ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.770.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 770/2022-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z. J. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Valem, advokátem se sídlem v Praze, Korunní dvůr 810/104, proti žalované G. N. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Capouškem, Ph.D, MBA, advokátem se sídlem v Praze, Milady Horákové 176/68, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 5/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 28 Co 139/2021-552, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované JUDr. Tomáše Capouška, Ph.D., MBA, 14 568,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, č. j. 4 C 5/2019-425, výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání zaniklého společného jmění 826 975 Kč, zamítl žalobu na zaplacení 733 025 Kč (výrok II) a žalobu na přikázání závazku za věřitelem Česká spořitelna, a.s. ze Smlouvy o hypotečním úvěru č. 0452733109 ze dne 19. 6. 2013 do výlučného majetku žalované (výrok III). Dále zamítl návrh žalované na uložení povinnosti žalobci zaplatit žalované 217 690,50 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky V a VI).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 28 Co 139/2021-552, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma nenapadeného výroku IV rozsudku soudu prvního stupně) změnil tak, že přikázal „dluh ve výši 1 705 264,37 Kč s příslušenstvím vůči České spořitelně, a.s.“ ze Smlouvy o hypotečním úvěru č. 0452733109 ze dne 19. 6. 2013, k „zaplacení oběma účastníkům rovným dílem“ a zamítl žalobu „o vypořádání plateb na úvěr České spořitelny, a.s., podle Smlouvy o hypotečním úvěru č. 0452733109 ze dne 19. 6. 2013 a na překlenovací úvěr Stavební spořitelny České spořitelny, a.s., ke stavebnímu spoření č. XY ze dne 21. 11. 2007, plateb Společenství vlastníků jednotek XY, IČO XY, a zhodnocení bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY v obci a k. ú. XY“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která „má zásadní právní význam pro rozhodnutí ve věci“, a to „jak mají být vypořádány výdaje vynaložené manželi ze společného majetku manželů na výlučný majetek jednoho z nich a v jaké výši přísluší manželovi zvýšení hodnoty toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela“ [ve smyslu ustanovení §742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Žalobce se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nemá nárok na finanční vyrovnání za zhodnocení bytové jednotky ve vlastnictví žalované za dobu trvání manželství účastníků. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a žalobě vyhověl, případně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že žalobce v dovolání toliko polemizuje s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem; absentuje tak řádný důvod dovolání. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není projednatelné.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (tato a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz )].
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Navíc obsahem dovolání je povětšinou pouhá polemika dovolatele se skutkovými zjištěními odvolacího soudu s tím, že tato skutková zjištění, a vzhledem k tomu i právní posouzení, mají být podle názoru dovolatele jiná.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 4. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu