ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2640.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2640/2021-659
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, proti žalovanému O. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 27/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2020, č. j. 18 Co 63/2019-615, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Havlíčka, advokáta se sídlem v Brně, Kozí 26/4.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Po zrušení původního rozhodnutí ve věci usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 30. 9. 2014, č. j. 18 Co 291/2013-311, se Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) věcí opětovně zabýval a rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 16 C 27/2004-595, určil, že do zaniklého společného jmění manželů připadá částka 164 949,32 Kč, že do vlastnictví žalobkyně připadá zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., č. ú. XY ve výši 5 254,84 Kč a že do vlastnictví žalovaného připadá zůstatek na účtu stavebního spoření vedeného u Stavební spořitelny Modrá pyramida, a. s., č. ú. XY ve výši 106 395,23 Kč, zůstatek na účtu vedený u České spořitelny, a. s., č. ú. XY ve výši 10 066,10 Kč a zůstatek vedený u Československé obchodní banky, a. s., Poštovní spořitelny, č. ú. XY ve výši 233,15 Kč (výrok I). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejich podílů částku 77 219,82 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 18 Co 63/2019-615, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil, ve výroku IV a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že „řadu dále jí uváděných otázek“ měl odvolací soud posoudit jinak a také že rozhodl odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu především v otázce, jak naložit s žádostí o vypořádání vydání ze společného jmění manželů (dále také „SJM“) na majetek žalovaného, a v otázce, jak posoudit vysvětlovací povinnost žalovaného. Za důležitou otázku označuje, zda žalovaný byl či nebyl při poskytování součinnosti znalci povinen předkládat své účetní uzávěrky. Žalobkyně je přesvědčena, že se odvolací soud posouzením povinnosti žalovaného k součinnosti a vysvětlení nezabýval a dovolací soud by měl tuto otázku posoudit jinak. Odkazuje přitom na §32 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Za zcela zásadní pak považuje posouzení toho, kdy se žalobkyně domáhala vypořádání jednotlivých součástí SJM, zejména vydání ze SJM na výlučný majetek žalovaného. Je toho názoru, že se domáhala vypořádání SJM jako celku v zákonné (tříleté) lhůtě, a proto měly nalézací soudy vypořádat celé SJM. Cituje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5905/2016, jehož závěry vykládá tak, že „v situaci, kdy ohledně jí namítaných a prokazovaných vydání ze SJM na majetek žalovaného nedošlo k dohodě, je nutno je vypořádat a neuplatní se ohledně toho ani prekluze ani promlčení, pokud žaloba o vypořádání je podána ve (tříleté) lhůtě“. Žádá, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu znovu rozhodnout.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasí se zjištěním odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně navrhla zohlednění vnosu ve výši 900 180 Kč až po uplynutí zákonné lhůty. Poukaz na §32 zákona o účetnictví považuje za zcela nepřípadný, protože v době, kdy žalovaný skartaci podle zákona prováděl, žalobkyně v řízení příslušný nárok ani nevznesla, ani žádné související písemnosti v řízení použity nebyly. Neztotožňuje se s takovým výkladem rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5905/2016, jak jej v dovolání provedla žalobkyně. Dovolání považuje za nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto a aby žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku SJM došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Z obsahu dovolání vyplývá právní otázka, do kdy a jak je třeba uplatnit nárok na vypořádání vnosu ze SJM na výlučný majetek jednoho z manželů.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle §150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (případně společného jmění manželů) soudem tak mohou být jen ty pohledávky každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení (viz rozsudek ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006), a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, nebo rozsudek ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011).
Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného rozhodnutím soudu předpokládá tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství (společného jmění manželů) a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek v řízení o vypořádání společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012). To platí obdobně i tehdy, má-li dojít k vypořádání toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na majetek výlučný [srovnej KRÁLÍK, Michal. Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti) . 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 406].
V projednávané věci došlo k zániku SJM dne 30. 1. 2001 a žaloba o jeho vypořádání byla u soudu prvního stupně podána dne 30. 1. 2004, tj. poslední den tříleté lhůty stanovené k uplatnění nároku na vypořádání zaniklého SJM soudem. Předmětem řízení se tak mohly stát jen ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem řízení před uplynutím této lhůty. Jestliže žalobkyně požadavek na zohlednění vnosu ve výši 900 180 Kč ze společného majetku manželů na výlučný majetek žalovaného uplatnila 21. 1. 2013, učinila tak bezesporu až po uplynutí zákonné tříleté lhůty.
Co se týče způsobu, jakým má být nárok na vypořádání vnosu v řízení uplatněn, nelze přisvědčit názoru dovolatelky, podle něhož domáhala-li se jednou vypořádání společného jmění manželů jako celku a podala-li v zákonné lhůtě žalobu, měl by soud vypořádat celé SJM. Jak vyplývá z výše citované judikatury dovolacího soudu, soud se v řízení o vypořádání společného jmění manželů může zabývat jen takovým majetkem, který účastníci učiní předmětem řízení výslovně. V dané věci žalobkyně tvrzený vnos v řízení výslovně ve lhůtě k tomu zákonem stanovené neuplatnila, což ostatně ani sama v dovolání nerozporuje.
Jelikož tedy nárok na vypořádání předmětného vnosu výslovně v tříleté lhůtě uplatněn nebyl, nárok na jeho vypořádání zanikl, a vnos již proto nelze vypořádat. Odvolací soud proto postupoval správně a v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud se námitkami týkajícími se tvrzeného vnosu z tohoto důvodu dále nezabýval.
Nepřípadný je v této souvislosti odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5905/2016. V něm se dovolací soud zabýval situací, v níž SJM bylo na základě dohody manželů zúženo a zároveň pouze částečně vypořádáno. Dovolací soud v takovém případě dospěl k závěru, že ve vztahu k vypořádacímu podílu se tzv. pravidlo tří let neuplatní, neboť částečná dohoda o vypořádání vylučuje aplikaci kogentních zákonných ustanovení založených na zásadě rovnosti podílů (včetně §150 odst. 4 obč. zák.); vyrovnání nestejné hodnoty podílů je tedy zcela v dispozici manželů. V souzené věci nicméně dohoda o vypořádání SJM mezi účastníky uzavřena nebyla a soud může rozhodnout o vypořádání SJM jen v tom rozsahu, v jakém jej účastníci učinili předmětem řízení ve lhůtě tří let od jeho zániku. Pro případný zbytek majetku se uplatní zákonný způsob vypořádání, přičemž nároky na vypořádání neuplatněných vnosů, jako je tomu i v případě žalobkyní tvrzeného vnosu, uplynutím zákonné tříleté lhůty zanikly.
Dále dovolatelka namítá nesprávné posouzení vysvětlovací povinnosti žalovaného.
Dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k předmětné dovolací námitce dovolatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a výše citované judikatury. Ač uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, jak posoudil vysvětlovací povinnost žalovaného, neoznačuje byť i jen jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu. Nadto následně tvrdí, že „odvolací soud se posouzením (povinnosti žalovaného k součinnosti a vysvětlení) nezabýval a dovolací soud by měl tuto otázku posoudit jinak“. Jen stěží lze vyložit obsah takového tvrzení, neboť pokud se odvolací soud danou problematikou nezabýval, nemůže ji ani dovolací soud posoudit jinak neboli odlišně od soudu odvolacího. I kdyby snad dovolací soud dospěl k takovému výkladu, že žalobkyně uplatňuje důvod přípustnosti dovolání, podle kterého má být již vyřešená právní otázka posouzena jinak, tak v dovolání nenachází k tomu odpovídající vymezení právního závěru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho ustálené judikatuře, jehož přehodnocení by se dovolatelka domáhala.
Absence řádného vymezení přípustnosti dovolání je vadou, pro niž nelze v rozsahu předmětné námitky v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v této části po věcné stránce vůbec nezabýval.
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu