ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2634.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2634/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti žalovanému J. S. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 349/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, č. j. 75 Co 101/2021-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 11 C 349/2019-92, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle (učinit nabídku žalobci ke koupi spoluvlastnického podílu na stavbě garáže postavené na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 75 Co 101/2021-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že by měla být soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak:
„Zda při uplatnění předkupního práva dle §3056 o. z. se analogicky při výkupu spoluvlastnického podílu uplatňuje §1124 o. z., resp. pouze pravidla upravená v §1124 odst. 1 věta druhá o. z. A dále, pokud nikoliv, zda je na místě aplikace §2140 a násl. obč. zák. upravující smluvní předkupní právo, zejm. ust. §2141 o. z. o uplatnění předkupního práva jen v celku. Resp. zda uplatnění předkupního práva dle §3056 o. z. v situaci, kdy je zde možnost dosáhnout sjednocení vlastnictví stavby a pozemku a tudíž uplatnění zavedeného principu ‚superficies solo cedit‘ nemá vždy přednost před analogickým uplatňováním zásad dle shora uvedených ustanovení.“
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné, neboť otázka předkupního práva podle §3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ke spoluvlastnickému podílu již byla dovolacím soudem vyřešena a závěry nalézacích soudů jsou s řešením této právní otázky v souladu.
V nyní posuzované věci vyšly nalézací soudy z následujících skutkových zjištění: Žalobce byl podílovým spoluvlastníkem id. 4/10 pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY. Dalšími podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. st. XY byl žalovaný (id. 5/10) a A. D. (id. 1/10). Na pozemku parc. č. st. XY se nachází stavba garáže bez čp/če, která byla v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a A. D., přičemž každý z nich byl vlastníkem id. 1/2 vzhledem k celku. Smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 4. 10. 2017 prodala A. D. žalovanému svůj spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/10 na pozemku parc. č. st. XY, společně se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/2 na stavbě garáže.
Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného učinit žalobci nabídku ke koupi spoluvlastnického podílu o velikosti 4/10 vzhledem k celku na stavbě garáže postavené na pozemku parc. č. st. XY z titulu předkupního práva podle §3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“).
Nalézací soudy dospěly k závěru, že výkonem předkupního práva žalobce by nedošlo ke sjednocení vlastnického práva k pozemku a ke stavbě, tedy k naplnění účelu předkupního práva podle §3056 odst. 1 o. z.
Takový závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018 (uveřejněném, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), uvedl, že je–li předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za situace, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům předkupní právo podle §3056 odst. 1 o. z. nenáleží. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že ustanovení §3056 odst. 1 o. z., které je výjimkou z pravidla smluvní volnosti stran, nelze vykládat extenzívně a z jeho textu nevyplývá, že by se vztahovalo na převod spoluvlastnického podílu. Pravidlo tam uvedené lze vztáhnout jen na případy, kdy v důsledku uplatnění předkupního práva dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené, které se tak stanou jedinou věcí, jediným předmětem vlastnického práva – pozemkem, přičemž stavba bude jeho nesamostatnou součástí. Tak tomu bude zásadně tehdy, je-li předmětem převodu buď celá stavba či celý pozemek, ale i v případě, že se převádí spoluvlastnický podíl k některé z těchto nemovitostí, a bude-li úspěšně uplatněno předkupní právo, dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené.
V rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1952/2019, uveřejněném pod č. 63/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud dále uvedl, že vzhledem k absenci podrobnější úpravy výkonu věcného předkupního práva je namístě aplikovat ustanovení o smluvním překupním právu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015). Při zvažování realizace předkupního práva v poměrech podílového spoluvlastnictví je tak nutné vycházet z §2141 o. z., podle kterého náleží-li předkupní právo několika osobám společně, mohou je uplatnit jen vcelku. Zanikne-li však předkupní právo některé z nich, nebo neuplatní-li je, mohou zbývající předkupníci předkupní právo uplatnit vcelku. Z tohoto zákonného ustanovení lze dovodit, že zákonné předkupní právo podle §3056 odst. 1 o. z. ve spojení s §3059 o. z. náleží i spoluvlastníkům pozemku, na němž se nachází převážná část stavby jiného vlastníka (nebo opačně spoluvlastníkům stavby ve vztahu k pozemku, na kterém leží). Jestliže spoluvlastníci odkoupí stavbu podle velikosti svých spoluvlastnických podílů, dojde k žádoucímu sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby (stavba v podílovém spoluvlastnictví se stane součástí pozemku v podílovém spoluvlastnictví ve smyslu §3058 odst. 1 o. z.). Zákonné předkupní právo nelze spoluvlastníkům upřít ani v případě, že spoluvlastníci nevykoupí pozemek (stavbu) způsobem, který bude ve shodě s jejich spoluvlastnickými podíly na stavbě (pozemku), protože např. některému ze spoluvlastníků předkupní právo zanikne nebo ho některý z nich neuplatní (§2141 o. z. má dispozitivní povahu, proto nelze ani vyloučit dohodu spoluvlastníků, kterou by si ujednali nabytí v podílech odlišných). V takovém případě sice nedojde k úplnému vlastnickému sjednocení, a tedy k naplnění zákonem privilegované superficiální zásady, nelze však přehlédnout, že pro spoluvlastníky ze zákona nevyplývá žádné omezení pro nabytí věci v odlišných podílech. Navíc by i při nabytí věci v jiných podílech než by existovaly na druhé věci (pozemku nebo stavbě) směřovalo přiznání předkupního práva k dosažení další obecně žádoucí zásady, aby stavba nestála na cizím pozemku.
V projednávané věci se žalobce domáhá svého předkupního práva k spoluvlastnickému podílu o velikosti 4/10 vzhledem k celku na stavbě garáže postavené na pozemku parc. č. st. XY. Zcela přitom přehlíží, že předmětem převodu mezi žalovaným a A. D. nebyla celá stavba garáže, ale jen spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 (tedy id. 5/10), neboť další spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 byl již ve vlastnictví samotného žalovaného. Žalobce jako menšinový spoluvlastník pozemku parc. č. st. XY s podílem o velikosti id. 4/10 proto nikdy nemohl mít předkupní právo k podílu o velikosti id. 4/10 na celé stavbě garáže, ale pouze k podílu o velikosti id. 4/10 na převáděném spoluvlastnickém podílu o velikosti id. 1/2, tedy ve vztahu k celku (celé stavbě garáže) by mu mohl vzniknout spoluvlastnický podíl maximálně o velikosti id. 2/10. V takovém případě by ale uplatněním předkupního práva nedošlo k zákonem požadovanému účinku, tedy ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené. Žalobce by se totiž jako spoluvlastník pozemku p. č. XY s podílem o velikosti id. 4/10 stal spoluvlastníkem stavby garáže s podílem o velikosti id. 2/10 (srov. shora uvedené závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018). Nejde přitom o případ předpokládaný v označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1952/2019, který by umožnil žalobci vykoupit stavbu garáže způsobem, který nebude ve shodě s jeho spoluvlastnickým podílem na pozemku. V projednávané věci žalovanému předkupní právo nezaniklo, ani se ho žalovaný nerozhodl neuplatnit, a vzhledem k tomu mohlo být předkupní právo uplatněno spoluvlastníky jen vcelku (§2141 o. z.). V takovém případě by ovšem ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené nedošlo, a proto v souladu se závěry judikatury dovolacího soudu předkupní právo podle §3056 odst. 1 o. z. žalobci vůbec nevzniklo.
Požaduje-li dále dovolatel, aby soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak, pak takový požadavek významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V projednávané věci dovolatel neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatel tedy ani ohledně této námitky nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání a dovolání tak není přípustné. Ve své podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že tato otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu