ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1920.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1920/2019-235
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované I. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem v Jičíně, Sladkovského 51, o zaplacení 77 520 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 207 C 6/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 2019, č. j. 19 Co 350/2018-217, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 2019, č. j. 19 Co 350/2018-217, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 207 C 6/2017-178, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 77 520 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 19. 1. 2017 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci za dobu trvání jejich manželství uzavřeli dne 26. 4. 2013 smlouvu o úvěru na částku v celkové výši 213 365 Kč, přičemž měsíční splátka úvěru činila 4 080 Kč (včetně částky za pojištění úvěru). Závazek ze smlouvy o úvěru se stal v souladu s §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) součástí společného jmění manželů (dále též „SJM“). Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 11. 2013, č. j. 11 C 297/2013-5, s právní mocí rozsudku ke dni 2. 12. 2013. Se zánikem manželství účastníků zaniklo i SJM. Po rozvodu manželství nebyla mezi účastníky uzavřena písemná dohoda o vypořádání SJM ve smyslu §150 odst. 1 obč. zák., ani nebyl žádným z účastníků podán návrh na vypořádání SJM rozhodnutím soudu podle §150 odst. 3 obč. zák. Společné jmění účastníků bylo tedy po uplynutí zákonné lhůty tří let vypořádáno na základě nevyvratitelné zákonné domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák., a to tak, že závazek z úvěrové smlouvy se stal předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, kdy každý z nich se má na jeho úhradě podílet jednou polovinou. Od rozvodu manželství splátky úvěru hradil po celou dobu žalobce, žalovaná se na splácení společného závazku nepodílela. Žalobce proto žalobou ze dne 15. 2. 2017 požadoval po žalované jako tzv. následný regres ve smyslu §511 odst. 3 obč. zák. zaplacení poloviny splátek úvěru, jež v období od 1. 12. 2013 do 31. 1. 2017 uhradil za ni, přičemž se jednalo o celkem 38 měsíčních splátek v celkové výši 155 040 Kč; žalovaná tak měla žalobci uhradit polovinu, tj. 77 520 Kč.
Soud prvního stupně k námitce žalované, že nárok uplatněný žalobcem je v rozporu s dobrými mravy s ohledem na uzavření ústní dohody o vypořádání SJM, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení před soudem prvního stupně byla prokázána existence ústní dohody o vypořádání SJM, jež byla mezi účastníky uzavřena před rozvodem manželství v létě 2013 a jejímž obsahem bylo, že žalobci do jeho výlučného vlastnictví připadnou veškeré movité věci ze společného jmění s tím, že žalobce zároveň převezme závazek ze společné smlouvy o úvěru výhradně na sebe a tento úvěr doplatí. S ohledem na obsah ústní dohody o vypořádání SJM (byť z důvodu nedodržení písemné formy absolutně neplatné) a následné jednání účastníků v souladu s obsahem této dohody považoval soud prvního stupně požadavek žalobce uplatněný žalobou podanou po uplynutí zákonné tříleté lhůty, kdy již nebylo možné uzavřít platnou dohodu o vypořádání SJM v písemné formě anebo podat návrh na vypořádání SJM rozhodnutím soudu, za požadavek uplatněný v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 19 Co 350/2018-217, potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek žalobce uplatněný žalobou je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Porušení dobrých mravů spatřoval odvolací soud zejména v nerespektování uzavřené ústní dohody ze strany žalobce s tím, že pokud by bylo žalobě vyhověno, připadla by žalobci na základě nevyvratitelné zákonné domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák. veškerá aktiva ze zaniklého společného jmění, a navíc by mu žalovaná byla nucena zaplatit polovinu splátek společného úvěru, jenž měl podle dohody účastníků doplatit žalobce. Uplatnění nároku žalobce na zaplacení poloviny splátek úvěru po uplynutí zákonné tříleté lhůty, kdy již žalovaná nemá žádnou možnost domáhat se svého zákonného podílu na aktivech zaniklého společného jmění, je třeba považovat za šikanózní výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy a pravidly slušnosti, a kterému proto nelze přiznat soudní ochranu.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V dovolání namítá zejména nesprávnost závěru odvolacího soudu, že jednání žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno uzavření dohody o vypořádání SJM, která je sice pro nedostatek formy absolutně neplatná, nicméně jak soud prvního stupně, tak následně soud odvolací z ní vyvozovaly práva a povinnosti účastníků, v důsledku čehož dospěly k závěru, že žalobce jednal v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr odvolacího soudu však není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to konkrétně s rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, nebo s usnesením ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3451/2007. Žalobce namítá, že z uvedených rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že z absolutně neplatného právního úkonu nemohou stranám vznikat žádná práva a povinnosti, a to ani s odkazem na dobré mravy či dobrou víru jednajícího.
Dále žalobce namítá, že dobré mravy jako korektiv tvrdosti zákona lze využít pouze v naprosto výjimečných případech, kdy musí být dostatečně prokázáno, že zákonnou úpravou byla natolik poškozena práva jedné ze stran, že nelze na zákonných ustanoveních trvat a může být rozhodnuto contra legem . Pro užití korektivu dobrých mravů však podle žalobce nebyly splněny podmínky, což představuje rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomuto odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 307/2012.
Žalobce je dále přesvědčen o tom, že rozsudek odvolacího soudu je překvapivým rozhodnutím, neboť odvolací soud nepostupoval v souladu se svým původním právním názorem uvedeným v usnesení ze dne 24. 4. 2018, č. j. 19 Co 32/2018-160, kterým byl zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 10. 2017, č. j. 207 C 6/2017-105, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, aby se vypořádal s námitkou žalované ohledně rozporu jednání žalobce s dobrými mravy.
Dále žalobce uvádí, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s veškerými námitkami, které uvedl v odvolání, a sice námitkou neprovedeného dokazování hodnoty movitých věcí, jež byly součástí SJM, a dále námitkou vigilantibus iura scripta sunt v souvislosti s nečinností žalované, která nevyužila svých zákonných možností a v průběhu tříleté lhůty nevyzvala žalobce k uzavření řádné dohody, ani nepodala návrh na vypořádání SJM soudu, což nemůže jít nyní k tíži žalobce.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku I. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Jelikož k uzavření dohody o vypořádání SJM došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této dohody podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Pokud však jde o otázku souladnosti uplatněného nároku ze strany žalobce s obecnými právními korektivy, je třeba tuto otázku po 1. 1. 2014 posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to především v režimu §8 a zakotveného zákazu zjevného zneužití práva [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání namítá nesprávnost aplikace korektivu dobrých mravů do poměrů řešené věci.
Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se odvolací soud při řešení vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že v důsledku uzavření ústní dohody o vypořádání SJM, byť je tato dohoda pro nedostatek formy absolutně neplatná, je jednání žalobce spočívající v podání žaloby na zaplacení poloviny splátek ze společného úvěru po uplynutí zákonné lhůty tří let, kdy již není možné uzavření řádné dohody v písemné formě, ani podání návrhu na vypořádání SJM rozhodnutím soudu, jednáním v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Podle §150 odst. 1 obč. zák. dohoda o vypořádání SJM musí mít písemnou formu.
Ve smyslu §40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Nedostatek písemné formy dohody o vypořádání SJM má proto za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (srov. vztah ustanovení §40 odst. 1 a §40a obč. zák.).
Podle §149 odst. 1 a 2 věta první obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné.
Podle §150 odst. 4 věta první obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá.
SJM za účinnosti obč. zák. zanikalo typicky zánikem manželství; zaniklo-li, provedlo se vypořádání. Podle ustálené soudní praxe nicméně nebylo možné uzavřít platně dohodu o vypořádání SJM před rozvodem manželství [k tomu srovnej Zásady Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1965, sp. zn. Prz 51/65, publikované pod č. 70/1965 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek]. Výjimku tvořil postup podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), který předpokládal u tzv. nesporného rozvodu předložení písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. V případě, že dohoda o vypořádání SJM byla uzavřena ještě před rozvodem manželství, tedy před zánikem společného jmění účastníků, je tato dohoda ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s §149 ve spojení s §150 obč. zák. absolutně neplatná.
Tyto závěry se v dané věci promítají potud, že dohoda účastníků o vypořádání SJM byla absolutně neplatná ze dvou samostatných důvodů – jednak pro chybějící písemnou formu a jednak proto, že byla uzavřena ještě za trvání manželství.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že absolutní neplatnost právního úkonu nelze odvrátit ani za použití korektivu dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák. Absolutní neplatnost totiž nastává přímo ze zákona a nikoliv z jednání subjektů občanskoprávního vztahu, jež by bylo možno – v souladu s dikcí §3 odst. 1 obč. zák. – charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který by bez právního důvodu zasahoval do práv a oprávněných zájmů jiných, popř. by byl v rozporu s dobrými mravy [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3451/2007, citovaná v dovolání, nebo dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1053/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 854/2012 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Absolutní neplatnost ve smyslu výše citované judikatury působí přímo ze zákona, tudíž subjektivní práva a povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů vyplývá, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o vypořádání SJM pouze ústní formou, nikoliv písemnou. S ohledem na §150 odst. 1 obč. zák. a výše uvedené je však taková dohoda absolutně neplatná pro nedostatek formy ve smyslu §40 odst. 1 obč. zák. Správný závěr o absolutní neplatnosti ústní dohody přitom učinil jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.
Mimo to z obsahu spisu vyplývá, že k uzavření ústní dohody o vypořádání SJM mělo mezi účastníky dojít v létě roku 2013, přičemž k rozvodu manželství došlo až s právní mocí rozsudku ke dni 2. 12. 2013. Uvedená dohoda je tedy absolutně neplatná také pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák., a to z toho důvodu, že byla mezi účastníky uzavřena ještě před rozvodem manželství, tedy před zánikem SJM, přičemž o výjimku ve smyslu §24a zákona o rodině se v posuzovaném případě nejednalo.
Předně je třeba poukázat na skutečnost, že odvolací soud žalobu nesprávně zamítl pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. a nikoliv podle §8 o. z. Dovolací soud však již v minulosti připustil, že judikaturu k §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k §8 o. z. [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )], a proto dovolací soud dospěl k závěru, že odkaz na nesprávný právní předpis by v posuzované věci neměl vliv na správnost napadaného rozhodnutí, tudíž by toto pochybení samo o sobě nemohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Závěry odvolacího soudu nicméně neobstojí ani z hlediska svého obsahu.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz) ].
Ustanovení §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená [srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Úvahy nalézacích soudů jsou založeny na výchozí myšlence, že pokud byla mezi účastníky uzavřena dohoda o vypořádání SJM, podle které se měly strany následně chovat, je požadavek žalobce na zaplacení žalované částky v rozporu s dobrými mravy proto, že žalovaná po uplynutí tří let od zániku SJM, kdy žalobce žalovaný nárok uplatnil, již nemohla podat žalobu na vypořádání SJM.
I když soudy tuto úvahu blíže nekonkretizují, zřejmě směřují k závěru, že důsledkem uplynutí tří let od zániku SJM je právní stav, kdy movité věci se v důsledku nevyvratitelné domněnky vypořádání SJM staly výlučným vlastnictvím žalobce, a nemohly tak být vypořádány rozhodnutím soudu. Odvolací soud pak dále obecně konstatoval, že „došlo ke zhodnocení jeho výlučného majetku prostředky ze SJM“ a žalovaná by měla zaplatit žalobci ze svého výlučného majetku polovinu dluhu, který měl podle dohody účastníků platit on.
S uvedenou výchozí úvahou nalézacích soudů dovolací soud nesouhlasí.
V dané věci byla dohoda o vypořádání SJM absolutně neplatná ze dvou samostatných důvodů. Zákonné požadavky na platnost dohody o vypořádání SJM byly v občanském zákoníku vymezeny zcela jednoznačně a nepůsobily v praxi žádné problémy. Jestliže občanský zákoník vyžadoval pro platnost dohody o vypořádání SJM (mimo režim §24a zákona o rodině) písemnou formu a z časového hlediska dobu po zániku manželství, je zcela evidentní, že nesplnění těchto požadavků má za následek absolutní neplatnost dohody o vypořádání SJM; v dané věci tím spíše, jestliže nebyl splněn ani jeden z uvedených zákonných požadavků. Za této situace muselo být žalované při běžné opatrnosti zřejmé, že uzavřená dohoda o vypořádání SJM nemůže mít žádné právní účinky a že uplynutí tří let od zániku SJM navodí stav předvídaný §150 obč. zák. Jestliže mu pak chtěla předejít, mohla a měla podat žalobu na vypořádání SJM, jestliže měla za to, že platnou dohodu o vypořádání SJM s žalobcem uzavřít nelze. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že pokud odvolací soud poukazoval také na to, že měl být majetek žalobce zhodnocen ze zdrojů tvořících součást SJM, což mělo být také jedním z důvodů podporujících závěr o rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy, pak je tato okolnost z pohledu úvah odvolacího soudu bezpředmětná proto, že tento tzv. vnos vůbec nebyl dohodou o vypořádání SJM řešen a pokud by chtěla žalovaná tento požadavek uplatnit k vypořádání, musela by tak – bez ohledu na dohodu o vypořádání SJM – učinit prostřednictvím podané žaloby. Dovolacímu soudu není ani zřejmé, jak by se případně podaná žaloba o vypořádání SJM měla promítnout do vypořádání dluhu tvořícího součást SJM z pohledu pro žalovanou příznivého. Z toho se podává, že případné podání žaloby by vyloučilo toliko nastoupení účinků domněnky vypořádání ve vztahu k movitým věcem.
Zcela do důsledků vzato, odvolací soud ve vztahu k dohodě o vypořádání SJM učinil toliko závěr, že žalobci připadnou veškerá aktiva ze SJM a za to uhradí „jediné pasivum, tj. předmětný úvěr.“ Z takto uzavřené dohody pak ani výslovně nevyplývá, že by se po úhradě dluhu měl žalobce vzdát uplatnění zákonného regresu. Byť dovolací soud připouští, že ve spojení s nabytím vlastnického práva k aktivům mohla takto uzavřená dohoda navodit u žalované úvahu o tom, že se již na úhradě dluhu tvořícího součást SJM nebude muset vůbec podílet, nebyl-li tento důsledek v dohodě vyjádřen výslovně. I to oslabuje závěr nalézacích soudů o šikanózním výkonu práva, neboť smluvní ujednání o tom, že žalobce bude hradit dluh vůči bankovnímu ústavu lze vyložit i tak, že společný dluh bude splácet po rozvodu manželství právě a jen žalobce, čímž žalovanou zbaví nutnosti pravidelné úhrady jednotlivých splátek úvěru (resp. přispívání žalobci na ně), ale nevzdává se pak požadavku na celkové regresní vypořádání po úhradě dluhu.
Vzhledem k tomu, že v zákonné lhůtě tří let nebyla mezi účastníky uzavřena řádná dohoda o vypořádání SJM v písemné formě ve smyslu §150 odst. 1 obč. zák., ani žádný z účastníků v této lhůtě nepodal soudu návrh na vypořádání SJM, jak předpokládá §150 odst. 3 obč. zák., došlo k vypořádání společného jmění účastníků podle §150 odst. 4 obč. zák. na základě nevyvratitelné zákonné domněnky s tím, že závazek plynoucí ze smlouvy o úvěru se stal předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků. V takovém případě byl nárok žalobce na zaplacení poloviny splátek úvěru uplatněný zcela po právu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4791/2015 (dostupné na www.nsoud.cz ), na které v této věci rovněž správně odkazoval odvolací soud ve svém rušícím usnesení ze dne 24. 4. 2018, č. j. 19 Co 32/2018-160].
Dovolací soud neshledal žádné důvody, pro které by bylo možno uzavřít, že požadavek na zaplacení žalované částky představuje v dané věci šikanózní výkon práva z hledisek, které rozvedl výše. Právním důsledkům, s nimiž nyní žalovaná nesouhlasí, mohla jednoduše čelit podáním žaloby na vypořádání SJM, jestliže při běžné opatrnosti musela vědět, že dohoda o vypořádání SJM je absolutně neplatná.
Vzhledem k tomu, že je dovolání důvodné, co se týče námitky rozporu závěru odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k uplatnění korektivu dobrých mravů v souvislosti s absolutní neplatností dohody o vypořádání SJM, dalšími v dovolání tvrzenými námitkami se dovolací soud, vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí, pro nadbytečnost nezabýval.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku II. o nákladech řízení, který dovoláním nebyl dotčen, avšak je na rozhodnutí o napadeném výroku výrokem závislým ve smyslu §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 8. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu