 správní orgány rozhodly o náhradě za vyvlastnění omezením vlastnického práva žalobce zřízením věcného břemene, nikoli o přiměřené jednorázové náhradě za omezení žalobce v obvyklém užívání nemovitosti nebo za újmu vzniklou žalobci na majetku výkonem práv provozovatele distribuční soustavy.
Žalobce dále pokládá právní otázku hmotného práva, zda náhrada za vyvlastnění zřízením věcného břemene podle §10 zákona o vyvlastnění obsahuje i přiměřenou jednorázovou náhradu za omezení vlastníka v obvyklém užívání nemovitosti nebo za újmu vzniklou na majetku podle §25 odst. 9 energetického zákona.
Nejvyšší soud ve svém rozhodování formuloval závěr, že pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
V projednávané věci odvolací soud souhlasil s dovolatelem, že nárok na náhradu za vyvlastnění zřízením věcného břemene podle §10 zákona o vyvlastnění je odlišný od nároku na přiměřenou jednorázovou náhradu podle §25 odst. 9 energetického zákona za omezení v obvyklém užívání nemovitosti nebo za vzniklou újmu na majetku. Řízení zastavil pro překážku věci rozhodnuté proto, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 C 9/2015 byly žalobci pravomocně přisouzeny oba nároky, tedy náhrada za vyvlastnění zřízením věcného břemene ve výši 81 516 Kč podle §10 zákona o vyvlastnění i přiměřená jednorázová náhrada za omezení v obvyklém užívání pozemků v důsledku vzniku ochranného pásma ve výši 253 191 Kč podle §25 odst. 9 energetického zákona.
Odvolací soud sice založil své rozhodnutí na řešení otázky hmotného práva, zda je v náhradě za vyvlastnění omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene podle §10 zákona o vyvlastnění zahrnuta přiměřená jednorázová náhrada za omezení vlastníka pozemků v jeho obvyklém užívání pozemků podle §25 odst. 9 energetického zákona, avšak při jejím řešení zastával shodný názor s dovolatelem, že nárok na náhradu za vyvlastnění podle §10 zákona o vyvlastnění je odlišný od nároku na přiměřenou jednorázovou náhradu podle §25 odst. 9 energetického zákona. Tento závěr odvolacího soudu žalobce v dovolání nijak nezpochybňuje, naopak se jej dovolává jako správného právního posouzení věci.
Protože žalobce nevymezil způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., není dovolání v této části projednatelné.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu změnil způsobem vyplývajícím z výrokové části tohoto usnesení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu