ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3847.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3847/2020-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská 483, proti žalovaným 1) R. M. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) M. M. , narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková 333/16, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 53/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2020, č. j. 23 Co 109/2020-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Kerbacha, advokáta se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská 483.
III. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Kerbacha, advokáta se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská 483.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 18 C 53/2018-100, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. XY, zahrada o výměře 240 m2, v katastrálním území XY, obci XY, zapsaném na LV č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětná nemovitost“ nebo „předmětný pozemek“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV).
K odvolání žalobkyně do věci samé Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 23 Co 109/2020-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování soudu dosud nebyla řešena. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Pokládají celkem tři právní otázky: a) „Zda jsou splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k pozemku, pokud z listin založených v katastru nemovitostí vyplývá, že osoba domáhající se vydržení není v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo k pozemku, jehož vydržení se domáhá.“, b) „Zda jsou splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva, a to dobrá víra žalobkyně, že jí svědčí vlastnické právo k pozemku, jehož vydržení se domáhá, pokud žalobkyně po prvním jednáním ve věci, tj. po zákonné koncentraci řízení, ale před poučením dle §119a o. s. ř. uvedla, že pozemek, jehož vydržení se domáhá, byl připojen k jejímu stávajícímu pozemku na základě ústní dohody se zemědělcem, který hospodařil na pozemku, jehož vydržení se žalobkyně domáhá.“ a c) „Zda se dobrá víra žalobkyně, že je vlastníkem pozemku, jehož vydržení se domáhá, také posuzuje s ohledem na ustanovení §200 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 5. 3. 1964 do 23. 3. 1990.“ Dovolatelé na základě některých důkazních prostředků (např. geometrický polohopisný plán č. j. XY ze dne 12. 1. 1948, notářský zápis N 847/73, NZ 806/73 ze dne 12. 7. 1973, a list vlastnictví č. XY z roku 1973) dovozují skutkové okolnosti, k nimž odvolací soud měl opomenout přihlédnout. Dovolatelé dále uvádí, že nabývá-li někdo pozemek, patří k běžným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou (odkazují např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Odvolací soud měl nesprávně dospět k závěru, že žalobkyně získala dobrou víru v důsledku oplocení pozemku. Žalobkyni a jejím právním předchůdcům muselo podle dovolatelů být s ohledem na §200 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zřejmé, že užívají zahradu o větší ploše, než umožňovala tehdejší právní úprava. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odlišuje situaci, kdy někdo nabývá pozemek na základě kupní smlouvy a kdy se jedná o darování oploceného celku nemovitostí tzv. v rodině. Tvrdí, že při běžné opatrnosti, kterou po ní bylo možné s ohledem na okolnosti daného případu požadovat, nemohla mít až do roku 2015 žádné pochybnosti o oprávněnosti své držby. Poukazuje také na postoj vlastníka předmětné nemovitosti, který léta jejího užívání žalobkyní trpěl. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Žalovaní pokládají otázku, zda jsou splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k pozemku, pokud z listin založených v katastru nemovitostí vyplývá, že osoba domáhající se vydržení není v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo k pozemku, jehož vydržení se domáhá.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (držba contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Pokud jsou skutečné právní vztahy k pozemku v rozporu se stavem veřejných knih, má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006 (toto a další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. V případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn přihlížet ke všem skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem v katastru a skutečným stavem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009). Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení zpochybnit pouze v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
Odvolací soud v projednávaném případě dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. XY, později označenému č. XY (dále jen „původní pozemek“), od své matky na základě darovací smlouvy ze dne 12. 7. 1973. Ve znaleckém posudku o ceně nemovitosti ze dne 25. 5. 1973 je uvedena výměra původního pozemku 510 m2. Původní pozemek a další nemovitosti (st. parc. č. XY, později označená č. XY, a rekreační chata č. XY), které na ni matka rovněž na základě předmětné darovací smlouvy převedla, užívala tak, jak jí byly předány a jak byly oploceny. Podle výpisu z evidence nemovitostí ze dne 26. 4. 1990 i ze dne 16. 4. 2004 byla žalobkyně vlastnicí původního pozemku o výměře 602 m2. Katastrální úřad provedl opravu údajů v katastru nemovitostí až v roce 2015, přičemž původní pozemek rozdělil na předmětný pozemek a na pozemek parc. č. XY o výměře 362 m2. Zároveň zrušil zápis o přisloučení cizí parcely XY k původnímu pozemku.
Na základě uvedeného odvolací soud shledal, že žalobkyně byla po požadovanou vydržecí dobu v dobré víře, že jí předmětná nemovitost náleží. Její dobré víře nasvědčuje to, že byla vedena jako vlastnice původního pozemku – a tedy i předmětné nemovitosti
– v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí až do roku 2015. Rovněž s ohledem na skutečnost, že původní nemovitost dostala darem od své matky, převzala je a užívala ve stejném rozsahu jako ona a s ohledem na znalecký posudek ocenění nemovitostí ze dne 25. 5. 1973 u ní nemohly vzniknout pochybnosti, že užívá darované nemovitosti ve větším rozsahu, než jí náleží. Dobré víře žalobkyně podle odvolacího soudu nasvědčuje i ta skutečnost, že se svým manželem v roce 2000 zakoupila sousední pozemek parc. č. XY, aby došlo k zarovnání jí užívaných pozemků.
Pokud jde o námitky žalovaných směřující do hodnocení důkazů odvolacím soudem ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, dovolací soud se těmito nezabýval, neboť je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Ze skutkových závěrů odvolacího soudu však vyplývá, že v evidenci nemovitostí, resp. později v katastru nemovitostí až do roku 2015, byl veden zápis o přisloučení části cizí parcely XY o výměře 240 m2. Z toho žalovaní dovozují, že žalobkyně už v roce 1973 mohla při zachování běžné opatrnosti zjistit, že jí nesvědčí vlastnické právo k části parcely XY, tj. k předmětné nemovitosti, a že užívá pozemky ve větší výměře, než jí náleží. Takovým úvahám žalovaných dovolací soud přisvědčit nemůže.
Předně obecně platí, že nabyvatel za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebyl povinen bez dalšího ověřit, jestli se skutečný stav shoduje s údaji zapsanými v evidenci nemovitostí. Dovolací soud proto připustil oprávněnou držbu v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (katastru nemovitostí), o němž oprávněný držitel nevěděl. To platí tím spíše v poměrech projednávané věci, neboť žalobkyně nabyla původní pozemek darem od své matky v hranicích, v jakých byl užíván po dlouho dobu předtím, a neměla proto důvod o nich pochybovat. Nadto Nejvyšší soud zastává názor, že sám zápis o přisloučení cizí parcely nemusí bez dalšího u osoby jednající s běžnou pečlivostí a opatrností vyvolat důvodné pochybnosti o tom, že nemovitost, u níž je tato osoba zapsaná v evidenci nemovitostí jako vlastník, jí ve skutečnosti v celém rozsahu nenáleží. Lze uzavřít, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti je možné vydržet i za situace, kdy v evidenci nemovitostí je veden zápis o přisloučení cizí parcely. Vždy je však nutné, aby soud posoudil všechny okolnosti držby.
Na základě uvedeného dovolací soud nepovažuje úvahy odvolacího soudu ohledně dobré víry žalobkyně, že jí předmětná nemovitost náleží, za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím řízení obstojí. Odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když nezpochybnil dobrou víru žalobkyně pouze na základě zápisu o přisloučení části cizí parcely v evidenci nemovitostí.
Dále žalovaní vymezují otázku, zda jsou splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva, a to dobrá víra žalobkyně, že jí svědčí vlastnické právo k pozemku, jehož vydržení se domáhá, pokud žalobkyně po prvním jednání ve věci, tj. po zákonné koncentraci řízení, ale před poučením podle §119a o. s. ř. uvedla, že pozemek, jehož vydržení se domáhá, byl připojen k jejímu stávajícímu pozemku na základě ústní dohody se zemědělcem, který hospodařil na pozemku, jehož vydržení se žalobkyně domáhá.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně uvedla dovolateli uvedené skutečnosti až po koncentraci řízení, nalézací soudy k nim nemohly při rozhodování ve věci samé přihlédnout. Na dovolateli položené otázce proto nemůže rozhodnutí odvolacího soudu záviset, a dovolání je tak v tomto rozsahu bez dalšího nepřípustné.
Nad rámec toho dovolací soud podotýká, že s uvedenou námitkou se věcně vypořádal již odvolací soud, a to konkrétně v bodu 13 napadeného rozsudku, kde uvedl, že dobrá víra žalobkyně, že je vlastnicí předmětného pozemku, nemohla být narušena, neboť k údajné dohodě muselo dojít již v padesátých či šedesátých letech minulého století, tedy v době, kdy vlastnicí darovaných nemovitostí byla právní předchůdkyně žalobkyně. Žalobkyni pak tyto nemovitosti byly darovány tak, jak byly užívány a oploceny podle údajné dohody. Závěr o tom, že tato okolnost nevylučuje dobrou víru žalobkyně, není podle dovolacího soudu zjevně nepřiměřený.
Konečně dovolatelé pokládají otázku, zda se dobrá víra žalobkyně, že je vlastníkem pozemku, jehož vydržení se domáhá, také posuzuje s ohledem na ustanovení §200 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 5. 3. 1964 do 23. 3. 1990.
Dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010). Pokud tedy účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
V projednávané věci bylo na žalovaných, aby v nalézacím řízení tvrdili vše, co brání vydržení předmětné nemovitosti ze strany žalobkyně. Jestliže žalovaní v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před odvolacím soudem námitku, podle které zpochybňují dobrou víru žalobkyně na základě skutečnosti, že původní pozemek je větší než 400 m2, a proto podle tehdy účinné právní úpravy vyloučený ke zřízení rekreační chaty nebo zahrádky, neuplatnili, a jestliže se proto odvolací soud konkrétně touto otázkou nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, neboť s touto námitkou přicházejí žalovaní až v dovolání. Dovolací soud kvůli této vadě nemohl v rozsahu předmětné otázky v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka žalovaných, podle níž nabývá-li někdo pozemek, patří k běžným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyplývá, že by se žalobkyně s výměrou původního pozemku neseznámila. Znalecký posudek vyhotovený pro účely převodu původního pozemku uvádí jako jeho výměru 510 m2. Rozdíl oproti skutečné výměře tak činí 92 m2. Takový rozdíl sám o sobě nemusel u žalobkyně vyvolat důvodné pochybnosti, že plocha drženého pozemku neodpovídá ploše pozemku darovaného. Navíc dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, se zabýval situací, kdy putativním právním titulem držby byla kupní smlouva. V této věci se naproti tomu žalobkyně chopila držby původního pozemku na základě darovací smlouvy uzavřené s nejbližším rodinným příslušníkem, přičemž jej dále užívala ve stejných hranicích jako její matka. To jsou bezesporu okolnosti, k nimž je nutné v dané věci přihlédnout, což také odvolací soud učinil.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu