ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2301.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2301/2021-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) H. S. , narozené XY, a b) J. S. , narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, proti žalovaným 1) J. N. , narozené XY, a 2) T. N. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, o uložení povinnosti zdržet se imisí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 283/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2021, č. j. 35 Co 86/2021-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 18 C 283/2017-245, zamítl žalobu, aby žalovaným jako vlastníkům stromů nacházejících se na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY, které jsou ve vzdálenosti kratší než 3 metry od hranice pozemku žalobců (jeden smrk a tři borovice), byla uložena povinnost zdržet se stínění zahradního bazénu žalobců na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 35 Co 86/2021-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího podali žalobci dovolání, které považují za přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud dospěl k úvaze, že žalobci nejsou obtěžováni imisemi z pozemku žalovaných v míře výrazně větší, než je v dané oblasti obvyklé, neboť při aplikaci §1017 odst. 1 občanského zákoníku soud nehodnotil relevantní podmínky aplikace tohoto ustanovení, a to existenci „rozumného důvodu“ a „místních zvyklostí“; nezjistil si ani podmínky na místě samém a vycházel z tvrzení žalovaných a z nesprávných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Dále uvádí, že v judikatuře Nejvyššího soudu „se nikde nenachází rozhodnutí ve věci teploty vody vhodné k rekreaci u nadměrného stínění bazénu a pozemku vzrostlými stromy z pozemku souseda“, přičemž právě jednáním žalovaných dochází k citelnému poklesu teploty vody v bazénu a nemožnosti jeho dalšího užívání žalobci, kteří se marné ochrany již několik let dovolávali u obecných soudů. V dovolání dále rozsáhle zpochybňují skutkové závěry nalézacích soudů, vytýkají jim vady vzniklé při provádění dokazování, popisují skutkový stav věci podle vlastního náhledu a citují judikaturu týkající se problematiky imisí. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž navrhli, aby dovolací soud žalovaným uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož o nároku žalobců, aby se žalovaní zdrželi imisí stíněním, bylo pravomocně rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč. – dále jen „Rc 104/2015“), a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5264/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle žalobců odvolací soud při aplikaci §1017 odst. 1 o. z. soud nehodnotil relevantní skutečnosti podmiňující aplikaci tohoto ustanovení, a to existenci „rozumného důvodu“ a „místních zvyklostí“; nezjistil si ani podmínky na místě samém a vycházel z tvrzení žalovaných a z nesprávných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno a ani založeno být nemohlo.
Odvolací soud věc posoudil podle §1013 o. z. jako imisní žalobu a rozhodoval o zdržení se stínění pozemku žalobců. V řízení nebylo napadeným rozsudkem rozhodováno o odstranění stromů žalovaných již jen z toho důvodu, že žalobci nárok na odstranění stromů podřaditelný pod §1017 o. z. neuplatnili. Dovolací otázka vztahující se k posouzení podmínek aplikace §1017 o. z., ve kterém má oporu nárok na odstranění stromů, proto nemůže založit přípustnost dovolání, neboť daná otázka nebyla vůbec předmětem posuzování odvolacím soudem [k odlišení nároků podle §1013 a §1017 o. z. viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2019, č. 7, str. 262 a násl.)].
Dále žalobci namítají, že v judikatuře Nejvyššího soudu se „nikde nenachází rozhodnutí ve věci teploty vody vhodné k rekreaci u nadměrného stínění bazénu a pozemku vzrostlými stromy z pozemku souseda“, přičemž právě jednáním žalovaných dochází k citelnému poklesu teploty vody v bazénu a nemožnosti jeho dalšího užívání žalobci.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Ve výše citovaném rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vysvětlil a přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a §1013 odst. 1 o. z. „v zásadě obsahově totožnými právními normami“ s tím, že judikatura k §127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle §1013 odst. 1 o. z.
V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud uvedl: Občanský zákoník zakazuje obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou poměrům. Jde tu jak o poměry místní, tak o poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží k jak poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení… Soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být)“. Jde tak o reakci na případ, kdy v určitém konkrétním místě souběhem okolností vzniknou místní poměry, které se významně liší od poměrů v jiných podobných místech a z hlediska zásadních zásad, na kterých spočívá soukromé právo (dobré mravy, ochrana života a zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí, zákaz zneužití práva – viz §2 a násl. o. z.), se jeví jako nežádoucí. Tak pokud v obytném domě bydlí více hlučných osob, a je tam proto hluk vyšší než je v takových domech obvyklé, nelze vyjít z toho, že se určitá míra obtěžování hlukem stala v místě obvyklou. Je též třeba přihlédnout ke společenskému významu výkonu práva, který způsobuje imise (viz R 14/2006).
Současný občanský zákoník, stejně jako občanský zákoník předchozí (byť ten nikoliv výslovně, ale implicitně – viz např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005), zakazuje obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou poměrům. Jde tu jak o poměry místní, tak o poměry druhové. Nyní občanský zákoník výslovně zakazuje obtěžování (konání toho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“) a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě) a které „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem „obvyklé užívání“ (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů.
V posuzovaném případě nechal soud prvního stupně vyhotovit znalecký posudek od znalce z oboru denní osvětlení, oslunění a akustika budov, který použil pro své závěry normu ČSN 734301 týkající se obytných budov, protože tato norma je s ohledem na neexistující normu pro zastínění bazénů nejbližší pro určení oslunění venkovních či vnitřních prostor. Při výslechu své závěry odůvodnil. Na základě posudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že imise vnikající z pozemku žalovaných na pozemek žalobců nepřesahují limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech.
Ohledně teploty vody v bazénu uvedl, že nelze paušálně říci, že určitá teplota je pro využití bazénu nevyhovující. Tento hodnotící soud odrážel zjištění soudu prvního stupně, že při místním šetření v květnu 2018 bylo zjištěno, že voda v bazénu, který byl napouštěn z vodovodního řadu, dosahuje teploty 23 stupňů, a jeho závěr, že stromy „fakticky nemohou podstatnou měrou zastiňovat bazén a zasahovat tak do výkonu práv žalobců tím, že by zastíněním stromů došlo ke snížení teploty vody bazénu“. Dovolatelé navíc pojí otázku teploty vody s „nadměrným stíněním bazénu a pozemku vzrostlými stromy z pozemku souseda“, ačkoliv nalézací soudy v konečném úsudku učinily závěr, že v daném případě o nadměrné stínění ze strany žalovaných nejde.
Dále soud prvního stupně vyšel z místního šetření a dalších předložených důkazů (zejména ortofotomap). Z nich dospěl k závěru, že zeleň, a to zejména vzrostlé stromy, se vyskytovaly a vyskytují na všech pozemcích v místní lokalitě.
Na základě uvedených zjištění dospěl k závěru, který odvolací soud potvrdil, že byť stromy umístěné na pozemku žalovaných stín nad bazén žalobců vrhají, nejedná se o zastínění bazénu podstatnou měrou tak, aby svým rozsahem zastínění s přihlédnutím k teplotě vody v bazénu znemožňovala běžné užívání bazénu v letních měsících. Přihlédl i k tomu, že v těsné blízkosti bazénu žalobců se na jejich pozemku nacházejí dva vzrostlé stromy, které byly před provedením místního šetření prořezány (ořešák a borovice); tyto nepochybně před prořezem větví vrhaly na bazén rovněž nezanedbatelný stín.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 11) zdůraznil, že ani samotné dodržení veřejnoprávních limitů pro danou věc nejbližších nevylučuje závěr o splnění předpokladů aplikace §1013 odst. 1 o. z. Současně pak učinil závěr, že v dané věci nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by bylo nutné pro pozemek žalobců aplikovat vyšší standard ochrany, než který je stanoven ve veřejnoprávních předpisech. Dále pak zohlednil i druhové místní poměry se závěrem, že „v dané věci nebylo zjištěno, že by se daná lokalita vymykala z běžného standardu. Jedná se o lokalitu s rodinnými domy a zahradami, na nichž se vyskytují vzrostlé stromy dosahující i výšky sporných stromů, nerozhodné je přitom, zda jehličnaté nebo listnaté. Z toho lze dovodit, že v obdobných lokalitách nejsou ve svém souhrnu pozemky zásadně odlišným způsobem stíněny“.
Nalézací soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v rámci své úvahy zhodnotily jak místní poměry, tak i poměry druhové. Vysvětlily, že ačkoliv stromy na pozemku žalovaných vrhají na pozemek a bazén žalobců stín, neznemožňuje to běžné užívání bazénu v letních měsících. Tuto úvahu dovolací soud nehodnotil jako zjevně nepřiměřenou, a proto v rámci dovolacího přezkumu obstojí.
Ve zbylé části dovolání žalobců tvoří zejména rozsáhlá polemika se závěry nalézacích soudů, ve vztahu k níž však zcela absentuje vymezení právní otázky přípustnosti dovolání. Dovolatelé opakovaně nepřípustně uplatňují výhrady vůči skutkovým zjištěním učiněným nalézacími soudy zejména prostřednictvím znaleckého dokazování, namítají nesprávná skutková zjištění a své odlišné představy o právním posouzení věci opírají o jiný než zjištěný skutkový stav. Dovolání dále obsahuje odkaz na řadu soudních rozhodnutí dovolacího soudu s rozsáhlými citacemi z jejich odůvodnění, aniž by však byla jasně formulována právní otázka, kterou odvolací soud na základě jím učiněných skutkových zjištění posoudil právně nesprávně. V zásadě tak dovolatelé v obecné rovině zpochybňují prakticky veškerá skutková zjištění a právní závěry, které nalézací soudy učinily, aniž by z dovolání byla patrná jasná polemika s klíčovými právními závěry a argumentací odvolacího soudu, na základě kterých dospěl k závěru, že podmínky aplikace §1013 odst. 1 o. z. v daném případě nebyly splněny ve vazbě na vymezení přípustnosti dovolání a uvedení důvodů dovolání majících právní povahu.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario ) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018 (dostupná na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Těmto požadavkům dovolatelé nedostáli.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu