ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3606.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3606/2020-381
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Ostravě-Muglinově, Křížkovského 617/10, proti žalovaným: 1) P. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance č. p. 13 a 2) O. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Hyklem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 879/27, o povolení nezbytné cesty v rozsahu služebnosti stezky a cesty, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 100/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2020, č. j. 57 Co 296/2018-330, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2020, č. j. 57 Co 296/2018-330, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 8 C 100/2016-189, povolil nezbytnou cestu jako pozemkovou služebnost stezky ve prospěch pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, to vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY ve vlastnictví žalobce, přes pozemky parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a parc. č. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY v rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným J. L., č. plánu 4054-23/2018 (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované úplatu za povolení práva nezbytné cesty ve výši 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a zamítl návrh na povolení provedení prací sloužících ke zřízení a udržení nezbytné cesty jako umělé (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI).
Dospěl k závěru, že jsou dány zákonné podmínky pro zřízení nezbytné cesty, neboť nemovitosti žalobce nejsou spojeny s veřejnou cestou, a žalobce je proto nemůže řádně užívat. K dosavadnímu přístupu k nemovitostem užívá žalobce „bezsmluvně“ stezku vedoucí po okolních pozemcích. Tato stezka pro zřízení nezbytné cesty (jak navrhovala žalovaná) není vhodná, neboť vede přes řadu pozemků různých vlastníků a v bezprostřední blízkosti staveb na nich postavených. Za nejvhodnější trasu, kterou lze dojít z veřejné cesty k pozemkům žalobce při akceptování zásad §1029 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy s co nejmenšími náklady a co nejmenším zatížením, aniž by bylo zasahováno do vlastnického práva většího množství vlastníků nemovitostí, považoval trasu vedoucí přes pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY ve vlastnictví žalované při hranici s pozemky parc. č. XY a parc. č. XY. Při stanovení rozsahu nezbytné cesty tak, aby odpovídala potřebě vlastníka (žalobce) nemovitosti řádně užívat, soud prvního stupně přihlížel zejména k tomu, že nemovitosti byly od samého počátku užívány k rekreaci a jejich vlastníci, stejně jako vlastníci okolních rekreačních chat, byli srozuměni s tím, že k nim není přístup motorovými vozidly, a že k naplnění účelu rekreace sloužila vždy pěší stezka. Skutečnost, že se žalobce rozhodl nemovitosti užívat k trvalému bydlení, aniž by měl zajištěný přístup motorovými vozidly, musí jít k jeho tíži. Uzavřel, že hrubou nedbalost nelze spatřovat v tom, že žalobce nabyl nemovitosti bez spojení s veřejnou cestou v dědickém řízení po svých předcích a že se jich v dědictví nevzdal, ale „hrubou nedbalost“ shledal v jednání žalobce, který nemovitosti začal využívat k trvalému bydlení, aniž by k nim měl zajištěn přístup motorovými vozidly. Z tohoto důvodu nepřipustil zřízení služebnosti ve formě cesty průjezdné motorovými vozidly.
K odvolání žalobce a žalované 1) Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 57 Co 296/2018-330, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce vůči žalovaným domáhal povolení práva nezbytné cesty, společně s povinností žalobce zaplatit žalovaným úplatu za povolení práva nezbytné cesty, zamítl (výrok I). Ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI).
Odvolací soud závěry soudu prvního stupně nepodpořil a žalobě nevyhověl ze dvou důvodů. Zaprvé dospěl k závěru, že si žalobce (jeho právní předchůdci) způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti. Vyšel z toho, že žalobce znal velmi dobře poměry v daném místě a věděl, že nemovitosti nemají přístup spočívající v možnosti příjezdu osobním či nákladním automobilem z veřejné cesty, a že k přístupu on i právní předchůdci využívali okolní pozemky ve vlastnictví třetích osob. Zdůraznil, že před nabytím vlastnictví v rámci dědického řízení žalobce ani jeho právní předchůdci nedostatek přístupu osobními či nákladními vozidly nijak neřešili, pouze využívali souhlasu předchozích vlastníků k tomu, aby příležitostně ke své chatě dopravili, co potřebovali. Jinak ale žádnou aktivitu nevyvíjeli. Poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, který připustil, že hrubá nedbalost může být přičítána i za právní předchůdce. Druhý důvod pro nevyhovění žalobě shledal odvolací soud v tom, že žalobce má k nemovitostem zajištěn pěší přístup po stezce po schodech se zábradlím. Jde sice o přístup pro žalobce nepohodlný a přes pozemky jiných vlastníků, nicméně tento přístup využívali právní předchůdci žalobce i sám žalobce, a „v podstatě odpovídá místním poměrům“. Vzhledem k tomu, že jde o přístup k rekreační chatě, tj. objektu, který nebyl určen k trvalému bydlení, umožňuje žalobci se k jeho nemovitostem dostat a hospodařit na nich.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), které dovolatel argumentačně spojuje s vymezením přípustnosti dovolání. Především se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí ve vztahu k tzv. „překvapivým rozhodnutím“ odvolacího soudu. Žalobce v této souvislosti rozporuje závěr odvolacího soudu, že má ke svým nemovitostem zajištěn přístup. Odvolací soud takový překvapivý závěr učinil až v odůvodnění svého rozhodnutí a žalobce neměl možnost argumentovat. Odvolacímu soudu vytýká, že vyhodnotil skutkový stav odlišně od soudu prvního stupně, aniž k tomu zopakoval dokazování a účastníkům zprostředkoval svůj názor na věc. Nepostupoval proto v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006. Dále se žalobce domnívá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena „otázka nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem v rámci dědictví a vztah k možné hrubé nedbalosti či přímo úmyslu zbavit se přístupu k nemovitým věcem nabytím dědictví“. V souvislosti s takto vymezenou právní otázkou se dovolatel domnívá, že je nutno vnímat rozdíly mezi situací, kdy žadatel o zřízení nezbytné cesty nemovitost koupí a situací, kdy jí získá prostřednictvím dědického řízení. Z tohoto důvodu nelze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu označených sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 a sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, jak učinil odvolací soud, neboť v nyní posuzovaném případě se jednalo o jiný způsob nabytí nemovitostí, než tomu bylo v uvedených rozhodnutích. Dále dovolatel namítá vadu řízení spočívající v tom, že mu byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení i ohledně listin, které však v konečném výsledku soud ke svému rozhodování vůbec nevyužil. Konkrétně se jedná o vyhotovení geometrického plánu J. L. ze dne 23. 8. 2017. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil a podle žalované 1) není dovolání přípustné, neboť odvolací soud věc posoudil v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Navrhuje proto, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména podle §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel především namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že vydal překvapivé rozhodnutí. Poukazuje přitom na závěr odvolacího soudu, že má zajištěn přístup ke svým nemovitostem, který odvolací soud učinil bez toho, aby umožnil žalobci právně a skutkově argumentovat.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a zároveň je i důvodná, neboť odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně a rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Co se týká tvrzené překvapivosti napadeného rozhodnutí, lze vyjít z ustálené judikatury Ústavního soudu: „Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé, je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98).
Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil souhrnně následně např. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020.
V projednávané věci soud prvního stupně uzavřel, že nemovitosti žalobce „nejsou spojeny s veřejnou cestou“, neboť žalobci „nesvědčí žádné právo přístupu z veřejné komunikace“. Tyto právní závěry učinil na základě zjištění, že na pozemcích žalobce postavili rodiče žalobce chatu „někdy kolem roku 1970“, k chatě „nebyl nikdy v minulosti smluvně nebo rozhodnutím soudu zajištěn přístup po okolních pozemcích“ a že „přístupu k chatě, stejně jako chatám okolním, byly bezesmluvně užívány okolní pozemky a přístupová pěší trasa vedla přes nezpevněné pozemky různých vlastníků“. Odvolací soud s odkazem na stejné důkazy, které provedl soud prvního stupně (výpověď svědka H. a provedené ohledání), naopak uzavřel, že žalobce přístup ke svým nemovitostem zajištěn má, že se „jedná o pěší přístup ze silnice XY, na kterou navazuje stezka po schodech se zábradlím“, a že se „jedná o cestu, kterou využíval otec žalobce“. Odvolací soud takový závěr ve svém rozhodnutí učinil poté, co vysvětlil, že nezbytnou cestu nelze povolit, neboť si žalobce, resp. jeho právní předchůdci, způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti.
Odhlédne-li dovolací soud od toho, že takovéto závěry odvolacího soudu jsou navzájem v přímém rozporu (jestliže jsou nemovitosti žalobce dostatečně spojeny s veřejnou cestou, není možné zároveň uvažovat o tom, že takový přístup neexistuje, protože si jeho nedostatek způsobil žalobce sám), a jen z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, a tedy nesprávné, je zřejmé, že postup odvolacího soudu v řízení, který vyústil v označené závěry, byl překvapivý. Jestliže dokazování odvolacího soudu a jeho úvahy mířily prvotně k přezkoumání závěru o tom, zda si žalobce způsobil nedostatek přístupu ke svým nemovitostem hrubou nedbalostí (a odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na tom, že si žalobce, resp. jeho právní předchůdci, nedostatek přístupu způsobil), nešlo (i s ohledem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně o neexistenci přístupu) předvídat, že odvolací soud zároveň dovodí, že žalobce přístup ke svým nemovitostem zajištěn má.
Bude tedy na odvolacím soudu, aby znovu pečlivě zvážil otázku existence spojení nemovitostí žalobce s veřejnou cestou. Při svých úvahách odvolací soud vyjde i z ustálených závěrů dovolacího soudu, podle kterých samotná skutečnost, že majitel sousedního pozemku po určitou dobu jeho užívání toleruje, nemůže být důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení nezbytné cesty, neboť výprosa neposkytuje žadateli potřebnou právní jistotu spojení s veřejnou cestou, tu zpravidla poskytuje až právo věcné služebnosti cesty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018). Z hlediska možnosti domáhat se povolení nezbytné cesty staví praxe na roveň užívání na základě výprosy i případy obligačních oprávnění dávajících možnost výpovědi bez uvedení důvodů s velmi krátkou výpovědní dobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018).
Teprve poté, co odvolací soud případně vyloučí existenci spojení nemovitostí žalobce s veřejnou cestou (dovolací soud tím ale nijak nepředjímá závěry, které odvolací soud v dalším řízení přijme), může se zabývat otázkou, zda povolení nezbytné cesty nebrání skutečnost, že si nedostatek přístupu způsobil sám žalobce, případně jeho právní předchůdci.
Vzhledem k tomu dovolací soud pro nadbytečnost nepřistoupil k řešení další dovolatelem předkládané otázky „nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem v rámci dědictví a vztah k možné hrubé nedbalosti či přímo úmyslu zbavit se přístupu k nemovitým věcem nabytím dědictví“, ani k řešení namítaného nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení.
Jen nad rámec dovolací soud poznamenává, že v ustálené judikatuře Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v §1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikovaný pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Tyto závěry byly doplněny a částečně revidovány ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovitosti úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovitosti přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovitosti do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti.
V případě, že odvolací soud v dalším svém rozhodnutí dospěje k závěru, že nemovitosti žalobce nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou, přezkoumá znovu i okolnosti zavinění žalobce (případně jeho právních předchůdců) na takovém přístupovém nedostatku. Vezme přitom dostatečně v úvahu závěry označené ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu