ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2964.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 2964/2020-879
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o. se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, 1. máje 2230, IČO 26821532, zastoupené Mgr. Alešem Chamrádem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované ENERGOAQUA, a. s. se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, 1. máje 823, IČO: 15503461, zastoupené JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 213/10, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 64/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-829, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-829, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Aleše Chamráda, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 13 C 64/2013-758, ve výroku I uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. 1333/6 v katastrálním území a obci Rožnov pod Radhoštěm a vyklizený předat žalobkyni; konkrétně žalované uložil povinnost vyklidit z pozemku movité věci označené jako „optické kabely sloužící v souladu s energetickým zákonem pro monitorování dodávek jednotlivých energetických médií pro průmysl i obyvatelstvo (tepelná a elektrická energie, technické plyny, vody atd.) [(věc J)], optické kabely sloužící pro přenos dat poskytovateli služeb pro potřeby obyvatelstva města Rožnov pod Radhoštěm [(věc K)], metalické kabely sloužící v souladu s energetickým zákonem pro monitorování dodávek jednotlivých energetických médií pro průmysl (tepelná a elektrická energie, technické plyny, vody atd.) [(věc L)]“, a to do 180 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II uložil žalované povinnost odstranit z pozemku parc. č. st. 1333/6 nemovité věci označené jako „rozvod tepelné energie - přívod a vrat chlazené vody 1.16, přívod chladu [(věc A)], rozvod tepelné energie - posilovací přívod a vrat chlazené vody [(věc B)], rozvod tepelné energie - přívod a vrat horkovodu - bytový řád + průmysl [(věc C)], rozvod tepelné energie - přívod a vrat horkovodu - bytový řád 1. máj včetně ochranného betonového kanálu [(věc D)], rozvod tepelné energie - parní přivaděč včetně kondenzátního potrubí [(věc E)], rozvod tepelné energie - přívod a vrat horkovodu - průmysl [(věc F)], potrubní vedení plynného dusíku [(věc G)], potrubní vedení plynného vodíku [(věc H)], lokální distribuční soustavu elektrické energie LDS EE kabely VN a NN [(věc I)], ocelové nosné konstrukce nesoucí energetické rozvody zahrnující energomost „sever“ a energomost „východ“ [(věc M)], betonové základy - patky pod ocelovými nosnými konstrukcemi [(věc N)], stavbu - betonová šachta pro dělení tepelných rozvodů na jednotlivé větve horkovodů a dále rozvody chlazené vody [(věc O)], stavbu - podzemní betonový kolektor pro vedení tepelných rozvodů horkovodů a chlazené vody, LDS EE - silových kabelů VN a NN EE, optických a metalických kabelů [(věc P)], stavbu - suchovod [(věc B1)]“, vše do 180 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž žalované ve výroku III uložil povinnost odstranit do 180 dnů od právní moci rozsudku z pozemku parc. č. st. 1333/6 a z pozemku parc. č. st. 1318/2 rovněž v katastrálním území a obci Rožnov pod Radhoštěm rozvod tepla včetně betonového ochranného kanálu [(věc A1)]. Ve výroku IV žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 73 694 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-829, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-850, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil, vyjma lhůty k plnění, ohledně které změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ji stanovil v délce tří let od právní moci rozsudku (výrok I). Ve výroku IV změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta na nákladech řízení částku 56 494 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Podle žalované závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: zda v souvislostech dané věci dovolatelce vzniklo (a nadále trvá) k užívání předmětných pozemků právo odpovídající věcnému břemeni či jiné obdobné právo ze zákona anebo v důsledku vydržení; zda v souvislostech dané věci dovolatelka může nebo nemůže být po právu zavázána k odstranění či vyklizení věci z pozemků, ohledně kterých obdržela od předchozího i současného vlastníka pozemků (žalobce) souhlas s jejich zřízením a ohledně nichž bylo vydáno též kolaudační rozhodnutí či kolaudační souhlas na dobu neurčitou, příp. jiná dokumentace, jež takovýto souhlas nahrazuje; a dále zda v souvislostech dané věci dovolatelka může být po právu zavázána k odstranění stavby suchovodu, jež byla vybudována pro účely požárně bezpečnostního řešení areálu dovolatelky, přičemž soud prvního stupně ani odvolací soud (bez jakéhokoli relevantního odůvodnění) neprovedl dovolatelkou navržený důkaz na vypracování zprávy z oboru požární ochrany na nezbytnost zachování suchovodu. Také podle žalované nebyla v rozhodovací praxi doposud vyřešena otázka, zda soudy (či jiné orgány veřejné moci) jsou vůbec oprávněny jakýmkoli způsobem napravovat, resp. měnit či zasahovat do právních vztahů vzniklých před téměř 30 lety v rámci kuponové privatizace, a zda dovolatelka může nést odpovědnost a vyklizovat pozemky (resp. odstraňovat věci z pozemků) v rozsahu staveb a jejich součástí a příslušenství vybudovaných v době před privatizací, čímž fakticky dochází k revizi privatizačního usnesení vlády jako konečného rozhodnutí o privatizačním procesu příslušného podnikatelského subjektu.
Podle žalobkyně není dovolání žalované přípustné. Namítané důvody jsou zcela neurčité a zmatečné a nelze ani uzavřít, že by o vymezených právních otázkách dovolací soud nikdy nerozhodoval. V některých případech se podle žalobkyně o právní otázky vůbec nejedná. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání - a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání - alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité "zevšeobecnění" sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona.
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím např. usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné, a která nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Uvedené platí i pro dovolatelkou nastolené právní otázky. Odvolací soud navíc při jejich řešení postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně se v nyní souzené věci vlastnickou žalobou (§1040 o. z.) domáhá vyklizení pozemků parc. č. st. 1333/6 a parc. č. st. 1318/2 v k. ú. Rožnov pod Radhoštěm (dále též jen „dotčené nemovitosti“), na kterých se nachází blíže specifikované movité a nemovité věci („energetické rozvody“) ve vlastnictví žalované s tím, že k užívání pozemků žalované nesvědčí žádný právní titul; žalovaná se brání námitkou, že jí k užívání předmětných pozemků svědčí právo odpovídající věcnému břemeni. Existenci věcného břemene dovozuje ex lege na základě ustanovení §22 a §26 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), a to ve spojení s ustanovením §18 vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č. 79/1957 Sb. (elektrisační zákon), a dále na základě ustanovení §20 zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla (dále jen „zákon č. 89/1987 Sb.“).
Podle §22 odst. 1 elektrisačního zákona energetickým podnikům přísluší oprávnění a) stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 m 2 , s příslušenstvím (dále jen „vedení“), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodičů a umisťovat v nich vedení.
Podle §22 odst. 5 elektrisačního zákona povinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odst. 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno.
Podle §26 odst. 1, 2 elektrisačního zákona věcná břemena podle ustanovení §22 postihují i národní majetek; nezapisují do pozemkových knih a neplatí o nich předpisy o promlčení a vydržení. Ocitne-li se věcné břemeno změnou okolností, za kterých vzniklo, v hrubém nepoměru k výhodě energetického podniku, lze se domáhat, aby energetický podnik vedení změnil nebo přeložil. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o změně (přeložení) a o úhradě nákladů s tím spojených výkonný orgán okresního národního výboru anebo městského národního úřadu, který je stavebním úřadem.
Podle §20 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/1987 Sb. investoři, popřípadě provozovatelé zařízení pro rozvod tepla jsou oprávněni zřizovat na cizích nemovitostech zařízení pro rozvod tepla v rozsahu vyplývajícím ze stavebního povolení a tato zařízení provozovat.
Podle §20 odst. 3 zákona č. 89/1987 Sb. oprávnění podle odstavce 1 vznikají dnem, kdy stavební povolení nabylo právní moci, zanikají dnem zrušení zařízení pro rozvod tepla.
Věcná břemena byla v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 specifikována jako věcná práva k cizí nemovité věci s tím, že jejich podstatou je omezení vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného (srov. §151n a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Z uvedeného plyne, že právní úprava účinná do 31. 12. 2013 zásadně neumožňovala zřídit věcné břemeno k věci vlastní. Vlastnická služebnost, která umožnila vlastníkovi zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného svého pozemku, byla výslovně upravena až v ustanovení §1257 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tyto závěry platily i pro tzv. zákonná věcná břemena, u kterých omezení vlastnického práva vyplývá z veřejného práva. Zcela konkrétně je to vyjádřeno v citovaném ustanovení §22 odst. 1 elektrisačního zákona i §20 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 89/1987 Sb., podle kterých veřejné omezení vlastnického práva v podobě povinnosti strpět výstavbu a provozování elektrického vedení či zařízení pro rozvod tepla zatěžovalo pouze „cizí nemovitosti“. Je proto zřejmé, že nemohla ex lege vzniknout věcná břemena podle §22 elektrisačního zákona či §20 zákona č. 89/1987 Sb. za situace, kdy energetické rozvody byly umístěny na pozemku ve vlastnictví jejich stavitele a provozovatele. Povinnost trpět výkon oprávnění jako věcné břemeno zatěžovala pouze cizí nemovitosti. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy v době realizace stavby rozvodů byla vlastníkem dotčených nemovitostí i předmětných rozvodů Tesla Rožnov, národní podnik v Rožnově pod Radhoštěm. Vlastnický režim energetických rozvodů a dotčených pozemků byl totiž do roku 1992 shodný a až v souvislosti s privatizací se oddělil. Žalovaná se poté stala vlastnicí energetických rozvodů, nikoli však části pozemků, na kterých jsou umístěny. S ohledem na předpoklady vzniku zákonných věcných břemen tak, jak jsou specifikovány v citovaných předpisech veřejného práva, je pak principiálně vyloučeno, aby mohlo dojít ke vzniku věcných břemen ex lege pouze tím, že se dodatečně oddělil vlastnický režim pozemků a energetického vedení. Vznik zákonných věcných břemen je zde totiž výslovně vázán již na okamžik právní moci stavebního povolení, tedy k době výstavby energetického vedení, které má zatížit cizí nemovitost.
Nalézací soudy navíc podrobně odůvodnily, proč nemohlo ze stejného důvodu vzniknout ex lege věcné břemeno ani na základě jiných právních předpisů, neboť i zde byla podmínka pro vznik věcného břemene vázána na skutečnost, že musí být stavbou rozvodů zatíženy cizí pozemky.
Odvolací soud pak zcela správně uzavřel, že věcné břemeno nemohlo vzniknout ani později, jak se domnívá dovolatelka, v roce 1992 na základě usnesení vlády ČR č. 199 ze dne 18. 3. 1992, jímž byl schválen privatizační projekt bývalé Tesly Rožnov, kdy se vlastnický režim dotčených nemovitostí a rozvodů rozdělil. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by v souvislosti s privatizací majetku bývalé Tesly Rožnov bylo žalované věcné břemeno, případně jiné obdobné oprávnění mít na zatížených pozemcích umístěné rozvody, zřízeno. Žalovaná si naopak musela být vědoma toho, že jí k užívání dotčených pozemků nesvědčí žádné oprávnění, což podporuje zejména skutečnost, že od roku 1997 vstupovala s právními předchůdci žalobkyně do nájemních vztahů na užívání dotčených pozemků. Tato skutečnost také byla důvodem pro to, že nemohla věcné břemeno ani vydržet. Předpokladem vydržení je totiž oprávněná držba. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo) patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, zda je držitel v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska osobního přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda držitel neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. Okolnost, že žalovaná od roku 1997 uzavírala nájemní smlouvy s právními předchůdci žalobkyně, nasvědčuje tomu, že nemohla být v dobré víře, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemeni, a nemohla proto právo odpovídající věcnému břemeni vydržet.
Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr, že vyhovění žalobě nebrání legální věcné břemeno, je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné, a to bez ohledu na další dovolací námitky.
Tak je tomu v případě námitky, zda vůbec může být zavázána k vyklizení věcí z pozemku, ohledně kterých obdržela od předchozího i současného vlastníka pozemku souhlas s jejich zřízením a ohledně nichž byl vydán kolaudační souhlas na dobu neurčitou, i v případě námitky, že po ní nemůže být spravedlivě požadováno, aby předmětné pozemky vyklidila v rozsahu věcí, které se na nich nacházely již před uzavřením nájemní smlouvy č. SP-97/03 ze dne 12. 5. 1997.
Odvolací soud uzavřel, že zanikla-li nájemní smlouva, zanikl tak právní titul, který žalované umožňoval užívat pozemek.
K věcem vybudovaným žalovanou na pozemcích žalobkyně po uzavření nájemní smlouvy č. SP-97/03 ze dne 12. 5. 1997, uzavřel - s odkazem na skutkové i právní závěry vyplývající z rozhodnutí soudu prvního stupně - že z listin datovaných 21. 3. 2000, 19. 10. 2007 a 6. 3. 2008 vyplývá, že se nejedná o žádný nový či jiný titul k užívání pozemku žalovanou, ale o listiny vážící se pouze a jedině ke stavebnímu řízení; rovněž odkázal na tehdy platné a účinné nájemní smlouvy, které jednoznačně upravovaly nájemní vztah žalované k předmětnému pozemku (předběžný souhlas z 21. 3. 2000 byl vázán na nájemní smlouvu č. SP-97/03 ze dne 12. 5. 1997; souhlas ze dne 19. 10. 2007 a smlouva o souhlasu s umístěním stavby a stavbou ze dne 6. 3. 2008 pak byly vydány pouze za účelem stavebního řízení). Také doplnil, že rozvody chladu byly odstaveny k 31. 12. 2018 a smluvní vztah na dodávky chladu do objektu žalobkyně byl rovněž ukončen k tomuto datu, tedy k 31. 12. 2018. Důvodem sepsání souhlasu s vedením potrubí chladu ze dne 19. 10. 2007 a smlouvy o souhlasu s umístěním stavby a stavbou ze dne 6. 3. 2008 tak byla legalizace stavby „posílení kapacity chladu“ v rámci stavebního řízení, přičemž ukončením jak smluvního vztahu, tak i reálného odběru média k 31. 12. 2018 bylo ukončeno faktické využití tohoto energetického rozvodu.
K otázce vyklizení věcí, které se na pozemcích žalobkyně nacházely již před uzavřením nájemní smlouvy č. SP-97/03 ze dne 12. 5. 1997 odvolací soud uzavřel, že i kdyby žalované takové právo ve vztahu k předmětnému pozemku v minulosti vzniklo, tak již zaniklo v důsledku privativní novace, s odkazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2653/2012.
Vycházel z toho, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná, respektive její právní předchůdce postavili stavbu na dotčených pozemcích oprávněně, a proto se nejednalo o situaci od počátku neoprávněné stavby. Později, kdy se vlastnický režim pozemků a staveb rozdělil, žalovaná dne 12. 5. 1997 uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o nájmu č. SP-97/03 k dotčeným pozemkům, přičemž právo nájmu zaniklo uplynutím doby dne 30. 4. 2013. K následné úpravě vztahů pro nedosažení konsensu k uzavření smlouvy nedošlo, a proto soudy obou stupňů dovodily, že od 1. 5. 2013 již žalované k užívání předmětných pozemků nesvědčilo nájemní právo, a užívá je tedy bez právního důvodu. Žalované přitom k předmětnému pozemku svědčilo toliko právo nájmu, tedy právo dočasného charakteru, a proto po uplynutí doby nájmu se žalobkyně mohla domáhat odstranění stavby.
Závěry soudů obou stupňů jsou v této otázce zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, která po zániku práva dočasného charakteru, mezi něž bezpochyby patří i nájemní právo, umožňuje vlastníkovi, aby se domáhal odstranění stavby. Žalovaná sice namítala, že jí od počátku k předmětnému pozemku svědčilo právo trvalého charakteru, ale i kdyby tato námitka byla uplatněna po právu, rozhodovací praxe dovolacího soudu akceptuje, aby si vlastník stavby a vlastník pozemku v průběhu času nově upravili vzájemný vztah, a to i tak, že si původní právní režim nahradí jiným právním režimem, třeba z pohledu některého z účastníků řízení méně výhodným. Pokud si tedy v poměrech předmětné věci účastníci řízení nahradili původní režim nájemním vztahem, učinili tak se všemi riziky, které jsou s nájemním vztahem spojeny, tedy i s tím rizikem, že po zániku nájemního vztahu k předmětnému pozemku se vlastník pozemku bude moci domáhat odstranění stavby [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, zmíněný rozsudek ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, rozsudek ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012, nebo usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015 (vše dostupné na www.nsoud.cz ) ].
Nadto námitka žalované, že si účastníci řízení nájemní smlouvou ve skutečnosti nedojednaly právo nájmu, nýbrž toliko úplatu za užívání k předmětnému pozemku, k němuž měla mít žalovaná podle svého tvrzení právo trvalého charakteru, přípustnost dovolání také nezakládá, neboť jí žalovaná nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav, kterým se však dovolací soud podle §241a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 není oprávněn zabývat.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu