ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2616.2021.3
sp. zn. 22 Cdo 2616/2021-644
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně CH. , IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124, proti žalovanému M. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1013/27, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 25/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2021, č. j. 19 Co 278/2020-593, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2021, č. j. 19 Co 278/2020-593, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) nejprve rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 16 C 25/2006-334, uložil žalovanému povinnost odstranit stavbu č. p. XY z pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY, obci XY, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (Krajský plemenářský podnik, s. p.) postavil předmětnou stavbu na pozemku ve vlastnictví státu, který měl ve správě; z hlediska veřejného práva šlo o stavbu dočasnou, povolenou nejprve jen do konce roku 1980, později ještě od roku 1997 do roku 1999, a v roce 2000 změněnou na stavbu trvalou (rozhodnutí správního orgánu o změně na stavbu trvalou nicméně Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutím z 27. 2. 2017, č. j. 8 As 79 /2014-124, a dodnes není ve věci rozhodnuto). Po privatizaci Krajského plemenářského podniku se stala vlastnicí stavby i pozemku žalobkyně, která prodala stavbu žalovanému kupní smlouvou ze dne 20. 11. 1992. Mezi stranami existovala ústní dohoda, podle které žalobkyně v budoucnu žalovanému prodá i pozemek pod stavbou; z důvodu nedořešené privatizace nicméně uzavřeli účastníci k pozemku dne 17. 12. 1992 jen nájemní smlouvu na dobu určitou, do 31. 12. 1999. Současně s nájemní smlouvou byla uzavřena i smlouva o smlouvě budoucí, ve které se žalobkyně zavázala prodat žalovanému pozemek pod stavbou do 31. 12. 1994. Tento závazek žalobkyně nesplnila, žalovaný se však nahrazení projevu vůle nedomáhal. V roce 1999 pak účastníci uzavřeli další nájemní smlouvu k pozemku pod stavbou a k vedlejšímu pozemku, s dobou trvání nájmu do konce roku 2005. Po skončení nájmu žalobkyně podala žalobu na odstranění stavby.
Po právní stránce soud prvního stupně postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že v projednávané věci nešlo o stavbu neoprávněnou, neboť v době výstavby měl stavebník právní důvod umístění stavby na pozemku. Pokud však žalovaný uzavřel nájemní smlouvy a smlouvu o budoucí kupní smlouvě, musel vědět, že jeho právo mít na pozemku stavbu není časově neomezené a po skončení nájmu bude muset dočasnou stavbu z pozemku žalobkyně odstranit. Protože žalovaný o dočasnosti právního titulu věděl a musel s ním být srozuměn, neshledal ani důvod pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 24. 9. 2019, č. j. 19 Co 242/2019-390, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci potud, že stavba žalovaného je oprávněná, avšak uzavřením nájemních smluv se právo trvalé trvalého charakteru změnilo na právo dočasné. Judikatura nicméně výjimečně připouští zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (resp. zjevné zneužití práva), pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99). Protože soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s námitkami žalovaného ohledně zjevného zneužití práva ze strany žalobkyně, odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 5. 2020 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně doplnil dokazování a vázán právním názorem odvolacího soudu posuzoval, zda došlo ke splnění podmínek pro odepření ochrany práva vlastnickou žalobou – tedy zda se jedná o zjevné zneužití práva. Shledal, že odstranění stavby by představovalo její úplné znehodnocení (bod 53 odůvodnění), žalovaný by přišel také o sídlo podnikání, které využívá od roku 1992 (bod 55 odůvodnění), a zároveň by odstranění stavby nepřineslo žalobkyni odpovídající prospěch, neboť má v areálu více jak 35 000 m2 pozemků se třemi velkými vjezdy, a svůj doložený stavební záměr tak může realizovat v jiném místě než zrovna na pozemku, který je zastavěn stavbou žalovaného a jehož výměra činí 446 m2 (bod 57 odůvodnění). Protože podmínky pro odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně ve smyslu §8 o. z. byly splněny, soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací následně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 19 Co 278/2020-593, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalovaný je povinen odstranit stavbu č. p. XY z pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY, obec XY, do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výrok III).
Krajský soud poté, co zčásti zopakoval dokazování provedením důkazů, k nimž okresní soud nepřihlížel, dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně zjevného zneužití práva. Vůle účastníků je z nájemních smluv zřejmá a není pochyb o tom, že v době uzavření kupní smlouvy měly strany v úmyslu uzavřít po dokončení privatizace i kupní smlouvu k pozemku pod stavbou. Zásadní je však skutečnost, že se žalovaný nedomáhal svého práva ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, a přišel tak o možnost zajistit si zákonným způsobem právo užívání pozemku, neboť povinnost žalobkyně ze smlouvy zanikla. Pokud žalovaný mohl žalobou na nahrazení projevu vůle dosáhnout stavu, jehož se nyní snaží dosáhnout vznesením námitky zneužití práva, nelze mít zásah do vlastnického práva žalobkyně za opodstatněný. Zopakoval také, že uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou se právo trvalého charakteru ohledně užívání pozemku změnilo na právo dočasné; žalovanému muselo být zřejmé, že uplynutím doby nájmu nájemní vztah skončí a on bude povinen pozemek vyklidit. Uvedl také, že v době prodeje byla stavba již 12 let nepovolená, a měla tedy být podle veřejného práva odstraněna; k žádosti žalovaného bylo později povoleno její užívání do konce roku 1999, dodnes ale nebylo rozhodnuto o změně užívání stavby z dočasné na trvalou. Skutečnost, že stavba není povolená, lze přitom podpůrně zohlednit i v řízení o vlastnické žalobě (k tomu odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001), a také v souzené věci jde o jeden z důvodů, pro které v konečném důsledku nelze považovat právo žalobkyně na odstranění stavby za zjevné zneužití práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný (dovolatel) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). K jednotlivým dovolacím námitkám viz dále.
Žalobkyně podala k dovolání vyjádření, v němž podrobně zopakovala svoji předchozí argumentaci a plně se ztotožnila s napadeným rozhodnutím.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 o. z., se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 o. z. Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Protože soud prvního stupně ve věci znovu rozhodoval po 1. 1. 2014, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 89/2012 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to pokud jde o posouzení zjevného zneužití práva.
Ke změně práva stavby trvalého charakteru na právo dočasné:
Dovolatel především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou došlo ke změně práva trvalého charakteru na právo dočasné. Namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které uzavření nájemní smlouvy ještě samo o sobě nemusí značit vůli změnit trvalý důvod užívání na důvod dočasný (jde např. o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012); právě tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť nájemní smlouvu účastníci uzavřeli výhradně za účelem finančního vyrovnání do doby převodu pozemku, a nemělo tak jít o změnu trvalého důvodu užívání na důvod dočasný. Rozhodnutí je také v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která nepřipouští možnost nařídit odstranění oprávněné stavby.
Zřídil-li stavebník, který byl v době výstavby vlastníkem pozemku, na tomto pozemku nemovitou stavbu, a šlo tak o stavbu oprávněnou, nepřichází do úvahy odstranění stavby ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby. Vlastník pozemku se proto nemůže domáhat odstranění stavby; přesto je nutno vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku vypořádat, protože stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby užívá pozemek bez právního důvodu. Tento vztah mezi nimi se vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, uveřejněný pod číslem 54/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále také „Rc 54/2020“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1226/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005].
To však neplatí bezvýjimečně, neboť princip autonomie vůle umožňuje smluvním stranám nahradit formou privativní novace právo opravňující k vybudování a umístění časově neomezené stavby jiným právním vztahem (typicky nájemní vztah), a naopak. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili určité právo za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010; k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, na kterém dovolatelka staví své dovolací námitky).
Pokud tedy vlastník pozemku prodá stavbu oprávněně umístěnou na tomto pozemku a účastníci si následně právní režim stavby (nyní již) na cizím pozemku sjednají prostřednictvím nájemního vztahu, po zániku nájmu se vlastník pozemku může s úspěchem domoci odstranění stavby umístěné na tomto pozemku. Nepřiměřenou tvrdost zákona je pak možné řešit prostřednictvím zákazu zjevného zneužití práva podle §8 o. z.; dříve podle §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále také jen „obč. zák.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 930/2016).
Současně však Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, a ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012, upozornil – a právě na to poukazuje dovolatelka – že v praxi mohou nastat situace, kdy uzavření nájemní smlouvy nebude ve skutečnosti představovat dohodu o dočasném užívání pozemku za úplatu (a neuplatí se tak bez dalšího závěr uvedený v předchozím odstavci), nýbrž půjde výlučně o způsob sjednání úplaty za užívání pozemku, avšak bez vlivu na právní důvod jeho užívání. Jinými slovy řečeno, vůlí smluvních stran bude jedině sjednat úplatu k již existujícímu právu časově neomezeného užívání pozemku, zvolí však neodpovídající smluvní typ, resp. nesprávné označení smlouvy. V takovém případě nebude možné ze samotného uzavření nájemní smlouvy usuzovat na zánik původního práva stavby trvalého charakteru.
Zjištění těchto skutečností je nicméně otázkou skutečné vůle účastníků smlouvy, tedy otázkou skutkovou.
V projednávané věci odvolací soud vysvětlil, že dříve trvalé právo k pozemku (které by v souladu s výše uvedenou judikaturou bránilo nároku na odstranění stavby) se uzavřením nájemních smluv změnilo na právo dočasné, přičemž v odůvodnění uvedl, jaké úvahy jej vedly k závěru o tom, že vůlí smluvních stran skutečně bylo sjednat dočasné právo užívání; opřel se zejména o skutečnost, že z nájemních smluv se taková skutečnost nepodává a druhá nájemní smlouva z roku 1999 co do důvodu užívání žádným způsobem nerozlišovala mezi pozemkem přímo pod stavbou (k němuž mělo dovolatelce podle jejího tvrzení již předtím svědčit trvalé právo) a pozemkem par. č. 476/3, k němuž dovolatelka předtím žádný právní titul neměla ani to netvrdila (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Protože dovolatelka z provedených důkazů dovozuje jiná skutková zjištění ohledně vůle účastníků při uzavírání nájemních smluv, dovolání je v této části polemikou se skutkovými zjištěními, resp. s hodnocením důkazů. Skutková zjištění nicméně dovolací soud není oprávněn přezkoumat. Občanský soudní řád již neobsahuje dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a v dovolacím řízení proto nelze zpochybnit skutková zjištění – nyní je možné podat dovolání jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (právě to však činí dovolatelka v projednávané věci); samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
V této části je tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu – za současného zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Pokud by však v dalším řízení došlo ke změně zjištěného skutkového stavu (viz níže, to však Nejvyšší soud nepředjímá), nebyl by vyloučen opačný závěr.
K rozporu uplatněného nároku na odstranění stavby se zákazem zjevného zneužití práva:
Dále dovolání namítá, že při posuzování otázky zjevného zneužití práva se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215), a na něho navazujícího nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 (N 78/89 SbNU 195).
Z těchto rozhodnutí (ani z dalších rozhodnutí, která dovolatel v dovolání zmiňuje) na první pohled nevyplývá žádný konkrétní právní závěr, od něhož by se měl odvolací soud v projednávané věci odchýlit, a dovolatel žádný takový výslovně neuvádí. S ohledem na obsah citovaných rozhodnutí a obsah dovolání má jít podle všeho o obecný závěr, že soud je povinen při posuzování rozporu uplatněného nároku se zákazem zjevného zneužití práva přihlížet ke všem podstatným okolnostem věci. Tomu odpovídají uplatněné dovolací námitky, podle kterých odvolací soud nepřihlédl k některým podstatným skutečnostem, zejména k rozdílnému ujednání ohledně pozemku pod stavbou dovolatele a pozemku par. č. XY v druhé nájemní smlouvě z roku 1999 (zatímco k pozemku par. č. XY byla sjednána povinnost odstranit provedené úpravy, pozemku par. č. st. XY se taková povinnost netýkala), dále k tomu, že žalobkyně dovolateli v době koupě zatajila skutečný právní stav předmětu koupě (dovolatel nevěděl, že jde o stavbu dočasnou z hlediska předpisů veřejného práva), a konečně k tomu, že žalobkyně dovolatele opakovaně ujišťovala, že mu pozemek par. č. st. XY prodá.
Nejprve je namístě zopakovat, že pokud zde dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávná skutková zjištění (to se týká skutečné vůle smluvních stran při uzavírání nájemních smluv), nemohl se dovolací soud těmito námitkami z výše uvedených důvodů zabývat.
Co se týká námitky, že žalobkyně dovolatele opakovaně ujišťovala, že mu pozemek par. č. st. XY prodá, a že mu zatajila časově omezené povolení stavby, v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, na který dovolatelka rovněž odkazuje, Nejvyšší soud uvedl: „Při posuzování podmínek pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. je však vždy třeba brát v úvahu princip vlastnické svobody, vyjádřený též v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle které vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Z tohoto principu vyplývá i právo vlastníka neužívat věc, pokud mu její užívání není uloženo zákonem. Zamítá-li soud vlastnickou žalobu proto, že uplatnění práva vlastníka na ochranu je v rozporu s dobrými mravy, jde v podstatě o případ nuceného omezení vlastnického práva (byť v případě, že se změní skutkové okolnosti, které vedly k zamítnutí žaloby, může se vlastník opět u soudu domáhat ochrany). Nelze sice vyloučit, že uplatnění práva vlastníka bránit se proti neoprávněným zásahům může být v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy; půjde však vždy o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).“
Ustanovení §8 o. z. (dříve §3 odst. 1 obč. zák.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).
Dovolací soud přitom zdůraznil, že zákaz zneužití práva (§8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§8 o. z.), závisí tedy na posouzení konkrétních okolností věci. Odvolací soud uvedl, že „v postupu žalobkyně, resp. tehdejšího statutárního orgánu žalobkyně lze jistě shledat určité prvky svévole, resp. zneužití práva (když tehdejší prokurista a představenstvo společnosti připravili pro žalovaného nájemní smlouvu a ujišťovali jej o tom, že mu pozemek, na němž stavba stojí, převedou do vlastnictví, což se později neuskutečnilo; navíc jej zřejmě neinformovali o tom, že stavba je vlastně ilegální)“. Zároveň ale uvedl, že „k výrazným pochybením v celém procesu došlo zejména ze strany žalovaného. Ten si dostatečně nestřežil svá práva, když nevyužil oprávnění ze smlouvy o smlouvě budoucí a v zákoně stanovené lhůtě se nedomáhal nahrazení projevu vůle žalobkyně soudním rozhodnutím. Taktéž si neověřil, že kupuje stavbu – ze stavebně právního hlediska – dočasnou, u níž doba (povoleného) užívání dávno uplynula.“
Tato úvaha je zjevně nepřiměřená. Jednání kupujícího se zpravidla nevymyká běžné opatrnosti, jestliže si kupující neověří údaje o existenci stavebního povolení či kolaudace stavby; není zpravidla nutné takové údaje ověřovat, nevyplývají-li z jednání mezi stranami či ze stavu budovy okolnosti, ze kterých se podává jasná pochybnost o tom, že stavba má potřebná veřejnoprávní povolení. Nemá-li je, je na prodávajícím, aby kupujícího v souladu se zásadou poctivosti (§6 odst. 1 a 2 ve spojení s §3030 o. z.) na tuto skutečnost upozornil; pokud tak neučiní, jedná kupující v omylu vyvolaném prodávajícím, ať již úmyslně nebo z nedbalosti. Tuto okolnost tak nelze klást v neprospěch žalovaného, tíží naopak žalobkyni.
Vzhledem k okolnostem věci, kdy se posouzení jednání žalobkyně jako zjevného zneužití práva pohybuje „na hranici“, může být nesprávné posouzení jednoho z důvodů pro vyloučení závěru o zneužití práva potenciálně významné; za této situace je právní závěr o tom, že jednání žalobkyně nelze posoudit jako zneužití práva, předčasný, a tudíž nesprávný. Je tak dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
K nedostatkům odůvodnění:
Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud neprovedl některé jím navržené důkazy a toto opomenutí nijak nezdůvodnil. „Patří mezi ně notářské zápisy s dřívějšími představiteli žalobkyně i čestné prohlášení ze dne 20. 12. 2019, ve kterém tehdejší statutární orgán žalobkyně – R. – zcela zřetelně uvedl, že předmětnou smlouvu v části sporného pozemku pod stavbou považovala i žalobkyně, a to jeho prostřednictvím, za dohodu o úplatě za užívání pozemku pod stavbou, nikoliv za smlouvu nájemní. V řízení tak byl předložen důkaz, který zjevně a srozumitelně doložil dosavadní tvrzení žalovaného, přičemž se jednalo o otázku, která zásadním způsobem dopadá na výsledek tohoto soudního sporu.“ Tvrdí, že za této situace „bylo úkolem odvolacího soudu vypořádat se náležitě s tímto nastalým stavem, provést výslech navrhovaného svědka a následně přinejmenším komplexně a pečlivě zdůvodnit, z jakého důvodu předloženou smlouvu (dohodu o úplatě) hodnotí odlišně, než její přímí aktéři pod touto smlouvou (dohodou) podepsaní (z pohledu žalovaného jde o hodnocení rozporné s vůlí stran).“
Odvolací soud se tím měl odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 4092/19, podle kterého soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Dále se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, konkrétně od závěru, že se soud „musí vypořádat s ostatními v řízení provedenými důkazy, ze kterých vyplývají protichůdné skutečnosti. Bude tak nutné, aby soud uvedl hodnotící hledisko, tj. logickou úvahu, která ho vedla k tomu, že z jednoho důkazu učinil skutková zjištění, zatímco jiný důkaz, který je s prvním důkazem v rozporu, za relevantní nepovažoval a žádná skutková zjištění z něj neučinil. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí totiž soud (stručně a jasně) uvést, jak k závěru ohledně této skutečnosti dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá a jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1792/2009).“
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Dovolací soud již v minulosti mnohokrát uvedl, že takto vymezený obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je třeba vždy aplikovat s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Uvedené závěry Ústavního soudu ostatně dovolatel sám cituje.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011).
Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav).
Dovolatel předložil soudu listiny (č. l. 318–321 a násl. a č. l. 547–552), které obsahovaly mimo jiné čestné prohlášení R. a p. S. (bývalého prokuristy a bývalého člena statutárního orgánu žalobkyně) o tom, že žalobkyně měla v úmyslu pozemek dovolateli prodat a že nájemní smlouvy nebyly uzavírány za účelem změny trvalého práva na právo dočasné. Soud prvního stupně četl prvně jmenované listiny při jednání dne 4. 12. 2019 (č. l. 396), důkaz čtením zbylých listin pak provedl odvolací soud, když zopakoval a zčásti doplnil dokazování při jednání dne 2. 3. 2021 (č. l. 575). K možnému výslechu R. dovolatel v řízení doslova uvedl, že „pokud by soud pokládal toto prohlášení [míněny výše uvedené listiny mimo jiné s čestným prohlášením R. – pozn. dovolacího soudu] za nedostačující, navrhuje žalovaný jeho výslech“. Výslech svědka navrhl eventuálně, zjevně pro případ, že by soud z čestných prohlášení nevzal za zjištěné, co se snažil předložením těchto listin prokázat, a to že vůlí žalobkyně (resp. jejích statutárních orgánů) při uzavírání nájemních smluv bylo pouhé ujednání úplaty za užívání pozemku, ke kterému žalovanému nadále svědčilo trvalé právo stavby. K posouzení toho, zda účastníci v nájemní smlouvě ze dne 17. 12. 1992 opravdu sledovali cíl, aby po uplynutí této doby žalovaný stavbu odstranil, je významná i skutečnost, že současně uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, že tedy předpokládali převod zastavěného pozemku na žalovaného.
Čestná prohlášení R. a p. S. o tom, že nájemní smlouvy byly uzavírány toliko za účelem sjednání úplaty za užívání pozemku a nikoli za účelem změny právního důvodu užívání pozemku, a dále také rozdílná ujednání ohledně povinnosti odstranit po skončení nájemní smlouvy provedené úpravy u pozemků par. č. XY a par. č. st. XY, jsou ve zjevném rozporu s důkazy, o které odvolací soud opřel skutkový závěr o skutečné vůli smluvních stran nájemních smluv; jsou tu tedy protichůdné důkazy.
Jestliže se však odvolací soud žádným způsobem s těmito protichůdnými důkazy nevypořádal (byť čestná prohlášení vzal v potaz, jak je patrné z bodu 7 odůvodnění), resp. neodůvodnil, jak právě ve světle protichůdných důkazů dospěl k závěru, že účelem nájemních smluv byla změna právního důvodu užívání pozemku, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ke které dovolací soud přihlédl i bez návrhu podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu