ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.734.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 734/2021-910
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, PhD., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Marcelou Zlámalovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Vrchlického 7/2515, proti žalované R. Š., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Brněnská 154/32, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 39/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2020, č. j. 38 Co 78/2019-789, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2020, č. j. 38 Co 78/2019-789, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. 11. 2018, č. j. 6 C 39/2013-736, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 6 C 39/2013-736, ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do vlastnictví žalobce pozemek p. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, pozemek p. č. XY, pozemek p. č. XY, pozemek p. č. XY a pozemek p. č. XY, to vše zapsané na LV č. XY pro obec a k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I) a dále movité věci označené ve výroku II. Do vlastnictví žalované přikázal movité věci označené ve výroku III. Do vlastnictví žalobce dále přikázal osobní vozidlo XY, reg. značka XY (výrok IV) a „závazek - hypoteční úvěr u Československé obchodní banky a.s. vyplývající ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru č. 5500/283537-01/10/01-001/00/R ze dne 25. 5. 2010 ve výši na jistině 2 229 027,62 Kč“ (výrok V). Do majetku žalované přikázal „závazek – úvěr ze stavebního spoření č. XY ke smlouvě o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, registrační č. 5276/2005/01 ve výši 157 500 Kč“ (výrok VI). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu 227 814,82 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok VII). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VIII až X).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 6 C 79/2011, který nabyl právní moci 23. 5. 2012, a k tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění manželů (dále též „SJM“).
Zjistil, že součástí zaniklého SJM je pozemek p. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a dále pozemky p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, vše zapsané na LV č. XY pro obec a k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY. Při vypořádání SJM vycházel z obvyklé ceny nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem č. 2373-016/2015, vyhotoveným znaleckým ústavem Nemovitost s. r. o., která činí 5 300 000 Kč a byla stanovena ke dni rozhodnutí soudu (10. 9. 2018), se zohledněním stavu nemovitostí k 23. 5. 2012, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství. Nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce.
Dále zjistil, že ke dni právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2014, č. j. 19 Co 380/2013-61, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu č. A2 v bytovém domě XY na ulici XY v XY a společné členství účastníků v bytovém družstvu XY a výlučnou členkou družstva a výlučnou nájemkyní předmětného bytu se stala žalovaná. I v tomto případě vycházel soud prvního stupně při vypořádání SJM z obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu stanovené znaleckým posudkem č. 2373-016/2015, která k datu rozhodnutí soudu (10. 9. 2018), se zohledněním stavu k 23. 5. 2012, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství, činí 900 000 Kč.
Za trvání manželství vznikly účastníkům závazky z hypotečního úvěru vedeného u Československé obchodní banky a. s., spotřebitelského úvěru u Československé obchodní banky a. s. (dále „ČSOB“), úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření vedeného u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., a ze směnky ve výši 494 000 Kč.
Soud dále zjistil, že k 15. 4. 2013 uhradil žalobce v plné výši zůstatek spotřebitelského úvěru u ČSOB ve výši 47 888,28 Kč (včetně příslušenství) a rovněž závazek 494 000 Kč vyplývající ze směnečného platebního rozkazu, jehož celková výše činila 600 000 Kč. Oba žalobcem uhrazené závazky pak soud při vypořádání SJM ve prospěch žalobce zohlednil.
Výše nesplaceného hypotečního úvěru ke dni rozvodu manželství účastníků činila 2 883 542,10 Kč. Žalobce na jistině a úrocích tohoto závazku uhradil 1 789 981,54 Kč. Dosud nesplacená výše jistiny činí 2 229 027,62 Kč a výše nesplacených úroků částku 643 522,20 Kč. Soud přikázal splácení tohoto dluhu s příslušenstvím žalobci, jelikož se váže k nemovitostem, které získal v rámci vypořádání SJM do svého výlučného vlastnictví.
Zůstatek nesplaceného úvěru ze stavebního spoření činil ke dni 23. 5. 2012 částku 175 798,90 Kč. Tento závazek přikázal k doplacení žalované, která za něj již zaplatila 114 000 Kč, neboť se váže k družstevnímu bytu, jehož je výlučnou uživatelkou. Ve vypořádání SJM pak zohlednil dosud nesplacenou jistinu, která společně s úroky činí 157 500 Kč.
Podle soudu prvního stupně aktiva SJM představují částku 6 605 690 Kč (movité věci existující v hodnotě 369 490 Kč, movité věci zaniklé po zániku manželství v hodnotě 36 200 Kč, a dále nemovitosti v hodnotě 6.200.000 Kč), zatímco pasiva SJM představují částku 5 581 919,64 Kč (závazky dosud zaplacené 2 551 869,82 Kč a závazky, jež mají být zaplacené v budoucnu 3 030 049,82 Kč). Z toho žalobce získal nemovitosti v hodnotě 5 300 000 Kč, dále movité věci existující vč. osobního automobilu v hodnotě 272 290 Kč a již zaniklé v hodnotě 22 200 Kč, dále dostal ke splácení hypoteční úvěr ve výši 4 662 531,36 Kč, přičemž uhradil závazek vzniklý ze spotřebitelského úvěru ve výši 47 888,28 Kč, a dále částku vyplývající ze směnečného platebního rozkazu ve výši 600 000 Kč. Aktiva žalobce tak činí 284 070,36 Kč. Naproti tomu žalovaná získala členská práva k družstevnímu bytu v hodnotě 900 000 Kč, movité věci existující v hodnotě 118 700 Kč a zaniklé v hodnotě 14 000 Kč, přičemž ke splácení jí byl přidělen úvěr ve výši 271 500 Kč. Žalovaná tak získala aktiva v hodnotě 761 200 Kč.
Při respektování zásady rovnosti podílů uložil soud prvního stupně žalované povinnost doplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 227 814,82 Kč.
Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 38 Co 78/2019-789, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, IV VIII a IX (výrok I), výrok V rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci přikázal k úhradě zůstatek hypotečního úvěru u Československé obchodní banky, a.s., č. úvěrového účtu 5 500/283537 – 01/10/01 – 001/00/R ze dne 25. 5. 2010 (výrok II), výrok VI změnil tak, že žalované přikázal k úhradě zůstatek úvěru u Raiffeisen stavební spořitelny, a.s., č. XY ke smlouvě o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření, reg. č. 5276/2005/01 (výrok III), výrok VII změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 264 828 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok V).
Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně vypořádání aktiv. Pokud jde o pasiva, doplnil dokazování o aktuální zprávu ČSOB a. s. ze dne 25. 5. 2020, z níž zjistil, že od 23. 5. 2012 do 14. 5. 2020 uhradil žalobce z titulu hypotečního úvěru na jistině 878 126,98 Kč a na úrocích 1 278 564,96 Kč. Do úplného splacení úvěru zbývá doplatit na jistině 2 005 415,12 Kč a na úrocích 552 949,50 Kč. Co se týká pasiv žalované, přisvědčil soudu prvního stupně, že jí správně přikázal k úhradě částku 271 500 Kč.
Podle odvolacího soudu pasiva žalobce tvoří již částečně uhrazený dluh na hypotečním úvěru (od 23. 5. 2012 ve výši 4 162 107 Kč), úroky 552 950 Kč a oba jím splacené závazky ve výši 600 000 Kč a 47 888 Kč, tj. celkem 5 362 945 Kč). Pasiva žalované představují dluh u Raiffeisen stavební spořitelny a. s., který ke dni 23. 5. 2012 činí 271 500 Kč. Uzavřel proto, že rozdíl mezi aktivy a pasivy SJM činí u žalobce 231 545 Kč, zatímco u žalované 761 200 Kč. Žalované tak při respektování zásady rovnosti podílů uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 264 828 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud vypořádal společné, dosud neuhrazené úročené dluhy účastníků. Odvolací soud totiž do jejich výše započítal nejen jistinu a úroky k ní přirostlé ke dni rozhodování soudu, ale i úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu. Takový postup podle dovolatelky není správný, neboť judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 5386/2008 a sp. zn. 22 Cdo 3779/2014), o kterou odvolací soud opřel své závěry, byla překonána. Konkrétně v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016, Nejvyšší soud vyložil, že potenciální úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu, se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům společně či jen některému z nich; nestanoví se jejich konkrétní výše ani se nezohlední při výpočtu vypořádacího podílu. Dále je dovolatelka přesvědčena o tom, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu stanovil a následně i vypořádal hodnotu členského podílu v bytovém družstvu, který již dříve připadl dovolatelce. Postupoval totiž podle názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 900/2004, který byl již rovněž překonán, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, ve kterém dovolací soud uzavřel, že při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů a bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, je třeba vyjít ze stavu i obvyklé ceny podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu. To odvolací soud neučinil a při vypořádání SJM stanovil hodnotu členského podílu ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (konkrétně ke dni 9. 10. 2018), což bylo čtyři roky po zániku práva společného nájmu družstevního bytu, ke kterému došlo 25. 4. 2014. Dovolatelka také namítá vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že nebylo řádně vedeno dokazování. Odvolacímu soudu vytýká, že měl k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, přiklonil se však jen k jednomu z nich, aniž by vyslechl znalce či provedl navržený důkaz revizním znaleckým posudkem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu správné a v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání žalované proto není důvodné a Nejvyšším soudem by mělo být zamítnuto.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění manželů a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce dovolatelky ohledně vypořádání společných, dosud neuhrazených dluhů:
Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113), se podává závěr, že „stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu, přičemž není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků).“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008 (dostupný na www.nsoud.cz )].
V usnesení ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, str. 292), pak Nejvyšší soud (s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 14/2006) vysvětlil, že pokud nelze „výši budoucích úroků určit, nelze je vypořádat“, neboť není zřejmá částka k vypořádání. Tím však Nejvyšší soud nevyjádřil, že by o tomto příslušenství vůbec nemělo být ve výroku rozhodnutí soudu rozhodnuto, ale vystihl skutečnost, že výši těchto objektivně neurčitelných budoucích úroků nelze promítnout do vypořádání potud, že by v případě jejich přikázání některému z bývalých manželů byla druhému manželovi uložena povinnost v rámci vypořádání podílet se na těchto úrocích konkrétně stanovenou částkou, k jejímuž zaplacení vůči druhému manželovi by byl zavázán již v rozsudku o vypořádání SJM.
V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněném pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), pak Nejvyšší soud opětovně vysvětlil, že pokud v rámci vypořádání SJM dochází k vypořádání dluhu, je třeba vypořádat dluh ve výši, v jaké existoval v době rozhodování soudu a nikoliv v době zániku SJM s tím, že v případě rozhodování odvolacího soudu je třeba přihlédnout k částkám zaplaceným na dluh do dne rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud pak v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítl jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, a aby rozhodl i o příslušenství vypořádávané částky.
Uvedenými závěry judikatura dovolacího soudu zdůraznila tu skutečnost, že je třeba vypořádat celý dluh, který byl předmětem řízení o vypořádání SJM, včetně jeho příslušenství, byť přiroste i v budoucnu po rozhodnutí o vypořádání SJM, aby tak byl zcela vypořádán předmět řízení. Judikatura dovolacího soudu ovšem nechtěla vést soudy k tomu, že by vedle zjištění aktuální výše dluhu a výše příslušenství, které vzniklo (případně přirostlo k jistině) ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí, měly složitě dopočítávat či jakkoliv „odhadovat“ výši příslušenství až do okamžiku úplného splacení úvěru. Pomine-li dovolací soud obtíže s tímto zjišťováním jakkoliv spojené, je nutno upozornit zejména na tu skutečnost, že úvěrové produkty často umožňují předběžné splacení úvěru, mění se tzv. fixační období, dochází ke změnám v úročení, ke změnám v délce následných fixačních období, změnám bankovních ústavů poskytujících daný úvěr apod., což jsou okolnosti, které neumožňují ke dni rozhodování soudu zjistit výši budoucího příslušenství. Pokud by přitom došlo např. k dřívějšímu splacení úvěru, pak by ten manžel, kterému byl přikázán nejen dluh, ale i příslušenství v dopředu odhadnuté a do vypořádacího podílu posléze zahrnuté výši, dostal v konečném důsledku na vypořádání SJM více, než by mu mělo přináležet.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016, shrnul, že soudy jsou „při vypořádání úročeného dluhu povinny pro účely vypořádání zjišťovat výši jistiny, případně i výši kapitalizovaných úroků ke dni svého rozhodnutí, a následně dluh přikázat k uhrazení oběma manželům, tj. každému jednou polovinou, či jen některému z nich. Úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům či jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jejich konkrétní výše a ani k zanesení příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu“.
V nyní posuzované věci poukázal odvolací soud správně na judikaturu Nejvyššího soudu v tom ohledu, že dluh se nevypořádává ve výši v době zániku SJM, ale je potřeba ho vypořádat ve výši v době, kdy dochází k vypořádání SJM s tím, že je nutné zohlednit i částky, které byly po zániku manželství jedním či oběma manžely na zaplacení tohoto dluhu vynaloženy. Rovněž správně dovodil, že je potřeba vypořádat celý dluh, tedy nejen jeho jistinu, nýbrž i příslušenství. V případě obou společných, dosud nesplacených úvěrů (hypotečního úvěru u ČSOB, jehož zůstatek byl přikázán k doplacení žalobci a překlenovacího úvěru ze stavebního spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a. s., jehož zůstatek byl přikázán k doplacení žalované), odvolací soud sice správně promítl ve výroku o jejich vypořádání výši dluhu v době, kdy k vypořádání dochází a zohlednil, co který z účastníků na dluh již zaplatil, pochybení se však dopustil v tom, že příslušenství, které k dosud nesplaceným dluhům potenciálně přiroste teprve v budoucnu, následně zahrnul do vypořádacího podílu.
Takový postup při vypořádání úročeného dluhu ovšem neodpovídá dosavadní judikatuře dovolacího soudu, která zdůrazňuje, že společné dluhy mají být zpravidla přikázány oběma účastníkům k zaplacení rovným dílem a jen výjimečně jen jednomu z manželů, což je významné zejména z toho důvodu, že vypořádání SJM nemá vůči věřiteli účinky, a proto pokud podle smlouvy jsou dlužníky oba manželé, zůstanou jimi i nadále (bez ohledu na způsob vypořádání). Pochybení však spočívá především v tom, že odvolací soud měl ve výroku svého rozhodnutí stanovit, že vedle již splatného dluhu je účastník, jemuž byl dluh přikázán zčásti či zcela k uhrazení, povinen platit i v budoucnu vzniklé příslušenství.
Dovolací soud podotýká, že pokud v budoucnu vzniklé úroky u společného dluhu bude platit výlučně jen jeden z manželů, lze případně vzniklý nárok na příslušnou náhradu uplatnit v samostatném řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, str. 292)].
K námitce dovolatelky ohledně nesprávně stanovené a následně i vypořádané hodnotě členského podílu v bytovém družstvu:
Při vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu vztahující se k bytu č. A2 v domě č. p. XY na ulici XY v XY, vycházel soud prvního stupně z obvyklé ceny 900 000 Kč stanovené znaleckým posudkem k datu rozhodnutí soudu (konkrétně k 10. 9. 2018), se zohledněním stavu ke dni 23. 5. 2012, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované stran ocenění a postup soudu prvního stupně považoval za správný. Odkázal přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 900/2004 a 22 Cdo 1183/2008.
Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněném pod č. 47/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že „je třeba při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – vyjít ze stavu (stavu družstevního bytu) i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014).
Judikatura Nejvyššího soudu při oceňování hodnoty členského podílu v bytovém družstvu při vypořádání SJM tedy doznala určitých změn. Předchozí judikatura, na kterou odkazuje i odvolací soud (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004), podle které je třeba v případě ocenění členského podílu v bytovém družstvu vycházet z toho, jaká byla hodnota vypořádávaného členského podílu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM, kdyby byl ve stavu, v jakém byl v době zániku společného členství bývalých manželů v družstvu, tak není nadále použitelná.
V nyní posuzované věci došlo k zániku práva společného nájmu účastníků k bytu a společnému členství účastníků v bytovém družstvu XY dnem nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2014, č. j. 19 Co 380/2013-61, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 4. 2013, č. j. 7C 135/2012-39, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 10. 6. 2013, č. j. 7C 135/2012-44. K tomuto dni měl být při oceňování hodnoty členského podílu zjišťován stav i obvyklá cena podílu. Vyšel-li odvolací soud při vypořádání SJM z obvyklé hodnoty členského podílu v bytovém družstvu stanovené ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (konkrétně k 10. 9. 2018), se zohledněním stavu k 23. 5. 2012, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství, nepostupoval v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Nejvyšší soud rovněž zrušil výroky soudů obou stupňů, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jakožto výroky akcesorické k výrokům o věci samé, a to i když v této části není dovolání žalobce podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
V rámci dalšího řízení tak soud znovu vypořádá - v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - oba společné dluhy účastníků vzniklé na základě hypotečního úvěru u ČSOB a překlenovacího úvěru ze stavebního spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a. s. Jakožto vnosy účastníků na SJM přitom zohlední částky, jimiž se oba do rozhodnutí soudu podíleli na zaplacení těchto dluhů ze svých výlučných prostředků. V rámci vypořádání obou dluhů rovněž zohlední výši jistiny ke dni svého rozhodnutí (tj. promítne výši jistiny do výše vypořádacího podílu). Úroky, které k dluhům potenciálně přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání SJM), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům či jen některému z nich; soud tedy nestanoví jejich konkrétní výši a ani nezohlední takové příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu. Soud také v dalším řízení nově stanoví hodnotu členského podílu v bytovém družstvu. Zohlední přitom, kdy došlo k zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu. V souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je totiž tento den při oceňování členského podílu dnem rozhodným. Tímto právním názorem dovolacího soudu jsou soudy obou stupňů v rámci dalšího řízení vázány (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu