ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2539.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2539/2021-1242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Š. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovaným 1) S. K. , narozené XY, bytem v XY, 2) K. Z. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Ourodou, advokátem se sídlem v Praze 3, Písecká 1967/5, 3) F. S. , narozenému XY, a 4) J. S. , oběma bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 354/2008, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2017, č. j. 35 Co 13/2017-1124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaných 1) a 2) na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2017, č. j. 35 Co 13/2017-1124, se zamítá .
III. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 043 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24.
IV. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 043 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24.
V. Žalovaní 3) a 4) a žalobkyně vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 C 354/2008-1003, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na účtu u ČSOB, a. s., č. ú. XY ve výši 335,90 Kč (výrok I), do výlučného vlastnictví původního žalovaného O. S. přikázal zůstatek na účtu u ČSOB, a. s., č. ú. XY ve výši 137 115,16 Kč a č. ú. XY ve výši 1 648 009,99 Kč a zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., č. ú. XY ve výši 194 679 Kč (výrok II). O. S. uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 2 610 012,50 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
K odvolání žalobkyně a původního žalovaného O. S. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 35 Co 13/2017-1124, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na účtu u ČSOB, a. s., č. ú. XY ve výši 335,90 Kč, do výlučného vlastnictví O. S. přikázal zůstatek na účtu u ČSOB, a. s., č. ú. XY ve výši 137 115,16 Kč a č. ú. XY ve výši 1 648 009,99 Kč a zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., č. ú. XY ve výši 194 679 Kč a osobní automobil XY reg. zn. XY; O. S. uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 2 845 633,25 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podaly žalované 1) a 2) dovolání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částka 4 400 000 Kč, kterou navrhla žalobkyně k vypořádání a za kterou si žalovaný koupil nemovitost v XY, představovala výlučné prostředky původního žalovaného O. S., a proto ji do vypořádání SJM nezahrnul. Konkrétně 2 000 000 Kč žalovanému vrátil jeho bratr M. S. z titulu zápůjčky uzavřené ještě před vstupem do manželství, dále si na koupi nemovitosti žalovaný na jaře 2008 půjčil 700 000 Kč od bratra a 300 000 Kč od pana M. Dále byly na nákup nemovitosti použity finanční prostředky ve výši cca 1 400 000 Kč, které pocházely z účtu žalovaného u ČSOB, a. s. Odvolací soud však, aniž by provedl nové dokazování nebo dokazování zopakoval, dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1546/99 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 275/98, podle kterých vycházejí-li skutková zjištění z výpovědi účastníka řízení a svědků, je třeba dokazování zopakovat v každém případě. Odvolací soud nezopakoval výslech účastníka, listinné důkazy ani výslech svědka. Odvolací soud tak nehodnotil všechny důkazy jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Dále odvolací soud nesprávně vyhodnotil, že původní žalovaný nesplnil vysvětlovací povinnost, tj. že o původu finančních prostředků nic netvrdil nebo to tvrdil jen z části. Žalovaný totiž vysvětlovací povinnost splnil před soudem prvního stupně. Dále dovolatelky vytýkají nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že původní žalovaný je povinen vyplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 1 845 633,25 Kč, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil ve výroku I a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–III a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhly také odklad právní moci nebo vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání nepovažuje za přípustné ani důvodné. Tvrzení dovolatelek považuje za nepodložená a nesprávná. Ačkoliv se podle nich měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí, o jakou rozhodovací praxi by mělo jít. Jejich argumentace navíc zcela spočívá na polemice se skutkovými zjištěními soudů. Námitka, že odvolací soud nezopakoval dokazování je nesprávná, což jednoznačně vyplývá z napadeného rozsudku i protokolů o jednání. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1546/99 citovaném v dovolání je uvedeno, že výslechy účastníků a svědků musí odvolací soud, odchyluje-li se od skutkového závěru soudu prvního stupně, opakovat, popřípadě doplnit. Odvolací soud seznámil účastníky se svým předběžným náhledem na věc a poučil je ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., že nepostačuje tvrzení původního žalovaného, že prostředky měl ve výlučném vlastnictví z doby před uzavřením manželství, ale musí tvrdit a prokázat, že právě tyto prostředky byly použity na zaplacení kupní ceny nemovitosti, a prokázat, že částka ve výši 2 800 000 Kč byla jeho výlučným vlastnictvím. Zároveň odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, že důkazní břemeno zatěžuje žalovaného. Původní žalovaný důkazní břemeno neunesl, protože sice tvrdil, že finanční prostředky jsou v jeho výlučném vlastnictví, ale tuto skutečnost neprokázal. Dodává, že skutečnost, jakým právním režimem se finanční prostředky řídí, není skutkovým zjištěním, ale právním posouzením. Námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně jsou nepřípustné. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Žalovaní 3) a 4) se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelky v dovolání především zpochybňují odklon odvolacího soudu od skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Ve vztahu k – v zásadě jediné sporné otázce vymezené dovoláním – platbě kupní ceny ve výši 4 400 000 Kč, za kterou původní žalovaný zakoupil nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, odvolací soud vyšel z toho, že na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně seznámil účastníky se svým stanoviskem, a vzal za prokázané, že žalovaný na koupi získal v roce 2007 půjčku ve výši 1 000 000 Kč a že na zakoupení nemovitostí použil finanční prostředky ve výši cca 1 400 000 Kč, které pocházely z účtu u ČSOB a. s., č. ú. XY, jehož zůstatek byl pak v rámci vypořádání přikázán žalovanému. Ve vztahu k této části úhrady kupní ceny učinil dílčí závěr, že částka 2 400 000 Kč představovala výlučné prostředky žalovaného, které použil na úhradu kupní ceny, a právě proto, že se jednalo o prostředky výlučné na pořízení výlučného majetku, je žádným způsobem do vypořádání SJM nepromítl.
Úhrada kupní ceny v této části není předmětem dovolání (zjevně proto, že závěry učiněné odvolacím soudem byly ve prospěch původního dovolatele, a dovolací soud proto není oprávněn posuzovat věcnou správnost či nesprávnost této části rozsudku odvolacího soudu).
Ve vztahu ke zbylé části úhrady kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč odvolací soud poučil původního žalovaného podle §118a o. s. ř., že nemá za prokázané, že by žalovaný po datu 10. 12. 2007 disponoval další částkou, která by netvořila součást společného jmění manželů a kterou by použil k úhradě kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 26. 5. 2008. Okolnost, která měla vyjít v průběhu řízení najevo ohledně toho, že žalovaný před uzavřením manželství disponoval částkou nejméně ve výši 2 000 000 Kč, nepovažoval odvolací soud za právně významnou proto, že žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by tyto peníze použil na zaplacení kupní ceny. Žalovaný však po poučení odvolacím soudem navrhl provést k prokázání těchto skutečností důkaz svou účastnickou výpovědí a výslechem svědků L. C., V. Ž. a I. S. Odvolací soud tyto důkazy provedl a uzavřel, že žádnou z těchto výpovědí nebylo prokázáno, že žalovaný použil na úhradu kupní ceny finanční prostředky, které získal před uzavřením manželství se žalobkyní. Proto částku 2 000 000 Kč zařadil do vypořádání SJM (míněno zřejmě v podobě tzv. vnosu ze společného majetku do majetku výlučného).
K této části úvah odvolacího soudu pak dovolání zjevně míří a se závěry odvolacího soudu nesouhlasí.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
U důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolatelky sice odkazují na relevantní judikaturu k §213 o. s. ř., v dovolání však vůbec nekonkretizují, jaký konkrétní důkaz měl odvolací soud opětovně provést ve vztahu k prokázání částky ve výši 2 000 000 Kč, kterou nakonec odvolací soud zařadil do vypořádání, ale neprovedl jej, čímž se odchýlil od této rozhodovací praxe. Dovolací řízení přitom nemá představovat bezbřehý přezkum, při němž by měl dovolací soud nahrazovat procesní aktivitu dovolatele a hledat dovolací důvod, který má být patřičně vymezen v dovolání. Jestliže tedy v dovolání není výslovně namítnuto, které konkrétní důkaz soud nezopakoval, a zároveň odůvodnění, proč je tento důkaz relevantní ve vztahu k prokázání, že zbylá částka ve výši 2 000 000 Kč byla ve výlučném vlastnictví původního žalovaného a použita na úhradu kupní ceny, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud nemůže přezkoumat, zda v případě daného důkazu došlo k pochybení.
Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že vyzýval žalovaného nejenom ke splnění povinnosti důkazní, ale také k povinnosti tvrzení, maje za to, že žalovaný potřebná tvrzení k okolnostem úhrady kupní ceny neuvedl. Po poučení podle §118a o. s. ř. a doplnění tvrzení i označení důkazů k těmto – z daného pohledu novým – tvrzením odvolací soud navržené důkazy provedl a vyhodnotil je způsobem uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku. Zjevně tedy vyšel z toho, že žalovaný svou procesní povinnost tvrzení dodatečně splnil a následně se zabýval splněním povinnosti důkazní z pohledu důkazů navržených v odvolacím řízení žalovaným k jím uvedeným doplňujícím tvrzením.
Dále dovolatelky namítají, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil, že původní žalovaný nesplnil vysvětlovací povinnost.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, a sice proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na vysvětlovací povinnosti původního žalovaného. Řešení této otázky je proto zjevně bezpředmětné.
Míří-li snad uvedený dovolací argument na tu část rozhodnutí odvolacího soudu, kde odvolací soud uvedl, že žalovaný původně vůbec neuváděl, že by část kupní ceny měla být uhrazena z jeho výlučných finančních prostředků, které měl mít před uzavřením sňatku se žalobkyní, je tato námitka bezpředmětná potud, že odvolací soud toto tvrzení žalovaného uvedené po poučení podle §118a o. s. ř. akceptoval a prováděl k jeho prokázání důkazy navržené žalovaným v odvolacím řízení.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky napadající rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť dovolání může směřovat toliko do pravomocných rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej §236 o. s. ř.). Stejně tak dovolací soud nemohl přihlédnout k tvrzeným vadám řízení a ke zpochybnění skutkových závěrů, neboť skutkovými závěry je dovolací soud vázán a k případným vadám řízení by mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo z jiných důvodů přípustné (srov. §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných 1) a 2) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované ve stanovené lhůtě povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu