ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.48.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 48/2022-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně J. D. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, proti žalovaným 1) P. V. , narozené XY, bytem v XY, a 2) N. Š. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupeným Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, o odklad zrušení spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 57/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2021, č. j. 57 Co 149/2021-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2021, č. j. 57 Co 149/2021-51, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 13 C 57/2021-18, ve spojení s usnesením ze dne 10. 6. 2021, č. j. 13 C 57/2021-25, zamítl žalobu na odklad zrušení spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných na dobu 1 roku k pozemkům parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. XY
- ostatní plocha - jiná plocha a parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY - rodinný dům, v obci a katastrálním území XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 57 Co 149/2021-51, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s jeho usnesením ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud se měl podle žalobkyně odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 tím, že nevzal do úvahy individuální okolnosti případu, které jsou způsobilé ospravedlnit zásah do práva ostatních spoluvlastníků, a to, že smyslem žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kterou žalované vůči žalobkyni podaly, je způsobit žalobkyni újmu, když současně chtějí setrvat se žalobkyní ve spoluvlastnictví k nemovitým věcem v katastrálním území XY, a navrhují vypořádání nemovitých věcí v katastrálním území XY nařízením jejich prodeje, ač je jim známo, že rodinný dům žalobkyně vybudovala, prožila v něm většinu života a ve svém věku a se svými příjmy nemá, na rozdíl od žalovaných, jinou možnost bydlení. Žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je pomstou za požadavek žalobkyně, aby žalované o nemovité věci pečovaly a podílely se na nezbytných nákladech spojených s jejich správou. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že uvedené skutečnosti spolu s epidemiologickou situací (očkování žalobkyni nechrání stoprocentně proti novým mutacím viru, které se v České republice masivně šíří) nejsou důvodem pro odklad zrušení spoluvlastnictví z důvodu ohrožení jejího oprávněného zájmu, týkajícího se jejího zdraví a života, práva na pokojné a klidné stáří a na péči a respekt svých dcer – žalovaných. Uvedené skutečnosti jsou i důvodem pro odklad zrušení spoluvlastnictví pro zabránění majetkové ztrátě žalobkyně i žalovaných navrženým způsobem vypořádání spoluvlastnictví a žalobkyně v souvislosti s její špatnou sociální, zdravotní a ekonomickou situací. Dále se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, které je po skutkové stránce velmi obdobné projednávané věci, když nereflektoval, že rodina a rodičovství požívají zvláštní ochrany podle §3 odst. 2 písm. b), §855 a §883 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v textu jen „ o. z.“). S ohledem na pokročilý věk, zdravotní problémy a prožití podstatné části života v domě má žalobkyně legitimní zájem poklidně v nemovitých věcech dožít. Nesouhlasí ani s přiznáním náhrady nákladů řízení žalovaným, o nichž mělo být se zohledněním ekonomických, sociálních a zdravotních důvodů žalobkyně rozhodnuto podle §150 o. s. ř. Současně požaduje odložení právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a odložil zrušení spoluvlastnictví, případně aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu, eventuálně soudu prvního stupně.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí, případně potvrzení rozsudku odvolacího soudu, neboť dovolání jen vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o naplnění předpokladů pro odklad zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1155 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Podle §1155 odst. 1 o. z. na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, uveřejněném pod č. 98/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), vyložil, že „odklad zrušení spoluvlastnictví může být podle §1155 odst.1 o. z. odůvodněn a) požadavkem na zabránění majetkové ztráty některého spoluvlastníka, nebo b) požadavkem na předejití vážného ohrožení oprávněného zájmu některého ze spoluvlastníků, k jehož ohrožení by došlo likvidací spoluvlastnického vztahu.
Oprávněným zájmem některého ze spoluvlastníků je s ohledem na znění prvního důvodu pro odklad zrušení spoluvlastnictví třeba rozumět jiný než majetkový zájem spoluvlastníka, který bude objektivně schopen ospravedlnit zásah do práva ostatních spoluvlastníků na zrušení spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu se nejedná o jakýkoliv zájem, nýbrž o zájem podstatný, přičemž zrušením spoluvlastnictví by došlo k jeho vážnému ohrožení. Do úvahy přicházejí, obdobně jako je tomu u důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )], důvody dočasného charakteru (v poměrech konkrétního případu například závažné přechodné zdravotní problémy). Oproti důvodům vedoucím k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze nicméně v obecné rovině připustit, že se může jednat i o důvody charakteru trvalého, například dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav bez reálné možnosti jeho zlepšení, vysoký věk spojený s potřebou obživy a bydlení apod. Jelikož se však tyto dlouhodobé okolnosti mohou vyskytovat v řadě případů zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (například bude-li zrušeno spoluvlastnictví k předmětu, který někteří nebo všichni spoluvlastníci užívají za účelem bydlení), je nutno zdůraznit, že důvody trvalého charakteru zpravidla nebudou samy o sobě dostačující, nýbrž by k nim měla přistoupit určitá další okolnost, která ospravedlní zásah do práva ostatních spoluvlastníků domáhat se kdykoliv zrušení spoluvlastnictví. Může jít zejména o naplnění předpokladu, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví může objektivně dojít k vyřešení ochrany oprávněného zájmu spoluvlastníka. Odklad vypořádání spoluvlastnictví by totiž neměl sloužit k zachování a pokračování stavu trvajícího spoluvlastnictví bez dalšího, nýbrž by měl především chránit oprávněné zájmy dotčeného spoluvlastníka, které převáží nad právem spoluvlastníka domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Je ovšem zřejmé, že závěry soudů o tom, zda jsou, či nejsou splněny podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví, musí přísně odrážet individuální okolnosti každého případu.“ S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil rovněž v usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 661/2016 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 793/18, odmítl), nebo v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 880/2020.
Nejvyšší soud podotýká, že §1155 odst. 1 o. z. je právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě učinit závěr o tom, že jsou naplněny podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví.
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů o tom, zda jsou splněny, či nikoliv podmínky pro odklad zrušení spoluvlastnictví jen v případě, že jsou tyto úvahy zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že vyšší věk žalobkyně, její blízký citový vztah k nemovitým věcem, zdravotní stav, o němž ani netvrdí, že jeho zhoršení je dočasného charakteru, ani nutnost zajistit si náhradní bydlení, nejsou důvody dočasnými, jimiž by mohlo být zasaženo do oprávněného zájmu žalobkyně. Protože žalobkyně chce v nemovitých věcech dožít, je zřejmé, že k vyřešení ochrany zájmu žalobkyně nemůže ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví dojít.
Nejvyšší soud se s touto úvahou odvolacího soudu ztotožňuje a nepovažuje ji za zjevně nepřiměřenou. V projednávané věci je zřejmé, že vyšší věk žalobkyně, její blízký citový vztah k nemovitým věcem daný tím, že v nich prožila velkou část života a podílela se na stavbě domu, setrvale zhoršený zdravotní stav ani nutnost zajistit si náhradní bydlení nejsou důvody dočasnými a neměnnými, jimiž by mohlo být zasaženo do oprávněných zájmů žalobkyně, a proto ani důvody, pro které by mohlo být zrušení spoluvlastnictví odloženo.
V rozsudku ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, uveřejněném pod č. 98/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud připustil, že zrušení spoluvlastnictví může být odloženo i z důvodů trvalého charakteru, avšak pouze za předpokladu, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví může objektivně dojít k vyřešení ochrany oprávněného zájmu spoluvlastníka. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se odmítá z nemovitých věcí s odkazem na její věk, zdravotní stav a skutečnost, že zde prožila velkou část života, přestěhovat. Je tedy zřejmé, že ve lhůtě pro odklad zrušení spoluvlastnictví nemůže v poměrech posuzované věci dojít k vyřešení ochrany zájmu žalobkyně, a proto nemůže být zrušení spoluvlastnictví odloženo ani z těchto důvodů trvalého charakteru.
Okolnosti projednávané věci, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (jímž je dovolací soud vázán podle §241a odst. 1 o. s. ř.), se významně liší od situace popsané ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu v tom, že žalobkyně, i přes svůj vyšší věk a zhoršený zdravotní stav, není nesoběstačná, závislá na pomoci druhé osoby, a tedy vyžadující nutnou pomoc svých dcer. Proto není třeba odložení zrušení spoluvlastnictví, aby bylo vyřešeno, jakým způsobem bude zajištěn výkon péče o žalobkyni po případném zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Odvolací soud se neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015, uveřejněného pod č. 98/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, pokud má být důvodem odkladu zrušení spoluvlastnictví zabránění majetkové ztrátě některého spoluvlastníka, neboť uvedené rozhodnutí tuto otázku neřeší. Žalobkyně ani neformuluje žádnou právní otázku hmotného práva, týkající se tohoto důvodu odkladu zrušení spoluvlastnictví, a ta nevyplývá ani z obsahu jejího dovolání.
Odvolací soud se při rozhodování neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněného pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, neboť ten vymezuje důvody vedoucí k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a netýká se důvodů pro odklad zrušení spoluvlastnictví.
Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že účel žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není podřaditelný pod žádný z důvodů pro odklad zrušení spoluvlastnictví, mohl by však být soudy nižších stupňů zvažován např. při úvaze, zdali nejsou dány výjimečné okolnosti pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §8 o. z., aniž by však dovolací soud jakkoliv předjímal, zda by jejich naplnění v dané věci přicházelo do úvahy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Pokud jde o námitku týkající se pandemie covid-19, tou se výslovně odvolací soud nezabýval. Vyšel však ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, jichž se dovolával, a lze tak uzavřít, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Soud prvního stupně přitom uzavřel, že pandemie covid-19 by mohla být s ohledem na věk žalobkyně a její zdravotní stav, pro které patří do ohrožené skupiny osob, důvodem pro odklad zrušení spoluvlastnictví. Protože je ale pandemie covid-19 na ústupu (denně jde o stovky případů), nouzový stav dávno skončil a žalobkyně je ve věku, kdy mohla být plně očkovaná, pokud o to projevila zájem, neshledal důvod pro odklad zrušení spoluvlastnictví podle §1155 odst. 1 o. z.
Zpochybňuje-li dovolatelka zjištěný skutkový stav ohledně stavu pandemie covid-19, pak současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Dovolatelka dále uvádí, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak a že je právní otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, aniž blíže vymezuje, pro jakou konkrétní právní otázku je naplněno jednotlivé kritérium přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl), objasnil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být pro jednu (konkrétní) právní otázku splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné).
Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít a jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2206/2015).
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála; nejen že neoznačuje judikaturní závěry, které má za rozporné, neuvádí ani žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Nevymezuje ani právní otázku, kterou Nejvyšší soud podle jejího mínění rozhoduje rozdílně nebo při jejímž řešení by se měl od své rozhodovací praxe odchýlit. Ve své podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že tato otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak.
V této části tak není dovolání projednatelné, protože trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Proti výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání přípustné.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno zčásti přípustným a zčásti projednatelným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) odůvodnění.
Žalovaná 2) podala proti dovolání stručné vyjádření, v němž se nevyjadřuje k předpokladům přípustnosti dovolání ani k jeho projednatelnosti. Náklady na její vyjádření nelze považovat za účelné (§142 odst. 1 o. s. ř.), proto Nejvyšší soud právo na jejich náhradu úspěšné žalované 2) nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 2. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu