ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.560.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 560/2022-289
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně L. L. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Limnická 1246, proti žalované M. N. , se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o vyklizení nemovitosti a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 290/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2021, č. j. 56 Co 34/2021-261, 56 Co 110/2021, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2021,
č. j. 56 Co 34/2021-261, 56 Co 110/2021, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2021, č. j. 56 Co 34/2021-261, 56 Co 110/2021, se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2020, č. j. 16 C 290/2018-173, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 3. 2021, č. j. 16 C 290/2018-198, uložil žalované povinnost vyklidit a žalobkyni předat pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok I). Zamítl vzájemný návrh žalované na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a IV).
Ve vztahu k vzájemné žalobě žalované na určení vlastnického práva dospěl soud k závěru, že žalovaná ani její právní předchůdce garáž nenabyli na základě převodní smlouvy. Zabýval se proto dále tím, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického práva. Podle soudu žalovaná nemohla s ohledem na prokázané skutečnosti v dobré víře držet vlastnické právo po dobu požadovanou zákonem, a proto vzájemnou žalobu zamítl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 56 Co 34/2021-261, 56 Co 110/2021, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu o vyklizení pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok I). Změnil též výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a sice tak, že určil, že žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
Podle odvolacího soudu nabyl právní předchůdce žalované na základě převodní smlouvy stavbu garáže jako příslušenství převáděného domu č. p. XY. Žalovaná následně od něj měla v roce 1993 nabýt vlastnické právo pouze k domu č. p. XY. Chopila se však v daný okamžik zároveň držby garáže. S nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se pak stavba garáže stala součástí pozemku, na kterém stojí. V řízení nevyplynulo, že by právní předchůdce žalované nebo žalovaná sama byli ve své držbě rušeni až do roku 2016 či 2017, kdy byla garáž vyklizena kvůli nesrovnalostem ohledně vlastnického práva. Žalovaná proto vlastnické právo ke garáži vydržela.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 112/2006. Nesouhlasí se závěrem o oprávněnosti držby žalované. Odvolací soud zcela ignoroval rozsáhlé námitky ze strany žalobkyně a právní závěry soudu prvního stupně zpochybňující dobrou víru žalované. Žalovaná nedoložila, že by se držby chopila oprávněně a v dobré víře. Dále v dovolání vyjmenovává konkrétní aspekty, s nimiž se soud nevypořádal. Za dovolacím soudem dosud neřešené považuje právní posouzení situace, v níž je v katastru nemovitostí v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyznačen právní status stavby garáže jako součást pozemku. Dotazuje se, „zda v takovém případě nese břemeno tvrzení o oprávněnosti držby ke stavbě stejný osud i s pozemkem pod stavbou“. Jako otázku procesního práva uvádí, zda „žalobou na určení vlastnického práva k pozemku, v níž navrhovatel netvrdil ani neprokazoval oprávněnost své držby k pozemku, ale pouze ke stavbě, může navrhovatel nabýt vlastnické právo k pozemku“. Žalobkyně má dále za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že tato otázka doposud nebyla řešena, i v otázce možnosti převodu práva osobního užívání pozemku z fyzické osoby na osobu právnickou (státní podnik) a dále možností transformace práva osobního užívání k pozemku na vlastnické právo právnické osoby s ohledem na §872 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dále rozporuje rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (§3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné a je i důvodné, neboť se odvolací soud při řešení otázek rozhodných pro právní posouzení věci odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Při posouzení správnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je nutné brát v potaz, jaké nároky byly ve věci uplatněny. Jednak je to nárok žalobkyně na vyklizení pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba garáže, a jednak vzájemná žaloba žalované na určení, že žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba garáže.
Odvolací soud žalobu žalobkyně zamítl a vzájemné žalobě žalované vyhověl.
Prvotním předpokladem pro takový postup (vedle předpokladů dalších, uvedených v navazující části odůvodnění tohoto rozsudku) je závěr, že žalobkyně není vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (ve vztahu k žalobě žalobkyně), resp. že vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (ve vztahu ke vzájemné žalobě) je žalovaná.
Rozsudek odvolacího soudu však nemůže obstát již z toho důvodu, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku vůbec žádný argumentační závěr ohledně vlastnického práva k pozemku nečiní, resp. nečiní žádný závěr ve směru, že by vlastnicí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY neměla být žalobkyně. Naopak v odůvodnění rozsudku výslovně konstatuje (bod 11 odůvodnění), že jako „vlastnice parc. st. XY v k. ú. a obci XY je vedena žalobkyně L. L., narozená XY“. V témže bodě odůvodnění pak odvolací soud uvádí, že „kupní smlouvou uzavřenou dne 1. 10. 1993 nabyla žalovaná od Fondu národního majetku ČR majetek uvedený v privatizačním projektu č. 20462, uvedený v přílohách č. 1 a č. 2. Přílohy obsahují seznam pozemků v obci a k. ú. XY a seznam staveb státního podniku M. nacházejících se v k. ú. XY, tedy mimo jiné i parcelu č. XY zastavěnou objektem bydlení č. p. XY a zahradu p. č. XY, v seznamu staveb je pak uveden objekt č. p. XY na st. p. č. XY nazvaný ‚ubytovna č. p. XY‘. Pozemek st. p. č. XY v k. ú. XY, ani stavba garáže na něm stojící, v přílohách uvedené kupní smlouvy uvedeny nejsou“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017 (dostupném, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že může dojít k rozporu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a právní stavem skutečným. V takovém případě má přednost stav skutečný; stav zapsaný v katastru nemovitostí má povahu tzv. vyvratitelné právní domněnky ve smyslu §980 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Jestliže je žalobkyně zapsána jako vlastnice uvedeného pozemku v katastru nemovitostí, platí presumpce jejího vlastnického práva, ten kdo je popírá, musí svá tvrzení dokázat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 328/2018). Konstatuje-li tedy odvolací soud, že katastrální evidenční stav ohledně vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY svědčí žalobkyni, bylo břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně prokázání toho, že tomu tak není, na žalované.
Dovolatelka v této souvislosti v dovolání přiléhavě poukazuje na to, že otázkou vlastnického práva k uvedenému pozemku se odvolací soud vůbec nezabýval a žalovaná ani okolnosti vyvracející vlastnické právo žalobkyně k tomuto pozemku v řízení nejenom neprokazovala, ale ani netvrdila. Tomu odpovídá i skutečnost, že prakticky celé řízení se týká posouzení vlastnického práva ke stavbě garáže, u které žalovaná tvrdila její nabytí na základě vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Bez vyřešení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY jsou však další úvahy ohledně případného vydržení vlastnického práva ke stavbě garáže z pohledu formulace žaloby a vzájemné žaloby předčasné.
Z obsahu spisu a dosavadního řízení vyplývá, že k vydržení vlastnického práva ke stavbě garáže mělo dojít za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., tj. před 1. 1. 2014.
Podle §120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku.
Podle §3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.
Podle §3058 odst. 1 věta první o. z. stanou-li se pozemek i stavba vlastnictvím téhož vlastníka, přestane být stavba samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na němž je zřízena.
Základním principem vyjádřeným v §3054 o. z. je právní sjednocení režimu pozemku a stavby k 1. 1. 2014. Vychází se z přesvědčení, že pokud má dojít k postupnému sjednocení, musí to být právě tam, kde existuje vlastnická jednota k pozemku i stavbě již ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Ustanovení §3054 o. z. představuje výchozí obecné pravidlo, podle kterého se stavby, jež před 1. 1. 2014 nebyly součástí pozemku a byly samostatnými věcmi, staly jeho součástí, byl-li jejich vlastník shodný s vlastníkem pozemku. Navazující §3055 o. z. až 3058 o. z. řeší situace, kdy k 1. 1. 2014 je vlastník pozemku odlišný od vlastníka stavby na něm se nacházející a §3059 až 3061 o. z. stanoví výjimky z režimu sjednocení.
Právní účinky sjednocení spočívají v tom, že při splnění vlastnické jednoty pozemku a stavby stavba, která podle dosavadních předpisů není součástí pozemku, na kterém je zřízena, přestává být dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, samostatnou věcí a stává se součástí pozemku. Vychází se z předpokladu, že pokud stavba i pozemek náleží jedné osobě, není třeba zachovávat po 1. 1. 2014 oddělený režim vlastnického práva k pozemku a stavbě (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5189/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 599/2015).
Úprava §3058 odst. 1 o. z. je třetím základním pravidlem upravujícím přechod na superficiální zásadu. Navazuje na §3055 o. z. (a v něm obsažené druhé pravidlo) ve vztahu ke stavbám, u kterých nemohlo dojít ke sjednocení již ke dni účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro odlišný vlastnický režim pozemku a stavby. Podstata pravidla je v tom, že pokud po 1. 1. 2014 dojde ke sjednocení vlastnického režimu k pozemku a stavbě (vlastník stavby se stane vlastníkem pozemku a naopak), pak k okamžiku sjednocení se stavba stane součástí pozemku (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2851/2015).
Protože jak žaloba žalobkyně, tak i vzájemná žaloba žalované uplatňují své nároky k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí má být garáž, nelze posoudit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu bez výchozí úvahy, zda vůbec stavba garáže je či není součástí tohoto pozemku. Pokud by nebyla, nelze bez dalšího vyhovět ani žalobě, ani vzájemné žalobě.
Rozhodnutí odvolacího soudu však neobsahuje žádnou úvahu, výklad a posouzení toho, zda, případně kdy a na základě jakých skutečností se měla stavba garáže stát součástí pozemku parc. č. st. XY a již z tohoto důvodu je dovolání důvodné. Fakticky totiž není z tohoto rozhodnutí vůbec patrné, na základě čeho by měla být žalovaná vlastnicí pozemku parc. č. st. XY, jestliže odvolací soud uvádí, že jako jeho vlastnice je vedena žalobkyně a naopak neuvádí žádné skutečnosti, na základě kterých by měla případně být domněnka zápisu práva ve prospěch žalobkyně vyvrácena a vlastnicí by měla být žalovaná. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nesplňuje náležitosti odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.
I kdyby totiž obstála úvaha odvolacího soudu, že žalovaná vlastnické právo ke stavbě garáže skutečně vydržela (aniž by tuto úvahu odvolacího soudu v této věci dovolací soud posuzoval), nemohlo by být vzájemné žalobě vyhověno, aniž by bylo jasné, jaký je právní režim pozemku. Jestliže se totiž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podává, že jako vlastnice pozemku parc. č. st. XY je v katastru nemovitostí evidována žalobkyně, pak ani závěr o případném vydržení vlastnického práva žalovanou ke garáži by nemohl vést k důvodnosti vzájemné žaloby, neboť by v takovém případě stavba garáže nebyla součástí pozemku (§3055 o. z.). Jinak řečeno, ani případné vydržení vlastnického práva ke garáži samozřejmě bez dalšího neznamená nabytí vlastnického práva k pozemku, na kterém se taková stavba nachází. Naopak, jestli by vlastnicí garáže byla žalobkyně, které svědčí i vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY, pak by se stavba garáže součástí jejího pozemku stala a žalobě žalobkyně by vyhověno být mohlo.
Věcný přezkum závěrů odvolacího soudu ohledně vydržení vlastnického práva ke garáži je v této fázi řízení předčasný, není-li vůbec patrno, jaké jsou právní vztahy k pozemku, na kterém se stavba garáže nachází, neboť i jejich existence, případně vývoj a vysvětlení, se nepochybně mohou promítat do úvahy o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva ke stavbě. Jinak řečeno, na úvahu o dobré víře jakožto základní podmínce pro vydržení vlastnického práva ke stavbě může mít při celkovém posouzení vliv i zohlednění právních souvislostí týkajících se pozemku, a to tím spíše, jestliže v současné době stavba součástí pozemku má být a vlastnické právo k pozemku má svědčit žalované.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V dané věci je odvolací soud vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo vyhověno, zamítl dovolací soud návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť jeho zrušením je odklizena i jeho právní moc.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu