ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2517.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2517/2021-1183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalovanému Z. M. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 69/2012, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 283/2019-1113, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. 18 C 69/2012-723, přikázal ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně „bytovou jednotku č. XY v budově XY, č. p. XY, XY, XY, XY, bytový dům, LV XY, stojící na parcele č. XY, zastavěná plocha nádvoří, spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku v rozsahu 25/2448, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v hodnotě 1 200 000 Kč a pozemek parc. č. XY (dříve XY), o výměře 1327 m2, orná půda, zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v hodnotě 26 540 Kč“. Dále pak osobní automobil XY, RZ XY, v hodnotě 75 000 Kč a finanční prostředky ze smlouvy o stavebním spoření č. 4923465 7 01 na jméno K. M., vedené u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ve výši 106 963,60 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 1 408 503,60 Kč (výrok I). Ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal stavební parcelu č. XY, o výměře 570 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba (stodola) a rozestavěný dům, pozemek parc. č. XY, o výměře 1191 m2, zahrada, pozemek parc. č. XY, o výměře 492 m2, trvalý travní porost, a pozemek parc. č. XY, o výměře 309 m2, ostatní plocha, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, v hodnotě 2 900 000 Kč. Dále „hodnotu“ osobního automobilu XY, RZ XY, ve výši 58 000 Kč, finanční prostředky ze smlouvy o stavebním spoření č. 2090566 1 02 na jméno Z. M., vedené u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ve výši 125 137,60 Kč, finanční částku z prodeje bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY ve XY, ve výši 1 040 000 Kč a finanční částku z prodeje obchodního podílu ve společnosti M. H. L., ve výši 1 900 000 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 6 023 137,60 Kč (výrok II). Určil, že výlučně žalovaný je zavázán ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0394144 0 01 ze dne 30. 3. 2005 uzavřené mezi Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., a dlužníky Z. M. a K. M., zejména je výlučně zavázán splatit zůstatek úvěru ve výši ke dni právní moci rozvodu 438 073,80 Kč (výrok III) a ze smlouvy o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení č. 23200775 ze dne 28. 2. 2005 uzavřené mezi Státním fondem rozvoje bydlení a dlužníky Z. M. a K. M., zejména je výlučně zavázán splatit zůstatek úvěru ve výši ke dni právní moci rozvodu 217 591,70 Kč (výrok IV). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 2 033 984 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok V). Zamítl návrh žalobkyně na vypořádání a) cenných papírů KBC Multi Cash USD KAP, ISIN: BE0137788486, b) pohledávek z bankovních účtů žalovaného, c) finanční částky 2 500 000 Kč z prodeje obchodního podílu ve společnosti M. H. L., d) finanční částky 1 300 000 Kč vynaložené žalovaným na získání pilotního průkazu, e) finančních prostředků ze stavebního spoření M. M., f) obchodního podílu ve společnosti Č. R., g) vnosu žalobkyně do společného jmění manželů ve výši 370 000 Sk a h) investic ze společného jmění manželů do výlučného majetku žalovaného ve výši 245 500 Kč (výrok VI). Zamítl návrh žalovaného na vypořádání a) závazku vůči J. M. ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 3. 2008 ve výši 1 600 000 Kč, b) pohledávky z bankovního účtu žalobkyně (výrok VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i státu (výroky VIII – X).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 283/2019-1113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal jednotku č. XY, byt, v budově XY č. p. XY, XY, XY, XY, bytový dům, stojící na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku v rozsahu 25/2448, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY (byt) a XY (dům a pozemek) pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pozemek parc. č. XY (dříve XY), o výměře 1327 m2, orná půda, zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY a osobní automobil zn. XY, RZ XY. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemky parc. č. st. XY o výměře 570 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba (stodola) a rozestavěný dům, parc. č. XY o výměře 1191 m2, zahrada, parc. č. XY o výměře 492 m2, trvalý travní porost, a parc. č. XY o výměře 309 m2, ostatní plocha, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, zůstatek na účtu žalovaného č. XY vedeném u Fio banka, a.s., běžný účet, ve výši 10 554,76 Kč, zůstatek na účtu žalovaného č. XY vedeném u Fio banka, a.s., investiční účet pro peníze i cenné papíry, ve výši 1 264,73 Kč a dluh ze smlouvy o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení č. 23200775 ze dne 28. 2. 2005 uzavřené mezi Státním fondem rozvoje bydlení a účastníky ve výši 75 457 Kč. Zamítl návrh žalobkyně na vypořádání částky 744 132 Kč z prodeje obchodního podílu ve společnosti M. H. L., částky 622 285 Kč z prodeje bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY ve XY a členských podílů žalovaného v bytových družstvech v XY a ve XY a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 1 840 333 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích VI písm. a), c) až h) a VII písm. a) potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i státu (výroky III – V rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud s ohledem na obsah odvolání obou účastníků zopakoval a doplnil dokazování a zabýval se zejména mezi účastníky spornými položkami (body 85. až 92. rozhodnutí odvolacího soudu) a v tomto smyslu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž účastníkům určil nové vypořádací podíly (bod 93. rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud také uzavřel, že je dána okolnost, která odůvodňuje nerespektování zásady obsažené v §149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb,, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy že podíly manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění manželů jsou stejné, neboť žalovaný během manželství s žalobkyní absolvoval pilotní výcvik v ceně 1 100 000 Kč, avšak prospěch z možnosti vykonávat zaměstnání pilota měl žalovaný až po zániku manželství. Proto odvolací soud shledal důvody pro disparitu podílů a ve finančním vyrovnání zohlednil částku ve výši 550 000 Kč ve prospěch žalobkyně; tato částka představuje polovinu vynaložených nákladů na pilotní výcvik žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně dovoláním napadá výrok I písm. c) a výrok II rozhodnutí odvolacího soudu v té části, kterou byl potvrzen výrok VI písm. c), d), f) a g) rozhodnutí soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný podává dovolání do výroku I písm. d) rozhodnutí odvolacího soudu v té části, která se týká vypořádání vnosu z jeho výlučného majetku do společného jmění manželů ve formě vkladu do kapitálu společnosti M. H. L. ve výši 496 500 Kč a v části vypořádání nákladů na pilotní výcvik žalovaného, ve které odvolací soud přiznal žalobkyni částku 550 000 Kč. Přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný namítá, že odvolací soud učinil ohledně částky 496 500 Kč, která podle odvolacího soudu byla spotřebována na běžné výdaje a hospodaření rodiny, závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje i na to, že odvolací soud pochybil, když žalovaného nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř., že má k uvedené částce doplnit skutková tvrzení a navrhnout důkazy k jejich prokázání. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že by byly dány podmínky pro užití institutu disparity podílů, když žalovaný pilotní výcvik absolvoval v době, kdy rodina „normálně fungovala“ a žalovaný kurz absolvoval proto, aby lépe zajistil rodinu. Uvádí, že odvolací soud princip disparity užil, aniž by to některý z účastníků navrhoval, čímž rozhodoval v rozporu se zásadou projednací (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4932/2015). Namítá, že se odvolací soud při řešení uvedených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž dospěl k nesprávnému závěru ohledně výše vypořádacího podílu, který má žalovaný zaplatit žalobkyni. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudu ve výroku I změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 793 833 Kč, případně aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobkyně není projednatelné.
Žalobkyně v dovolání ve skutečnosti napadá pouze skutková zjištění odvolacího soudu (ohledně původu prostředků investovaných žalovaným do základního kapitálu společnosti Č. R., existence „půjček žalovaného babičce a S.“, úhrady částek 502 285 Kč a 80 000 Kč v souvislosti se stavbou domu v XY, vědomosti žalobkyně o nákladech na pilotní kurz žalovaného a ohledně užití částky 370 000 Kč poskytnuté z výlučných prostředků žalobkyně žalovanému), potažmo i soudu prvního stupně, a namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Dovolatelka v souvislosti s provedeným dokazováním polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Protože dovolání žalobkyně neobsahuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti ani vymezený způsobilý dovolací důvod, trpí vadami, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného není přípustné.
K polemice žalovaného s hodnocením důkazů ohledně spotřebování částky ve výši 496 500 Kč ve prospěch rodiny:
Odvolací soud vzal za prokázané, že částka 496 500 Kč byla spotřebována ve prospěch rodiny na její běžné výdaje. Jak již bylo výše zmíněno, samotná skutečnost, že důkazy je možné hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné a pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. V této souvislosti tak nebylo nutné ani poskytovat žalovanému poučení ve smyslu §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. přistupovat. V daném případě byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. nezakládá (srovnej závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
Ostatně Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
K námitce žalovaného, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když uzavřel, že částka ve výši 496 500 Kč byla spotřebována ve prospěch rodiny, aniž by tuto částku odečetl jako vnos žalovaného do společného jmění manželů:
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
V projednávané věci žalovaný shora uvedenou námitku, že by částka ve výši 496 500 Kč tvořila vnos z výlučného majetku žalovaného do společného jmění manželů, před odvolacím soudem neuplatnil. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Co se týče charakteristiky vnosu, Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006: „Podle jednotné soudní praxe i podle jasného znění zákona věci pořízené za peníze výlučně náležející jednomu manželovi jsou ve výlučném vlastnictví tohoto manžela, nepatří do společného jmění manželů a v řízení o vypořádání tohoto jmění se nestávají předmětem vypořádání. Jsou-li takové prostředky vynaloženy na běžnou spotřebu (např. potraviny, dovolenou apod.), nelze za to požadovat náhradu. Náhrada za prostředky vnesené do společného jmění manželů tak přichází v úvahu skutečně jen v těch případech, kdy jsou použity současně se společnými prostředky manželů na pořízení určité věci.“ Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že částka 496 500 Kč z výlučného majetku byla použita na „běžné výdaje a hospodaření rodiny“ a následně pak tuto částku neodečetl jako částku, která by tvořila vnos žalovaného do společného jmění manželů, je jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K přihlédnutí k finančním prostředkům, investovaným za účelem získání pilotního průkazu žalovaným, s ohledem na disparitu podílů:
V případě finančních prostředků investovaných ze společného jmění manželů na získání pilotního průkazu žalovaného jde o určitý prospěch žalovaného, který netvoří součást společného jmění účastníků. Proto odvolací soud shledal důvody pro odchýlení se od principu rovnosti podílů obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění (§149 odst. 2 obč. zák.) a přistoupil v tomto případě k aplikaci institutu disparity podílů.
Pokud žalovaný namítá, že soud princip disparity užil, aniž by to některý z účastníků navrhoval, čímž rozhodoval v rozporu se zásadou projednací, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4932/2015, dovolací soud podotýká, že předmětné rozhodnutí není k dané věci přiléhavé. Z obsahu namítaného rozhodnutí nevyplývá, že by bylo možné užít principu disparity podílů pouze na návrh účastníků řízení. Dovolací soud v této souvislosti sdílí závěry odborné literatury potud, že úvaha o disparitě podílů může být v řízení založena jak návrhem účastníka řízení, tak ji může soud vyjádřit i bez návrhu, jestliže v průběhu řízení vyjdou najevo okolnosti, které disparitu podílů opodstatňují [srovnej KRÁLÍK, Michal. Judikatura NS: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, s. 383-390]. To, že k zohlednění skutečností svědčících pro disparitu může soud přihlédnout i bez návrhu účastníků, vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3470/2018). Ostatně žalobkyně v řízení tvrdila skutečnosti, které disparitu vzhledem k užití prostředků na získání pilotního průkazu žalovaným odůvodňovaly. Ze strany odvolacího soudu tak šlo o právní posouzení věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů, kde ani soud návrhem na způsob vypořádání vázán není (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Dovolacímu soudu se úvaha odvolacího soudu o disparitě podílů nejeví zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud správně posoudil, že částka 1 100 000 Kč užitá žalovaným na pořízení pilotního průkazu překročila běžné výdaje rodinné domácnosti. Sama žalobkyně však ze získání kvalifikace k výkonu lepšího povolání žalovaným neměla žádný prospěch. Žalovaný totiž získal pilotní průkaz až bezprostředně před rozvodem manželství se žalobkyní a povolání pilota začal vykonávat až po rozvodu.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu