ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.870.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 870/2022-301
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně 1. správcovská a konkurzní v. o. s. , identifikační číslo osoby 26126788, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, zastoupené JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalované A. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem ve XY, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 19/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 27 Co 218/2021-268, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 27 Co 218/2021-268, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se jako insolvenční správce společnosti Davsch s. r. o. domáhala proti žalované vydání tří movitých věci – strojů, specifikovaných níže ve výroku I rozsudku Okresního soudu ve Svitavách („soud prvního stupně“). Žalobu odůvodnila tím, že předmětné movité věci jsou součástí majetkové podstaty úpadce a s jako takovými je s nimi oprávněna nakládat toliko žalobkyně jakožto insolvenční správce. Uvedla, že v rámci insolvenčního řízení uzavřela se společností C. smlouvu o zprostředkování prodeje movitých věcí a nemovitých věcí a o organizaci elektronické aukce; tyto movité věci pak byly předány společnosti C., aby mohl být zprostředkován jejich prodej. Poté, co 20. 2. 2019 podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry a přečinu porušení povinnosti, bylo v insolvenčním řízení zjištěno, že se předmětné stroje nacházejí v areálu žalované. Jednatel žalované pan M. L. podal policii vysvětlení, z něhož mělo vyplývat, že předmětné stroje žalovaná zakoupila od společnosti R. za celkovou kupní cenu 2 450 250 Kč; k tomu doložil faktury.
Žalobkyně namítala, že žalovaná není a nemůže být vlastníkem předmětných movitých věcí, že je neoprávněně zadržuje; nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným movitým věcem ve veřejné dražbě, neboť společnost C. ani její jednatel P. J. neměli k tomuto koncesi, navíc společnost C. byla pověřena pouze k provedení elektronické aukce.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 C 19/2020-233, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované vydání movitých věcí, a to vertikálního obráběcího centra HAAS VF 3 výrobní číslo 1058830, CNC brusky na nástroje Schneeberger GEMINI GHP s řízením FANUC výrobní číslo 20777 a měřicího přístroje PWB TOOL MASTER se zobrazovací jednotkou EPRO výrobní číslo 09-2787 (výrok I). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že žalovaná se stala vlastnicí sporných věcí, neboť je nabyla od neoprávněného podle §1109 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), případně k nim nabyla vlastnické právo vydržením.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, ve kterém napadla právní hodnocení věci soudem prvního stupně (v podrobnostech viz níže).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 27 Co 218/2021-268, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rekapituloval obsah rozsudku soudu prvního stupně, obsah odvolání žalobkyně i vyjádření k němu, a k odvolání uvedl:
„Okresní soud vycházeje z dílem nesporného skutkového stavu následně zaměřil pozornost především na naplnění předpokladů nabytí vlastnického práva od nevlastníka a výstižně a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu shledal dobrou víru žalované v oprávnění společnosti C., resp. jejího jednatele pana P. J., k převodu vlastnického práva k předmětným movitým věcem. Podrobně se zabýval tím, kdy vlastnické právo k předmětným movitým věcem na žalovanou přešlo, jakým způsobem došlo k uzavření kupní smlouvy, k jakému datu, a nepominul ani skutečnost, že dle žalované bylo vlastnické právo k předmětným movitým věcem žalovanou případně i vydrženo. I v tomto směru okresní soud dospěl ke správným závěrům, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal s odlišným právním náhledem žalobkyně na posuzovanou věc.
Odvolací soud považuje skutkové i právní závěry okresního soudu za správné a s učiněným posouzením věci okresním soudem se ztotožňuje.
Žalobkyně v podaném odvolání v zásadě opakuje argumentaci z řízení před okresním soudem či polemizuje s právními závěry okresního soudu, a protože s argumentací žalobkyně, která byla obsáhle prezentována již v řízení před okresním soudem, se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí úplně a správně vypořádal, nepovažuje odvolací soud za potřebné tuto výstižnou argumentaci okresního soudu opakovat. Vycházeje ze zásady stručnosti proto v podrobnostech krajský soud odkazuje na pečlivé a výstižné odůvodnění rozsudku okresního soudu.
S žalobkyní lze „stricto sensu“ souhlasit toliko v tom směru, že byla-li by věc posuzována dle příslušných ustanovení zák. č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo by zřejmě problematičtější dovodit nabytí vlastnického práva žalovanou k uvedeným movitým věcem. Spor mezi účastníky však byl okresním soudem (správně) posouzen dle příslušných ustanovení občanského zákoníku, která podle přesvědčení odvolacího soudu na způsob nabytí předmětných movitých věcí žalovanou za okresním soudem zjištěných skutkových okolností plně dopadají. Ani uvedená odvolací výhrada tudíž nemohla ničeho změnit na závěrech o správnosti rozsudku okresního soudu.“ Nic dalšího k meritu věci již odvolací soud neuvedl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že při odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013); jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. K tomu uvádí, že „vlastní závěry odvolacího soudu tvoří v podstatě toliko jednu stranu (z celkových 8 stran), počínaje bodem 22 napadeného rozsudku. Kde odvolací soud s odkazem na stručnost v podstatě bez dalšího pouze vyjadřuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné a nijak blíže věc nerozvádí, pak žalobkyni nezbývá, než z uvedeného vyjít a veškeré závěry soudu prvního stupně považovat i za závěry soudu odvolacího. Žalobkyně sice akceptuje požadavek stručnosti, na který se odvolací soud odvolává v bodě 26 rozsudku, nicméně pokud odvolací soud na 7 stranách odůvodnění využije 6 stran na rekapitulaci předchozího řízení, zejména co která strana uváděla, a pouze jednu stranu věnuje vlastním závěrům odvolacího soudu (kde pouze vyjádří souhlas s rozhodnutím soudu prvního stupně a odůvodní rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení), pak se odkaz na stručnost míjí účinkem. Pokud by odvolací soud méně prostoru věnoval rekapitulaci předchozího řízení, která je oběma (zastoupeným) stranám známa, a více prostoru věnoval vlastnímu hodnocení věci, pak by dle názoru žalobkyně jeho odůvodnění více vyhovovalo požadavkům §157 o. s. ř. a především účelu a smyslu odůvodnění rozhodnutí a přispělo by i jeho přesvědčivosti.“
Poté v polemice s rozhodnutím soudu prvního stupně uvádí další právní otázky judikaturou dosud neřešené, resp. takové, které odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Jde především o výklad konkrétních otázek spojených s aplikací §1109 písm. c) o. z. a s posouzením dobré víry žalované jako držitelky věcí. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není přípustné – odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací námitky předložené dovolatelkou jsou skutkového charakteru. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. V této věci jsou vady odůvodnění odvolacího soudu natolik závažné, že dovolací soud nemohl přikročit k věcnému posouzení případu, aniž by nahrazoval odvolací řízení.
V odvolání i podle jeho reprodukce odvolacím soudem uplatnila žalující společnost tyto námitky:
1. Uvedla, že žalovaná nenabyla věci na základě řádného právního důvodu (titulu). „Žalovaná nepředložila písemnou kupní smlouvu, která by řádným titulem byla, a ačkoliv lze připustit, že kupní smlouvu lze uzavřít i ústně či konkludentně, věci, které náleží do majetkové podstaty úpadce, je možné převést na jiného toliko dle pravidel plynoucích z příslušných ustanovení zák. č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon). Byť insolvenční zákon vysloveně neformuluje požadavek písemné smlouvy o prodeji mimo dražbu, pak z ust. §289 odst. 3 insolvenčního zákona lze dovodit, že ústní či konkludentní forma pro takový prodej není přípustná. Závěr okresního soudu o tom, že byla konkludentně uzavřena kupní smlouva, je proto z pohledu žalobkyně nesprávný.“
2. Odvolatelka dále namítala, že nemohly být splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle §1109 písm. c) o. z., neboť nešlo o nabytí „za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil“. „Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaná za stroje zaplatila společnosti R., tedy stroje zakoupila a vlastnické právo měla nabýt od této osoby. Žalobkyně však stroje svěřila k provedení elektronické aukce společnosti C. Žalovaná tudíž stroje získala od jiné osoby, než byla osoba, které byly stroje svěřeny. Na tom nemění nic ani skutečnost, že jednatelem obou společností je pan P. J.. Cena za stroje byla zaplacena společnosti R., tato společnost byla na fakturách uvedena jako dodavatel a tedy je nutno uzavřít, že právě R. byla osobou prodávajícího, které byla zaplacena kupní cena a tato společnost je osobou odlišnou od společnosti C., které byly stroje svěřeny, byť mají totožného jednatele. Požadavek ust. §1109 písm. c) o. z. tak není a nemůže být naplněn“.
3. Dále polemizovala s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná společnost byla v dobré víře ohledně oprávnění převodkyně vlastnické právo převést, a uvedla: „Z ustálené judikatury soudů vyšších stupňů plyne, že při posuzování dobré víry je nutno klást důraz na požadavek náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. V posuzované věci pak jde o obvyklou opatrnost kupující, tedy žalované. Žalovaná podle přesvědčení žalobkyně tento standard opatrnosti nenaplnila. Žalovaná se při koupi spokojila toliko s tvrzením pana J., že je oprávněn stroje prodat. Netvrdila, že by se pan J. jakkoliv prokázal, ať už plnou mocí udělenou žalobkyní či jakýmkoliv jiným potvrzením. Žalovaná si byla vědoma, že předmětné věci jsou prodávány proto, že s úpadcem bylo zahájeno insolvenční řízení. V souladu s požadavkem běžné opatrnosti by tak podle žalobkyně byla namístě alespoň kontrola insolvenčního rejstříku, co do totožnosti osoby insolvenčního správce, příp. ověření, zda osoba, s níž případný kupující jedná, je oprávněna stroje skutečně prodat. Nic z toho žalovaná neučinila.“ Toto tvrzení dále rozvedla. Nedostatek dobré víry žalobkyně uplatnila též jako překážku vydržení.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že tyto odvolací námitky přešel odvolací soud pouze odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně; šlo podle něj o tvrzení, která žalobkyně uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, jenž se s nimi vyrovnal. Dovolatelka to však popírá a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, který její námitky prakticky zcela opomenul, je nepřezkoumatelné. S tímto tvrzením dovolací soud souhlasí.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, podobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013).
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. 3076/13 (bod 19), dostupném na http://nalus.usoud.cz , uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.“
Závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně.
V dané věci je rozsah otázek položených v odvolání a opomenutých v rozhodnutí odvolacího soudu takový, že vede k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu; toto rozhodnutí je tak nejen v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně náležitostí odůvodnění rozhodnutí a jeho přezkoumatelnosti, ale porušuje i právo žalobkyně na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v podstatě neodůvodněné, je to dostatečný důvod pro jeho zrušení; dovolací soud nemůže věcným rozborem problematiky nahrazovat soud odvolací, a zčásti i soud prvního stupně. Navíc některými otázkami, které má odvolací soud za vyřešené již v řízení před soudem prvního stupně, se tento soud vůbec nezabýval. Jen pro upřesnění právních otázek, které měl odvolací soud na základě odvolání věcně řešit, se uvádí:
V první řadě bylo nutno právně kvalifikovat žalobou uplatněný nárok; to bylo nutné i vzhledem k tomu, že žalobkyně opírala své právo na vydání věci o skutečnost, že „předmětné movité věci jsou součástí majetkové podstaty úpadce a s jako takovými je s nimi oprávněna nakládat toliko žalobkyně, jakožto insolvenční správce“ (bod 1. rozsudku soudu prvního stupně). Dále okresní soud uvedl: „Dle §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. Ve znění novel (insolvenční zákon) prohlášením konkurzu na majetek úpadce přešlo na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou.“ Jinou kvalifikaci žaloby jeho rozhodnutí neobsahuje. Samotný žalobou uplatněný nárok tak soud prvního stupně neposoudil podle občanského zákoníku (jak se podává z rozhodnutí odvolacího soudu), a proto bylo třeba se zabývat odvolacími námitkami žalobkyně ohledně aplikace zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); šlo nepochybně o potenciálně významnou námitku, což ostatně sám odvolací soud připustil („S žalobkyní lze ‚stricto sensu‘ souhlasit toliko v tom směru, že byla-li by věc posuzována dle příslušných ustanovení zák. č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo by zřejmě problematičtější dovodit nabytí vlastnického práva žalovanou k uvedeným movitým věcem.“).
Odvolací soud zcela opomenul zejména tyto relevantní odvolací námitky (podle jednotlivých bodů uvedených výše):
Ad 1) Žalobkyně namítala jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolání, že žalovaná neprokázala existenci řádného titulu, na jehož základě věci převzala. Tuto odvolací námitku odvolací soud zcela pominul. S uvedenou otázkou, kterou žalobkyně uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, se soud prvního stupně nijak nevypořádal, takže obecný odkaz odvolacího soudu na jeho „správné rozhodnutí“ neobstojí. Přitom jak §1109 písm. c) o. z., upravující nabytí vlastnického práva od neoprávněného, tak i §1090 odst. 1 o. z. (řádné vydržení), vyžadují k nabytí vlastnického práva „řádný titul“. K nutnosti existence „řádného titulu“, resp. pokud jde o vydržení, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021; při výkladu §1109 o. z. lze přihlédnout k tomu, co uvádí Dobrovolná, E ., in Spáčil, J., Králík, M. a kol : Občanský zákoník III. Komentář. Praha. C. H. Beck, 2. vydání, 2021, s. 411 a násl.; podobně Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol . Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1182; viz též důvodovou zprávu k uvedenému ustanovení. Tyto prameny uvádějí jako předpoklad nabytí věci od neoprávněného podle §1109 řádný (slovy důvodové zprávy „obsahem i formou bezvadný“) titul. Odvolací námitka, že žalované nesvědčil řádný (tj. platný) důvod nabytí tak byla potenciálně významná; odvolací soud ji však zcela přešel, a nevypořádal se s ní ani soud prvního stupně.
Soudy ostatně ani nezjistily, kdy se žalovaná ujala držby sporných věcí; tento okamžik totiž není shodný se dnem uzavření nabývací smlouvy. Pak je posouzení případného běhu vydržecí doby přinejmenším předčasné.
Ad 2) Jde o otázku, zda šlo o „nabytí za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil“
– §1109 písm. c) o. z. Žalobkyně v odvolání namítala, že žalovaná stroje získala od jiné osoby, než byla osoba, které byly stroje svěřeny. „Na tom nemění nic ani skutečnost, že jednatelem obou společností je pan P. J.. Cena za stroje byla zaplacena společnosti R., tato společnost byla na fakturách uvedena jako dodavatel a tedy je nutno uzavřít, že právě R. byla osobou prodávajícího, které byla zaplacena kupní cena a tato společnost je osobou odlišnou od společnosti C., které byly stroje (žalobkyní – poznámka dovolacího soudu) svěřeny, byť mají totožného jednatele.“ Touto – opět potenciálně významnou námitkou – se odvolací soud vůbec nezabýval. Přitom z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 33) se podává, že soud dospěl k závěru, že „žalovaná si neověřila, proč faktura zní na tuto společnost, zřejmě to i přehlédla, nevěnovala tomu pozornost“ (ostatně si ani neověřila oprávnění P. J. stroje předat). Bylo tedy třeba postavit najisto, komu byla poskytnuta úplata; pokud by to nebyl někdo, komu vlastník věc svěřil, musel by odvolací soud zdůvodnit svůj výklad §1109 písm. c) o. z. a vysvětlit, proč může podle jeho názoru úplatu přijmout svým jménem někdo, komu vlastník věc nesvěřil. I zde je třeba přihlédnout k odborné literatuře uvedené výše.
Ad 3) Jestliže budou splněny ostatní podmínky pro nabytí věci od neoprávněného, resp. pro vydržení vlastnického práva, v odvolacím řízení se bude třeba zabývat odvolacími námitkami ohledně dobré víry žalované, zejména otázkou, zda si při koupi věcí za celkovou kupní cenu 2 450 250 Kč počínala náležitě obezřetně; přiměřeně se přihlédne k tomu, co se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2974/2019. Jestliže však žalovaná k nabytí věcí řádný titul neměla, nemohla nabýt vlastnické právo ani podle §1109 písm. c) o. z., ani podle §1090 odst. 1 o. z.; to, zda jednala v dobré víře či nikoliv, je tak pro posouzení vlastnictví nevýznamné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu